LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Série Heechee právem patří mezi klasická dílá sci-fi (alespoň první 4 díly). Setkáváme se zde a poznáváme vyspělou mimozemskou rasu Heechee a jejich vymoženostmi, můžeme sledovat, jak tyto nálezy mění život lidí. V dalších dílech můžeme porovnávat přístup Heechee a lidí k nebezpečí, které pro celý vesmír představuje rasa Vrahů.

První díl je jako jediný psán retrospektivně a v tomto díle vše teprve objevujeme, seznamujeme se, hlavní postava Robinette Broadhead je ještě mladý, chudý, nezkušený, vyjukaný. To se v dalších dvou dílech mění, protože je již mnohé objeveno a dostáváme se ke kolonizaci vesmíru, Robin je stále ústřední postavou, ale ne již tak výraznou. Jako nejbohatší člověk na Zemi už tolik neřeší své vlastní problémy, ale jsou zde nastiňovány globální problémy lidstva, kolonizace vesmíru, terorismus, přelidnění Země … a samozřejmě se shledáváme s Heechee. 4. díl mě již bohužel tolik nezaujal, Robin zde již vystupuje jako strojová inteligence, děj tak dobře neplyne. Prakticky se dostáváme ke společnému problému lidí a Heechee, kterým jsou Vrahové.
Pátá kniha Cesta na Gateway je spíše vzpomínkový soubor vyprávění z předchozích 4 knih a o šestém dílu si myslím, že je to spíše nastavovaná kaše, kde by děj mohl být zajímavý, kdyby nebyl tolik zdlouhavý.

Myslím, že za přečtení stojí určitě první 4 díly série. Přece jen, kdo by nechtěl vědět, kdo jsou Heechee. I tak si knihy udržují svou kvalitu. Výhodou přečtení celé série je to, že pokud čtenář náhodou něco nepochopil v nějakém díle, v následujícím je mu to připomenuto a stručně shrnuto.

Na svete sú tri druhy detí – šikanované, šikanujúce a tí, ktorí sa len prizerajú a nič nepovedia. Ať vejde ten pravý je príbehom Oskara, ktorého trápia jeho spolužiaci, vďaka čomu v ňom vybudujú fascináciu násilím a túžbu všetky bitky ukončiť. Definitívne. Osamelý chlapec si zatiaľ musí vystačiť s bodaním do stromov a násilnými fantáziami. Odrazu sa v jeho živote objaví Eli… dievča rovnako osamelé, ktoré chodí do mrazu v tenkom svetríku a zásadne v noci. Jedna zranená duša stretne druhú a život je o trochu ľahší. Lindqvistova kniha narába s klasickou postavou upíra, ale rozhodne to nie je ďalšia zbierka klišé a zbytočná strata času. Práve naopak!

Zlo neexistuje, existuje len zlo v nás. Je to pravda odveká a platí aj v tomto románe. Kniha je plná plastických postáv, ktoré nie sú vyrovnané – máme tu rozvedené rodiny, otca ožrana, matku, ktorá stráca kontakt so svojím synom. Do Oskara sa vžije každý, kto sa obával hlasného cŕŕŕn oznamujúceho začiatok prestávky. Je tu učiteľ, ktorý pôsobí na prvý pohľad férovo a sympaticky, avšak až neskôr si uvedomíme, že niekedy by mohol pomôcť aj proti vôli dieťaťa. Prirátajme si partičku alkoholikov, ktorí trochu splývajú, avšak spomedzi nich vystupuje človek, ktorý má šancu zmeniť svoju súčasnosť a žiť spokojným životom s milujúcou ženou po boku, ak by sa konečne rozhýbal. Pedofil, ktorý síce podrezáva hrdlá a túži po zneužívaní detí, avšak aj v tomto netvorovi je cítiť túžbu milovať a byť milovaný. A netreba zabúdať na našich mladistvých delikventov holdujúcich tráve či policajta, ktorý má chuť dať svojmu nádejnému nevlastnému synovi viac než jednu výchovnú.

Upírska problematika má mnoho priestoru, ale najviac vyniká obraz sídliska, ktoré je obývané rozvrátenými rodinami, nesplnenými snami a túžbami. Jediné, za čo tejto knihe zrážam 10% je občasná zdĺhavosť, priveľa vedľajších postáv a tiež trochu náhly koniec. Línií je ale tak akurát a všetky dosiahnu uspokojivé ukončenie, prvotná zdĺhavosť sa zmení v zbesilé obracanie stránok a pritom sa toho po akčnej stránke veľa nedeje… dej v psychickej rovine je vybičovaný na maximum.

S Renčou súhlasím, ak ste po Nočnom klube dostali chuť byť upírom, po tejto to bude presne naopak. Táto kniha je ideálna pre všetky puberťáčky (alebo omladnuté mamičky-romantičky), ktoré poznajú Twilight spredu-zozadu a túžia po stodeväťročnom upírovi, ktorý sa ligoce a je stále panic. Bude to pre nich vytriezvenie. Sám som zvedavý ako tento príbeh vo filmovej podobe zapôsobí na kamarátku, ktorá má pár plagátov Robka Patizóna na stene. Ať vejde ten pravý sa na upírov pozerá z iného uhla pohľadu, s dávkou romantiky a predsa tak inak. Rozhodne odporúčam prečítať.

Bohužel mi závěrečný díl původní tetralogie (další díly sepsal Pohl až mnohem později, takže je beru jen jako takový bonus) přišel už trochu bez šťávy. Robin jako uložená strojová inteligence už mi nepřišel tak zábavný jako živý. Připadá mi, že je zde děj jen tak, aby se neřeklo. Ne že by popis konfrontace kultur lidí a Heechee a jejich opatření proti Vrahům nebyl zábavný, ale jak jsem psal, přišlo mi to celé trochu bez šťávy. Z původního hodnocení 60 % jsem to zvýšil o 10 % nahoru díky závěru, který bych ohodnotil jako důstojný.

