LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

V povídce se nic neděje a cělý to směřuje od nikud nikam

Knizka je fakt IMHO chytlava – precetl jsem ji za vecer/noc. Je to chytre udelano ze popisuje dej z pohledu akteru – vdyz na par stran a hura do dalsi casti sveta. Jedine co me trochu chybi je presnejsi popis proc to cela vzniklo – ale takto je u skoro vsech zombiaren:). Kazdopadne jsem se opravdu pekne bavil.

Málo slavný autor slavného románu se ve své poslední práci obrací zpět na zem. Kniha plyne díky Wyndhamovu lehkému a čtivému stylu vyprávění bez sebemenšího zadrhnutí i když je pravdou, že úvod je trošku košatější, než je nezbytně nutné. Bylo by chybou lávky očekávat horror ve smyslu „divoké zmutované stvůry znovu zabíjí“. Právě naopak. Jediným fantaskním prvkem je zde kolektivní inteligence, kterou autor přiřkl kolonii úplně obyčejných pavouků. I přes malý rozsah delší novely, nebo hodně krátkého románu se autorovi daří propašovat do svého díla hromadu myšlenek dnes snad ještě aktuálnějších než v době svého vzniku a to ve skvěle čtivém podání. Jen letmým povzdechem lze komentovat skutečnost, že jinak výborné knihy z Wyndhamova pera těžce strádají ve trifidím stínu.

Docela zklamání. Ono je to sice dost čtivé, ale to je tak všechno. Celý příběh je jedna velká honička s několika důležitými momenty a spoustou zbytečné vaty, která to dost ředí. Pointu člověk chápe prakticky od začátku, hlavní hrdina je dost nevýrazný a motivaci prakticky všech vedlejších postav jsem měl problém pochopit. U některých se mi to ani nepovedlo (možná jsem jen nedával pozor, uznávám). Navíc to opěvované spojení originality (Lukjaněnko) a klasické fantasy (Perumov) zdaleka nedopadlo tak dobře, jak píšou třeba v listopadové Pevnosti nebo v medailoncích obou autorů na konci knihy. Žádný divný mišmaš to není, ale osvěžující mix taky ne. Spíše něco mezi… Ale čtivé a v podstatě zábavné to je, o tom žádná.

Příjemný fantasy román, který klade důraz v první řadě na přesvědčivě působící prostředí, propracované náboženství ve spojení s magií a postavu hlavního hrdiny. Lupe dy Cazaril není typický žánrový charakter, rytíř bez bázně a hany, ale životem zlomený člověk, co se v průběhu knihy zvedá. Jeho vzestup je ovšem duševního rázu, pokud tedy hledáte fantasy, kde zní třesk mečů a krev teče proudem, „Prokletí Chalionu“ se vyhněte po hodně obloukovité trajektorii. Akce je minimum, veškerá dynamika děje spočívá spíše ve vztazích, dvorské diplomacii a intrikách. Zrovna tak duše prahnoucí po romantice a žhavých milostných scénách by měly sáhnout jinam, autorka mě v tomto ohledu mile překvapila. Možná se teď nabízí otázka, co se na těch více než 600 stranách vlastně stane, když se v tom skoro nebojuje ani netrtká? Těžko popisovat a vyhnout se spoilerům, ale jak už napovídá sám název, řeší se kletba – kletba královského rodu. Za sebe mohu vyjádřit spokojenost, četla jsem sice pomalu, leč naprosto hladce. Spisovatelka dokázala živě vykreslit svět aristokratů, připomínající reálie středověkého Španělska, aniž by byla zbytečně popisná; první náznaky netrpělivosti jsem u sebe začala pozorovat až někde u strany 500. Poměrně vysoký dojem sráží několik výhrad: Cazaril je ve své podstatě až příliš dokonalý a kladný, ta jediná scéna charakterové rozpolcenosti mě navnadila… a nic, vyšuměla, nevyužitý potenciál zamrzel. Dále by neškodilo zabrousit trochu hlouběji do psychologie dalších důležitých postav, třeba rytíř Palliar mi přišel hrozně plochý. Nevyčítala bych tentokrát bohy ve stroji, protože na božstvech a jejich záměrech je zápletka do značné míry postavená. Sice to z hrdinů dělá jen bezmocné figurky, ale kupodivu mi to nevadilo. Výhradu mám k závěru, který mi připomněl „Pána prstenů – Návrat krále“: film vygraduje, vše podstatné je vyřešeno, divák však ještě hodinu sleduje patetické plácání. Posledních 40 stran románu mě prostě nudilo, ukončila bych to jinak a dřív, žádné zdlouhavé epilogy vhodné tak leda pro telenovely. Tohle uklouznutí stálo autorku půlhvězdičku. Malinko zkritizovat lze také nepozornost při redakčních pracech; uteklo víc překlepů, než je u Talpressu zvykem, nicméně nejde o nic tristního – některá nakladatelství jsou na tom výrazně hůř i u svých nejlépe ošetřených titulů. Co dodat? První dva díly jsem stejně jako Doubravka ulovila v Levných knihách a je to škoda, jde o kvalitní titul a já jsem zvědavá na pokračování. 74%

