LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Scénář ke slabýmu několikaminutovýmu akčnímu filmu. Je to hodně ulítle multikulturní šílenost, těžící ze situační komiky (často absurdní). Jde asi o jedinej literární počin, kde se objeví šavle, luk, revolver, karabina M16A1 s podvěšeným granátometem M203, obrněnený transportéry BTR-80, lehký kulomety, tarasnice, AK-74, tomahawky, protitanková děla a jakási krabička :-D To vše na čtyřech stranách.

STŘIH Michael Star leze kanálem. STŘIH Michael Star leze kanálem. STŘIH Michael Star stále ještě leze kanálem. STŘIH Na konci kanálu světlo. STŘIH Michael Star se vynořuje na záchodě. STŘIH Michael Star zabil teroristu, který šel na záchod. Výstřel z revolveru zaniká v hluku palby, kterou vedou teroristé s prázdnou ulicí. STŘIH Michael Star chodí po domě a postupně zabíjí teroristy. Teď zabil dva. STŘIH

(Lukáš 18, 8) Ježíš by se neměl vracet. Rozhodně ne na Václavák.

Úžasná brutalitka o tom, co se může stát, když člověk přestane cítit bolest a tak trochu mu z toho hrábne :-)

„Vstoupili jsme do jistě nepříjemného období návratu k přirozené kultuře přírodního výběru. Ten jediný však vede ke zdravému rozumu, skutečně šťastnému životu příštích generací!“

Je zodpovědné nabídnout lidem ráj? Zůstanou lidmi? A chceme si opravdu všichni rozumět? Povídka s minimen děje a množstvím úvah, ovšem velmi kvalitně a kultivovaně podaných.

Moje první seznámení s Vandrovcem a hned taková bomba… Musím trochu nesouhlasit s BlackDawnem, kratší povídky jsou sice dobré, ale dlouhá novela Rákosová pole vyřídila mou bránici jako už dlouho nic. Nejlepší jsou paradoxně části bez Vandrovce – jen s Leninem a Dzeržinským, ale i Jakub to glosuje (nejvíc mě pobavil Cthulhu v tabletce :)) Už dlouho jsem se nezasmál tolik, jako u Věšet každý může, takže pět hvězdiček je zcela zasloužených.

Velmi dobrá povídka o tom, jak snadno se zvyká na lepší a jak vysokou cenu je (nejen) člověk ochoten platit za to, aby se nemusel vracet k horšímu.

(hodnotím Bouře mečů 1 i 2, protože to je jedna jediná kniha) Musím si přiznat, že George Martin už začíná příběh trošku rozmělňovat. Občas se věnuje některým postavám zbytečně moc dlouho – kdyby se to zkrátilo o dvě stě tři sta stránek, knížce by to jenom prospělo. Mám z toho takový dojem, jako by se Martin bál posunout příběh někam dále kupředu. Samozřejmě – děj se hýbe, pořád se děje něco nového. Události okolo Dany nabírají spád a i Jona čekají velké změny. Ovšem pořád se nemůžu zbavit dojmu, že příběh který chce Martin svou septalogii odvyprávět, si vyžaduje, aby se přeskočilo pár let – aby děti a mladíci dospěli, získali zkušenosti a mohli čelit hrozbě Jiných (protože o to stejně nakonec půjde, no ne?). A Martin se k tomu ne a ne odhodlat. Přes to všechno se to čte nádherně, kvalita určitě neupadá a Martin je snad ještě lepší vypravěč než předtím. Tudíž zase za plný počet.

Neviem, ci mi nesedi styl H.P.Lovecrafta, alebo je to zatial iba dojem z dvoch poviedok a dalsie budu mat na mna iny dopad. V kazdom pripade ma tato poviedka na zadok neposadila, ano, svoje caro to urcite pre niekoho moze mat, ale ja som proste ziadny hrozu necitil a uz vobec nie taku, ze by z toho mohol niekto aj zosaliet. Teda, nemyslim v reale :) Ale poviedka urcite lepsia ako Dagon.

