LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Ano kdybych byl věkem dítě, abych spadal do cílové skupiny, užil bych s to mnohem víc. Tahle kniha je podle mne Ferdou mravencem jak to vidí sověti. A nutno dodat, že jejich pohled není vůbec špatný. Osobně si myslím, že je to lepší než ferda. A lepší je to proto, protože skrze postavu profesora Jenotova pozorujeme reálný svět v reálném světě.

Při čtení sem doslova viděl jak borec řve AAAAAARRRGHHH a řeže z té obrovské flinty co drží po těch šalenejch mašinách…

A teď vážně je to nadupaná jízda smrdící krví, střelným prachem a pachem explosiv. Pro všechny fanoušky military scifi můžu jen doporučit. Akorát ten nijaký konec mi opravdu vadil. Proč Fabián nerozepsal osudy přeživších vojáků a jedné „vojandy“ dál? Z povídek se něco vyčíst dá ale… Za sebe se nemůžu zdržet srovnání s Bartošovými Žoldnéři. Ti mi i přese všechno přijdou lepší. Ale každopádně si Fabián zaslouží stejně jako Bartoš plných sto ran…

A 93 a 1/2 hodiny je úplně šílený kousek. Nejšílenější ze všech šílených kousků co tam k tomu hůlavnímu nářezu jsou.

Zatímco při čtení Runeroundy sem se vrátil do dětských let, kdy sem četl Verneovky, u Archimaga sem měl pocitže ho autor psal dost na sílu. A zdaleka se mi nelíbil tak jako první díl… Obávám se že třetí díl by už, alespoň pro mne, byl nečitelný. Takhle je to zdařilá minisérie. KeB

Pavel Obluk na mě kdysi dávno udělal dobrý dojem útlou knížkou „Znamení duhy“, která mi připomněla například Aldissův „Nonstop“ nebo Harrisonův „Zajatý vesmír“. Když jsem tedy před několika měsíci zahlédla ve výprodeji knihovny poněkud olezlý titul „Leviatan/Vlny“ doslova za hubičku, neváhala jsem a vyšpulila rty (no dobrá, ve skutečnosti 20,– Kč). Nevábnost knihy podtrhovala apokalyptický rozměr obou příběhů:-).

„Leviatan“ v prologu dokumentuje stav planety několika pohledy do různých částí světa, zdánlivě nesouvisející znepokojivé události mají společného jmenovatele: oceán. Poté je čtenář uveden do výzkumného střediska, kde vědec Trevor a jeho dcera Jane slaví úspěchy při studiu komunikace s delfíny. Moderní stanice však brzy dostane nového obyvatele, kterého má v utajení, izolaci a pod záštitou armády zkoumat. Scénář je klasický: skupina expertů bádá, vojáci prudí a „překvapivě“ počet zúčastněných klesá. Leviatanův vzhled je neotřelý a jakkoliv chybí ostré zuby a monstrózní chapadla, autor si tohoto tvora vymyslel důkladně – důstojně zastane roli všech těch zmutovaných žraloků a obřích krakatic, co v podobných románech hrají prim. Nevím, jaké má Pavel Obluk vzdělání či zaměstnání a netuším, nakolik lze jím popsané procesy a hypotézy brát vážně (googlit mi bylo líno:-)). Občas sděluje polopaticky všeobecně známé věci a takové rozhovory pak v komunitě vědců působí nepatřičně; nicméně je to čtenář, kdo má vstřebat informace, tak lze nad hloupými otázkami postav přimhouřit čidla zraku. Jednotlivým hrdinům nebylo dopřáno mnoho prostoru, vztahy jsou podány povrchně, přidat charakterům trochu hloubky by určitě nebylo na škodu. Na druhou stranu četbu nic nezdržuje, nedojde na žádné zbytečné tonutí ve vatě. Závěr mohl působit mnohem naléhavějším dojmem a epilog už byl vyloženě navíc. 75%

