LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

tak, první kniha série končí novým proroctvím, na začátku druhé se objeví v písemné podobě. poprvé jsem okolnosti zjevení proroctví zkousnul bez poznámek (keltská žena při porodu recitovala nedlouhé proroctví latinsky a náhodou u toho byl někdo, kdo latinsky uměl a zapsal to), pak jen obtížně beru, že britský říman v británii v roce 418 byl schopen zapsat z výkřiků rodící ženy sáhodlouhou báseň/menolog (11 čtyřřádkových dvojstrof) v „německém jazyce“ (celou kauzu „němců“ rozvedu později), který ani on sám s jistotou nepoznal. a k tomu se tento text bude tradovat písemně i ústně dalších 400 let, v době, kdy germánské jazyky v británii prodělají dramatické změny. ts ts.

co zbytek… ne že by kniha neobsahovala zajímavé historické postřehy z dějin británie mezi lety 418 a 1066, ale jinak se nic zajímavého nekoná. míra přesahu, na kterou mě namlsal první díl, je tu značně umenšena. krom na můj vkus příliš moderních úvah na téma formování národa (britové jako kulturně-historický mišmaš keltů, římanů, sasů, jutů, anglů, dánů, norů a normanů), pár glos o víře (pohané vs. křesťané), svobodě (vzdělaný otrok vs. nevzdělaný pán), rovnosti žen (žena-bojovnice), jsem zde moc hloubek neobjevil. ať už to bylo překladem nebo autorem, v druhé půli je dílo až nepřehledně ukecané a dosti nezáživné.

kauza „němci“: jak jsem překladatele v prvním díle skoro chválil, druhý díl nedopadl tak dobře. není to tím, že by tam bylo více chyb, ale tím, že dvě velké jsou opakovány s takovou frekvencí, že mě to pokaždé profackovalo. tou první chybou je pojmenování germánských národů žijících v británii v českém překladu „němci“. autor v předmluvě říká „according to bede, the brittish reffered to their ‚anglo-saxon‘ invaders as ‚germans‘, and i have used this label in relevant sections“, což překladatel neznalý onoho bedova textu interpretoval špatně jako „podle bedeho mluvili britové o ‚anglosaských‘ nájezdnících jako o ‚němcích‘, a já jsem proto v příslušných částech knihy tento název přejal“. jenže jak vyplývá z bedovy knihy historia ecclesiastica gentis anglorum, kniha 5, část devátá, tehdejší britské a dnešní autorovo anglické ‚german‘ je odvozeno od ‚germanicus‘ ne od ‚theodiscus‘. takže autor má na ‚german‘ právo, ale český překladatel na ‚německý‘ ne, měl použít ‚germánský‘. je to tak pitomý anachronizmus, že mě nadzdvihoval při každém přečtení. druhou pitominou překladu je nepřeložení jména bedy ctihodného a tvrdošíjné užívání v češtině neexistující varianty ‚bede‘, doprovázené skloňováním ‚bedeho, bedemu…‘ apage satanas! a redaktorka této knihy oba nesmysly hájí vlastním životem!

Veľmi sympaticky počin. Aj napriek tomu, že tam je na môj vkus málo krvi a „lietajúcich“ končatín som knihu prečítal na jeden nádych. Výborne a hlavne presvedčivo napísaná hlavná postava, pekné opisy prostredia nie však zbytočne dlhé. Z celej knihy vyžaruje niečo … ženské. Určite neľutujem, že som investoval čas a peniaze.

Já bych z dovolením taky vyjádřil obdiv. Nehodnotím to v rámci Zeměplochy, ale hodnotím knihu jako samostatně stojící.

Miloval jsem Vandrovce, protože to byl tenkrát úplný šok, protože na poli buranů neměl konkurenci a nebo já neznal nic podobného. Nejprve povídka v Ikarii, pak první kniha, druhá, … A po letech jsme se dočkali Věšet každý může. Možná, že je chyba ve mě, že jsem moc často četl předchozí díly a Vandrovce prokoukl, ale už to prostě nebylo ono. Pár povídek založených na vtipech a jedna dlouhá novela která směřuje přímo vpřed ke svému jasnému cíli. Bavil jsem se, to ano ! Ale nemůžu dát více jak 70% protože by knihy neobstála v porovnání s ostatními díly.

