LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Dvojka je z celé série pro mě nejlepší. Napínavý, psychologicky nadupaný děj v atraktivních kulisách, svěží nápad v podobě opatrné komunikace s mimozemským druhem, zajímavé postavy v čele s Enderem a to vše svedené do smysluplného finále a odhalení. Tady autor opravdu zaválel.

Většinou se o druhých dílech trilogií říká, že jsou vycpávkou mezi úvodem a závěrem, ale tohle není ten případ. Ač kniha vypráví i o dalších osudech hrdinů z prvního dílu, autor se soustředil zejména na postavu Jardira a dobře udělal. Arlen byl jasný klaďas, ale Jardir je… komplikovaný, pohybující se na hraně mezi dobrým a zlým a jeho velikášské cíle (podporované, či provokované jeho ženou) dávají příběhu dynamiku. Hrozba démonů jakoby ustoupila do pozadí a autor nám předestřel téma střetu kultur.

Nejdřív mi trošku vadil ten časový návrat zpět, ale podívat se na některé stejné události z jiného úhlu pohledu, nebylo nudné, ale naopak překvapivé. Když znáte minulost či myšlenky postavy na druhé straně ringu, posuzujete jeho činy jinak. Prostě doporučuju ;)

Admirál Nelson to nedal a frantíci dobyli Anglii. Do toho přidejte postavy z Jane Austenové a máte opravdu zajímavou směsici, která by vydala na novelu, román nebo i ságu. A to je právě úskalí této povídky. Autor na to jde příliš šmahem a postavy, až na jednu, jsou jen nastíněny. Také vyvrcholení je příliš rychlé, jakoby naskicované. Jako základ pro román super, jako samostatná povídka neuspokojivé. K tomu se přidává i podivný zlom v povídce. První třetina je super, ponurá, realistická. A od druhé třetiny až do konce jakoby si autor nasadil růžové brýle. Základní myšlenka a některé nápady (deflogistifikovaný vzduch) super, provedení na pováženou. Překlad tomu myslím také moc nepomohl.

Což o to, myšlenka má velký hororový potenciál. Ani zpracování není vyloženě zlé, je to takový proud textu, něco mezi zpovědí a výpovědí zločince. Slabinou je nedostečné vytěžení tématu a přílišná předvídatelnost směru, kam se bude povídka ubírat. Otec tří dcer a jeho úvahy o krevním poutu, které když přetnete, je z něj jen víc a víc krve všude kolem.

Když beru hodnocení knihy jako průměr hodnocení jednotlivých povídek, vychází mi 78%. Když ale vezmu v potaz, že se jedná o Martinovy rané povídky, což je na některých mimochodem dost vidět, je jasné, že byť i těch 78% říká o Martinových kvalitách hodně. Kdybych měl hodnotit tyto povídky slovně a „vynikající“ by bylo nejvyšší hodnocení, musel bych jim toto hodnocení dát. Ne snad proto, že by vynikaly kvalitou, k tomu jim přeci jen něco chybí (snad až na Písečníky), ale hlavně tématem a zpracováním. V tom jsou veškeré Martinový krátké práce, které jsem zatím četl opravdu vynikající.

Do této povídky jsem měl problé se začíst a i když jsem to zkoušel znovu a znovu, pořád jsem se ztrácel. Nakonec jsem se ale chytl, ale konec stál za to.

Velmi dobrá pratchettovka, byť ne nejlepší. Stejně jako ve většině pozdních zeměploch i zde humor ustupuje zamyšlení a autor používá děj k analogiím různých sociologických jevů, zde je to konkrétně vztah vládní moci k veřejnosti a téma revolucí. Ale ani zde není o vtip nouze a čtenář si přijde na své.

