LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Tvorbu Dana Simmonse mám ve velké oblibě, nicméně tato povídka mne skutečně nenadchla. Postav je příliš, splývají. Rozlišit lze pouze hlavní hrdinku. Zápletka je skutečně vhodná spíše pro Star Trek a většinového diváka, než pro náročného čtenáře Kantosu. Škoda,že doopravdy pro ST nebyla,ten by mohla velice obohatit. Simmons sám v předmluvě píše, že nechce rozmělňovat své světy, ale přesně to dělá- v povídce se prostě musí objevit štír, aby si fandové přišli na své. Nakonec mi vadila (opět startrekovská) mírumilovnost všech zůčastněných. Tedy na Simmo se hodnotím povídku jako bídnou, ale pořád je to Simmons a ten se prostě čte dobře, i když děj za moc nestojí..

Ironický a zároveň deprimující Ziemkiewiczův pohled do budoucnosti našich polských sousedů. Náboženství získalo v zemi nadvládu prakticky ve všech aspektech lidského života, elektronické sčítání hříchů a kupování odpustků je všední realitou, bují byrokracie i korupce katolických potentátů, na vše nekřesťanské (nepolské) je pohlíženo s opovržením až nepřátelsky. Totalitní teokracie v praxi. Jedině Poláci, věřící Poláci bez hříchů, byli vyvoleni vstoupit do Království nebeského. Nebo ne? Chvílema jsem se u povídky nudila a na těch pár stran bylo přeskakování v čase tam a zpátky imho příliš, tříštilo to děj, zpomalovalo tah, ale za přečtení „Nevěstka“ stála. 64%

Po několika slabších kusech konečně v edici Pevnost vyšlo něco pořádného, co se dá bez problémů dočíst. Ani jsem se nemusel přemáhat, spíš naopak, musel jsem se krotit, abych to nedočetl a nezjistil, že je jedna ráno :) Je to příjemná space opera, která nepřináší nic moc nového, ale hodně dobře se to čte a hlavní hrdinka mi přišla celkem sympatická. Jediné, s čím jsem měl možná trochu problém, byl děj, který plyne až do konce bez jediného překvapivého zvratu a trochu neprokreslené vedlejší postavy. Té knize by slušela tak stovka stran navíc, trochu víc rozvinout příběh a postavy. Jinak spokojenost, od tohoto autora si budu muset sehnat víc…

Jde o odbočku serie pozvedání umístěnou na Jijo po odletu Streakeru…parád­ní :)

Další přepis filmu, jehož děj nikam neodbočuje, ani nepřidává nic nového. Kdo viděl film, v knížce se nic navíc nedoví. Zato si ale příběh mnohem lépe vychutná. Kniha je napsána svižným tempem, jedna událost navazuje na další a spěje k rozuzlení.

Z pozemských Ocelových jeskyní se přesouváme o nějaký ten světelný rok dále na vesmířanskou planetu Solárii. Opět se setkáváme s detektivem Baleym a robotem Daneelem, kteří musí vyšetřit vraždu. To se jim nakonec samozřejmě povede, ale až po spletitých strastích, které si musí zažít a hlavně při kterých se čtenář dovídá spoustu informací o Vesmířanech a jejich odlišnostech od lidí. V prvním díle jsme se dopodrobna seznámili se životem na Zemi, tady jsme se dověděli, jak to chodí na jedné z planet Vesmířanů.

Kniha přináší spoustu povídek, které jsou méně (Kterak se Hercules Keating v orchidej proměnil) či více (Setkání s medúzou) sci-fi. Žádné však nechybí skvělý vypravěčský styl a tempo vyprávění.

Nuda.Nuda.Nuda až k pláči! Trubka letí vesmírem! Tak trochu jsem si oddychl, když jsem tuto knihu dočetl. Po luxusu v podobě románu 2001: Vesmírná odysea, je Ráma pro mne jedno veliké zklamání. V této knize totiž chybí to podstatné, co je kořením každé knihy tohoto žánru, a to je napětí. Složité popisování technických vymožeností Rámy, při průzkumu této olbřímí roury, bylo, co se napětí týče, poněkud mdlé. Jediné, co mne v knize zaujalo, je suchý humor v podobě politických diskusí, partou dogmatických a poněkud paranoidních potentátů.