Mám rád Reedovy povídky z Magazínu F&SF, takže na tuhle jsem se docela těšil. Jde o klasický horor – rodina jede na dovolenou na ostrov uprostřed jezera na hranicích USA a Kanady a správce je „takovej divnej“. Navíc žádní další hosti nepřijeli, elektřina nejede, počasí na draka, ryby neberou a okolo poloostrova, kde správce bydlí, jsou podezřelé cedule o tom, že trespassers budou nejenom prosecuted, ale taky nějaké další věci. Příběh se uspokojivě rozjíždí a je v podstatě i uspokojivě ukončen. Musím ale vytknout zbytečnou schématičnost vysvětlování čtenáři „jak se věci mají“ a přílišnou ukecanost paní Mastné. Kdyby autor udržel klávesnici na uzdě, bylo by to možná i za plný počet.

Vynikající první dvě třetiny. Kontrast barevných a rozmarných obrazů jak z pohlednic se syrovou bezútěšností reality, znepokojení, narážky, temné očekávání, co z výpovědi ženy vypadne. Konec – tragédie. Naprosto nenaplněná očekávání, zbořené představy o tom, kam by povídka mohla smysluplně pokračovat, prosté utnutí, jakoby se autorce nechtělo psát dál, no tak tam prostě vrazím jakože konec. Hnus. A navíc klišé. Netuším, může-li za to Ellen Datlow, že vybírá často povídky se zneužíváním dětí, ale, ač je to jistě velmi traumatizující a strašná zkušenost, mě už to v hororových povídkách nebere. A doslov,, to je taková snůška plků a srdečních výlevů, že mi z toho bylo blivno. Jak chce autorka sdělit něco niterného, nesdělitelného? Proč se o to vůbec pokuší? Já chci kvalitní povídku, já chci show! Tohle ať si nechá pro psychoanalytika nebo přítelkyni.

Po první povídce jsem měl na chvilku obavu, že jsem podlehl hypu. Byla to jedna z nejzbytečnějších obav, jakou jsem kdy měl a Baciqalupi dokonale překonal mé očekávání ve většině povídek. Z mého pohledu se ve sbírce vyskytuje jen jediná slabá, ostatní jsou výborné a Popkomando je ještě o stupínek výš.

Baciqalupi je mistrem „úspornosti.“ Potřebuje jen pár stránek, aby dokázal říct víc, než většina autorů celým románem. Stačí mu několik vět, aby oživil svět, který vás do sebe okamžitě vtáhne. Dokáže navodit silnou atmosféru, ať píše v temnějším nebo v lehčím (to zřídka) duchu. Nevodí čtenáře za ručičku.