Jak už psal KainIX předemnou, děj opět trochu poskočil, máme zde 3 dějové linie (Broadhead, Wan, Heechee), takže se opravdu setkáváme s Heechee a s Heechee se setkávají i lidé. Ohledně tohoto bodu mám ale drobné pochybnosti, protože ve čtvrtém díle je jako první člověk, který se setkal s Heechee prezentován Robinette Broadhead, ale to mi po přečtění úplně nesedí.
Lidská technika (samozřejmě z velké části díky nálezům heecheeských artefaktů) opět hodně postoupila, lidé kolonizují planety mimo sluneční soustavu, lékařská péče je téměř dokonalá (i když to byla prakticky i v předchozím díle) a nyní pro lidi již život nekončí smrtí, protože je lze uložit jako strojové inteligence.
Vedle Heechee poznáváme i další mimozemské druhy, i když většinou jen zběžně, tedy až na jeden druh, který má na děj knihy poměrně velký význam, ale to nebudu prozrazovat.
Kniha si stále udržela vysokou úroveň, dal bych 90 %, ale díky výše uvedenému nedostatku ohledně setkání s Heechee (a také jednomu osobnímu zklamání, kdy byl Robin uložen jako strojová inteligence) dávám o půl hvězdičky méně.

Už jsem si celkem zvykl, že můj pohled na některé série je odlišný od ostatních čtenářů. Tento druhý díl se mi četl lépe než díl první, který je obecně lépe hodnocen. Důvodem možná bude styl vyprávění prvního dílu.
Zde to z počátku vypadá, že se se známými postavami z prvního dílu téměř nesetkáme, protože do děje nás uvádí čtyřčlenná expedice financovaná Robinettem Broadheadem letící ze Země přes 1,5 roku k heecheeskému artefaktu – Továrně na potraviny, kde se setkává s chlapcem Wanem, objevuje další heecheeský vynález, Staré, Mrtvé a další… Problémem je ovšem spojení se Zemí, které má na obě strany zpoždění 25 dní … a samozřejmě nejde vše tak hladce, jak by si všichni představovali.
V druhé polovině knihy na scénu již nastupuje starý známý Robin Broadhead, který již není tím vyjukaným mladíkem z prvního dílu. Děj je o pár řádů akčnější než v prvním díle, což přiznávám, že mi vyhovuje a to je také jeden z důvodů mého lepšího hodnocení. Přesto je zde spousta věcí k zamyšlení a řeší se tu vztahy hlavních postav a jejich mentální pochody tváří v tvář objevům, které provedly.
Tedy za mě můžu i čtení druhého dílu doporučit.

Gateway je psán retrospektivně formou sezení Robinetta Broadhead u psychoanaly­tického počítače Sigfrieda von Cvoka, které jsou v knize prokládany skutečným dějem o tom, jak si Robin vedl na Gateway. Přiznám se, že tato forma vyprávění mi příliš nesedla a několikrát jsem se v těchto částech knihy těšil, až setkání s „cvokařem“ skončí a děj se opět posune dál. Důvodem také bylo to, že je jasné, že Robin má nějaký problém, ale dokud se děj na Gateway nedostane dostatečně daleko, tak čtenář příliš netuší, co je to za problém.
Nyní už ale konec negativismu, rozhodně to není důvod k zavrhnutí knihy, protože psychoanalytická sezení nejsou příliš dlouhá. Naopak popis Gateway mě zcela vtáhl do prostředí asteroidu a plně jsem chápal obavy a problémy hlavních hrdinů, které řešili. Robin ve mě od počátku vyvolával pocit, že jde o obyčejného člověka, ba i trochu zbabělce (i když pak by se asi těžko vydal na Gateway), což hodnotím kladně.

Tahle kniha je absolutní mazec! Holomráz jsem přelouskal za jeden den a musím říct, že se opět jedná o bombu. Nevím proč, ale četlo se mi to líp než Asfalt (čímž nechci říct, že by byl Holomráz lepší – oba dva tituly jsou stejně dobré). Mám radost, že Kopřiva nezůstal stát na místě a pokračuje dál ve skvělém vývoji. Wolrich je sympaťák, je tu spousta fajn nápadů, popkulturních odkazů, vtipu, hlášek, ironie a navíc je to nehorázně návykové čtivo. Jediný problém je ten, že je kniha moc krátká. Každopádně doporučuji, protože takhle dobrou fantasy jsem nečetl už hodně, hodně dlouho.

Úžasná povídka se skvělou pointou.

Skvělá kniha! Je běžné, že i ty nejlepší knihy dostanou občas nějaké to negativní hodnocení, protože se autor prostě nemůže zavděčit úplně každnému, ale že má taková kniha po pěti hodnoceních takto mizerná procenta a žádný výrazně kladný komentář, mě dost překvapuje. Takže to musím napravit. Rozhodně nesouhlasím s tím, že je to neoriginální dílo. Je sice postaveno na klasických základech fantasy (což je podle mě jen dobře), ale klasický námět je zpracován naprosto brilantně a hlavně originálně. Je to parádně čtivé a kniha v žádné své části nenudí. A pokud někdo dokázal v podstatě hned na začátku přijít na to, jak to celé skončí, tak mu tímto gratuluji, protože sám zřejmě má nějaké ty magické nebo přinejmenším věštecké schopnosti. Já žádné takové schopnosti nemám, takže jsem si knihu užil až do poslední stránky. Jenom by mě zajímalo, jestli byl Perumov plnohodnotným spoluautorem, nebo to byla ze strany Lukjaněnka zase charita jako v případě Vasiljeva a jejich „společné“ Denní hlídky (tam udělal Vasiljev tu chybu, že se později pokusil o jednu hlídku vlastní, která sice nebyla úplně hrozná, ale srovnání s těmi Lukjaněnkovými v žádném případě nesnese). Knize nemám co vytknout, takže u mě za rovných 100.

