LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Nejsem vyloženě cílová skupina, ale ukázkový ebook byl zrovna po ruce, když jsem hledala něco svižnějšího na čtení, takže jsem se začetla. Děj pěkně odsýpal, popis světa byl určitě užitečný k celkové představě, popis vesmírných manévrů už šel trochu mimo mě (je to asi marné na mě plýtvat tolika slovy, sice mám něco jako prostorovou představivost, ale tady nějak nezafungovala), nicméně to se dalo tušit.

Když to shrnu, dostala jsem zhruba to, co jsem očekávala. (Akorát větu „Aye, aye, Ma'am“ teďka chvilku vidět nemusím. :))

Velmi drsná, poetická a přitom lidská povídka. Je třeba obdivovat fantazii autorky, která mi vlastně na hlavu postavila představu nejen o životě mořských panen, ale o zaběhlém klišé života celkově. Prostě po dlouhé době povídka, která se mi absolutně trefila do vkusu a momentální nálady.

Velmi zajímavá povídka, která člověka nutí se zamyslet nad tím, co je cizí a co je v nás. Co je přirozené a co není a kam vede jakýkoli fanatizmus.

Nejprve jedno mínus…kniha je výběrem 5 kousků z ukrajinského vydání knihy Krakenovy dny, naprosto nechápu proč Argo nemohlo knihu vydat tak jak vyšla. A vysvětlení? No to je blábol…"Román Krakenovy dny..samostatně dost dobře vydat nelze,protože – jak se na nedopsané věci sluší a patří – nekončí,nýbrž toliko přestává.Takže radši vydali jen část knihy. Opravdu nechápu proč. Ale na druhou stranu aspoň něco, protože tyto texty u nás ještě v překladu nevyšly. A nyní k hodnocení…pokud jste stejně jako já milovníci textů ruského dua 80% je pro Vás. Pokud ale jste jen běžný čtenář, nebo dílo Strugackých moc nemusíte tak hodnocení snižte na 40%. Jde o prvotiny autorů, kupříkladu povídka Jak zemřel Kang je datována do roku 1946 a jde o první text Arkadije Strugackého. Tomu odpovídá i kvalita a větvení příbehu. Nicméně kupříkladu Kdo nám to řekne, Ewidatte? je poměrně značně zajímavá a originální, byť z pohledu Borise špatná. Všech 5 textů je opatřeno poznámkamy Borise Strugackého. Každopádně jde o příjemné čtení na listopadový večer. Pěkné provedení knihy, pevná vazba,a text na pravé straně český, na levé ruská azbuka pro znalce.Škoda jen, že kniha nevyšla tak, jak vyšla na ukrajině.

tak jsem si z nostalgie po 12 letech střihnul tuhle knížku, na kterou jsem měl celkem příjemné vzpomínky. ale tady si příběh vybral daň času. sledujeme boje mezi rasou inteligentních plazů, tzenů, a hmyzí aliance. autor se velmi snažil o úplnou ne-lidskost, nicméně sám je stále člověkem a navíc, přemíra fantazie by asi unudila čtenáře tohoto žánru, protože de facto jde o military sci-fi. z dnešního pohledu mi příběh ze všeho nejvíc připomíná záznam hraní nějaké strategické hry. začneme malým úkolem, jdeme na další levl, povýšíme, dostaneme nové technologie a další levl a tak dále až na sám konec, k hlavní misi (dodnes si pamatuju na své první dobývání arrakeenu za atreidy proti harkonnenům v duně 2). pak nám hlavní hrdina a vše okolo vyšumí a autor buď čekal na další smlouvu k potenciální sérii nebo nevěděl, co dál. z toho všeho plyne, že mé nadšení z knihy je dneska o poznání menší než tehdy. navíc, původně zajímavá cizost a jinakost promluv a textu vůbec jde zčásti žel na úkor špatného překladu (příklad za všechny „standartní vybavení“, fúj) a ne autorského záměru, tož tak. stále to něco do sebe má, některé dialogy, po odfiltrování šumu, dobře navozují plazí myšlení v kontextu společnosti tzenů. jenže v zápěstí to autor dokáže shodit nějakým nepravděpodobným tvrzením, které logicky do příběhu vůbec nezapadá. inu, pokus by tu byl, ale moc se nepovedl.