Jo, a lze podávat jen v malých dávkách. Když jsem sbírku minulou sobotu bral do ruky, napadlo mě, že v neděli nebudu mít co číst. Omyl. Od jednotlivých povídek jsem se nemohl odtrhnout nejenom při čtení, ale i dost dlouhou dobu po. Vrhnout se hned nadalší nešlo (ani se nechtělo). Navíc, kolik podobných sbírek u nás vychází? Plýtvat by se nemělo ;-)

Pěkně začínající povídka o „na dálku zabíjející“ holčičce. Mohla by i vyznít docela strašidelně, kdyby to nezabil konec ála táboráková povídačka.

Nejsem si jista, jestli bych byla schopna rozumně okomentovat každý díl zvlášť, když jde vlastně o jeden příběh, tak tedy tu je jedno společné shrnutí a hodnocení.

Dalo by se říct, že v základech tu leží vcelku banální motiv – ona je princezna, on sirotek nízkého původu, ale čtenář už od počátku tuší, že jsou si souzeni. (Nebo ne? Tak si to přečtěte.) Do toho nějaký ten boj o království… Naštěstí je celý příběh postaven do pěkně zpracovaného světa (který si v průběhu série docela prohlédneme) obydleného různorodými národy a osobami. Navíc je všechno dění ovládáno zajímavě pojatou magií, založenou na znalosti kouzelných slov. Fungování toho všeho se dozvídáme postupně, stejně jako jednotlivé postavy.

První díl jsem četla už kdysi a docela mě navnadil, teď jsem s chutí pokročila i do dalších a rozhodně jsem se nezklamala. Drobné zaváhání jsem cítila až v posledním díle, kdy se někde v polovině vyřeší větší část problémů, nicméně stále ještě něco nesedí a čtenář neví co, takže napětí je na chvíli vystřídáno bezvýchodným čekáním na něco. Pak se to dozvíme (no dobře, tenhle detail mě zrovna neuchvátil) a můžeme se těšit na finále. Celkově jsem se rozhodně bavila a sérii můžu doporučit k přečtení.

Myslím, že hodně z vás zajímá, jestli má cenu si tuto knihu za tu cenu kupovat. Já si ji půjčila. :) A musím konstatovat – konečně pořádná Kingovka! Po různých pokusech z poslední doby jsem usoudila, že King už vyšuměl a to nejlepší má dávno za sebou. Tímto se mistrovi omlouvám. Není to vrchol, tím pro mne zůstává To a Řbitov zvířátek, nicméně je to jen kousek pod tím. Nic polosnového, žádná brutalita na efekt – i když ta nechybí, v rámci děje je to OK, a z dost scének vás zamrazí. A nemusíte se bát, není to kopie Svědectví ani ničeho jiného. Teď trochu negativ. Chvílemi se mi to zdá ucourané a postavy raději mluví než jednají, přijdou mi dost pasivní. Také jisté zjednodušené fanatické myšlení, které sice věřím, že u někoho funguje, ale pokud je použito plošně v takové míře a po tak krátké době, nemyslím, že je to reálné. A pak samozřejmě závěr, bolavá pata většiny Kingovek. Mohl být zpackaný více, ale že bych z toho byla na větvi, to nejsem, vadí mi ta sci-fi část. Nicméně i tak je to velmi dobrá kniha a jestli váháte, zda se pustit do takového špalku, jen do toho, litovat nebudete.

Hodnotiť inak ako plným hodnotením tento skvost, by bolo trestné. Záverečná čerešnička na torte v jeho poviedkovej zbierke, ktorá chutí veľmi dobre. Pútavý príbeh je na približne 50-tich stranách prerozprávaný v rýchlosti a tak nenudí, no chcelo by to trochu viac opísať rasu písečníkov. Super poviedka. Povinné čítanie :-)

Poviedka o nebeštanke a jej zlatom chlapcovi v svete, ktorý im nič nedaruje. Drsne opísaný sci-fi svet, s drsnými a nie moc veľmi inteligentnými bytosťami. Postavy mohli byť lepšie opísané ale aj tak sa to skvele číta.