Je to poriadna haluz, ten dej ako by som to povedal.. mal som z toho hlavy bolenie. Miestami som sa však z chuti zasmial. Skrátka medzi fanúšikov Douglasa Adamsa sa nezaradím.

Ve světě Alageaesie, po úspěšné bitvě o trpasličí město Farthen-Dur a po zabití obávaného nepřátelského zaklínače Stína jménem Durza, se Eragon, se smutkem v srdci kvůli smrti svého přítele Murtagha, se svou dračicí Safirou a velvyslancem trpaslíků Orikem vydávají za svými mistry do elfských lesů Du Weldenvarden, aby zvýšili své šance uspět v boji proti králi Galbatorixovi, tyranovi, jenž vyhubil draky a poslední dvě dračí vejce ukrývá ve svém paláci zabezpečená mnohými kouzly. Eragona celou cestu trápí jedna otázka: Jak má porazit Galbatorixe, když je mrzák? V bitvě ho Durza zranil svým kouzelným mečem na zádech a od té doby Eragon zažívá stále se stupňující záchvaty bolesti zad. Nemůže bojovat mečem, pouze pomocí kouzel. Mezitím Království obléhá jeho rodnou vesnici Carvahal, aby zajalo jeho bratrance Rorana a tím drželo Eragona v šachu. Ale jelikož je Roran zamilovaný do Katriny, nádherné dívky s měděnými vlasy, má stále za co bojovat, a když Ra’zakové, dva temní přisluhovači krále, zajmou jeho lásku života, vydává se společně s ostatními vesničany na dlouhou cestu přes Dračí hory a dál přes moře až na jih do Surdy, o které se říká, že tajně podporuje Vardeny, odpůrce krále, kde, jak doufá, nalezne někoho, kdo by mu pomohl najít doupě Ra’zaků a zachránit jeho milovanou Katrinu. V té době Nasuada, vůdkyně Vardenů, hledá spásu v Surdě, protože v Beorských horách u trpaslíků se už dál nemohou uživit. Eragon cítí nesmírnou vděčnost, protože elfové mu vyléčili záda během Oslavy Pokrevní přísahy mezi elfy a draky. Později zjišťuje, že Galbatorix sbírá vojsko a tak musí přerušit výcvik, neboť jeho přísaha věrnosti vůči Nasuadě mu to dává za povinnost, a vrací se k Vardenům. A tak se nakonec všichni, Eragon se Safirou, Nasuada s Vardeny i Roran s vesničany, sejdou na Hořících pláních v Surdě, kde má dojít k rozhodující bitvě tohoto dílu. V plném proudu bitvy, kdy už je Eragon na pokraji svých sil, se nad bojující vojáky vznese krvavě červený drak se svým Jezdcem a Eragon si se vrůstajícím strachem uvědomí, že se muselo vylíhnout další dračí mládě z jednoho ze zbývajících dvou vejcí hlídaných Galbatorixem, neboť králův drak je černý, tudíž má proti sobě Eragon přesilu, protože červený drak musí být ve službách Galbatorixe, jestliže bojuje na straně jeho vojáků. Během bitvy jeden proti jednomu stáhne Eragon druhému Jezdci helmu a překvapením strne, neboť se za ní ukrývá jeho oplakávaný přítel Murtagh. Murtagh se vzpříčí kouzelné přísaze Galbatorixovi a Eragona nezabije, pouze mu vezme jeho meč Zar‘roc, meč Jezdce, kterých je v dnešních dobách nedostatek. Vardenové sice vyhráli, ale Eragon prohrál a s děsivou jistotou si uvědomí, že Království má dva Dračí Jezdce a oba jsou silnější než on. Poslední jeho myšlenkou, než padne únavou z boje, je, že potřebuje meč. Meč Jezdce.

Sakra! Kopřiva to rozjel pořádně zostra a tím koncem mě nehorázně uzemnil.

To se nedá popsat, to se musí přečíst;-). Všechny Bacigalupiho povídky by čtenář měl prožívat s minimem informací a sám objevovat, zvažovat, vytvářet si vlastní závěry. Nejspíš nelze dospět k výrazně jinému dojmu oproti ostatním, témata jsou zkrátka neveselá a vize budoucnosti pochmurně naléhavé. „Popkomando“ není výjimkou, pohled z 1. osoby je vzhledem k událostem velmi úderný, mozek ani tentokrát nedostane volno a imho zvláště ženy schytají pořádný emocionální kopanec do břicha. Kulturní pasáže mě lehce nudily, proto malá bodová srážka, jinak opět síla. 89%

Moje velmi oblíbená klasická povídka pana Asimova. Pozitronické obvody nemusejí řídit jen roboty a i auta mohou mít vlastní osobnost.

Ja som na konci už nevedel kto je koho brat, otec, sestra, mama. Toto je kniha skutočne len pre štamgastov pána Tolkiena.

Tento díl je pro mě asi nejslabší z celé série, což je pro mě celkem zklamání, protože do teď platila v MKP spíše vzestupná tendence kvality.