Moje první setkání s tímto autorem mne nechalo poněkud na rozpacích. Asher bezpochyby psát umí (a to akční scény i klidnější pasáže), disponuje živou fantazií a podařilo se mu vytvořit skutečně zajímavé, i když současně mimořádně odporné protivníky. Nechybí dokonce ani občasná kapka humoru. Co je to ale všechno platné, když mi hrdinové jeho knihy přijdou nezajímaví a jejich osud je mi tak ukradený (možná je to proto, že na tak tenkou knihu je zde až příliš velký počet postav a dějových linií, přičemž autor rovnou skáče do akce, aniž by čtenáři umožnil některé hrdiny lépe poznat – zejména to platí v případě Jebela Kronga a Tomalona). Když k tomu přičtu, že si Asher na některých místech až příliš okatě vypomáhá „bohem ze stroje“ a konec knihy je poněkud „nemastný, neslaný“, nejsem ochoten dát lepší hodnocení než 72%.

Smithe znám a mám ho rád, takže pro mě byla koupě téhle knihy povinnost. Je to akční, je to vtipné, je to příjemně cynické a k tomu si připočtěte hlavního hrdinu, sympaťáka s citem pro průšvihy, Starka. Autor tenhle typ figur umí, navíc i tady se mu podařilo vybudovat komplexní a zajímavý svět a ještě mě několikrát překvapit v odhalování toho, že „něco je jinak“. V tomto případě „všechno je jinak“. Kdo má rád svižné čtení a la Žamboch, Kulhánek, Morgan či Kopřiva, neměl by tuhle knížku minout. Autor by si zasloužil, aby ho čeští čtenáři KONEČNĚ (znovu)objevili.

Když se na člověka sesypou hromady tajných organizací a takzvaných nadpřirozených bytostí, každá se svými vlastními zájmy (většinou na ovládnutí světa), asi nebude mít hnedka ve všem jasno. Ovšem my jako čtenáři máme tu výhodu, že se na to můžeme vykašlat a prostě sledovat, co z toho bude. Pozorně, protože hlavní zábava je v detailech – nevinně vyhlížejících formulacích, popkulturních odkazech, propašovaných internetových memech (kdo sleduje Okoun, má zde určitou výhodu) a určitě jsem jako nezasvěcená prošvihla i plno jeskyňářských narážek.

Pokud čtu knihu, kde je humor očekávaný, obvykle na mě působí slaběji, ale tady jsem se i tak uchechtávala častěji, než bylo mému okolí milé. Takže, abych tak řekla, u mě dobrý.

Tato poviedka je dlhsia rozsahom ako predchadzajuce. Konecne sa dozvieme aj nieco z minulosti a historie tohto sveta. O Apokalypse, co jej predchadzalo a co nasledovalo. To je jednoznace plus. Co sa tyka deja poviedky, este stale je to nemastne neslane, nedokazala ma uplne zaujat. Rozhodne to nie je zla poviedka, ale dufam, ze dalsie budu este lepsie.

Veľmi zaujímavá poviedka o ľuďoch stvorených zo živej energie. Celý príbeh sa točí v jednej vesmírnej lodi. G.R.R. Martin zase raz ukázal, že vie písať sci-fi.

Veľmi dobre napísaná poviedka s atmosférou, ktorá by sa dala krájať. Zo začiatku si pripadáte ako medzi bláznami, no keď sa príbeh trochu pohne akčnejším smerom, autor to využije na jednotku. Trochu mi vadil koniec, ktorý sa mohol skončiť aj inak… :-)

Poviedka o upíroch a čarodejniciach, o krutinkách a jednom meste, o nadprirozenu a kúzlach. Mne osobne sa moc nepáčila. Koniec bol zmätený a aj celá poviedka tak pôsobila.

Moje hodně oblíbená povídka. Humorná poctivá SF o tom, že robotí síla vítězí a xenofobie nemá šanci :)