Tak jsem si v podstatě potvrdil to, co jsem tak nějak očekával.Série Píseň ledu a ohně je opravdu skvělé čtení,prostě 1.liga ve fantasy.Ale…Jednak mám docela obavu začít číst Hostinu pro vrány (už z daleka ne tak nadšené ohlasy a navíc ten nešťastný překlad ), abych si nepokazil dosavadní výborný dojem a pak taky jsem už pomalu smířený s tím, že se asi nedovím, jakže to vlastně všechno dopadne.

„Dve veže“ – chrochtám od spokojnosti. Výborná gradácia deja, perfektný vývoj postáv. Hor sa pred brány Minas Tirith.

Fascinujúci svet tá Stredozem. Myslím, že každého fanúšika fantasy musí nadchnúť tá rozmanitosť postáv a krajín. Pochutnal som si.

Přes svou klasičnost i nebetyčnou honoraci některých povídek mi sbírka jako celek moc neučarovala. Kuttner píše zcela určitě stylem velice ojedinělým a v určitém smyslu i nadčasovým. Pominu-li výtečné kusy ze začátku jako „Zlo, které známe“, „Maškaráda“ a ujdoucí „Krysařův syn“, „Byl to démon“ a „Chrudošiví jsou borolové“, pořád ještě zbývá nudná dobrá polovina sbírky. Autor není špatný…ale.

Klasik horroru v mnoha očích převyšující samotného Poea. Nejde ani tak o dnes už mírně archaičtější strukturu povídek, ale o vypravečské mistrovství a schopnost budování temné atmosféry, která se stala výzvou nejen mnohým autorům, ale i plejádě malířů. Nepromítám často technickou kvalitu knihy do celkového hodnocení. Zde nelze jinak. Ilustrace i lettering korespondující s obsahem knihy rozhodně nedělají mistrovi ostudu. Je milé, že právě v případě Lovecrafta nejsou snahy o grafické zkrášelní textu ojedinělé.

Kull je krystalickým předobrazem Conana po všech stránkách. Na povídkách je dobře vidět, že autor své vypravěčské ostruhy teprve brousil. Přesto má Howard už v zárodku mytologii Conanovského světa dobře promyšlenou, příšery správně příšerné, magii magickou a ženy svůdné. Stačí už jen dát vyprávění ten správný říz, filosofického impotentního krále vyměnit za živelného seveřana a může se vyrazit na…průzkum dávno zapomenutých chrámů…mimo jiné.

EDIT : Odstup dekády, ale dojem stejný. Několik výborných pár průměrných a několik velmi špatných textů. Pro fanoušky Howarda asi zajímavé a pro autora v určité fázi tvorby důležité, ale obecně ne úplně zásadní dílo.

Jako začátek ságy to působí pěkně, nicméně to neskryje fakt, že Feist je již ve svém stylu natolik zaběhnutý, že nám nedokáže poskytnou absolutně nic nového. Takže tu máme stejné postavy jako v kterékoliv jiné jeho knize (jen jim dal nové jméno) nebo příběh hrozící katastrofy a statečné oddané muže, snažící se válku zastavit. A jako bonus obrovské množství cestování po souši i moři, což patří do kategorie „nuda“. Abych však jen nekřivdil. Kniha rychle utíká a postavy jsou vcelku sympatické. Uvidím, zda další díly půjdou kvalitativně nahoru, ale moc se mi tomu nehcce věřit. Takže zatím nic než jen průměrný průměr.

Sbírka čtyř povídek ze světa Honorverse. Povídky mají svůj půvab a perfektně zapadají do zaběhnutého světa. Obzvlášť Eric Flint předvedl kus práce a dokonale se do tohoto prostředí vžil. Nicméně otec zakladatel to není a místy jsem se nudil. Nejvíc se mi zamlouvala povídka Soumrak, která nám popisuje jednu významnou událost z knihy Popel vítězství očima druhé strany. i když jsem věděl, jak to vše dopadlo, stále mě to nutilo číst netrpělivě dál. Celkově se kniha nevyrovná klasickým řadovým dílům, které příběh obohacují podstatně více, ale jako vsuvka to bylo milé překvpaení.