Já jsem se dobře bavil. No možná to bude taky tím, že pracuji v tiskárně :) ZAJÍMAVOST: Tuto Zeměplochu křtil Václav Pravda v Krakatitu v Praze.

Souhlasím s předchozím komentářem. Rozhodně to není nejlepší Zeměplocha, ale taky ne nejhorší. Ale třeba u Pravdy sem se bavil víc.

Dajte mi meč, aj ja chcem kosiť tích malých krpatých smradov. Skvele vyvrcholenie excelentnej serie. Ani chvíľku nenudí. Prst hore.

Nemůžu dát této knize vysoké hodnocení, protože není nejlepší ze Zeměplocha, co jsem zatím četl. Mám dojem, že kdyby z celé Zeměplochy vyšla pouze jedna kniha a byla to tato, tak celá Zeměplocha zapadne a odnese si v recenzích po pár hvězdičkách. Škoda, že autor nemá propracovaný stejně tak příběh, jako má propracované hlášky a moudra, která do knih vkládá. EDIT 2013: Lepší než Akademikové ale horší než Šňupec.

Pro mě zatím nejlepší kousek sbírky. Hutná atmosféra, příběh který pozvolna, ale neúprosně plyne ke svému konci. Na malém prostoru hodně látky k zamyšlení. Povídka funguje sama o sobě, dokázal bych si ji představit i jako prolog k románu – třeba jednou… :o)

S Neffem se to má takhle buďte ho znáte a už víte, že ho nesnesete. Nebo to teprve zjišťujete :-) ne teď vážně: Neff má většinou problém psát vážně. Vůbec mu nedělá problém lehce sklouzávat do parodie sebe sama a kombinovat absolutně nekombinovatelné. Mnoho lidí to má problém zkousnout, ale tady záleží jenom na čtenáři jak moc se dokáže povznést a jestli dokáže strávit knihu, kde Tarantino točí tajný film, který je vlastně obrazem skutečnosti, kde celebrity musí jíst lidské maso (nebo je to skutečnost a točení nového druhu filmu je jen zástěrka?). Johnny Depp je vlastně pornoherec (nebo je vážně tak dobrý v posteli). Madonna je přisprostlá lesbička (ve skutečnosti, ale celkem slušná). A kde porcovat lidské maso je vlastně umění ( až na zdechliny). Ale (jako obvykle) celá kniha je velmi čtivá a přímo z ní čiší lehkost s jakou ji autor tvořil. A v neposlední řadě je zde i skvělá atmosféra :-) Prostě jako obvykle – s menší dávkou shovívavosti je zde skvělá kniha.

Tak vše podstatné už napsal gaarq druhá část je opravdu nejslabší a postrádá jakýkoliv smysl i pointu a zjevně mě rušila o půl hvězdičky více než výše jmenovaného :-)

Působivě zpracované zamyšlení nad tím, co by se stalo, kdyby nás od ostatních tvorů, se kterými sdílíme Zemi (v povídce námi poznamenanou více než je tomu nyní), dělilo víc než náš domnělý intelekt.

Když mi teď náš kocour nadupává břicho, aby si udělal pohodlí, doufám že to s námi dopadne jinak.

Pokud jsem první povídce vyčítal nevýraznost, pak Flétnová dívka vše napravila. Lépe řečeno mě posadila na prdel. Jak ho něco takovýho napadlo?

První povídka sbírky pro mě představuje zklamání. Zápletka které se nedá věřit a nevýrazná pointa.