Jak psal avatar2, jde spíš o pre-kyberpunk. Virtuální realita sice existuje, ale jen jako osobní zábava a prostředek k ukojení tužeb. O nějaký symbióze s počítači se v případě Sítí, kanálů a stok taky nedá mluvit. Implantáty se tu neobjeví a místo kyberprostoru, ke kterýmu by se návštěvníci připojovali, se vše řeší postaru s klávesnicí a monitorem. Společnost se polarizovala na bohaté, chudé a mrtvé, ale v Monopollisu si (kromě těch mrtvých) můžou jednotlivý skupiny role velmi rychle prohodit. Hektický dění v monstrózním kolosu Monopollis spíš než volnej trh připomíná ruskou ruletu a kapitalizmus je tu dotaženej do děsivý ryzosti. Žádná regulace státu neexistuje a kdokoliv se může přes noc stát boháčem nebo mrtvolou. Ve městě probíhá tolik nelegálních transakcí, že pojmy jako korupce ztrácejí smysl, a přežít jen s legálními příjmy může být problém. Vítejte ve městě, kde život člověka má tak malou cenu…

Heteša s Veverkou vystřídali dost prostředí a vše od počáteční brutalitky přes mrazivý, zatuchlý a rozpadající se podzemí, beznaděj a bezmoc v pracovním táboru po megapoli působí naprosto realisticky. Zhltnul sem to na jeden zátah a závěrečná pointa mě uzemnila efektivnějc než baseballová pálka. Tohle by někdo měl znovu vydat a v podstatně větším nákladu než 66 výtisků.

EDIT 23: O trochu zvedám hodnocení. Kdo má k vlakům vztah, bude mít z povídky víc. Já na železniční fetiš netrpím. Ani na auta mimochodem. Jsou to jen veci, které maji dopravovat lidí.

Často u povídek z této antologie přemýšlím, jak je otagovat a nevím si rady. Tady to nakonec vyhrál horor, ale berte to s rezervou. Autor totiž drnká na strunu strachu, která většinu lidí nechá spíš chladným – strach z vlaků, železnice,… Kdyby šlo o strach podaný třeba tak, jako v Lumleyho Viaduktu, neřeknu ani popel, ale tady je to propojeno s mysterióznem. Gró povídky je hra dvou kluků, kteří různými taškařicemi straší strojvedoucí projíždějících vlaků. Až jednou v noci se to jaksi vymkne, což má následky v budoucnu. Přidávají se další postavy do hry, vše pak končí až o nekolik dekád později jakýms takýms rozuzlením, ovšem křečovitým a nevěrohodným. Motiv vlaku je zde spíš nevyužit, zato si autor vypomáhá jakousi podivnou postavou, která ale postrádá smysl. Lepšího efektu na čtenáře šlo dosáhnout i bez ní. Celý příběh je podle mě nešťastně stylizován do jakýchsi terapeutických výpovědí jednoho z aktérů. Píšu schválně výpovědí, protože není jedna a sám pisatel v textu váhá, která je vlastně ta nejlepší. Nepřispívá to atmosféře ani přehlednosti. Zatím asi nejslabší povídka v antologii, na čemž nic nemění ani fakt, že byla asi poškozena překladatelkou. Místy se mi to tak alespoň zdálo.

Chytlavý,čtivý a moc dobře vymyšlený.Chlapi upozorňuji-je tam hodně erotiky ;-).Ostatně jako vždy u Kenyonové.

Čím dál tím lepší.Už aby vyšel další díl.

tak jsem se na tuhle sérii konečně vrhl. se zájmem. a nejsem zklamán. baxter nás přivádí rovnou k věci – nectovelinovu proroctví, které je jako každé proroctví plné náznaků, které svádějí k (osobité) interpretaci. celá série je často inzerována jako alternativní historie, ale v prvním díle autor především ukazuje, jaký je vztah mezi potenciální budoucností a minulostí/pří­tomností, ukazuje možnosti, které volní jednání má ve vztahu k tvorbě dějin. co může změnit historii (tedy co je to kontrafaktuál, řečeno fergusonovskou terminologií)? kdo má tu moc/sílu/vůli měnit historii a jaké může mít důvody/motivy?