Podlidé určení jen na otrocké práce s omezenou dobou života, kteří se ovšem natolik psychologicky a biologicky blíží lidem, že jsou od nich nerozeznatelní – kde už jsem to jenom viděl? Namátkou třeba Blade Runner? Ne ne, body za originalitu u mne Jeffrey Thomas nezískal, i když názvosloví, které použil (viz Gaarqův koment), je povedené. A jak je to se zbytkem? Taky nic moc. Příběh, který autor vypráví, by si zasloužil trochu rozvinout. Na tak malém prostoru bylo málo akce, málo popisu, málo času se s někým identifikovat, snad i málo postav. Když k tomu připočtu ještě politický motiv, zavánějící levičáctvím … Vzhledem k tomu, že největším záporákem je odborový předák, tak to tedy autorovi odpouštím, ale i tak. Kdo měl problémy s levičáctvím Miévilla, ten ať se této povídce raději vyhne. Celkově slabý nadprůměr.

Člověk by až nevěřil, jak dlouho se dokáže autor věnovat Rupově snaze zbohatnout. Pokud jsem si u Stínu temné královny stěžoval na nedostatek zajímavých událostí, tak zde je to ještě horší. Už ani nesledujeme vcelku zajímavé taženi na Novindus, ale kupování, spekulování, prodávání, bohatnutí a to na ostudně velkém množství stránek. Nebýt konce, kde se něco málo stane, bych hodnotil ještě méně.

Jen málokterý autor se může chlubit skutečností, že v pár povídkách změnil zásadním způsobem žánr bez popření jeho kořenů. Sapkowskému se to povedlo. A to překvapivě v případě zaběhlého, léty prověřeného a bez rozmyslu masově konzumovaného žánru fantasy. Komplexní Sapkowského sabotáž zažitých klišé, transformace fantasy do slovanského prostředí a reflektování reálných problémů jako je například xenofobie staví povídky o Zaklínači do úplně jiného světla. Kvalitativní úroveň podtrhuje autorův vytříbený jazyk, kterým dokázal oslovit davy a v neposlední řadě živočišnost a tah na branku dodávající každé povídce správně úderný šmrnc. Jsou to právě tyto povídky tvořící základ ságy, která vynesla Sapkowského mezi velikány světové literární scény.

Velmi dobře vymyšlená kniha ne náhodou cejchovaná kultovním statusem. Ač na první pohled čistokrevné sci-fi, překračuje Hyperion hranice žánru o několik mamutích délek. Simmons podobně jako Asimov v prvních knihách Nadace zručně potahuje politickou kostru příběhu skvěle vymyšlenými životními osudy hlavních hrdinů. Každý z hrdinů vypráví svůj příběh a nenuceně tak provádí čtenáře autorovou vizí světů budoucnosti. Oproti Nadaci jsou příběhy zasazeny do podstatně variabilnějšího prostředí a každý z nich je pojatý unikátním stylem vyprávění dobře korespondujícím s charakterem vypravěče (básníkova slovní zásoba je v pravdě geniální). Kniha je vzácnou ukázkou díla, které takřka neobsahuje vycpávkové pasáže. Právě naopak – úseky konzulova vyprávění by snesly hlubší rozbor a celé dílko mohlo klidně být o stovku stran delší. Jde o jedno ze zásadních děl, které zub času žužlá i dvacet let od vydání s nulovým výsledkem.

Nevím, jak bych hodnotil, kdybych tuto povídku četl a neznal Nádraží Perdido potažmo další knihy z novokrobuzonského cyklu. Asi bych byl dost zmatený. Miéville totiž mnoho nevysvětluje, rovnou to na nás sype. Jako doplněk k Nádraží Perdido je to ale fajn. Dozvíme se něco víc o Jackovi Půlmodlitbičkovi a o tom, jak že ta vláda v Novém Krobuzonu funguje. Kdo tahá za špagátky. A nebudeme nijak zvlášť překvapeni, protože pachatelé dobra neexistují jen v realitě, ale i ve vymyšlených světech. Bez nich by to totiž nešlo. Nebo ano?