Moje prve stretnutie s tvorbou H.P. Lovecrafta. Ano, atmosfera a popis onoho miesta je popisana velmi dobre, ale… To je tak naozaj vsetko, takze nemozem hodnotit viac ako 3*

Pokud nepočítam Muž ne stezce tak je to snad nejlepší, co jsem kdy od žambocha četla. Je to perfektně propracované se spoustou prolínajících se dějů a zápletek – přesně podle mého gusta.

Po zklamání z Duny jsem sáhnul po dalším kousku z TOP 10 na Legii a tentokrát nemůže být o žádném zklamání řeč. Kniha mě zaujala od první strany a můj zájem si udržela až do strány poslední. Už dlouho jsem nečetl něco tak skvěle napsaného. Závěr mi dost připomněl Lukjaněnka v jeho nejlepší formě. Na rozdíl od Duny si v tomto případě další díly určitě nenechám ujít.

ED a TW jsou pro mne určitým etalonem, značkou, zárukou toho, že dostanu to, co očekávám. To se mi opět potvrdilo v této antologii. Přiznám se, že ED mám radši. Už od dob fantastického Alien Sexu je mou favoritkou. V tomto svazku však TW překvapila, nezůstala v jejím stínu a připravila mi pár opravdu dobrých povídek (ač její styl nijak zvlášť nemusím). Drobnou kritiku mám na střídání prací. V ostatních dvou The Year's Best Fantasy and Horror u nás vyšlých se povídky většinou střídaly, což mi vyhovovalo. Teď byly spíš v jakýchsi blocích a já se občas už těšil na změnu.

Co se týká autorů, tak v antologii najdeme jak u ED a TW zavedená jména, tak nějaké nováčky, což je samozřejmě dobře. Stejně tak povídky. Jsou docela pestré a každý si přijde na svoje, což má ale zase tu nevýhodu, že ne všechno se vám bude líbit. To už je ale u antologií asi nutné zlo. Já nejvíc skřípal zuby u básní. Ty dvě delší Gaimanovy byly dobré, ale ten zbytek, to byly často takové slinty, že jsem se čílil. Ještě, že byly aspoň krátké. Dál mi přišlo, že až podezřele mnoho povídek (asi 4) obsahovalo sexuální zneužívání děti. Už mě to pak vůbec nebralo a naopak jsem byl znechucen jejich neoriginalitou.

Summa summarum jde o nadprůměrnou antologii s několika opravdu skvostnými kousky. Všechny detaily najdete v komentech k jednotlivým povídkám.

Velmi dobré. Lidí na Zemi ubývá, mnoho se jich stěhuje na Mars a zbylí začínají mít potíže psychického rázu – nejsou schopni opouštět bezpečí svých příbytků s pohodlnými robotickými sluhy. Podobné téma rozvinul Isaac Asimov v knihách o robotech, myslím že hlavně v Robotech úsvitu.

Temná volným veršem psaná atmosferická báseň o svatbě pana Lišáka a kterak ji zhatily jeho gastronomické návyky.

Docela sugestivní, snad lehce autobiografická černohumorná báseň psaná volným veršem. Malý kluk na prázdninách u babičky a dědečka, návštěva kouzelnického představění a…

Tady hodnotím asi moc příkře, ale podle mého soudu je zbytečné psát pohádky, které jsou pouze rozvedenými kopiemi těch starých a známých. Autorka ale přece jen přidala něco málo na víc. Drobné tu lepší tu horší do příběhu vetkané postřehy o vztazích. Jenže pohádku tak trochu zahalila do zmatku, obzvláště poslední třetinu.

Chudý tiskař je nenadále obdarován novou pomocnicí, v podstatě golemem. Jenže Frisket, jak si ji pojmenuje, je velmi ovlivněna dvěma protichůdnými složkami, ze kterých byla vytvořena. Ze sváření těchto složek pramení další události této historické humanistické fantasy z Londýna cca 17. nebo 18. století, kterou budete buď milovat nebo ji zatratíte. Celá totiž stojí na archaickém jazyku. Já jsem si pochutnal, obzvláště, když se překladatelka Ina Leckie s tímto oříškem popasovala na výbornou. Má hluboká úcta je násobena i množstvím (pro mě) uvěřitelně přeložených odborných výrazů z tiskařského žargonu. Jediná věc, která mne zarazila, byl na jednom místě použitý příměr k tenisovému balonku. Opravdu nevím, zda už tenis existoval a pokud ano, že se hrál v Anglii, říkalo se mu tenis a tento termín znal i chudý básník. Osobně si myslím, že je to nonsens, ale tak jako tak padá na vrub autorky, nikoliv překladatelky.