děj se odehrává v časových skocích přes čtyři století sjednocených proroctvím a jeho dědictvím/jeho dědici, v době římské říše. baxter využívá podrobné historické rešerše, aby vykreslil reálie do těch nejmenších detailů. ale tady je také jediné slabé místo. detailů je někdy až mnoho, historický román se často mění v historický dokument a výklad, který je velmi zajímavý, ale není pro příběh podstatný. možná chtěl autor podpořit své vyprávění maximální možnou futráží dat, jenže mu tím ubírá tempo (které je už tak pomalé, ale to samo o sobě mi vůbec nevadí) a sevřenost. na druhé straně autorovi nevytýkám něco, co by jiný mohl – jeho postavy myslí velmi současně. ne že by nedokázali tehdejším jazykem říkat, co říkají, ne že by nemohli na základě tehdejších znalostí říkat, co říkají, ale formulace a řešené problémy jsou moderní ve smyslu rozebírání vztahu jednotlivce, svobodné vůle, víry, vědění a dějin. autor dobře dokládá, že podobné debaty se tehdy odehrávaly (Pelagius vs. Aurelius Augustinus), ale jejich úroveň dle dochované literatury nepřesahovala myšlenkové konstrukce své doby (filozofování v duchu pozdního helénizmu), kdežto baxterovi hrdinové formulují podstatně odvážnější a „objektivnější“ te­ze.

v zásadě lze tuto knihu číst jako historický román bez čehokoliv dalšího, ale baxter ukázal čtenáři i tajná vrátka, která ho dovedou za první plán, mezi nitky historie a jejich tkalce. kdybych půlhvězdičkoval bude to 4.5*, takhle ale „jen“ 4.

Jedná se o dva příběhy v nichř vystupují synové Aruthy. V Západním království se moc neohřejeme a v obou případech se podíváme za hranice. Borric a Erland se jedou vyblbnout do Keshe a jen tak náhodou vyřeší vraždu. Za to jejich bratr Nicholas si odjede dokonce na jiný kontinent a dráždí hady bosou nohou. Číst se to dá, ale nic si od toho neslibujte. Knihy naštěstí nejsou nijak obsáhlé, avšak i tak je v nich dost vaty. Jestliže jste fanoušky Feista, tak si to přečtete i kdybych tomu dal brak, pokud však patříte do skupiny, která nechce ztrácet čas u obyčejných fantasy klišé, dejte od toho ruce pryč.

O kousíček lepší než předchozí díl, ale stále žádná sláva. Výprava prince Nicholase a jeho družiny se přesouvá na kontinet Novindus a jakž takž ukončuje zápletku dvou knih a připravuje půdu pro Hadí ságu. Na nudnosti postav a zdlouhavém ději se nic nemění. Jen bych upozornil, že se místy autor docela utrhne ze řetězu a dočkáme se i „surovějších“ částí, které mi však do jeho stylu psaní moc nesedí.

Nijak originální povídka o chovatelce vlků v Rocky Mountains, o které se říká, že je možná sama vlk v ženské podobě. Naschvál, jak byste čekali, že to skončí? :) Hodnocení zvedá jakž takž snová atmosféra. Ale je dost možné, že to celé pokazila nebo naopak vylepšila překladatelka.
Do této povídky jsem považoval překlady v této sbírce za slušné. Tady to ale hodně skřípe. Přitom Kateřina Hámová přeložila jiné povídky dobře. Nechápu tedy ten rapidní pokles kvality. Některé věty dávají smysl jen do určitého výrazu, který je vykolejí. Asi nějaký obtížný idiom nebo místní coloradský výraz. Jiné sice smysl dávají, ale překlad je kostrbatý, nelibozvučný, příliš doslovný. Byl to jistě obtížnější překlad než povídka z nějakého běžného prostředí. Jsou zde zmíněny místní veselice, lokální výrazy, možná i indiánské. Navíc v té době bez strejdy Googla a jiných vymožeností internetu překlady nebyly procházka růžovým sadem. Budiž. Co ale nechápu a nemohu přijmout je lapsus s americkými básníky. Já tu větu radši přepíšu, abyste se pobavili všichni, ale nevykruťte si hlavu, až se budete divit nad tím, co překladatelka vyplodila a redakce pustila do světa.

Jason, pošťák poeta, zvedne oči od svého obvyklého dílu Roberta – vždycky je to buď Námraza nebo Bly, ale v tomto okamžiku není důležité, který to je.