Zajímavá sbírka 14-ti různorodých povídek. V této sbírce je několik povídek opravdu vynikajících, několik průměrných, ale bohužel i několik, které slouží jako výplň(aspoň mi to tak připadalo). Mezi ty vynikající řadím: „Pán v černém obleku“, pro svoji atmosféru, která je totožná s afmosférou povídky „Tělo“, kterou řadím mezi ty nejlepší od Kinga. Pak „Silniční virus míří na sever“, pro svoji výbornou atmosféru připomínající Bachmanovky(které já mám hodně rád), tahle se mi opravdu moc líbila. Dále zde najdeme i povídku „Jízda na střele“, která mi skvěle sedla i přesto, že má jednodušší zápletku. Další už nejsou tak výrazné.. Pokoj 1408 je průměrná klasická povídka. První povídku „Pitevní sál čtyři“ sráží fakt, že její nápad převzal King od A.Hitchkoka. Máme tu i povídku alá F.Kafka s názvem „Místnost smrti“, která patří mezi ty lepší.. Zajímavá je i povídka „Všechno je definitivní“ a „Oběd v Gotham Café“. Povídka „Smrt Jacka Hamiltona“ je celkem dobrá gangsterka s úsměvným závěrem. „Ten pocit, co popsat se dá jen těmi francouzskými slovy“ mi přijde jako naprostej úlet, takhle povídka se mi opravdu nelíbí, po jejím přečtení jsem knihu na pár dní odložil.. „Čtvrťák pro štěstí“ je taková špatná třešínka na závěr, naprosto zbytečná povídka..

Celkově ale jde o nadprůměrnou sbírku, která v sobě ukrývá několik výborných kousků, kvůli kterým stojí za to po této knížce sáhnout.

Hned na začátku mě čekala příjemná změna: autor se vybodl na úvodní seznamovací taneček s prostředím a hned mě hodil do akce. Čte se to dobře a i slzu jsem v určité pasáži zamáčkl. Sem tam mihne kostrbatost, ale většinou jsem si pochutnával nad použitím českého jazyka. Jak ke světové velmoci Česká republika přišla, je velmi pěkně vymyšleno :) A použití této skutečnosti dělá z knihy text, který budete číst s usměvěm na rtech: letoun typu Bříza, vlajková loď Vyšehrad, základna Žižkovo na Marsu :) Zbytečnej byl IMHO vyčerpávající závěr, kterému by stačila jen polovina stopáže. Shrnuto: velmi čtivá jednohubka, a pokud je to prvotina, zaslouží si PZ uznání.

Esselemont, druhý ze zakladatelů myšlenky stvoření světa Malaz, nám zde předkládá příběh, který by se dal chronologicky zařadit před „Měsíční zahrady“. V této knize je popsán nejdůležitější okamžik v dějinách Malazské říše – Noc Dlouhých nožů, noc, kdy Mrzena ovládla trůn a zároveň noc, kdy Císař společně s Tanečníkem zmizeli z povrchu světa. Dozvíte se však i něco z doby, kdy Malazská říše právě obsazovala Sedmiměstí. Nic není jak se zdá a nikdo není ten za koho se ve skutečnosti vydává. Esslemont předvádí, že dokáže držet krok s Eriksnovým stylem vyprávění a věrně ho napodobit, i-když mi místy scházel Eriksonův charakteristický humor. Kniha má své kvality a jak už bylo zmíněno, její přečtení se dá doporučit až, když už jste přečetli aspoň první 3 díly Malazské knihy padlých a pokud vás jejich příběh zasáhl a zamilovali jste si ho, tak vám tato kniha udělá velikou radost.