Nad touto povídkou se s noirem neshodnu. Pro mne jde o jeden z vrcholů antologie. Jistá angažovanost, autobiografické rysy podobné terapeutickému psaní a nucená kladnost, podobná hollywoodské snaze o happyend za každou cenu, z povídky cítit je, ale to vše zahlazuje zřídlo úžasné imaginace a sugestivnost zpracování. Ne nadarmo v textu autor vzpomenul Raye Bradburyho jako ukázkového příkladu neutuchajícího zřídla dětského pohledu na svět. Pokud máte rádi neotřelé pohádky a příběhy ze života s dobrým koncem, neváhejte. Je jen málo povídek, které žijí vlastním životem a vtáhnou vás do něj. Tato je jednou z nich.

Můžete objevit Boha v utrpení? Ve velmi zvláštním a děsivě nádherném utrpení? Jsme jenom položkou v databázi, se kterou si Systém může dělat, co chce a taky to občas činí? Krátká povídka má dobrý námět, ale zpracování trochu pokulhává. Podle mne je příliš strohé a sterilní. Rozmělněné mezi kafkovský příběh a transcendentní zážitky. To byl asi účel, ale prostě mi to nesedlo a imho se z toho dalo vytřískat víc.

Tohle je opravdu těžké. Povídka, byť v podstatě nežánrová, je dobře napsaná. Hodně emocionální, s několika úryvky z básní, ovšem pro mne velmi těžko přístupná. Pojednává o zralé ženě a její krizi středního věku či něčem hodně podobném. Návaly horka chybí, zato se jí začíná zjevovat Jindra. Vylepšuje ho, recitují si poezii, vaří a milují se. Trochu psycho, ale hlavně velký únik. Hodnotím tedy mírně, i když jsem se kapku nudil a ztrácel. Pro některé by to mohla být povídka, která je postrčí k prozření nebo k přehodnocení dosavadního života, ale já, ač také pomalu ve středním věku, prostě nejsem cílová skupina.

tak, první kniha série končí novým proroctvím, na začátku druhé se objeví v písemné podobě. poprvé jsem okolnosti zjevení proroctví zkousnul bez poznámek (keltská žena při porodu recitovala nedlouhé proroctví latinsky a náhodou u toho byl někdo, kdo latinsky uměl a zapsal to), pak jen obtížně beru, že britský říman v británii v roce 418 byl schopen zapsat z výkřiků rodící ženy sáhodlouhou báseň/menolog (11 čtyřřádkových dvojstrof) v „německém jazyce“ (celou kauzu „němců“ rozvedu později), který ani on sám s jistotou nepoznal. a k tomu se tento text bude tradovat písemně i ústně dalších 400 let, v době, kdy germánské jazyky v británii prodělají dramatické změny. ts ts.

co zbytek… ne že by kniha neobsahovala zajímavé historické postřehy z dějin británie mezi lety 418 a 1066, ale jinak se nic zajímavého nekoná. míra přesahu, na kterou mě namlsal první díl, je tu značně umenšena. krom na můj vkus příliš moderních úvah na téma formování národa (britové jako kulturně-historický mišmaš keltů, římanů, sasů, jutů, anglů, dánů, norů a normanů), pár glos o víře (pohané vs. křesťané), svobodě (vzdělaný otrok vs. nevzdělaný pán), rovnosti žen (žena-bojovnice), jsem zde moc hloubek neobjevil. ať už to bylo překladem nebo autorem, v druhé půli je dílo až nepřehledně ukecané a dosti nezáživné.