Následuje o něco kratší novelka „Vlny“, která nás přenese do vzdálenější budoucnosti. Budeme sledovat život v primitivních podmínkách ostrovní komunity, potápět se s hlavním hrdinou do útrob potopeného Města, hledat artefakty a odhalovat tajemství minulosti i současnosti. Osobně jsem si tuhle četbu užívala o něco víc než „Leviatana“, akorát v poslední třetině začnou vystrkovat svatozáře božstva ze stroje – akce a dobrodružství poněkud nakopávají uvěřitelnost do pozadí. Dvakrát jsem škobrtla na nepatřičných termínech (do příběhu prostého Hledače, co nezná termíny třeba pro dveře, loď a vesla, nepatří „difuzní svit měsíce“). Konec bych označila za česky uspokojivý, byť pointa postrádala překvapivost. 85%

Pavel Obluk mě nezklamal, knížka nepostrádá čtivost ani přesah, v konkurenci obdobných zahraničních titulů by imho obstála se ctí. Varovat je nutno akorát ty jedince, co při zaslechnutí termínu „globální oteplování“ mají stejné asociace a pocity jako při slovech „poblitý hajzl“, ti se s „Leviatanem/Vlnami“ ideologicky nesmíří;-). 80%

Souhlas s Majklem. Pro mne nejlepší povídka ze sborníku – opravdová detektivka s nadpřirozeným prvkem v podobě drogy umožňující měnit podobu. I zasazení do českého prostředí zde působí dobře. Vůbec bych se nebránil nějakému pokračování (jeden účet zůstal nevyřízen).

tahle povídka by jistě nadchla matta ridleye. skoro klasický kmenový konflikt na bázi soupeření o zdroje na pozadí obrody lidské civilizace, vedené ve jménu moudrosti a ne jen chytrosti/vzdě­lanosti. síla na první pohled nesmyslné tradice proti síle skoro zenové moudrosti pomalého rozvoje. kde má kompromis místo mezi oběma těmito postoji?

úžasná povídka, ve které se setkáme s lidmi budoucna, kteří dosáhli v jistém smyslu dokonalosti, ale po lidské stránce jsou stále těmi starými lidmi. o tom, jak se se svou dokonalostí vyrovnávají vypovídá komorní příběh, příběh o paradoxní současné přítomnosti hloubky i plytkosti v lidské povaze. nosatcová technologie je krásnou ukázkou toho, jak může být sci-fi námět samonosný a ne jen bizarní kulisou.

Buď to máš rád nebo nemáš. Třetí cesta nevede :-) Já patřím ke skupině první.

Výborná kniha, čtivá, originální, prostě klasický Lukjaněnko. Má to jen jednu (ale bohužel zásadní) chybu – má to pokračování, které vše, co si z prvního dílu čtenář odnese, obrátí vzhůru nohama a z perfektní knihy, která vůbec žádné pokračování nepotřebovala, udělá průměrnou dvoudílnou sérii.

Kniha byla dárkem k nákupu zdarma, takže bylo jasné, že to nebude nic hvězdného. V podstatě nic jsem od toho tedy neočekával a nic jsem taky nedostal. Není to napínavé ani vtipné, první dvě třetiny jsou opravdu hrozné, poslední třetina je trochu lepší, ale i tak je to slabé…škoda papíru!!!

moje první setkání s paolem bacigalupim, iirc. úžasná povídka nepostrádající vše, co miluju na povídkách. gejzír nápadů (lenní společenský systém, ve kterém i velcí páni jsou jen něčími poddanými; samotné flétnové dívky), skvělé zpracování (intimní vnitřní dialogy nabité emocemi, strohý a sevřený děj, pomalý vývoj a dramatické vyvrcholení) a přesah (oblíbené bacigalupiho téma moci bezmocných a bezmoci mocných). literární orgie téměř podobná zážitku z vystoupení flétnových dívek i bez lechtivky.