Na tuto knihu by som mohol napisat presne taky isty komentar, ako na uvodnu knihu tejto serie. Takisto vsetko, co uviedli v komentaroch predo mnou kolegovia sedi. Dej sa znova da zhrnut do niekolkych viet, ale zvysok textu neposobi ako nudna vata, naopak, nebudete sa od knihy vediet odtrhnut. A v tom mozno bude aj trosku chyba, pokial nevyjdu vsetky casti – uz teraz nervozne pokukujem po webe vydavatela, kedyze to vyda dalsi diel.

Z posledního dílu tetralogie jsem dost rozpačitý a přiznám to – zklamaný. Tam, kde předchozí tři části byly sice jednotvárné ale svižné, je čtverka prostě jenom nudně zdlouhavá. Celý děj by se dal shrnout tím, že hrdinové někam jdou, tam se to posere, přijde záchrana deus ex machina, zas někam jdou, opět se to posere, další bůh ze stroje a tak dál a dál až do zblbnutí. Celá kniha je přesycena akcí, která po chvíli ztratí šmrnc. Přijde mi, že veškerá akce je tady už jen pro akci samotnou, nikoliv aby něco vyřešila, někam posunula děj. Autor kolikrát s příběhem nějak úplně zbytečně odbočí, jen aby vzniklou situaci o chvíli později vyřešil, no ano, čím jiným než nějakou přestřelkou. Navíc jestliže byl předchozí díl šílený, ale pořád tak nějak v mezích, u psaní Probuzeného pekla už asi autor musel být něčím zdrogovaný, protože tohle už je někdy absolutní wtf. Tečkou za velkým zklamáním je konec – jestli něco nesnáším víc než konce špatné, tak jsou to konce, u kterých se pořádně neví, jestli plán hlavnímu hrdinovi vyšel nebo ne. Jako by měl následovat ještě další díl, kde se všechno uvede na pravou míru. Ale další díl nebude… Škoda, přeškoda, protože tahle série byla rozjetá fakt výtečně, jenže Heteša místo aby ji ukončil nějakým bombastickým, velkolepým, ale promyšleným finále, jako by najednou nevěděl, co dělat, tak to takhle postupně zazdil něčím, co ho zrovna při psaní napadlo… Úplně špatná kniha není, je tu pár dost čtivých částí, ale jinak bohužel dost slabota.

Pro mě jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Druhá linie nemohla dopadnout jinak – vrahem nemohl být nikdo jiný, podle mě autor vytvořil až geniální zápletku. Při odhalení vraha mi srdce poskočilo až do krku, právě v tomto okamžiku jsou láska a oddanost povinnosti postaveny proti sobě a celý příběh dostává smysl. Mám jen jednu výtku – chtělo by to aspoň o trochu více vysvětlit spojitost mezi oběma liniemi a původ obou hlavních postav.

Ilustrovaná a pěkně – to si zaslouží pochvalu. Příběh je krátký, jednoduchý, závěr příjemně překvapil.

Co na to říct? Prostě mě to nebavilo. Je zde moc postav, většina z nich je nudná a jsou i plytce popsány, což způsobuje, že si k nim čtenář těžko hledá cestičku. Autor navíc neustále popisuje nudné nanotechnologické manuály a metody jak katastrofu zastavit, což ubírá na tempu boje o přežití. Ve výsledku se spíš pak jedná o román politicko-vědecký, než sci-fi o konci a případně možné záchraně lidské rasy. Další díly už určitě číst nebudu.