Děj se odehrává převážně v Genabakis. Odhadem polovina knihy je o připravování figurek. Typická stavba kapitolu je během této přípravy postav vždy 2–3 stránky o jedno postavě / skupině a pak přepnutí na další. Takto postupně autor táhne jeden tah s každou figurou a pak jde na další kolečko. Celkem dobré vylepšení je na konci kapitol shrnutí kdo co dělá (samozřejmě že beze jmen a tak musí být čtenář pozorný a odhalit o koho jde).

V předchozích dílech Erikson propojil a dokončil hodně příběhových linií a tak je tato příprava pochopitelná a očekávatelná. Někomu by mohlo vadit, že za celou knihu se stane jen jedna důležitá událost, za to je hodně velká a jsem opravdu zvědav na její důsledky v dalších dílech.

Styl mi přišel hodně odlišný, celou knihu jakoby vypráví Kruppe, což mi zas tak nevadilo, protože Kruppeho mám velmi rád a poslední 4 knihy mi scházel.

Co ale považuji za největší vadu celé knihy a proč ji vlastně hodnotím oproti ostatním dílům tak nízko, je přetékající žal a lítost. Chování postav jako jsou Eldest Silann, Vykupitel, Kallorův duel a další…to už není tragédie, ale nechutně patetické melodrama. Už v určitých částech v minulých dílech občas ta tragédie skřípala (např. odevzdanost Tiste Andii a soucit, kterým je zahrnovali ostatní postavy), ale v tomto díle to mistr podle mého přehnal. Doufám, že to patřilo k pojetí vyprávění v Kruppeho stylu a nebude tímto stylem pokračovat v dalších dílech.

První třetina je o ničem. Nic se neděje, postavy jen cestují, kecají apod, a já jsem si z toho odnesl pouze ponaučení, že před pokračováním bych si měl vždy znovu přečíst i předchozí díl, místy jsem se totiž dost ztrácel. Ale pak se příběh slušně rozjel a já se od toho nemohl odtrhnout. Knihy ve stylu „politika & intriky“ obyčejně moc nemusím, ale tohle mě bůhvíproč prostě chytlo a knihu jsem tak přečetl za cca dva dny. Palec nahoru, těším se na pokračování.

Gaarq už vše podstatné napsal za mě, dodám tedy jen, že do této Bacigalupiho povídky jsem zatím vklouzla nejsnadněji a přečetla ji rychleji než ostatní kousky ve sbírce. Představivost se nemusela vůbec namáhat: obraz budoucnosti, ve které voda bude vzácnější zlata, považuji za děsivě uvěřitelný. 90%

Náhodou, Mořičvíl byl lepší, ale tohle byla taková docela příjemná jednohubka. Přesně to, co jsem v pauzách při učení filozofie potřebovala. :-) Akorát škoda věcných chyb – několikrát Bohouš místo Ďáblouš atp.

Líbí se mi způsob vyprávění, jazyk… Po této stránce výborné, ale prostě příběh mě „nevzal“

No, bohužel nesdílím nadšení ostatních čtenářů. Jistě, autor tu buduje prvních 150 stran atmosféru, psychologii postav atd., ale já v tom nevidím nic jiného než vatu, výplň nebo jak se tomu říká. Ale od chvíle kdy hrdinové zjistí, co se děje, tak se to rozjede a stojí to za to. Ze scén jsou určitě nezapomenutelné ta v zrcadlové místnosti, střelnice a zpěv s tancem. Samotný nápad je taky fajn, ale během čtení jsem si několikrát říkal, že kdyby z toho mistr udělal povídku, mohl být výsledek mnohem efektivnější a nezapomenutelnější.

na tuhle sbírku jsem se těšil velmi velmi. už když jsem se dočetl, že vyšla v originále, natěšeně jsem si ji pořídil. teď jsem si ji dal znovu v překladu a nelituju. skvělé příběhy, ve kterých autor se zápalem patologa nařezává podebraná témata o člověku a velmi silně je rozebírá. je-li tu nějaká naděje pro člověka a lidstvo, pak my o ní nevím a neumíme ji posoudit, my se jen trápíme a zkoušíme překonávat nástrahy kladené nám v sobě samých. bacigalupi je mistr slova a mistr povídky. nemůžu si nevzpomenout na raye bradburyho, kterého mi bacigalupi připomíná. tenhle autor se stal mým veleoblíbeným a netrpělivě čekám na dívku na klíček a rozebiratele lodí. ps. málem bych zapomněl, ale tahle kniha má luxusní provedení. obálka a vnitřní ilustrace mi připomínají doby, kdy nešlo jen o to knihu vydat, ale kdy i vydávání knih bylo umění.

tahle povídka je pecka, pecka čenichovka, jak s oblibou táta říkaval dobře mířenému direktu. opět, kraťoučká povídka, rychlé tempo, příjemná ich-forma a základní námět, ze které mi je na zvracení a není to jen tím, že jsme včera měli předvánoční besídku a já šel spát ve tři ráno. autor přišel s úžasnou situací, která krásně ukazuje konflikt vědomého a ne-vědomého, odmaskovává další mýtus o člověku, mýtus svobodné vůle a zodpovědnosti. dělá to způsobem dosti naturalistickým, jako když si strháváte náplast z chlupatější části svého nebohého těla. víte, že musíte, a víte, že to bude svinsky bolet. dost dobrý.

spolu s ve sbírce následujícím kouskem „jemnější“, tato povídka vsází na hustou atmosféru. jsme vrženi bez možnosti tápat a dohadovat se přímo doprostřed věcí. v tom je bacigalupiho síla – malá plocha, intenzivní dojmy. i pointa je vzhledem k podstatě příběhu povedená a ostrá. jen autorovi moc nebaštím ten příliš angažovaný podtón. ukazovat selhání lidstva tváří v tvář jeho aroganci a neschopnosti, to všechno by bylo ok, jenže autor nám tak trošku podsouvá myšlenku, že existuje řešení a že ta selhání a neschopnosti jsou jen důsledky nějakých špatných rozhodnutí, ke kterým existují i alternativní, dobrá rozhodnutí. moje životní zkušenosti i vzdělání mi napovídají, že to je falešná naděje.