(hodnotím Střet králů 1 i 2, protože to je jedna jediná kniha) Na konci první knihy se vynořilo hned několik nových králů, každý hlásající, že on je ten jediný pravý. Tento střet nelze rozhodnout jinak, než pomocí čepele meče. Sedm království se ocitá ve víru války a není jisté, kdo se nakonec zmocní koruny. Velice surově napsané, autor se s ničím nemazlí. Postavy se opět dostávají z louže pod okap a každý úspěch musí být náležitě potrestán větším neúspěchem. Jednou jsi nahoře, jednou dole – a tohle platí pro Střet králů dvojnásobně. Příběh (nebo spíš bych měl říct příběhy) se stává natolik komplikovaným, že je téměř nemožné říct, kam autor některými dějovými liniemi míří – což může čtenáře trošku odrazovat. Vybavuji si, že při prvním čtení mě nijak moc nebavily pasáže s Davosem. Při druhém čtení jsem si užíval všechny postavy a na Davose se těšil. Oproti předchozímu dílu je zde více mystiky a magie, ačkoliv Jiní (které považuji za hlavní hrozbu), nejsou takřka zmíněni. Martin jedná s nadpřirozenými motivy opět velice opatrně a servíruje jich tak akorát, aby čtenáře nepřesytil. Člověk má skoro dojem, jako by ani nečetl fantasy, ale historický román z fiktivního světa…než se opět staně něco nadpřirozeného, čímž Martin čtenáře dokonale překvapí. Rychle, kam jsem dal třetí díl?

Tuto knihu nelze posuzovat měřítky běžnými zde na Legii, nejde o klasickou fantastiku ale spíš o dějiny Indie ve dvacátém století podávané optikou člověka který „byl u toho“. V knize se setkáváme se vším, čím soudobá Indie žila a žije: jsou to náboženské třenice, chudoba, víra v nadpřirozeno, dědictví anglické nadvlády a dvojjaký vztah Indů k Angličanům. Kdo po této knize sáhne, dostane velmi čtivě, byť netradičně vyprávěný přiběh několika generací jisté indické, později pákistánské rodiny. Příběh, ve kterém by onen fantastický prvek vlastně ani nemusel být a kniha by byla dost zajímavá i bez něj.

Velice úsporně a poutavě napsaná povídka. Ačkoliv mi pointa došla už od začátku (jinak to prostě dopadnou nemohlo), četlo se to dobře a mrazilo mě v zádech, jak se příběh postupně vyvíjel. Ale 2. nej povídka? To asi ne

Jedna z nejlepších povídek knížky. Gejzír imaginace, čtivost a jako koření lehký nadhled. Četlo se to jedno báseň, palec nahoru!

Jemná, poetická povídka psaná typickým Renčínovým rukopisem, plná originálních nápadů. Určitě jedna z nejlepších Pavlových povídek.

Mám diametrálně odlišný názor, pánové. Tahle povídka mě ničím neokouzlila, pro mě patří k nejméně výrazným textům knihy… Stejně jako Klubko zmijí.

Hobartova fáze – proces při kterém, se obrací čas. Jednoduchý námět, který již byl mnohokrát použit, ale v rukou mistra funguje skvěle. Kniha vypráví příběh Seba Hermese, kterému se podaří na hřbitově objevit hrob brzy znovuzrozeného anarchisty Peaka, dříve vůdce sekty udi.Tím se dostává doprostřed války o anarchistovo tělo, mezi novodobým vůdcem udi, tajným řádem v římě a knihovnou.Knihovna má za úkol vymyzávat postupně vše, co kdo napsal a vymyslel a tudíž nemůže dovolit nové díla od anarchisty.Byť se může zdát boj o Peakovo tělo jako nosný bod celého příběhu, je pouze formou. Hlavním smyslem knihy je hledání smyslu života a lásky a to víc, než v jiných Dickových knihách.Na pozadí se prolíná milostný život 4 hlavích hrdinů. Každopádně je kniha odproštěna o velké náboženské úvahy a jde o přímočařejší dílo. Ovšem už samotný námět naznačuje, že zde narozdíl od jiných Dickových děl narazíte na řadu logických zádrhelů a chyb. Ale pro milovníky Dicka je to vlastně spíš plusem. Představte si svět, kde cigaretu kouříte od vajgla až Vám zůstane celá cigareta, kde potraviny zvracíte a pak odnášíte do supermarketu, kde těhotenství začíná 9.měsícem a plyne zpátky až k samotnému sexu, kde telefonní hovor začíná slovy Na shledanou a končí Haló…Račte vstoupit do říše bláznovství P.K. Dicka.