tahle povídka sice nedosahuje mistrových absolutních výšin, ale napsat takovouhle prvotinu já, dám se vycpat do múzea. bacigalupiho rukopis je ovšem jasný už tady. svět (ne)daleké budoucnosti stojící na hraně, možná už za ní. svět, kde biotechnologie jsou či začínají být východiskem z (post)moderní doby železa a křemíku. bizarní koktail nápadů, které spíše než jen čtenáře ohromí, slouží k navození kontextu, ve zkratce doplňují motivace postav. bída, chudoba, ubohost těch bez technologií v kontrastu k moci těch s technologiemi. zdánlivě bezmocný a nicotný hlavní hrdina je tak důležitým prvkem, že z jistého pohledu na něm stojí osud vesmíru. takže tu nechybí ani závažný morální a filozofický problém; jeho tajemství se skrývá už v názvu. a protože nechci nic vyzrazovat, doufám jen, že i jiným čtenářům přijde pointa tak znepokojivá, děsivá a překvapivá, ale zároveň fascinující, jako mně.

Tak na tuhle knížku s velice sympatickou obálkou jsem se nehorázně těšil a ve výsledku jsem opravdu velice spokojený, protože ze všech knih, které doposud Dušan Fabian napsal, je tahle nejlepší. Ze začátku se to sice tváří jako obyčejná braková a průměrná vyvražďovačka ve stylu Jiřího Kulhánka, JENŽE… jenže pak se to změní a rozjede se nefalšovaná epická fantasy plná akce, dobrodružství, popkulturních odkazů, s několika dějovými liniemi, které se Fabianovi podařilo bez problémů ukočírovat. Jeho dvě předchozí knihy tedy můžeme brát jako takové cvičení (byť hodně povedená) před tímto během na dlouhou trať. Kromě dobrého, čtivého a nenudícího příběhu s množstvím dějových zvratů nabízí Dušan Fabián propracovaný svět, sympatického hrdinu a hromadu vtipu. Společně s Kotletovým Hustým nářezem se jedná o nejlepší akční čtivo roku.

První tři povídky jsou strašný, ty zbylý maj naopak celkem vzestupnou tendenci. Komentáře Asimova vtipný, ale celkově ztráta času, jelikož ty dobrý povídky jsou vydaný i jinde.

Vynikající záležitost o tom, jak se cestovatel v čase stane (díky zásobám z budoucnosti a technologickým znalostem) Merlinem – a taky se dozvíme, jak to vlastně bylo s tím mečem v kameni.:)

Vydařená sbírka povídek nejen ze Zeměplochy (ty jsou zde jen asi tři čtyři). Najdou se i slabší kusy, ale těch nadprůměrných je víc, přičemž některé (Bylo nebylo… a bude?, Trollí most, Poslední odměna) jsou prostě vynikající. Navíc mají příběhy široký záběr – Zeměplocha, vánoční příběh (Vložte medvídka), městská fantasy, Lucifer, téma spisovatel a jeho postava, artušovský mýtus, dokonce i tak trochu cyberpunk.

Víceméně konverzační povídka, ve které nás autor nechá nahlédnout do vzdálené budoucnosti: na malém prostoru perfektně vykreslí kulturu, prostředí i atmosféru, na rozhovorech několika postav pak skvěle demonstruje střet tradic s vnějšími moderními vlivy. Kromě varovně vztyčeného prostředníku… ehm, (na co myslím?) ukazováku směrem k naší současné destruktivní civilizaci je nutno zmínit ještě naprosto luxusní zakončení. 88%

Prijemne postmoderni. Je tam citit inspirace Pratchettem, coz bohuzel uplne nefunguje (takove to „jak se dela pokrok“ a podobne pomrkavani na [post]moderniho ctenare), ale jinak to velmi dobre ubiha a treba pojeti magie je vytecne. Trochu kolazovite – ramcovy pribeh se obcas zauzli do vcelku samostatnych epizod. (Pop)kulturni odkazy potesi (Car Saltan!) – ale trochu me zarazi, ze uz ve druhe Lukjanenkove knize je narazka na Sede hory, ve kterych, jak znamo, zlato neni. To je to takovy obdivovatel?