Nejprve si dovolím krátce odběhnout, abych přesněji ilustroval, o co mi jde. Posloucháte ČRO Praha? Když jsem byl mladší, tak v naší rodině hrálo velmi často, teď si tu stanici zase občas naladí manželka. Proč ne, program je kultivovaný, hudba sice dost staromilská, ale poslouchatelná a kvalita mluveného slova potěší. Co na této stanici ale nesnáším, jsou pořady typu Tobogan a jiné, kde se sejdou víceméně znamé osobnosti a povětšinou vzpomínají na jinou známou osobnost a naprosto nekriticky ji chválí, taky si navzájem pochválí svou práci, lidé tleskají a éterem se nese vlna ohlupujícího medově lepivého nadšení, že přece jen jsou na světě ještě lidi, co dělají svou práci dobře a jsou prostě úžasní. Taková kolektivní onanie.

Podobný pocit mám, když se nějaký autor ve svém díle dotkne některého z uctívaných kousků světové fantastiky (Alenka, Oz, Peter Pan,…), tak se mnoho lidí chová, jako by na tom díle také ulpěla jeho výjimečnost, vždyť to přece odkazuje na mistry, tak to nemůže být špatné, žeáno. Povídka o Poeovi? Ta je přece jistojistě úžasná, vždyť Poe je někdo, o kom se nepochybuje, žeáno. To je blábol a já to ze srdce nesnáším a takovým přístupem pohrdám.

Tato povídka je jedna z těch, před kterými bychom vlastně měli zbožně pokleknout, protože odkazuje na Čaroděje ze země Oz, svaté to knihy každého anglosaského milovníka fantastiky. A víte, co říkám já? Nasrat. Je tuctová, navíc místy dost blbě napsaná, závěr, ve kterém v dlouhé přímé řeči rodiče vysvětlují čtenářům po lobotomii trik, jak oblafli Eriku/Lizbeth, je naprosto otřesný (vina překladatelky?) a úplný závěr je předvídatelný a nudný. Připadal jsem si, jako bych četl českou povídku v Pevnosti. Ucházející hodnocení zachraňuje pár dobrých momentů, např. vilný strejda Dub, „vypnutí“ vnímání a pár dalších.

Nečekal jsem to, ale Vládcové vesmíru mi neuvěřitelně sedli. Všechny povídky mě něčím dokázaly oslovit a zarýt se mi do paměti. Především jsem mrkal, jakou sci-fi napsal takový Neruda nebo Čech (ačkoliv u něj se to dalo čekat s ohledem na eskapády pana Broučka). I přes svou archaickou češtinu jsou pak texty neuvěřitelně čtivé a srozumitelné. Zpracovávají nejrůznější témata od života pod vodou, ve vesmíru, kyberpunk, mutace a především totálitní stát, který je tu zastoupen nejvíc a jehož mrazivost je nejvíc cítit v románu Převychování. Právě tohle dílo si společně s Uvolněným běsem budu pamatovat nejvíc. Hádám, že mladí čtenáři se asi za touhle knihou nepohrnou, což je škoda, protože opravdu stojí za to. Dokazuje, že není nad staré mistry a že máme stejně bohatou historii sci-fi literatury jako čtenáři z Ameriky nebo Anglie.

Zpočátku trochu „rodokapsové“ vyprávění, se časem přerodí v pravou spaceoperu, ne nepodobnou těm z per největších mistrů zlatého věku a člověku jen srdce plesá. Bohužel konec už mě osobně příliš, po tom natahování zvědavosti na skřipec, neuspokojil a také většina těch příběhů pro klíčníky mi tak trochu přišla jak z jiné knihy. Ale rozhodně doporučuji, byl to můj první Lukjaněnko a řekl bych že jsem nemohl zvolit lépe.

Třetí kniha pro mě byla lepší než první dvě, protože v ní bylo to, co mi od samého začátku u Pratchetta chybělo. Smysluplný děj. První dva díly na mě působily jako změť čehosi proloženého méně či více vtipnými hláškami/narážkami. Ty zůstaly i v Čaroprávnosti (možná jich trochu ubylo), ale hlavně to mělo hlavu a patu a směřovalo to ke konci, který uzavřel předchozí dění.