Podstatné k povídce už bylo napsáno: ropa došla, globalizace jaksi nevyšla, ve světě budoucnosti se po nějakých těch válkách a hladomorech vše točí kolem energie a její produkce. Otěže drží v rukou obří korporace a obyčejný člověk se protlouká, jak je to jen možné. Zpočátku mě příběh nějak nebral, ale Bacigalupi mě pozvolna vtáhnul do daného prostředí a tak jsem se zase jednou přistihla, jak úmyslně přejíždím dvě zastávky, abych do práce pádila delší cestou, ovšem měla dvě minutky navíc na dočtení. Závěr tradičně výborný. Jak to ten chlap dělá? 91%

tak jo – slibenej koment… ale priznam se – po docteni romanu se mi do toho moc nechtelo … ne ze by se mi ta knizka tak moc nelibila… ne to ne… libila se mi dost… jen neco… neco mi tam vadilo a ja nevim co … to se pak tezko pise komentar … clovek to tak nejak jeste nema serazene …a nechce ani ublizit zapornym hodnocenim tomu dilku a ani jej v prilis neprechvalit…
Tak co ted s tim? Komentar uz jsem slibil! Hmmm, no dobre…ale bude to jen par dojmu a celkove hodnoceni si necham az to nekdy ve me vic dozraje… :))

Tovarys je zcela jiste prvni cast rozsahlejsiho cyklu.. to je citit hned od sameho startu… sice je to dilko ukoncene a ctenare neceka zadne nemile prekvapeni: …konec prvniho dilu a pokracovani priste …
Ale i tak je videt, ze autor pocita s tim, ze hlavni postava pujde od prihody k prihode, a ze bude mit jeste dostatek casu ctenari popsat ten svuj svet, ve kterem se serie odehrava – a k tomu musim rict neco malo info, ktere v nakladatelske anotaci chybi:
pribeh je zasazen do blizke budoucnosti – EU, Cechy – budoucnost to neni moc vesela … svet je po nekolika ekonomickych i politickych a valecnych krizich, EU to prezilo ..ale za jakou cenu?! Cechy jako stat uz v zadnem pripade nepripominaji dnesni „vesele kapitalisticke casy“ :))) nase zeme je vlastne okupovana Evropskou unii, a to pote co se pred casem nekolik zeni vysegradskeho spolku pokusilo odpojit z EU … nepovedlo se… a nepovedlo se primo drasticky… zadne odtrzeni z EU totiz v te vesele budoucnosti mozne neni…
Kupodivu take kapitalizmus to – prinejmensim v EU ale pravdepodobne v celem svete – totalne prohral…ovsem ne, ze by jej nahradil komunizmus… autorovi se povedla extrapolace socialniho statu a la EU byrokracie s totalitni skrytou vladou jakesi sede stinove Lóže mocipanu… Dalsi popis uz by byl spoiler jak prase… takze ti zvedavejsi – ctete knihu a ne muj koment!… :))
Z toho meho predchoziho popisu by se mohlo zdat, ze jde o antiutopickou SF … ne nebo alespon ne prvoplanove… jde jasne o akcni SF z cerne, blizke budoucnosti s prvky Street a Urban Fantasy, tak trochu v tomto romanu najdete pribuzne romany od Kulhanka (Nocni klub atd.) nebo ze stejne nakladatelske staje: (Temné záblesky) – Martin Moudrý a mozna vam chvilema sem tam neco pripomene Urban Fantasy romany Simona Greena, ovsem ani jedno prirovnani neni presne a ani kvalitativne se vyjmenovana dila nedaji moc porovnavat… Proste Alex Drescher sel svou vlastni cestou.. a do drsneho sveta a la Kulhanek ci Moudry pridal sem tam neake elfi, carodeje, a ruzne propriety z fantasy (i jeden vlkodlak se tam objevi… :))) a akci a strikajici krev namixoval s notnou davkou cerneho humoru, ktera se v tomto typu akcnich SF moc casto nevidi…

…A mozna tady je ten kamen urazu(!), proc se mi tak spatne tato knizka hodnoti… ten humor me sedl jen castecne… je to takovej ten styl prochazkovskej – totiz cetne odkazy a zertiky ci narazky na ruzne ikonicke celebrity, filmy, politiky a podobne – a to, priznam se, mi proste nesedne… nemam to rad u JWP a drazdilo me to u Tovaryse … mene narazek (az parodickych) a vice toho zemiteho cerneho humoru situacniho a v dialogu a ja bych byl mnoohem vic spokojen… ovsem jsem si vedom, ze to je hodne hodne individualni vec tohle posuzovani humornosti ci saskovske parodicnosti – hranice ctenarskeho vkusu je tu hodne pohybliva… a tak nevim jak hodnotit.. za tyhle saskarnicky a la JWP jsem zprvu v nahlem znechuceni chtel dve az tri hvezdicky odebrat … po chvili premysleni jsem vychladl a rikam si – k zaveru se to pak zklidnilo a bylo to vic dle meho vkusu – tak sem to zas vratil na 90% (z 60%) … a ted si tak rikam ze takove hodnoceni snad mozna bude vhodnejsi az u tech dalsich dilu, ktere jak doufam (a citim to i v kostech), se mi budou libit vic… postava i svet budou vice zname, propracovanejsi a bude vic casu na poradnou akci a ten zemitej humor vic podle meho vkusu… a autor snad mozna vycerpa zasobu narazek na pitome tajtrdliky z TV a stranek bulvarnich novin… doufejme!