Těšil jsem se. Náhoda tomu chtěla, že jsem se dostal k této povídce při ranní jízdě autobusem. Věrný své zásadě, že v antologiích se nemá přeskakovat, jsem se do ní s povzdechem začetl, a to byla chyba. Tato povídka se musí vychutnat. Chce to tu pravou atmosféru, chce to se naladit na bezútěšnou a studenou vlnu, v které Ligotti píše. Pravda, zima za oknem panovala, ale jinak… Nakonec, možná proto, že jsem jej dočítal na krajském úřadě v prázdné chodbě, ve mně Hlas svou stopu zanechal. Tichou, šustivou a mrtvou. Někdy si tuto povídku budu muset dát v tom správném prostředí. Minimálně ty metafyzické úvahy si to určitě zaslouží. Nechám se ovládnout a odcestuji do města na severní hranici. A tam zemřu. Nebo ožiji?

Podobenství, jehož smysl je buď natolik triviální, že mi přijde zbytečné o něm mluvit, nebo jsem ho nepochopil. Celou dobu, co jsem to četl, to ve mě řvalo příkazy, co má hrdina dělat, ale on… Jako v noční můře nebyl schopen kloudné aktivity. Nakonec přece něco udělal. Taky řešení…

Úžasný svět Simona Ingse se mi hned zalíbil, snad ještě víc než Miévillův Nový Krobuzon. Ústřední myšlenka asi není úplně originální, jen si nemohu vybavit, kde jsem se s ní setkal. Možná nikde. Možná, že nápad, kdy vše živé pokračuje v bytí i po smrti, jen v poněkud animálnější podobě, kdy život je natolik silný, že tropí více škody než smrt, jak ji známe my, že tento nápad je opravdu nový; pro mne je. Ings navíc tuto myšlenku rozvádí do tak podivných podrobností jako do živoucích fekálií, zvratků, mrtvol, na nichž se krmí mláďata, která mají života nejvíce a jsou spíše zvížaty než lidmi – proto název Vlčata. V Ingsově světě funguje magie a další podivnosti, ale je jasně zmíněno, že všeho dočasu. Vysmívaní mechanici jsou připomínkou minulé éry a jejich čas opět příjde.

Příběh sám pro mne není v tomto případě natolik důležitý. Imaginace a oslnění fantastikou je u této povídky natolik silné, že jsem schopen ledacos odpoustit. Pravdou je, jak píše Gaarq, že celá povídka je vlastně jen zbytnělá anekdota. Ale krásně zbytnělá.

Jeden z nejlepších Kingových románů. Hrdinové jsou perfektně prokreslení a celý román se jen hemží roztodivnými postavičkami. Pod kupolí se tématicky pohybuje někde na rozmezí mezi Nezbytnými věcmi a Svědectvím. King ale bohužel opět sahá po jakémsi deus ex machina, což považuji za velkou pohodlnost. Městečko smete oheň a za všechno vlastně může Bůh – mimozemšťané. Ale ono v románu vlastně nešlo ani tak o kupoli jako o lidi a jejich reakce na narůstající stres a beznaděj. A ještě jedna poznámka: kéž by si King odpustil to neustále pomočování a výkaly, mi přijde, že se v každé jeho knížce musí každý minimálně jednou podělat. Upozorňování na to, už je jaksi samoúčelné, a už to ani nešokuje.

do pekla půjdeme buď všichni nebo nikdo. faber je zvláštní autor a ač je tahle kniha psaná „na objednávku“, je z ní autor cítit na sto honů – sarkazmus, ironie, bodnutí jehlou slov přímo do podebraného místa. příběh vrší banality a absurdity jedním dechem a vzniknuvší koktail je ten molotovův. stačí jiskřička a prásk! tou jiskřičkou je teroristická bomba a ten výbuch rozmetá osudy mnoha. příběh obsahuje zajímavé a mně blízké ingredience (akademický lingvista, knižní svět autorů, vydavatelů a překladatelů, náboženské téma) a závěr-nezávěr, který je až skoro sebezesměšňující, má údernost kladiva. moje literárně vzdělanější žena si ztěžovala, že v porovnání s jinými moderními autory a jejich příběhy je to plytké a bez přesahu, ale já ho tam pro sebe našel: jsem snad já strážcem bratra svého?