kauza „němci“: jak jsem překladatele v prvním díle skoro chválil, druhý díl nedopadl tak dobře. není to tím, že by tam bylo více chyb, ale tím, že dvě velké jsou opakovány s takovou frekvencí, že mě to pokaždé profackovalo. tou první chybou je pojmenování germánských národů žijících v británii v českém překladu „němci“. autor v předmluvě říká „according to bede, the brittish reffered to their ‚anglo-saxon‘ invaders as ‚germans‘, and i have used this label in relevant sections“, což překladatel neznalý onoho bedova textu interpretoval špatně jako „podle bedeho mluvili britové o ‚anglosaských‘ nájezdnících jako o ‚němcích‘, a já jsem proto v příslušných částech knihy tento název přejal“. jenže jak vyplývá z bedovy knihy historia ecclesiastica gentis anglorum, kniha 5, část devátá, tehdejší britské a dnešní autorovo anglické ‚german‘ je odvozeno od ‚germanicus‘ ne od ‚theodiscus‘. takže autor má na ‚german‘ právo, ale český překladatel na ‚německý‘ ne, měl použít ‚germánský‘. je to tak pitomý anachronizmus, že mě nadzdvihoval při každém přečtení. druhou pitominou překladu je nepřeložení jména bedy ctihodného a tvrdošíjné užívání v češtině neexistující varianty ‚bede‘, doprovázené skloňováním ‚bedeho, bedemu…‘ apage satanas! a redaktorka této knihy oba nesmysly hájí vlastním životem!

Veľmi sympaticky počin. Aj napriek tomu, že tam je na môj vkus málo krvi a „lietajúcich“ končatín som knihu prečítal na jeden nádych. Výborne a hlavne presvedčivo napísaná hlavná postava, pekné opisy prostredia nie však zbytočne dlhé. Z celej knihy vyžaruje niečo … ženské. Určite neľutujem, že som investoval čas a peniaze.

Já bych z dovolením taky vyjádřil obdiv. Nehodnotím to v rámci Zeměplochy, ale hodnotím knihu jako samostatně stojící.

Miloval jsem Vandrovce, protože to byl tenkrát úplný šok, protože na poli buranů neměl konkurenci a nebo já neznal nic podobného. Nejprve povídka v Ikarii, pak první kniha, druhá, … A po letech jsme se dočkali Věšet každý může. Možná, že je chyba ve mě, že jsem moc často četl předchozí díly a Vandrovce prokoukl, ale už to prostě nebylo ono. Pár povídek založených na vtipech a jedna dlouhá novela která směřuje přímo vpřed ke svému jasnému cíli. Bavil jsem se, to ano ! Ale nemůžu dát více jak 70% protože by knihy neobstála v porovnání s ostatními díly.

Já jsem se dobře bavil. No možná to bude taky tím, že pracuji v tiskárně :) ZAJÍMAVOST: Tuto Zeměplochu křtil Václav Pravda v Krakatitu v Praze.

Souhlasím s předchozím komentářem. Rozhodně to není nejlepší Zeměplocha, ale taky ne nejhorší. Ale třeba u Pravdy sem se bavil víc.

Dajte mi meč, aj ja chcem kosiť tích malých krpatých smradov. Skvele vyvrcholenie excelentnej serie. Ani chvíľku nenudí. Prst hore.

Nemůžu dát této knize vysoké hodnocení, protože není nejlepší ze Zeměplocha, co jsem zatím četl. Mám dojem, že kdyby z celé Zeměplochy vyšla pouze jedna kniha a byla to tato, tak celá Zeměplocha zapadne a odnese si v recenzích po pár hvězdičkách. Škoda, že autor nemá propracovaný stejně tak příběh, jako má propracované hlášky a moudra, která do knih vkládá. EDIT 2013: Lepší než Akademikové ale horší než Šňupec.

Pro mě zatím nejlepší kousek sbírky. Hutná atmosféra, příběh který pozvolna, ale neúprosně plyne ke svému konci. Na malém prostoru hodně látky k zamyšlení. Povídka funguje sama o sobě, dokázal bych si ji představit i jako prolog k románu – třeba jednou… :o)