Podle mě trochu slabší než Věšet každý může. Hlavní novela mi přijde taková dost nekompaktní, bez nějakého výrazného děje. Ten sice nebyl ani v Rákosových polích, ale tam aspoň hrdinové cestovali, tady jen trčí na zadku ve Vojslavicích. Ale ten humor to naštěstí zachraňuje. Nejlepší na celé knize je tak několik kratších povídek na konci. Hlavně ta o Kubově návštěvě pekla je opravdu skvělá. Celkově mi ty čtyři hvězdy přijdou akorát.

Většinu toho, co bych mohla o Noci nožů napsat, už se dočtete v předchozích komentářích. Pro mě bylo zásadní hlavně to, že jsem knihu rozečetla a vcelku okamžitě, bez váhání, jsem byla v Malazu. Je to prostě ten svět, který známe už v podání Eriksona, a já do něj ráda vplula i z jiné strany. Díky menšímu množství dějových linií (vlastně jen dvě, plus semtam nějaká drobnost pro dokreslení) se člověk nemá problém orientovat v postavách, i když se pohybujeme z místa na místo.

Některé čtenáře nezaujala postava Kisky, já jsem neměla problém se do ní vcítit (naivní zvědavé děcko, celá já :)) – ale bylo poznat, že jí chybí pořádná motivace do dění zasáhnout. Pouhá zvědavost a touha se předvést je sice uvěřitelná, ale ne stoprocentně přesvědčivá.

Určitě si dám s chutí i další díl.

Vesměs souhlasím s předchozími komentáři. Co mi ale vadí je otevřený konec. Zatímco knihy ze série Krvavé pohraničí se dají číst naprosto samostatně a na ostatní se jenom odkazjí a navazují volně, tady už je jasně nahozen komerční háček na další díly. Děj je prostě useknut tak 30–40 stran před koncem. Škoda, začínal jsem mít tohoto autora opravdu rád.

V osmém díle Malazské Knihy padlých se vracíme na místa, která známe z dřívějška. Děj se z větší části odehrává na kontinentu Genabackis, ale už v prologu nahlédneme i do světa uvnitř Dragnipuru.

Pokud jste předchozí díly zrovna nikomu nepůjčili, raději si je nechte při ruce, možná se vám čas od času bude hodit mírné osvěžení paměti. Potkáme tu opět spoustu starých známých, ale nejen my, místy se spolu po delší době setkávají i samy postavy.

K těm známým pochopitelně přibyly i nové osoby a souběžně se děje tolik věcí, že je snad ani nejde od boku vyjmenovat a na nějakou nezapomenout. Čili jako obvykle – ale tady nám autor začal trošičku pomáhat, nebo jsem si aspoň nevšimla, že by se to ve větší míře objevilo už v předchozích dílech: čas od času je zařazena shrnující pasáž, která se soustředí na jeden okamžik a vždy několika větami naznačí, kde zrovna v tom okamžiku kdo je a co právě dělá.

Tak se to rozvíjí téměř tři čtvrtiny knihy, tušíme, že se pomalu schyluje k něčemu ošklivému, pomaličku… A pak je to najednou tady. (O to víc mě potěšilo, že se v závěru našlo místo i pro milé okamžiky.)

Humornou složku tentokrát zajistil Kruppe, jehož květnatá řeč mě začala ohromně bavit, a Iskaral Pust, který by s doprovodem svých zvířecích fanoušků mohl klidně začít točit grotesky.

No co vám mám povídat? Opět kvalitní díl.

Málo akce, hodně politiky, ještě více vztahů a kupodivu to nekončí bitvou, ale velmi nepěkným napínákem pro čtenáře. Pořád je to nechutně čtivé, ovšem nic nového v rámci série se tu neobjevilo.

Další bokovka, tentokrát z pohledu Kaye, což všemu jen prospělo. Jeho specifický náhled na postavy a dění kolem jsou osvěžující a dle očekávání trochu do černa. Děj série se nám opět nikam neposunul, takže nečekejte žádné zásadní zvraty, spíš jen otravnou pracovní dovolenou. Mimochodem dle anotace jsem čekal, že v tom Kay zůstane sám, ale Tina tam stejně šmejdí více než polovinu knihy.