Doba kdy lidé ovládli sami sebe i přírodu a tím pádem opustili města, protože už je nepotřebují… a nutný rozpad měst, která jsou již zbytečná. Simak nekritizuje, neodsuzuje, jen se zamýšlí a to je sympatické.

Robert Erwin Howard během svého krátkého napsal spoustu povídek – hodně jich je dobrých, pár vynikajících, ale v každé sbírce je vždy alespoň jedna, která působí jako rána palicí do hlavy. Křídla ve tmě jsou právě takovou povídkou. Nejlepší z příběhů Spolomona Kanea vypráví o dobrodruhově setkání se zlem z pradávných časů, které číhá v srdci Afriky. Kane se ocitá na místě, kde člověk nestojí na vrcholku potravinového řetězce, kde musí živořit pod nadvládou jiných, starších bytostí. Vždycky, když píšu (nebo mluvím) o Howardově tvorbě, použiji slovíčko atmosféra… a ani teď tomu nebude jinak. Tak tedy atmosféra – je děsivá, pochmurná a hustá, že by se dala krájet. Povídka se čte jedním dechem a budí touhu po opětovném přečtení.

mořeplavec nepřináší ve srovnání s dobyvatelem nic nového. je to dosti utahané povídání, na můj vkus moc pro mládež (prvoplánové dobrodružné prvky, mladická láska a její překážky…), rozebírající sice zajímavá témata (náboženská nenávist mezi abrahámovskými věroukami; vztah mezi jedincem a dějinami; význam jedné události v toku dějin), ale děsivě toporně a mentorsky. postupně a čím dál víc se objevuje téma alternativních dějin, které se sice objevovalo už v prvních dvou dílech, ale teď už se nejen spekuluje, ale vidíme alternativy (v naší realitě buď úplně neznámé, nebo jen otázné a spekulativní). překlad opět perlí, ale překvapivě. některé specialitky jsou přeloženy či správně přepsány z angličtiny do češtiny (arabská jména), ale často je ignorován český kontext historie (gothic empire vs. vizigótská říše; v překladu gótská říše) a překladatel místy předvádí komické jazykové kotrmelce (třeba salpeter > salpetr /smyšlený/, místo běžných salnytr nebo sanytr). na posledních pár stránkách se konečně začíná konečně něco dít, což značí, že poslední kniha bude, doufám konečně, zajímavější.

Určitě nejlepší povídka o Branovi a podle mě jedna z nejlepších Howardových povídek vůbec (byť z nějakého důvodu poněkud opomíjená). Bran Mak Morn se chce pomstít Římanům za vraždu svého soukmenovce a uvede kvůli tomu do pohybu síly ze zemských hlubin, které by bylo lépe nechat spát. Děj je v podstatě velmi jednoduchý, ale sugestivní popisy a všudypřítomná atmosféra prastarého zla dělají ze čtení této povídky nezapomenutelný zážitek. Je to více horor než akční příběh, což ale beru jako plus.

Skvělá science fantasy, odehrávající se ve světě, v němž USA a jejich spojenci vedou za pomoci magie, která koeexistuje s vědou, válku s rozpínajícím se Saracénským kalifátem. Anderson zručně míchá lahodný koktejl svižné akce, humoru a jemné satiry a hromady více či méně originálních nápadů v příběhu, v němž je dvojice sympatických hrdinů vyslaná na tajnou misi s cílem zneškodnit nejnovější děsivou zbraň Saracénů – Ifríta. Dobře zvládnutý závěr je pak jen třešinkou na dortu povídky, kteou jsem si osobně zařadil do TOP 10. Jenom škoda, že to zatím nevypadá, že by se některý český časopis nebo nakladatelství chystaly vydat další příběhy z tohoto Andersonova zajímavého světa.