Znepokojující „holčičí“ povídka z 60. let bez jasného fantastického prvku. Na kráse ji ubírají 2 věci: už celkem ohraný motiv (nemohu prozradit) a fakt, že na konci jsem sice jaksi podvědomě tušil, co se všechno stalo, ale nedostavilo se takové to cvaknutí, kdy věci zapadnou geniálně do sebe a já jen spokojeně vydechnu s vědomím, že jsem právě dočetl něco výjimečného. A skřípající překlad tomu také nepomohl. V každém případě povídka bude přemýšlivce dráždit, aby jí přišli na kloub.

Možná o trochu, o maličký ždibeček, slabší než jednička, ale pořád vysoce kvalitní čtivo. Tentokrát skoro celý příběh strávíme v jedné horské pevnosti přípravou na velkou finální bitvu, jednoduchý příběh je však okořeněn takřka detektivní zápletkou (byť primitivní). Autorské duo píše nanejvýš čtivým, úsporným stylem, kniha je sice nevelkého rozsahu, ale o to zábavnější a dynamičtější. Trochu zamrzí, že ve dvojce chybí Selquist a jeho kumpáni, s jejich odchodem text ztrací něco ze svého kouzla, nicméně vyvedenou čtveřici z jedničky se ctí zastupují pubertální drakoniánky. Dost jsem se kvůli nim nasmál… Ještě jedna věc: Za mým pětihvězdičkovým hodnocením prvního dílu stojí šok – čekal jsem od něj jen o trochu lepší klasickou fantasy a to, co jsem dostal, mi vyrazilo dech. Tady u dvojky už jsem samozřejmě věděl, do čeho jdu a žádné „Wow!“ se nekonalo. Tolik k nižšímu hodnocení dvojky, ta kvalita je jinak skoro stejná.

Vynikajuca DOBRODRUZNA kniha v plnom vyzname tohto slova. Miroslav Zamboch si ma ziskal Koniasom a dodnes je mojim najoblubenejsim ceskym spisovatelom sci-fi a fantasy zanru. Aj v tejto knihe ukazal, ze pribeh plny sympatickych (aj menej sympatickych) dostatocne prepracovanych postav a plnou hrstou akcie je jeho parketa. Neviem cim to je, ale hlavne pri jeho knihach po ich precitani vovnutri kricim – ja chcem viac!!! Takze, hadam sa kniha bude dobre predavat a my sa dockame pokracovania.

Ako som sa prehryzal knihou, kazda poviedka sa mi zdala lepsia ako ta predosla. Vrchol zbierky podla mna predstavuje jednoznacne poviedka Faerie. Neviem, ci je to tym, ze som si postupne zvykal na autora alebo, ako som niekde cital, tie prve poviedky su starsieho data, iba prekopane. Podla mna je pravdepodobnejsia ta druha moznost. A mozno som len malo zasvateny do sveta po Apokalypse, kedze mi chybala vacsia prepracovanost postav. Poctive remeslo, to ano, nadpriemerna je vsak iba jedna poviedka.

Britský malíř na horkém suchém venkově v kopcích na jihu Francie. Nemohl jsem si nevzpomenout na Morrellovu povídku Orange Is for Anguish, Blue for Insanity (záměrně uvádím v originále, protože u nás vyšla třikrát a pokaždé pod jiným názvem). Tato je ale přece jen odlišná. Je hravější a má jen lehčí hororový tón, nepostrádá však záhadnou bytost – v tomto případe mytologickou lamii. Pokud máte rádi malířství a popisy barev vás blaží a rozechvívají, nenechte si toto dílko ujít. Mimo to si jistě vychutnáte jeden dobrovolný únik z civilizace a lehké úvahy o neporovnatelnosti štěstí dvou lidských bytostí.