Typicky neffovská µpovídka o kontaktu s poslední nenavštívenou inteligentní rasou v Galaxii :-)

na tuhle sérii jsem se celkem těšil. povídky, které jsem od něj dosud znal, měly všechny velmi zajímavé náměty, v tomto autora obdivuji, ale všechny měly průměrné až podprůměrné literární zpracování. po přečtení téhle série si pořád myslím, že baxter není moc dobrý spisovatel, ale je skvělý fabulátor. stav a tkaní času je skvělý nápad i vše okolo, ale převedení těchto nápadů do příběhu je řemeslně snesitelné, ale ničím mě nenadchlo. někde v pozadí je cítit, že baxter má i literární nápady, zvlášť v prvním díle, ale chybí mu ten vypravěčský talent, jaký má třeba miéville nebo bacigalupi. mám rád alt.hist a proto hodnotím dílo celkem vysoko, i když hodnotit na desítkové škále, bylo by to 70%. a nepříjemným překvapením je jistým způsobem otevřený konec, který sice uzavírá děj série, ale nechává autorovi volný průchod k dalším dílům spolu s několika, asi třemi, kontrafaktuály, které „nevysvětlil“.

poslední díl tetralogie má opět grády dílu prvního. je to svižné, dějí se zajímavé věci, místy je to i literatura a ne jen autorovo převyprávění kontrafaktuálních zlomů. co se těch týče, autorovi se velmi dobře podařilo splést (skoro) všechny nitky, takže se čtenář necítí oblafnut nutností číst poněkud nudné předchozí dva díly. jenže, i při autorově pečlivosti a invenci, právě kontrafaktuální část mírně trpí, dle mého názoru, nenápaditostí. příliš často nechává paralelní události prostě běžet známým směrem, aniž by to bylo nutné a často i logické. krotkost kontrafaktuálních změn je autorovým jasným záměrem, nechtěl se pouštět do spekulací, jenže není možné nechat otevřená dvířka klece a myslet si, že tygr zůstane vevnitř.

Má to jen dvě stovky stran, ale stejně jsem to nedokázal dočíst. Ty povídky nemají ani náznak nějakého příběhu a ne že bych se vůbec nezasmál (třeba fontské spiknutí a jména jako bratr Garamond, Tahoma, nebo Arial mě fakt pobavila :)), jinak mi to však přišlo jako dost laciná kopie Zeměplochy. V Pevnosti už musí mít velkou krizi s nedostatkem knih do edice, protože kdysi jsem někde narazil na otázku, zda se nechystá druhý díl Mořičvílu – odpoveď byla, že sice existuje, ale nechystá se, jelikož podle šéfredaktora není dostatečně kvalitní. A není…

Moje dětství je poznamenáno toulkami s bratrancem po ostravských sopkách i kolem zdejších lagun (jak lyrická označení pro ekologickou katastrofu), tak mi prostředí povídky bylo povědomé – nostalgicky i nepříjemně zároveň. Rychlé vtažení do děje, představivost opět neměla problém s vykreslením reálií, myšlenky na téma lidskost šly až na morek… a stejně mohu dát jen 4*. Protože FUJ! Miluju přírodu, ovšem nedělá mi problémy číst o její devastaci. Miluji však také zvířata a číst o jejich utrpení… hmm, řeknu to tak: kdyby se v povídce lidi stahovali z kůže zaživa, nemělo by to na mě zdaleka takový emocionální dopad;-). Skvělé, leč drtivé pro mou křehkou duši:-). 84%

Velmi lidská kniha, ač je vlastně o lidech jen málo. Je vidět jak už ve zlaté éře sci-fi padesátých let šel každý z velkých autorů na věc po svém. Tam, kde se Clarke vyžíval v technice, Asimov v logice, tam Simak jen uvažuje nad vývojem života a inteligence po společenské a evoluční stránce. Má to něco do sebe, ale dnes se to už místy hůř čte.