Po prvním přečtení jsem těžce zklamán. Holdstock navazuje na předchozí knihy, vidíme události očima Huxleyho staršího syna. Ovšem Legie, Kylkuk a další dosti ředí nosnou linii Ryhopu a nesedí mi do už zažité představy Lesa mytág. Přitom v Merlinově kodexu Holdstock ukázal, že umí i dosti výrazně odbočit a zapracovat do svého universa nové postavy a děj. Uvidíme za pár let po dalším přečtení.

Dobrá pratchettovka, která přichází s tématy dříve nepříliš častými jako jsou sport (pravidla, davy, čest) nebo láska. Jsou tu i témata jinak běžnější, třeba rasová snášenlivost. Rozhodně čtení na výši, jen už není tak natřískané humorem jako bývalo zvykem. A hlavně je to o mých oblíbených mázích (včetně Mrakoplaše!).

Zábavné, akční a poutavé… v první třetině. Pak to jde všechno spolehlivě do kytek, děj se zvrhne v jakýsi hybrid mezi honičkou a hrou na schovávanou a hlavní hrdina nedělá nic jiného, než že bloumá po horách a špehuje tu zergy, tu zase protossy. V poslední třetině pak k tomu všemu přibude ještě nudné filozofování, což bych od románu podle PC hry vážně nečekal. Navíc páteř knihy, na které celý příběh stojí, Sára Kerriganová alias Královna čepelí, je trestuhodně neprokreslená a nezajímavá. Bída, bída… Sice jsem knihu přečetl za jediný den, ale spíš proto, že je víkend a já nemám moc co na práci, než kvůli kvalitě knihy. V tomto případě spíše nekvalitě. Doufám, že Rosenbergův Warcraft bude lepší…

Nesdílím pullovo zklamání; pro mě byla povídka ukázkou sympatického kyberpunku, v představitelném a uvěřitelném prostředí – doslova jsem to při čtení viděla před očima. Obtížněji se louskaly akorát ty ťing-ťong termíny, hlavní hrdina má až moc štěstí, některé okolnosti by zasloužily více rozvést a kdo má rád všechno vyjasněné hezky po lopatě, ten bude hodně nadávat zvláště na konci. Já jsem se chvilku bavila představami, jak to mohlo pokračovat, ale nakonec jsem se spokojila s tou nejjednodušší a nejrychlejší variantou;-). 73%

Dobré, ale na to sme si u Lukjaneka už zvykli, jeho knižky sú buď dobré, alebo vynikajúce. Ešte som sa v jeho tvorbe nestretol z niečim čo by smrdelo obyčajným brakom. Ako tu už bolo spomínané číta sa to jedna báseň, ale originalita príbehu pokrivkáva, dosť mi to pripomína Vládca vetru (The Last Airbender). U Lukjanenka sa mi však páči, že dokáže zobrať aj nejaký opotrebovaný príbeh a vytvoriť z neho veľmi zaujímavé dielo ktoré si s radosťou prečítam, ale to robia všetci autori, ich pohľad na obohraný boj dobra zo zlom (elfoch, trpaslíkoch, putovaní, bojovaní a hľadaní kto je vlastne Ljukov otec :-) ). Knihu som si prečítal a som spokojný, takže autori si svoju úlohu splnili…

Kniha nemá prakticky žádný ústřední děj, pouze na pozadí válečného konfliktu vypráví životní osudy velkého množství lidí, kteří se kolikrát buď setkají až na konci knihy, nebo se naopak rozejdou už na začátku a mnoho z nich spolu nemá prakticky nic společného. A postav je opravdu hodně, až příliš, navíc toho námořního dobrodružství je v knize dost málo, plus mínus desetina obsahu (anotace je v podstatě úplně mimo, ve skutečnosti je to hledání neznámé země jen vedlejším motivem). Pomezí světa má jednoduše tolik nedostatků, že pokud bych měl hodnotit objektivně, je to tak na dvě, maximálně dvě a půl hvězdy. Jenže… Ta kniha je tak čtivá a poutavá… :) Začátek jsem sice protrpěl, musel jsem se prostě seznámit s postavami a světem, ale jakmile se to asi po sto stranách rozběhlo, nemohl jsem se od toho odtrhnout, najednou jsem se podíval na budík a byly tři hodiny ráno :) Hlubší příběh sice chybí, ale naprosto mě odrovnala ta osobní životní tragédie většiny postav, že jsem prostě musel číst dál, abych se dozvěděl, co se s nimi dál stane. Celý román je přímo nasáklý emocemi, zmarem a nesplněnými sny, což v konečném důsledku, díky věrohodnému zpracování, přebíjí všechny nedostatky a po dočtení mě nechává v dychtivém očekávání dalšího dílu.