Plátno si autorka připravila velmi dobře a podle tahů barev, které na ně nanesla, lze usuzovat, že nedostatkem talentu netrpí. Na malé ploše dokázala vyjádřit mnoho pocitů, např. nostalgii po dětství nebo trápení lidí často vyplývající z nekomunikace. Za sebe bych ocenil přidání pár stránek a prohloubení psychiky postav. Takhle je tato smutná povídka o partě anglických dětí po WWII, vině, dospívání a hraní na piano u německého uprchlíka „jen“ nadprůměrná. Autorka ji takovou sporou a údernou asi chtěla mít, já bych se nebál mírného rozkošatění.

Druhý diel sa nijako razantne nelíši od prvého – akcia, detektívne pátranie, pár hlášok a množstvo príťažlivých žien, pre mňa mal ale pár slabín. Humoru je pomenej, nepamätám si tu podobne výbornú akciu ako tú v jednotke s výťahom a tiež mi nie veľmi vyhovovala téma. Mám pocit, že príbehy o vlkodlakoch alebo upíroch sú často na jedno kopyto – vojny medzi gangmi či bitky o udržanie pozície v svorke – tu to tak úplne nebolo (môžem pochváliť pekné vysvetľovanie faktov). Záverom, slušná detektívka ako z drsnej školy, na ktorej príbeh však zrejme po pár mesiacoch zabudnete (to sa mi stalo s jednotkou).

Tohle je přesně typ povídky, který vyhrává WFA.

Kosmopolitní, ale přitom etnicky a národnostně výbušný Bangkok. Kulinářská specialita. Tlustý americký novinář s neuvěřitelně uměleckým náhledem na svět. Zakázaná láska. Drak. Prostě obvyklý koktejl věcí přitahujících hodnotitele WFA. Naštěstí to nebylo WTF, ale velmi milá a skvěle napsaná povídka plná cizích slov a sem tam (po)hozených perel autorova obrovského rozhledu. A kromě několika skřípající vět či obratů (geriatrické víno) také slušně přeložená. Na podruhé jsem si ji vychutnal ještě víc a jdu na maximální hodnocení.

A teď koukám, ono to bylo v nominacích :D

Nejlepší fantasy je pohádka. Když je navíc vtipná, uměřeně posunuta do současnosti a skvěle parafrázuje známý a zažitý kus s odskoky k jiným klasikám, stojí to za to. Moc příjemné čtení.

Jeden z nejfantastič­tějších nápadů jaké jsem zatím ve sci-fi literatuře objevil je ovšem utopen v klasickém přímočarém FANTASY příběhu jakých jsou tucty, čehož mi je celkem líto, protože potenciál ten nápad má jistě mnohem větší. Rozhodně to ale není špatné čtení a doporučil bych ho minimálně každému koho bych chtěl konvertovat na fantastickou literaturu jako jednu z těch knih, se kterými by měl dělat první krůčky!

Sníh je kniha o počítačích, virech, „tak trochu jiném“ internetu, rozvážkách, mafii, frančízách, Sumerech… ale hlavně o budoucnosti která mě osobně připadá úžasně propracovaná. Stephensonova budoucnost je fascinující a vtipná, ale zárověn i děsivě reálná. Rozhodně je to pro mě jedna z nejlepších cyberpunkových knih. Stephenson má prostě dokonale vymyšlené celé pozadí knihy, které perfektně podtrhuje probíhající děj.

Stahovač byl skvělej, ale Pradorský měsíc mě vyloženě nudil.Nějak mě ten Asherův neustále se opakující model plný super zbraní,bezchybných agentů, kteří se vysekají z každé šlamastiky přestává bavit.Ještě zkusím na příští rok připravovaného Agenta Řádu, ale jinak si začínám Ashera pomalu řadit do kolonky:nic pro mě. Nebýt Řeky bohů, tak opravdu zajímavou scifi jsem nečetl ani nepamatuji.Tak snad příští rok třeba Dívka na klíček od Bacigalupiho nebo Vyslanci mrtvých od Castra.