Fantasy knížka, určená především dívkám. Vymyká se předchozím autorčiným knížkám hlavně tím, že ústředním motivem je prolínání světa živých a mrtvých. Hlavní hrdinka je rodilá newyourčanka, která se stěhuje na pobřeží Kalifornie, takže vám asi dojde, že je to spíše jedna z těch co se orientuje v módě (narozdíl od kaliforňanek), jenže ona je vyjímečná tím, že je mediátor. Knížky jsou velmi dobře čtivé a dokáží člověka strhnout a pokud vám nevadí knížky typů dívč romány, doporučuji.

Budu stručná: graficky zajímavé, textově slátanina všeho možného co kdy okolo „Draculy“ alespoň proběhlo.

O marnosti snahy vymýtit z člověka jeho geneticky danou snahu o sebeprosazování se silou a intelektem.

(hodnotím Hostina pro vrány 1 i 2, protože to je jedna jediná kniha) Pokud jste doposud měli Cersei rádi a nebo ji jakž takž chápali, tak nyní ji budete nenávidět. George Martin z ní dělá parodii na lidskou bytost, která řeže větev nejenom pod sebou, ale pod celým královstvím. Něco tak ubohého a paranoidního a zlého a krutého jste ještě neviděli a já měl při čtení kapitol s Cersei chuť někomu strašně moc ublížit. Ale k hodnocení knihy. Pokud nijak zvlášť netrváte na tom, aby se děj posunul kupředu a nemusíte mít jasnou představu o tom, kam to všechno vlastně celé spěje, bude se vám kniha líbit. Vychutnejte si příběhy různých postav z různých koutů země, užijte si Martinova spisovatelského umu – protože nic víc se vám od této knihy nedostane. Hlavní postavy se v této knize neobjeví (ani Jon, ani Dany, ani Tyrion), celá kniha je v podstatě o tom, jak je celá země zničená válkou a jak všichni trpí a jak to bude ještě horší. Ano, líbilo se mi to – ale pokud bych měl být kritický, řeknu, že to Martin neuhlídal. Zcela ztratil kontrolu nad svým dílem a to nabralo úplně (ale úplně) jiný směr, než jak to bylo původně zamýšleno. Problém je, že Martin už to nejspíš neukočíruje a tak většina těchto „dodatečných“ zápletek vyšumí někam do ztracena. Příliš mnoho postav, příliš mnoho dějových linií, než aby se to nakonec dalo všechno nějak svázat dohromady.

Hruza v Dunwichi ako stvrta poviedka zbierky V horach silenstvi ma konecne uspokojila. Zvykol som si uz na styl Lovecrafta ale takisto sa v kazdej poviedke dozvieme o dalsom diele do skladacky jeho sveta „postihnuteho“ kultom Cthulhu. Z tejto poviedky na mna niekedy dychla atmosfera dalsieho klasickeho diela – Dracula a postavy Van Helsinga – v tomto pripade troch profesorov, ktori su odhodlani zachranit Dunwich od pradavneho zla.

Komentářem budu reagovat na pullovu otázku, jak autora vůbec něco takového napadlo: pokud smím hádat, pak celá ta dráždivá bizarnost flétnových dívek mi přijde jako typický produkt snu, tedy spíše noční můry. Povídka má podobně znepokojivě snovou atmosféru, které dominuje podivně pokřivená realita. Stejně jako u předchozího kousku Bacigalupi (jo, podařilo se mi to napsat správně:-)) nevede čtenáře za ručičku a nechává spoustu prostoru pro vlastní interpretaci. Velmi povedené, hluboké, ne však složité, těším se na další dílka sbírky. 88%