Kdo se chce dozvědět vše podstatné o ději románu + nějaký ten spoiler, ať si přečte anotaci. „Relikviář“ volně navazuje na předchozí „Relikvii“, v příběhu se potkáme se stejnými hrdiny a objeví se také několik nových postav. Tentokrát čtenář prakticky od začátku ví, kdo nebo co stojí za bestiálními vraždami v New Yorku, proto není tolik prostoru věnováno nejistému tápání a kniha je akčnější na úkor tajemna. Atmosféru však rozhodně nepostrádá, přinejmenším pro mě měly časté výpravy do podzemí New Yorku značné kouzlo, představivost pracovala na plné obrátky a nebyla by ani nouze o napětí, kdyby páni spisovatelé až příliš okatě nedávali najevo, kdo je postradatelný, tudíž oddělatelný, a o koho se není třeba bát. Osobně bych uvítala mnohem nelítostnější řežbu – z hlavních hrdinů bych nechala naživu jen agenta Pendergasta a zbytek odsoudila k dekapitaci;-). Zamýšlené překvapení v závěru autorům tak docela nevyšlo a očekávaný happyend (tohle skutečně není spoiler – leda pro velkého naivku) stál „Relikviář“ nějaké to procento, ale četbu jsem si užila, takže zůstává solidní nadprůměr: 77%.

Občas se mi stává, že mám po dočtení knihy špatný pocit, protože se mi opravdu nelíbila. Ale snad ještě nikdy se mi nestalo, že bych měl špatný pocit po dočtení knihy, která se mi zdála opravdu skvělá. Až když jsem dočetl Cestu. Nečekejte žádný postkatastrofický román, nýbrž koncentrovanou beznaděj. Není to líčení světa budoucnosti, nýbrž světa bez budoucnosti. Má život v takovém světě smysl? A je to vůbec ještě život? Zkrátka a dobře, ještěže nemám rád velká slova, protože Cesta by si je určitě zasloužila. Docela dlouho mi trvalo, než jsem se po jejím přečtení vzpamatoval a než jsem na ni konečně přestal myslet. Cesta je jednou z nejlepších knih, jaké jsem četl, ale opravdu nevím, jestli bych se k ní chtěl ještě někdy vrátit.

Co k tomu říci? Naprostá klasika, která si těch 90% prostě zaslouží! Je to v podstatě hned několik povídek, spojených osobou vypravěče. Ten díky materiálům, které zdědil po svém záhadně zesnulém strýci, i následnému vlastnímu výzkumu postupně odhaluje existenci zlovolného kultu, jež se táhne celými dějinami lidstva. Čekejte typického Lovecrafta – čili žádné dialogy, jen popisy, zato však zatraceně působivé. Tato povídka (stejně jako celá Lovecraftova tvorba) těžko sedne každému, ale kdo má rád styl H.P.L., ten zklamán určitě nebude.

O třídu lepší povídka než to co se v Ikarii běžně objevuje (resp. objevovalo, škoda jí, čest její památce). Správně pochmurný hrdina sympaticky odcizený zbytku lidstva. Téma jeho zvláštních schopností by si zasloužilo samostatnou knihu.