no necham hodnoceni, tak jak je… knizka se mi libila, i kdyz tam bylo par mist, u kterych jsem trpel a mel chut hvezdicky hoodne skrouhnout… necham si cas na rozmyslenou, az do dalsich dilu serie… pak mozna bud pouziju katovsky mec hlavniho hrdiny nebo vysoke hodnoceni 90% ponecham… uvidime… :)))

Pre mňa veľké sklamanie. Čakal som, že sa autor vydá cestou Bruceho a ostatných, ako budú prežívať v novom prostredí. Namiesto toho som dostal politicky nudnú prvú polovicu knihy. V druhom diele je množstvo nových postáv, ktoré sú ale tak nevýrazné a zle opísané, že vám nič nepovedia. Keď sa dej trochu na konci knihy zamotá a zvýši sa tempo, knižka sa hneď lepšie číta. Spoznáte tak lepšie aj hlavných aktérov, ktorý nie sú bohužial Bruce s Chomičom ale úplne nové postavy. Autor veľa akčných alebo napätých situácií riešil okamžite, nevychutnal si ich a preto si ich nevychutnáte ani vy. Čo urobil autor z Chomiča mu nezabudnem…

Pokračování nevšedního dobrodružství ve světě Ošklivých a Krásných. Spolu s odvážnou hrdinkou Tally se vezeme na vlně adrenalinu podporované nejen jejími ztřeštěnými kousky, ale i nečekanými zákruty osudu. Dočkáme se i milostné zápletky, autor ji však rozvíjí jen velice pozvolna a nechává otevřené možnosti. Co lze vytknout, že se příběh příliš nezabývá pozadím a možností existence a fungování tohoto světa, pokud však jeho existenci považujeme za danou a nezabýváme se jí, užijeme si úžasnou jízdu, při níž nestačíme otáčet stránky.

Celkově nejlepší díl trilogie. Čarodějka Jaenelle se obětuje, aby zachránila říši. Poetická fantasy romance s drsnou zákrutou a napětím až do samého konce. Vydařené završení příběhu.

Asi je to ve mně, ale prostě tohle mě nebere. Já stále nějak nechápu takové to vyprávění bez akce a vlastně i děje. Tedy, zde to konkretně chápu, ale nějak už se to z hlavy vypařilo.

žlutá karta, žlutá hvězda, buržoazní původ, cigán… o tomhle byly napsány už stohy příběhů a přesto se to opakuje ad absurdum ad infinitum nauseamque. tenhle příběh se v mnohém neliší od jiných podobných. jak by mohl, pojednává o lidech a ti jsou všude stejní i přes jejich kulturní nánosy z nich táhne to zvíře-člověk. v mnohém se ale liší, protože na malé ploše ukazuje snad všechna možná východiska a to s velmi silným emočním nábojem. mám obavy, že to je budoucnost, která nás čeká, právě proto, že nevěříme, že by mohla nastat.

Nevím, co si mám o knížce myslet. Autor se často opakuje, dopředu upozorní na to, že se stane něco neočekávaného a navíc v klidu nechá zemřít některé z hlavnějších postav, jenže bohužel mi to ani nepřipadalo moc líto, protože jsem je jako čtenář nestihla moc poznat a smrt byla většinou krátká a zbytečná.
Celý příbeh vlastně píše vypravěč, možná nějaký kronikář, takže některým úsekům se vyhnul tak, že napsal, že o čem si ti dva povídali, se nikdo nedozvěděl. Na druhou stranu musím uznat, že má skvělé nápady. Za hlavním hrdinou se skrývá svět a jeho historie, o kterém by se dalo napsat spoustu knih. Přestože jse o fantasy,v knize se dá najít spoustu otázek, které donutí člověka k zamyšlení, jako například konec Země, nebo jak vlastně funguje čas.
Trochu mě mrzí konec knížky, kdy vlastně z posledním odstavce vyplívá, že ať ta knížka skončí jakkoli (to neprozradím), celý příběh vlastně píše člověk z budoucnosti, kde jsou ještě horší časy. Čímž se mi cela knížka trochu znehodnotila, něco jako když se Alenka probrala v klíně sestry a zjistila, že to byl jen sen. Prostě a jednoduše ať příběh dopadl jakkoli, pro mě svým způsobem skončila špatně, protože správná knížka nikdy nekončí , ale zde mi autor předem stanovil, že v budoucnu na tom lidé budou ještě hůř.

Původně jsem měla v úmyslu přečíst „Válku o dárky“ během Štědrého dne, ale vzhledem k blížícím se svátkům a naprostému nedostatku vánoční nálady, rozhodla jsem se četbu uspíšit. Svůj účel to splnilo, jakási jiskřička vánočního ducha byla zažehnuta. Návrat do Bitevní školy byl příjemný, nicméně dané zajímavé téma (ne/praktikování náboženských rituálů v multikulturní armádě) bych ráda měla rozpitvané v hlubším a širším podání. Stejně jako Doubravka mám trochu problém s mentální vyspělostí malých vojáků – že je někdo v pěti letech klavírní virtuoz, geniální matematik nebo třeba i stratég, OK. Ovšem aby takřka každé z „Cardových dětí“ bylo také lepší diplomovaného psychologa a schopnosti některých nahlédnout ostatním do hlavy byly skoro nadpřirozené, to už zavání přílišnou fabulací. Být znalcem lidí, neřkuli dokonalým, to chce určitě víc než správné geny, zvýšenou empatii a dobrou výchovu – bez dlouhých let pozorování a kontaktu s lidmi to prostě nemůže jít. Poslední povzdech patří rozsahu knížky: už jsem četla mnoho delších povídek. Věčná škoda, že nakladatelství Laser-books nebylo umožněno doplnit „Válku o dárky“ dalšími Cardovými kratšími texty, tohle byla vážně jednohubka. 81%