Občas se stane, že narazíte na knihu, o jejímž vydání jste dlouhou dobu nevěděli, od které jste ani nic moc neočekávali a z níž se po dočtení vyklubala pecka roku na poli sci-fi literatury. A přesně takový je titul Není cesty zpět od M. M. Smithe. Už dlouho se mi nestalo, aby mě nějaká kniha narativně tak uspokojila jako právě tahle. Ze začátku se to sice tváří jako docela obyčejný sci-fi thriller, ale jakmile se to přemostí, tak je to teprve pecka. Zábavná pecka, která nenudí. Líbí se mi ta neustála hra se čtenářem s nímž autor několikrát komunikuje prostřednictvím hlavního hrdiny a ten skvěle fungující fikční svět mě taky nehorázně bavil. Líbí se mi ten obrovský gejzír nápadů, který kniha obsahuje Navíc je to celé psáno takovým odlehčeným jazykem, takže vám nebude dělat problém, sníst to jako malinu. A kór když je tu hlavní hrdina Stark – většího sympaťáka jsem v poslední době nepoznal. Prostě tohle byl výborný tah na branku a už se těším na další autorovy knihy. A to říkám jako skalní fanoušek české fantastiky. Smith putuje do mojí topky a kniha rovněž :-))

Úvaha o smyslu. Zbytky lidstva, které neopustly Zemi žijí v blahobytu, nemusí pracovat, věnují se jen svým zálibám. Ale jsou pak šťastnější? A co ti kdo na nich závisejí?

Už z obalu knihy je zrejmé o čo sa bude jednať. Zmenšení ľudia v divočine, kde sú muchy veľké ako vtáci a malé kríky veľké ako mrakodrapy. Zo začiatku bola pre mňa kniha nezaujímavá, pretože autor začal dosť zoširoka s neznámimi postavami a čitateľ si o postavách obraz vytvoril až v priebehu, kedy sa dostala do popredia nejaká akcia, ktorá by ukázala ich pravú tvár. Postavy sa mi od polovice knihy, kedy sa dostali do Arkádie veľmi páčili. Najobľúbenejšie boli „Řezník“ Chomič, ktorý bol nekompromisný voči ostatným a prof. Bruce, ktorý mi dal veľa informácii o živočíchoch, ktoré by som určite našiel aj vo svojej záhrade. Až keď sa postavy dostanú do záhrady, kniha ožije a objaví všetky svoje pozitíva, autor sa viac rozpíše o krajine, Bruce hádže jednu zaujímavú informáciu za druhou (vďaka ktorým sa kniha aj oplatí čítať), Chomič nekompromisne strieľa jednu muchu za druhou. Záverečné finále mi prišlo výborné a tak som sa s chuťou po prečítaní knihy pustil do pokračovania. Kniha mi podľa obálky pripadala, že to bude nejaká paródia alebo rozprávka, no autor začal vážnu tému ohľadom hladu vo svete, takže kniha pôsobí mierne postapokalipticky (samozrejme sa v nej nachádza aj veľa humorných hlášok a situácií). Aj vďaka tejto knihe si vážim prírodu viac a viac.

„Chomič žije v neradostném světě. Každá legrace je pro něj vulgárnost, za šťastný smích považuje štěkot kulometu.“ – prof. Bruce. „Stanleyi, ty máš kuráž bezzubého slimáka.“ – Lena.

7 poviedok ucelených do jednej knihy. S týmto autorom som sa stretol prvý krát a môžem povedať, že vydanie knihy si zaslúžil. Prvá poviedka „Ve znamení kříže a draka“ je celkom krátka, no po prečítaní sa možno budete musieť nad ňou zamyslieť. „Krutinky“ sa mi páčili najmenej, „Sídlo červa“ je atmosférické dielo, v ktorom sa ocitnete tak trochu v inom svete, „Rychlodružka“ je o vesmíre a jeho cestovaní, „Kamenné město“ ma trochu nudilo, sem tam malo dobré pasáže. „Nebešťanka“ je o drsnom svete plnom násilia a sexu a o tom, kto s kým, kedy a kde. Posledná moja najobľúbenejšia (aj preto je v top 10) – „Písečníci“. Fascinovane ma pritlačila do kresla/stolič­ky/pohovky a nedala mi vydýchnuť až do konca. Knihu odporúčam kúpiť hlavne pre poslednú poviedku.