Naprosto průměrná SF, která ve své době byla určitě výjimečným počinem, ale od doby svého vydání byla dle mého názoru několika autory výrazně překonána. Kde se vzala v první pětce na Legii je pro mě záhadou, snad je to tím, že je to prostě „kultovní věc“. Příběh je solidní, ale na několika místech zbytečně zdlouhavý a našlo se i pár částí, které mi připadaly vysloveně trapné – třeba takový „čarodějný způsob vedení boje“ – to se nehodí snad ani do pohádkové knížky pro nejmenší. Celkově to ujde, ale čekal jsem od toho výrazně víc.

Od téhle knihy jsem toho moc nečekal, maximálně dobrou klasickou fantasy z pohledu té druhé strany, ale to, co jsem dostal, mě opravdu překvapilo, či spíše šokovalo. Pryč jsou armády elfů, mocní čarodějové a hrdinský patos, tohle je prostě masakrózní dobrodružná fantasy s výraznou příměsí humoru. Na jedné straně drakoniáni plukovníka Kanga, kteří se starají o nějakou tu akci, na druhé straně trpaslík Selquist a jeho parťáci, kteří obstarávají humor, jenž mě mnohdy dostal do kolen. Kniha rychle uteče, také díky své nevelké délce, žádné slovo není zbytečné, žádná výplňová vata. Autoři ženou příběh kupředu, nakonec si ani neuvědomíte že se děj pořádně rozběhne až v polovině. Tohle je prostě jedna z nejlepších knih, co jsem za poslední dobu četl a moc se těším, až se začtu do druhého dílu.

Pasáž s Alexem a začátek hledání ztraceného syna jsou vykresleny naprosto úžasně. Naopak jsem se dlouho nemohl smířit s další částí, kdy do děje vstupují vědci zkoumající les. Celkově je to ale velmi čtivá a výborně napsaná i přeložená kniha.

Ne, ze by to nebylo ctive, ale kdyz clovek chape pointu od nejake 60 stranky a ve dvou tretinach knihy je mu jasne, ze tou pointou to bude zaroven i koncit, je to trochu smutne… Navic hlavni hrdina je dost plochy a zacne se vyvijet az nekde v tech dvou tretinach… A ruska fantastika se svymi specifickymi dialogy (holenku, posad se, dame vodecku) take neni muj salek caje. Takze hezky svet, ctivy dej, ale vlastne dost ridke.

Noční klub a Cesta krve mě nadchnuly, Stroncium a Divocí a zlí pobavily ale už je toho moc a furt jedno a to samý dokola.

Zpočátku idylické vyprávění (1925) popisující krásy anglického venkova se zvolna mění v hrůzyplné líčení dobrodružství s tajuplným dalekohledem, v němž je vidět jiný svět než ten náš, a jak je u M. R. Jamese pravidlem, byť byl navenek klidným akademikem a duchovním, ve svým strašidelných povídkách pořádně šlape na plyn a nechává své postavy uvařit třeba velice speciální elixír z kostí umrlců. Povídce možná chybí trochu napětí a o událostech se spíš mluví, než že by se přímo odehrávaly, ale to nic neubírá na jejím kouzlu. Skutečná první liga klasického hororu.

Na youtube lze po zadání „A View from a Hill“ shlédnout televizní adaptaci téhle povídky (spolu se spoustou dalších Jamesových lahůdek).

Kterak vysloužilec k lodi La Dame přišel a co ho při plavbě na ní potkalo. Trochu toho mrazení z oceánu, který je nevyzpytatelný jako žena, ale jinak celkem nuda. Tanith Lee si vytváří svět bez ohledu na nějaké zákonitosti. Na moři se může stát cokoliv si ve své představivosti vymyslí. Plácá jeden symbolistický atribut (krev, moře, hvězdy, obloha, smrt, vlna, pevnina, sexuální pohlcení…) na druhý bez ladu a skladu a myslí si, že to bude fungovat. Toto ženské psaní může být osvěžující, ale v La Dame mne minulo.