Název knihy „Přechod“ je charakteristický: román popisuje konec světa, jak jej známe, a jeho vstup do jiné fáze, změnu lidských bytostí v cosi odlišného, cosi mezi životem a smrtí, a v neposlední řadě i duševní proměnu hlavních hrdinů. Začínáme na území USA kdesi v nedaleké budoucnosti a seznámíme se s děvčátkem, které je pro zápletku naprosto klíčové. Amy je výjimečná holčička (proč, sakra, jednou nemůže být úplně obyčejná?) a navzdory zoufalým snahám své matky má neradostné dětství. Už v této úvodní fázi se projevuje autorův smysl pro detail, potřeba dát čtenáři nahlédnout pod pokličku lidské psychiky (někdy až moc podrobně). Vyplísnila bych překladatelku za časté opakování spojek („který“ a „protože“ takřka v každé větě). Osobně mi nesedělo zdrobňování, vhodné leda do dětských knížek – konkrétně výraz „tatínek“ (v originále „father“) namísto prostého „otec“ či „táta“. Nicméně veškeré stylistické prohřešky a nedokonalosti brzy buď zmizely, nebo jsem je, pohlcena příběhem, přestala vnímat.

Formou e-mailových dopisů se dočteme o expedici v bolívijské džungli, kde je nalezen neznámý virus. V dalších dějových liniích sledujeme putování malé Amy, práci agenta FBI Wolgasta, poznáme jeptišku Lacey i uvězněného vraha Cartera, nakoukneme do tajného výzkumného střediska a tamních praktik. Zkrátka na více frontách a prostřednictvím mnoha, mnoha lidí (vypiplaných charakterů), můžeme vnímat začátek konce, nadcházející apokalypsu. Jak se objevují další a další romány o upírech, reaguji obvykle převrácením očí v sloup, ale Cronin na to jde naštěstí syrově a bez romantizujících prvků. Nenarazíme na pobledlé manekýny a jejich milostné problémy s nadrženými adolescentkami, ani hrůzu nahánějící rumunští aristokraté s rakví místo postele nemají v ději místo. Croninovi viráci jsou bytosti nelidsky silné, rychlé a krvelačné, ovšem prezentováni jsou spíše jako ztracené duše. Pokud vám mohu doporučit, snažte se v první třetině knihy k postavám příliš nepřilnout, Cronin vám totiž po 230 stranách zákeřně podtrhne koberec tím, že přesune děj o stovku let kupředu. Budete si muset zvykat nejen na nové uspořádání světa, ale také na nové hrdiny. Životaschopnost malých komunit lidstva a jejich schopnost čelit děsivým a početným šikům nepřátel tam, kde předtím selhaly milióny lidí lépe technicky vybavených, je diskutabilní, no čte se to dobře. V postkatastrofické budoucnosti nám bude hlavním průvodcem Peter, mladý člen Hlídky, který mi časem začal silně připomínat Tolkienova Froda Pytlíka. Správně, nestrávíme veškerý zbývající čas na opevněném pidiúzemí kdesi v Californii, budeme s Peterem a jeho společenstvem přátel putovat zdevastovanými Spojenými státy, poznávat, hledat a snad i zachraňovat svět.