S Neffem se to má takhle buďte ho znáte a už víte, že ho nesnesete. Nebo to teprve zjišťujete :-) ne teď vážně: Neff má většinou problém psát vážně. Vůbec mu nedělá problém lehce sklouzávat do parodie sebe sama a kombinovat absolutně nekombinovatelné. Mnoho lidí to má problém zkousnout, ale tady záleží jenom na čtenáři jak moc se dokáže povznést a jestli dokáže strávit knihu, kde Tarantino točí tajný film, který je vlastně obrazem skutečnosti, kde celebrity musí jíst lidské maso (nebo je to skutečnost a točení nového druhu filmu je jen zástěrka?). Johnny Depp je vlastně pornoherec (nebo je vážně tak dobrý v posteli). Madonna je přisprostlá lesbička (ve skutečnosti, ale celkem slušná). A kde porcovat lidské maso je vlastně umění ( až na zdechliny). Ale (jako obvykle) celá kniha je velmi čtivá a přímo z ní čiší lehkost s jakou ji autor tvořil. A v neposlední řadě je zde i skvělá atmosféra :-) Prostě jako obvykle – s menší dávkou shovívavosti je zde skvělá kniha.

Tak vše podstatné už napsal gaarq druhá část je opravdu nejslabší a postrádá jakýkoliv smysl i pointu a zjevně mě rušila o půl hvězdičky více než výše jmenovaného :-)

Působivě zpracované zamyšlení nad tím, co by se stalo, kdyby nás od ostatních tvorů, se kterými sdílíme Zemi (v povídce námi poznamenanou více než je tomu nyní), dělilo víc než náš domnělý intelekt.

Když mi teď náš kocour nadupává břicho, aby si udělal pohodlí, doufám že to s námi dopadne jinak.

Pokud jsem první povídce vyčítal nevýraznost, pak Flétnová dívka vše napravila. Lépe řečeno mě posadila na prdel. Jak ho něco takovýho napadlo?

První povídka sbírky pro mě představuje zklamání. Zápletka které se nedá věřit a nevýrazná pointa.

(hodnotím Střet králů 1 i 2, protože to je jedna jediná kniha) Na konci první knihy se vynořilo hned několik nových králů, každý hlásající, že on je ten jediný pravý. Tento střet nelze rozhodnout jinak, než pomocí čepele meče. Sedm království se ocitá ve víru války a není jisté, kdo se nakonec zmocní koruny. Velice surově napsané, autor se s ničím nemazlí. Postavy se opět dostávají z louže pod okap a každý úspěch musí být náležitě potrestán větším neúspěchem. Jednou jsi nahoře, jednou dole – a tohle platí pro Střet králů dvojnásobně. Příběh (nebo spíš bych měl říct příběhy) se stává natolik komplikovaným, že je téměř nemožné říct, kam autor některými dějovými liniemi míří – což může čtenáře trošku odrazovat. Vybavuji si, že při prvním čtení mě nijak moc nebavily pasáže s Davosem. Při druhém čtení jsem si užíval všechny postavy a na Davose se těšil. Oproti předchozímu dílu je zde více mystiky a magie, ačkoliv Jiní (které považuji za hlavní hrozbu), nejsou takřka zmíněni. Martin jedná s nadpřirozenými motivy opět velice opatrně a servíruje jich tak akorát, aby čtenáře nepřesytil. Člověk má skoro dojem, jako by ani nečetl fantasy, ale historický román z fiktivního světa…než se opět staně něco nadpřirozeného, čímž Martin čtenáře dokonale překvapí. Rychle, kam jsem dal třetí díl?

Tuto knihu nelze posuzovat měřítky běžnými zde na Legii, nejde o klasickou fantastiku ale spíš o dějiny Indie ve dvacátém století podávané optikou člověka který „byl u toho“. V knize se setkáváme se vším, čím soudobá Indie žila a žije: jsou to náboženské třenice, chudoba, víra v nadpřirozeno, dědictví anglické nadvlády a dvojjaký vztah Indů k Angličanům. Kdo po této knize sáhne, dostane velmi čtivě, byť netradičně vyprávěný přiběh několika generací jisté indické, později pákistánské rodiny. Příběh, ve kterém by onen fantastický prvek vlastně ani nemusel být a kniha by byla dost zajímavá i bez něj.