Další příběh z ne příliš vzdálené budoucnosti, který varuje před stagnací a konečným samovyhlazením lidstva. V této knize se ale autor nezaměřuje moc na popis (zbytečného) života lidí (jako např. A. Huxley v jeho Konci civilizace), spíš se věnuje vnitřním myšlenkám a pohnutkám hlavní postavy, která nás provází dějem a ani chviličku nenudí. Spíš se děj postupně rozjíždí, až dospěje ke klimaxu a poté zlehka dozní do závěrečného „vždycky je naděje“. Jediná nepatrná výtka, v době, kdy Bradbury psal knihu, neodhadl, že itelektuálním činnostem se v budoucnu budou věnovat i ženy. V závěru knihy, kdy hlavní hrdina narazil na „vyděděnce společnosti“ kvůli jejich názorům, tam byli samí muži. V dnešní době by se mezi nimi určitě našli i nějací zástupci opačného pohlaví.

Známá osobnost, moment předčasné, nejlépe trochu záhadné smrti a hned jde o vítaný námět na povídku. Takže, vážení, kdo si myslel, že James se při té havárce zabil, je vedle jak ta jedle. Takový padavka přece nebyl. Začal žít nový život, odešel do pouště, vzdal se slávy a dal nový impuls jednomu vidláckému garage bandu. Ucukávají vám koutky rtů? To je v pořádku, tato povídka je v prvním plánu toho, co se v ní děje, celkem úsměvná. Druhý plán už je ale mnohem závažnější a hodný zamyšlení. Řekl bych, že ho Rick Moody myslel částečně jako poctu vývoji hudby v 50. a 60. letech. Nové, převratné prvky totiž hrál vždycky první právě James Dean Garage Band, bohužel stále jen v garáži. Druhý, velmi výrazný prvek, je zamyšlení nad světskou slávou, nad temnými stránkami popularity. Třetí, možná nejzásadnější prvek, který ale nemusí každý čtenář snadno odhalit, je nástin zvláštní svobody žití jako lůzr. Jako spodina. Jako vidlák. Jako někdo, kdo má i nějaké ty mentální kapacity, což vypravěč příběhu má, ale nechce je nijak rozvíjet, nechce být slavný, chce zůstat nikdo v zapadákově. Chce jíst jídlo z konzervy, opíjet se, projíždět se autem v noci po poušti, občas pomuchlat nějakou tu buchtu, nechce se nechat zakovat do želez řádu a civilizace. Rebelství? Snad ano. Hloupost? Pravděpodobně. Svoboda? Zcela určitě.

Summa summarum: punková a hůře stravitelná povídka, jak formou, tak obsahem, která v sobě nese mnohá závažná poselství.

Syn Stephen Kinga – Joe Hill se nám ukázal v celkem povedené prvotině. Má jiný vypravěčský styl než jeho otec, kniha je napsána svižně a jede tak až do konce. Postavy jsou propracované, každá žije svým životem, závěr nebyl trošku podle mých představ, ale špatný také nebyl. V první části knihy jsem si všiml hodně překlepů v textu, Beta si s tím mohla dát více času, překlad celkem v pořádku až na pár maličkostí. Knihu doporučuji, jedná se o zdařilý, zábavný a moderní horor.

Kniha je výborná, ale měl bych drobnou poznámku k překladu. Turandot je známá opera od Giacoma Pucciniho nazvaná podle hlavní postavy, princezny Turandot. Už z toho je patrné, že Turandot nemůže být mužského rodu. Přesto se na str. 62 můžeme dočíst, že Dowd měl rezervované místo „v přední řadě na opětovné uvedení Turandota v Koloseu.“

Pornoherečka jako středobod života, jako posedlost, jako láska, jako maso. Znepokojivá povídka, i když zcela chybí fantastický motiv nebo strach, které nahrazuje jen jakési plíživé znechucení a znepokojení nad stavem světa a lidí. Velmi originální dílo, které ovšem nesedne každému. Na to je příliš realistické.