Dočkáme se dobrodružství i akce, stále však bude mít navrch aspekt lidské psychiky, duševní a duchovní stránka. Nadpřirozené prvky příběhu mi na čele nadělaly nespokojené vrásky: vnitřní hlasy, nevěrohodné náhody, nelogičnosti, samoúčelnosti… božský pařátek, co s hrdiny postrkuje jako s loutkami – na úkor reality. Americky kýčovitý konec/nekonec mě taky zrovna neuspokojil a poslední kopanec přichází ve formě neuzavřenosti románu. Bude to údajně trilogie, jejíž druhý díl se teprve píše. Dá se to číst i samostatně, zůstane však dost nevyřešeného. 75%

Vandrovec je taková moje srdeční záležitost tudíž sem s nadšením přivítal nový díl. Jak už tu někdo psal povídka Rákosová pole mě nechytla, kdyby místo ní napsal 3 kratší udělal by lépe. Co mě ale potěšilo byla povídka od vítěze soutěže na konci.

uf, 33. díl zeměplochy? pořád a stále nepřekonané. pratchett má nakažlivý způsob vyprávění a témata umí vybírat dobře. osobně neholduji ani fotbalu, ani modelingu, ale to, jak tyto fenomény používá autor ve svém příběhu, je prostě výborné. nakonec, a pro znalce to nebude žádným překvapením, o fotbal ani modeling jako takový tu samozřejmě vůbec nejde. drobné poznámky: sráž byl k sežrání, profesor zďáblíkov a nyvě vrkající lord vetinari (i když samo sebou velmi vetinariovsky) jakbysmet. narozdíl od mých nejoblíbenějších, tenhle díl maličko ztrácel ucelenost (mírná rozteklost děje), konec vyšuměl více, než by se mi líbilo, a některé pointy byly trošku moc krotké či absentovaly vůbec (zvlášť v linii s julií). ale i tak, god or whoever-divine-bastard-may save terry pratchett!

Znám film, oproti němu je povídka méně „sladká“, ale vyvolává stejné pocity. Skvěle napsáno, zábava číst = doporučuju všemi 12 prsty robota.

Začátek je takovej nemastnej neslanej; snaha predstavit „pocitacovy jazyk“ se odrazila ve čtenosti. Jakmile se ale do příběhu dostane Torpéďák, začne to odsípat. Ve finále pak dnes oblíbené (kuk směr Milenium) střetnutí – hackerka (a počítačový program) vs právník. Jak to dopadne je nasnadě :)

Nemůžu si pomoct – přijde mi, že autor sám má v sobě zmatek nábožensko – sexuální, a neví, která strana v něm převládá, tak to přelil do knihy, resp. sedmi knih. Po Pistolníkovi jsem četl Malevil od Merleho, a je to k neporovnání, ta myšlenková hloubka a zajímavost zpracování. Ve prospěch Merleho samozřejmě.

Krásna obálka, anotácia informujúca o zmiznutí lode gigantických rozmerov a prvá stránka z prístavných novín ma trošku oblafla – aj vďaka názvu som čakal detektívne pátranie po Chatrande, väčšiu mieru tajomnosti a atmosféry. Vo výsledku sa však jedná o pravé morské dobdrodružstvo, ktoré nie je zlé, avšak má pár nedostatkov – chýbali mi prepracovanejšie postavy, podrobnejší, tajomnejší, atmosférický popis Chatrandu (loď je až príliš obyčajná) a nápadov, prostredí či národov je tu požehnane – a práve tu mohol autor pribrzdiť, skrotiť svoje nadšenie a túžbu ukázať celý svet a radšej sa povenovať niektorým nápadom podrobnejšie. Trochu ma zamrzel otvorený koniec, inak je to veľmi pekný príklad dobrodružnej fantasy, ktorá sa práve pre zmienené nedostatky bude páčiť najmä mladším čitateľom, ktorí si užijú naozaj dynamický príbeh. Vonkajšia úprava je nádherná, konečne mám prvú obálku Lesa Edwardsa! :)), hardbacky Laser books majú peknú konkurenciu.

Obrázek z třetí světové války, jak mohla nastat. Příběh se odehrává na ne až tak obvyklém místě, ovšem s podobným koncem. Napsáno je to dobře, ale přijde mi to celkem o ničem. Pár postřehů o povahách lidí, národů a pohlaví je trefných, popisy krajiny názorné, dialogy suché a věcné. Fajn. Ale nic víc jsem nenašel. Buď to tam nebylo, nebo to po mně sjelo jako kapka po teflonu.