naivní představy lidstva o sobě samém se táhnou dějinami v podobě hromad pitomých filozofických spisů a dlouhé krvavé šmouhy. bacigalupi nás posadí rovnou do mraveniště a nechá nás vstřebat tu rozpornost představ a reality. bylo napsáno mnoho o nesmrtelnosti, o rodičovství, o kontrastu biologické podstaty a iluzí nové humanity. tenhle boj se nedá vyhrát, jde ho jen bojovat. otázkou vždycky je vědět proč. někdy je třeba stranit pudům, někdy vizím. problémem je, že nikdo neví kdy. a vědět ani nemůže. ps. je to zvláštní, ale tohle je snad jediná povídka, kde autor obětoval záměru sdělení příliš mnoho z vnitřní logiky příběhu, víc, než by se mi líbilo…

navštívil nás starej suchánek. moc potěšeně to nezní ani bez znalosti souvislostí velkého sucha, které postihlo zemi. v prvním plánu vidíme oblíbeného bacigalupiho hrdinu, průměrného, ale ne hloupého, člověka, který žije. musí žít? chce žít. a jde to těžko. třeba kvůli suchu. ale snaží se. jenže proti němu stojí arogantní moc, která je ve své odtažitosti hloupá a neprozíravá. pokud mnoho lidí nedokáže myslet na zítřek, tak taková moc to neumí ani na hodinu dopředu. jen vyráží klín klínem a na ty vyražené klíny se moc neohlíží, byť jsou z masa a kostí a mají vlastní životy. lovec tamaryšků byl dobrý sluha, ale posloužil a může odejít. jenže nezávislost na složité infrastruktuře nemusí být nevýhoda. ale také může. to ani moudrý dopředu neví.

Čím začať? Hladové hry sú románom rozsiahlym a mnohotematickým, nájdete tu nacizmus, druhú svetovú vojnu, násilie, šach, studenú vojnu, terorizmus, megalomanstvo, úvahy o pôvode násilia…

Kniha je rozpracovaním pôvodnej poviedky o trojici psychických upírov (tlieskam za prepracovanie klasickej upírskej témy… a bohuvďaka nie do formy romantickej fantasy) – (ne)ľudí schopných ovládať iných ľudí silou vôle. Kniha začína mrazivým prológom z koncentračného tábora, pokračuje dynamickými kapitolami s Melanie Fullerovou, kde sa dozvieme základné fungovanie Schopnosti a neskôr sa román rozrastá – pribúdajú dejové línie rozprávané z uhlov pohľadu mnohých postáv. Autor sa hrá nielen s časom (častá retrospekcia), ale aj s rozprávačom – Melanino ja-rozprávanie umožňuje nahliadnuť do zmýšľania týchto tvorov so Schopnosťou.

Z hlavných kladných postáv je najlepšie prepracovaný Saul Laski, ktorý prežil vojnové a šachové peklo a odvtedy je posadnutý túžbou zlikvidovať nacistického obersta, ktorý ho duševne „znásilnil“. Natalie a šerif Gentry vstupujú do deja s motiváciou, ktorá vznikla vďaka súčasným charlestonským udalostiam, ich minulosť nie je tak potrebná, ako u Laskiho a v zaujímavosti za ním silne zaostávajú. To však vynahrádza už zmienená trojica účastníkov Hry (každý sa vyvinie inak a má nezanedbateľnú úlohu aj po smrti) a Tony Harod, zvyšok záporákov ostáva v ich tieni. Zvlášť Tony Harod ma zaujal, pri čítaní knihy sa moje pocity menili od znechutenia k sympatii (pravda, s určitými obmedzeniami) a aj preto ma zamrzelo, keď v závere využil možnosť výmeny figúr naozaj bezcharakterne. Simmons tiež veľmi pekne využíva epizódne postavy (mihnutie hviezdičky Shayly v úvode a závere).

Pochvaľujem si tiež využitie šachu – figúrkami sú živí ľudia a vyhodenie sa rovná smrti. Detailné opisy dvoch šachových partií môžu niektorých nudiť, no s šachovnicou poruke získavá čítanie novú dimenziu. Pri prvej partii zo Saulovej minulosti som sa pri niektorom ťahu stratil, no druhú som si poctivo prešiel ťah po ťahu (akurát som túto časť čítal v škole bez šachovnice a tak som si všetko zakresľoval a prepisoval v poznámkovom bloku; spolužiačky sa na mňa bežne pozerajú s nepochopením, keď čítam… deväťstostranová tehla v ruke a sútredené premýšľanie nad ďalšími ťahmi mi definitívne priniesli označenie „cvok“ :)). A tiež rozdelenie románu – v zahájení sa rozmiestnia figúry, v strednej hre dôjde k veľkému preriedeniu (ech, to je eufemizmus) a koncovka pracuje len s niekoľkými postavami, avšak výsledok nie je istý a dočkal som sa niekoľkých prekvapení. Mimo iného, epilóg ma tiež prekvapil.