Velmi dobře napsané, atmosféra nejistého očekávání je vynikající, ale co je to všechno platné, když po fázi očekávání přicházi po cimrmanovsku fáze zklamání. Chybí pointa, chybí pořádná plnotučná hororová koncovka, která by mi rozklepala zuby. Velká škoda, našlápnuto bylo :(

Ano, nebylo to špatné, ale ani bůhvíjaká bomba. Hlavní hrdina byl od počátku podivně nečitelný, stejně jako vztahy mezi jednotlivými hrdiny knihy. Možná to byl záměr, ale já dávám přednost tomu když od počátku vím na čem jsem. Finále s odhalením hlavního padoucha bylo dobré, ale opět – byla to taková konstrukce na kterou předtím nic neupozorňovalo. Celkově dost dobrá kniha, které by ale možná svědčil větší rozsah, umožňující lepší prokreslení děje.

Mám pocit, jako bych už tuhle knihu četl, jen byla napsaná jinými slovy. Tím myslím, že se zápletka, průběh, děj i načasování jednotlivých zvratů až nehezky podobá dalším knihám od tohoto autora. Jakýkoliv pokus o vytvoření záhady končí žalostným debaklem, kdy je vám během okamžiku jasné její „tajemství“. Taky je skoro tragické, že kladní hrdinové neustále padají do těch samých pastí pořád dokola (a naprosto stejným způsobem), pořád stejně se z nich nemůžou dostat, ale pokud už znáte styl psaní pana Knaaka, tak víte, že na posledních 40 stránkách se to zlomí (i když v té chvíli vrcholí snaha o napětí tím, že hrdinové opět dřepí v těch samých pastech co celou knihu a logicky by se z nich tedy opět neměli dostat. Nemusím doufám zdůrazňovat, že tato snaha je naprosto bezzubá (pokud je vám víc než 10–12 let.)). Musím ale přiznat, že kniha je jakýmsi způsobem čtivá a ze začátku není ani tolik předvídatelná a nenarazíte v ní na pasáže, kterými byste se museli vyloženě „prokousávat“ nebo je přeskakovat (a pokud ano, tak jen proto, že znáte autora a víte, že další zajímavá informace bude až na začátku dalšího odstavce).

Naprosto souhlasím s Kubou a se Siriusem a asi nemám nic co bych chtěla dodat – svým komentářem naprosto vystihli situaci v knize. 58%

Velmi působivé spojení hard fantasy a sci-fi – jednoduše fantasy a moderní techniky, ale moc se mi nelíbilo vyvrcholení zabití jeho milé, slibu, že zabije i svého nejlepšího přítele, aby neuskutečnil svoje pokušení a pak i to, že se z hlavního hrdiny stává to, proti čemu celý život bojoval… 73%

Mě se to líbilo, vlastně to bylo přesně v duchu který jsem od toho očekával – taková lehká humorná oddechovka. Pánbíčkováním není proložená každá druhá věta (tak na mě působí jiné jeho knížky), takže pokrok k lepšímu :) Toho konce je škoda nu. Vlasak: tvůj komentář k druhému dílu mne děsí, no snad to skousnu až to někdá stahnu…

Příběh je opět zajímavy a pohlcující, ale stalo se přesně to, co jsem očekávala a co postihuje většinu těchto teenagerovských sérií: autorka pro natažení děje a rozdělení příběhu do mnoha dílů naprosto zbytečně zabředává do nudných pasáží, ze kterých se dozvíme leda tak, kdo, kde, s kým, proč a jak… škoda!

Jsou knihy na jedno použití a knihy, které nutí člověka neustále se k nim vracet a přemýšlet o nich, o světě, o sobě … A tato kniha je zářným příkladem skupiny druhé. Pravda, budoucnost v podání autora není zrovna příjemná, deprese na člověka lezou horem dolem, ale na konci se objeví(ne vždy) paprsek naděje. Jedničkou z vybraných povídek je pro mne Písek a struska, ale ostatní rozhodně nezaostávají.