Velice zdařile napsaná kniha plná napětí a akcí, jen mně tu chybí trochu víc humoru, ale to bych už chtěl asi moc. Poznámka pro vydavatele TRIFID: Ta kniha mě stála fůru peněz, takže byste mohli brát ohled i na mě a zaplatit korekturu. Bylo tam chyb jak máku!

Prvních pár stran, které jsem četl v jednu v noci na Nový rok jsem protrpěl. Nebavilo mě to, nesedlo mi to, nemelo to konkrétní obrysy, pouze nahozené udičky a kouřem zahalené výjevy. Po probuzení v osm hodin tentýž den, jsem si otevřel zbytek a ejhle! Najednou mi to sedlo, začetl jsem se, evokovalo mi to něco, co už jsem znal (Miévilovo Nádraží Perdido a VandeMeerovu Proměnu Martina Lakea), prostě jsem do toho vklouzl jak dívčí dlaň do kozinkové rukavičky. A užil jsem si to. Hodně. Až mne to samotného překvapilo a trochu vyděsilo. A přivedlo mne to k tomuto postřehu:

Jsou lidé, co nepříjmou abstraktní malířství. Vnímají taková díla jako mazanice beze smyslu. Jsou lidé, kteří potřebují konkrétno, něco, co zapadne do jejich rámce vidění světa. A pak jsou lidé, kteří abstraktní výtvarné umění milují. Někteří ze snobských pohnutek, někteří opravdově. S touto povídkou, podobně jako s celým New Weird fenoménem a jeho přijetím čtenáři, se to má právě tak. Někdo to strhá jako plky o ničem, někdo v tom najde smysl nebo alespoň krásu.

Čistá dokonalost vyprávěná úžasným jazykem vypravěče. Tohle bylo maximálním potěšením číst. Renčín vzdal hold gotickému románu a sestrojil text plný morbidnosti, ponurosti a makabróznosti, který zatím v jeho bibliografii nemá obdoby. Pro mě osobně je tohle prozatimní vrchol jeho tvorby a doufám, že se k postavě časem vrátí. Třeba i v románu, pro nějž je jako stvořená.

Po vydařeném prvním dílu plném akce, politiky a temné atmosféry, je tohle jednoznačně zklamání. Nejenom, že je to klasický druhý díl tri/a vícerologie (moc postav, rozmělněný děj a nikam se nedostanete), on mu navíc silně schází ten temný nádech světa nájemných vrahů. Hlavní postava se odebrala na předem nezdařený odpočinek a tak se děj točí kolem rebelů a je nacpaný patetickými hrdinskými žvásty smělých rebelů. Některé linie nejsou o ničem jiném, ale hlavně vůbec nefungují. Už jste to četli mnohokrát v jiných titulech, ale tam to aspoň někdy vzbudilo nějaké emoce. Tady si jen řeknete, že ten chladný kalkul autora nějak nevyšel(linie s prostitutkami). Odpůrci Star Wars navíc roztrhají na kusy souboj s Bohokrálem, který až nápadně podobně hláškuje na téma rodičovství.

Už dlouho jsem se takhle skvěle nepobavil. Doporučuji všem, kdo se chtějí odreagovat a mají rádi příjemný inteligentní humor. Na důchod se tam přestěhuju a každej den budu chodit do zverimexu esi nemaj zlatý rybičky…

Právě jsem jej dočetl. Možná není příběhově nijak temný a zapeklitý, ale je velmi čtivě napsaný a myslím, že je mnohem zajímavější, než leckterý Warcraft, nebo Diablo. Tak hurá na druhý díl :)

Já bych jen doplnil předešlý komentář o informaci, že podle mého názoru se v knize nestalo nic zajímavého a sledujeme postavy chodící z bodu a do bodu b. Nic jiného. Situaci sledujeme očima Rupa a jsme svědky jeho vzkvétajícího obchodu.