K mínusom knihy rátam najmä dve nelogickosti (vraj je ich viac, ale až tak pozorný čitateľ nie som) – obrovská náhoda pri objavení auta po likvidácii istého agenta (skôr by som pochopil, ak by im pomohol Willi) a fakt, že si ochranka ostrova nevšimla odložený balíček, aj keď na ostrove krátkodobo pristálo lietadlo (čakal by som obrovský poplach a prehľadanie každého centimetra štvorcového) – a občasnú zdĺhavosť knihy, avšak užijete si aj množstvo akcie. Čo je však zdĺhavé, nemusí byť nudné – autor prebieha od minulosti postáv k záporákom a využitým bábkam, niektoré udalosti nepopisuje kompletne z pohľadu jednej postavy, ale delí ho na viacero častí a tak sa výsledok podniknutých krokov dozvieme o kapitolu-dve neskôr.

Dosť bolo povedaného o novom preklade a spojení predtým rozdeleného rozsiahleho románu do jedného zväzku, ja len dodám, že nový preklad bol naozaj nutný. Pamätám si, ako som prečítal Perseom preložené Zahájení a v úvode Strednej hry som sa vzdal a „trilógiu“ nechal tak. Áno, za dva a pol roka sa môj čitateľský vkus mohol podstatne zmeniť (a určite aj zmenil), ale faktom je, že si živo pamätám občasný zmätok, ak som narazil na divnú vetu. Teraz som Hladové hry čítal s väčšou chuťou, rýchlejšie (ale jedným dychom to nebolo :)) a aj príbeh ma silnejšie zaujal. Občasný preklep ma nezrozhádzal, predsalen, je to tehla, ktorou by ste aj koňa umlátili, takže je to v poriadku.

V neposlednom rade musím pochváliť obálku a prevedenie knihy – hardback, papierový prebal a záložka sú pastvou pre moje oči, hrúbku knihy a meno Simmons snáď nemusím zdôrazňovať a potom je tu obálka a písmo na chrbte knihy. Hladové hry sú thrillerom a takto na mňa pôsobil prebal. Pri každom pohľade na poličku s neprečítanými knihami moje oči zablúdili k Hrám a po niekoľkých sekundách sa vo mne prehlbovali nepríjemné pocity a nervozita a tak to má v tomto prípade byť.

Aj keď táto kniha nepredčila môj milovaný Terror (na obranu autora musím poznamenať, že Terror bol napísaný o jedenásť rokov neskôr), potvrdila spisovateľské kvality Dana Simmonsa a moju predtuchu, že tento spisovateľ sa raz zaradí do mojej Top desiatky. Stalo sa a ja s očakávaním sledujem červený skvost menom Drood, s hladom čakám na Kantos Hyperionu a teším sa na najbližší výlet do kníhkupectva, kde siahnem po Black Hills (a raz si doplním knižnicu Ílliom a Olympom).

Na záver ukončím svoj obludný komentár na román o obludnej schopnosti ľudskej dominancie prosbou – kupujte Simmonsa, nech sa dočkáme nielen jeho nových knih (Flashback je už očakávaný), ale aj nových prekladov už vydaných príbehov, ktoré potrebujú starostlivú ruku schopného nakladateľstva, akým je Laser-books. Ďakujem.

Dávám plný počet. Je to rychlé svižné a čtivé. Přečetl jsem to doslova jedním dechem. A co se týče technologií, nedělá tenhle Bartoš pro nějakej zbrojní koncern? Jinak si to neumím vysvětlit. A s Asijskou Aliancí měl taky pravdu. Neměl jsem pocit, že by postavy byly nedotažené nebo že by jich pomřelo málo. A nepopsání osudu Rheinhardovy soldatesky? Vždyť jejich osud je jasný, jsou mrtví. A kde kolega shpina přišel na ty mariňáky sem nepochopil vůbec. Tohle slovo se v knize snad ani neobjevilo…

Přidávám komentář kolegy z práce – Je to hustý a byl by to drsnej film. Teda pokud by do toho někdo nasypal aspoň sto mega, ale Žambochovo nadšení úplně nesdílím. A celkově to asi není úplně můj styl. Já radši věci spíše psychologičtější. A jedna věc mě strašně vadila, to věčný připomínání toho, že jsme na Plutu. Nejsu debil a vim ne… 85%

Ano kdybych byl věkem dítě, abych spadal do cílové skupiny, užil bych s to mnohem víc. Tahle kniha je podle mne Ferdou mravencem jak to vidí sověti. A nutno dodat, že jejich pohled není vůbec špatný. Osobně si myslím, že je to lepší než ferda. A lepší je to proto, protože skrze postavu profesora Jenotova pozorujeme reálný svět v reálném světě.

Při čtení sem doslova viděl jak borec řve AAAAAARRRGHHH a řeže z té obrovské flinty co drží po těch šalenejch mašinách…

A teď vážně je to nadupaná jízda smrdící krví, střelným prachem a pachem explosiv. Pro všechny fanoušky military scifi můžu jen doporučit. Akorát ten nijaký konec mi opravdu vadil. Proč Fabián nerozepsal osudy přeživších vojáků a jedné „vojandy“ dál? Z povídek se něco vyčíst dá ale… Za sebe se nemůžu zdržet srovnání s Bartošovými Žoldnéři. Ti mi i přese všechno přijdou lepší. Ale každopádně si Fabián zaslouží stejně jako Bartoš plných sto ran…

A 93 a 1/2 hodiny je úplně šílený kousek. Nejšílenější ze všech šílených kousků co tam k tomu hůlavnímu nářezu jsou.

Zatímco při čtení Runeroundy sem se vrátil do dětských let, kdy sem četl Verneovky, u Archimaga sem měl pocitže ho autor psal dost na sílu. A zdaleka se mi nelíbil tak jako první díl… Obávám se že třetí díl by už, alespoň pro mne, byl nečitelný. Takhle je to zdařilá minisérie. KeB