Tak do téhle povídky jsem byl tak 10 roků zpátky úplně zblázněný a kdybych ji měl hodnotit tenkrát, bez mrknutí oka bych jí dal 100%. Když jsem si ji nedávno přečetl znovu, stále mi připadala dobrá, ale už ne zcela bezvýhradně. Plné hodnocení si zasluhuje začátek, kde autor pěkně pomalounku, s citem pro detail představuje chátrající přístavní město, se kterým se před lety stalo NĚCO ZLÉHO. Podrobné líčení čehosi nepatřičného, zlověstného, nelidského – v tom byl Lovecraft nesmírně silný, skoro nepřekonatelný, a kvůli tomu před ním smekám. Bohužel, druhá polovina povídky, kdy je hrdina nucen uprchnout z prohnilého města, mi už tak skvělá nepřipadala. Zbytečně podrobné popisy zde z velké části zabily veškeré napětí, veškerou akčnost. A také závěr (byť směřující k pointě) se mi zdál utahaný. Z nostalgie ale stejně dávám 90% (i když objektivně by to bylo tak na těch 80%).

Krátká pocitovka. Lovecraft umí mistrovsky popsat děsivá, neznámá místa, kam lidská noha dosud nevkročila (a kam by snad raději ani nikdy vkročit neměla). Jenomže to je asi tak všechno – povídka je v podstatě bez děje. Holt u Lovecrafta (podobně jako třeba u R.E. Howarda) asi vážně platí, že čím je povídka delší, tím je také lepší.

Na Lovecrafta trochu neobvyklé, ale přesto výborné. Nevyskytují se zde žádní obludní bohové z hlubin času a kosmu, žádné prastaré kulty, dokonce ani Necronomicon není zmíněn. Je tu jen jeden lajdácký hrobník, který zůstane ve špatný den uvězněn na špatném místě – v hrobce spolu se svými zesnulými „svěřenci“. Atmosféra by se dala krájet; děs postupně graduje a spěje k působivému vyvrcholení. Jedna z mých nejoblíbenějších povídek od H.P.L. vůbec.

Na první nahlédnutí vypadala kniha docela sympaticky, ale jako celek mě bohužel nepřesvědčila. Příběh jako takový není špatný a i prostředí mořských měst mě zaujalo, ale provedení poněkud pokulhává. Postavy mluví a jednají nepřesvědčivě a často jsou popisovány zbytečné podrobnosti, které si může čtenář snadno domyslet, a občasná zamyšlení taky nepřináší žádné zajímavé postřehy. Většinu času jsem se do čtení musela spíš nutit a teprv, když hlavním protagonistům začalo jít o život, jsem se trošku soustředila. Škoda.

Po vzoru ostatních komentujících se uchýlím ke srovnání s předchozí knihou „Invocatio Elementalium“: prvním rozdílem je odklon od „ich formy“, děj tentokrát není popisován z pohledu Davida Ábela. V „Pestis Draconum“ čtenář sleduje více linií – od tápání a trápení dívky Eriky, přes pátrání Davida a Braňa po magickém artefaktu, až po upozaděné peripetie s drakem, kde potkáme Tamaru a několik málo dalších známých i nových postav (z nichž by část zasloužila více prostoru). Román je proti prvnímu dílu sevřenější, kompaktnější, čte se rychleji, plynuleji, bez zpomalujících zívacích pasáží. Jak už naznačují ostatní příspěvky, jedná se o víceméně akční příběh, ovšem žádné kulhánkovské běsnění se nekoná. Nemám moc ráda, když mi veškeré souvislosti v průběhu čtení nezacvaknou na svá místa a spisovatel musí prostřednictvím rozhovorů hrdinů vysvětlovat – což se zde bohužel děje a mírně to sráží výsledný dojem. Román bych shrnula jako sympatickou oddychovku, která se mi asi brzy vykouří z hlavy, možná se k ní už nebudu vracet, ale po dalším díle bych určitě bez váhání sáhla. 71%

Presne ako pisal Cooker. Toto je naozaj skvela ukazka knihy stylu „mec a magie“. Nic viac ale ani nic menej. Cervenak ma velke skusenosti prave s tymto stylom a je to poznat. Ano, je tu plno hnusu, krvi. Ale ako inak ukazat tvar nepriatela, ked je taky? Skvela akcia, sympaticke postavy, trochu erotiky, priamociary pribeh. Kto precita a ma aspon trosku rad kinhy podobneho druhu, ten urcite neolutuje…

V povídce se nic neděje a cělý to směřuje od nikud nikam