Z počátku jsem se do toho vážně nemohl vůbec začíst a i potom tam bylo více hluchých míst než by bylo zdrávo… Ale jinak musím uznat, že je to sakra dobrá kniha :) Akce popsaná na jedničku, o hlášky taky není nouze a hlavně hodně sympatický hrdina. Navíc nejsem zrovna fanoušek Evropské Unie, takže o to víc mě ta kniha potěšila. Velkou radost mi taky udělal prakticky zcela uzavřený konec. Ač je kniha avizována jako první díl bůhvíkoliklogie, vůbec mě nenapadá, kam by chtěl autor ten příběh vést dál. Takže za mě spokojenost, těch 80% je akorát…

Military sci-fi? Roman o laske? Alebo uvaha o tom, co nas robi ludmi, co este clovek je a co uz nie? Vsetko dokopy! Ano, v tejto knihe najdete vsetky tieto ingredience a este nieco navrch. Scalzimu sa podarilo nenasilnym sposobom spojit mierne akcny (ale o akciu naozaj nejde v prvom rade) pribeh s pribehom o pravej laske a navrch primiesat zopar uvah o ludkosti, o tom, co robi cloveka clovekom. Lenze… necita sa to tak dobre ako napriklad diela Jacka Campbella (seria Ztracena flotila), ktore aj ked nemaju taku hlbku ako Valka, su proste ctivejsie. A este jedna vycitka, ja chapem, ze je to prave pribeh tohto hrdinu a preto sa dostane prave on zo zapeklitych situacii, ale… Ak je to VZDY prave on z desiatok, stoviek a niekedy desattisicov ten JEDINY, co prezije/spravi/do­kaze prave to, co je treba, trosku to zavana Kulhankom… Napriek vsetkemu napisanemu prevazuju pozitivne dojmy a dalsi diel si rozhodne nenecham ujst.

Prva poviedka vychvalenej zbierky. Hmmm, co napisat. Kazdy z predchadzajucich komentujucich ma v niecom pravdu. Na mna zaposobilo hlavne Bacigalupiho genialne zapracovanie novych (resp. pre nas novych) technologii do jeho sveta. Na druhu stranu, tych cinskych terminov je tu naozaj dost a ten koniec… Ale urcite znepokojenie nad mocou bezmocneho tu urcite citit.

Velmi podařená povídka s hororovými prvky o nenápadné invazi z vesmíru a o lásce k rodině, k přátelům a k životu, o vnímání cizoty a tom, co je zlo.

Celkem zklamání, vzhledem k proslulosti povídky jsem čekal mnohem více. Lovecraftova představivost je působivá, místy se mu daří (zejména uprostřed textu) vyvolat atmosféru strachu a zdařile načrtnout pochmurnou velkolepost opuštěné megapole Prastarých a minimálně z hlediska historie hororového žánru má povídka význam v tom směru, že fakticky zbavuje „mýtus Cthulhu“ jeho nadpřirozených prvků ve prospěch vědečtějšího vysvětlení. Lovecraftovo rozhodnutí napsat povídku spíše ve formě jakési vědecké zprávy (pravděpodobně z důvodu, aby vše působilo co nejvěrohodněji) mi vzhledem k délce textu přišlo nešťastné. V první třetině jsem se vyloženě nudil a kdyby šlo o text neznámého autora, asi bych jej odložil a už se k němu nevracel. Poté se sice stal příběh o dost zajímavějším, ovšem autorova pokračující snaha o vědecký popis a celkově pak jeho způsob psaní mi šly nadále na nervy. Logika povídky na mnoha místech skřípe, osud postav mi byl zcela lhostejný a vyvrcholení příběhu, pokud se o něčem takovém dá vůbec hovořit, mne nijak neohromilo (ve skutečnosti jsem několik posledních stran spíše jen prolistoval). Když to shrnu, ačkoliv jsem uprostřed povídky uvažoval o čtyřech hvězdičkách, nakonec jsou to z bídou tři.

Příběh je možná moc zdlouhavej. Trochu jsem byl zmatenej z toho mateoritu a čekal co se z ně vyklube.

Není to špatný, ale postrádá to nějakou takovou jiskru nebo co. Pointu jsem lehce netrefil, takže u mě dobrý. Ale díky pointě je to takový divný…