Stroncium, nově objevený zdroj energie, který umožní zbytku lidstva přežít na posledním zbytku obyvatelné Země obklopen ledem a smrtící zimou. Co však zachrání Kulhánkův nový a velmi kontroverzně hodnocený román? Začněme z té horší stránky, hlavní hrdina Longin Kandinsky dal nesmrtelnosti kulhánkových hrdinů nový rozměr. Je mu hlava ustřelena od zbytku těla brokovnicí a vypuštěna na oběžnou dráhu Titanu? Nevadí. Vyčká na svůj dopad na zem, regeneraci zbytku těla pomocí buněk schopných vstřebat energii z čehokoliv a adaptovat se na cokoliv, zcizí raketu a odlétá na Měsíc. Zkrátka, kulhánkův sci-fi hardcore román překročil pomyslný práh volné fantasie a utopil se v absurditě. Nyní pohled z lepší stránky, dáte-li během čtení své logice dovolenou, budete obdarováni standardně výtečným kulhánkovým vypravěčským uměním, které ve Stronciu bylo okořeněno více než-li kdy jindy skvělým humorem. Především Monica von Grrraff se stala nejvydařenějším počinem / hrdinkou celé knihy. Škoda jen příliš překombinovaného konce, který obrací na ruby všechny Longinovy i čtenářovi jistoty.

Příběh je dost jednoduchý a dal by se zpracovat na dvojnásobně menším počtu stran. Tak, a to je jediný zápor téhle skvělé knihy, který jsem si navíc vlastně uvědomil až teď, takže mi čtenářský požitek ani v nejmenším nezkazil. Pratchett dokázal, že i po desítkách napsaných knih stále dokáže vytvořit výtečný a originální román, aniž by vykrádal sám sebe. Největší klady: 1) Opět spousta humoru, který na mě ani jednou nezapůsobil jako sranda za každou cenu. 2) Výtečné postavy a to nejen mágové z Neviditelné Univerzity. 3) Příběh je sice jednoduchý, ale už od začátku vás Pratchett lapí do své sítě a pustí vás až na poslední straně. 4) Fotbal mám osobně celkem rád (i když fanatik nejsem) a tahle kniha ho paroduje takovým dost milým způsobem, který se musí líbit každému, kdo fotbal trochu sleduje. Prostě jako vždy super kniha…

Buďto už jsem si na osazenstvo série Net Force natolik zvykl a sžil se s nimi že je začínám mít rád, nebo je tento díl skutečně zatím nejlepší. Ale asi to druhé. Zde se to povedlo. Sympatický padouch, přehledný děj, minimum vedlejších linií. Negativem by mohlo být to že onen sci-fi prvek, který opravňuje knihu k setrvání na těchto stránkách, zde nehraje prakticky žádnou roli. Ale nevadí to.

Túto knižku som si zo zvedavosti požičal z knižnice. Filozofická úvaha o tom, čo keby bol matrix v našom svete. Kniha mýtus o naší době rozoberá trochu aj film, rozoberá jednotlivých ľudí a berie ich ako holografické napodobeniny. Niektoré kapitoly boli veľmi zaujímavé, no v ostatnom prípade išlo o to isté omielané stále dookola. Kto je fanatik do matrixu, nech si to prečíta.

Klasický druhý díl = vycpávka pro třetí díl. První půlku se nic neděje a druhá podstatně ztratila na originalitě. Navíc čtenář už tuší jak to celé dopadne. Kniha je silně neukončená a to opravdu podstatné se bude dít až ve třetím dílu.

V jakémsi úkazu zmizí trajekt se spoustou lidí. Nedozvíme se proč, ani se nevrátí zpět. Na první pohled to vypadá jako pěkná nuda, ale autorův styl psaní je naprosto úžasný. Je to perla nejen v rámci SF. Doufám, že si od pana Flynna brzy zase něco přečteme.

Dokonalá hororová povídka. Je v ní všechno… hutná přízračná atmosféra, prokreslené postavy, napětí, tajemství, originálně pojaté ozvěny Cthulhu, les v noci (ten funguje spolehlivě!), obludné čarodějnické rituály (žádné nezávazné křepčení), grotesknost, … a hlavně všechno je to pojímáno naprosto vážně, žádné sarkastické pomrkávání, žádné náznaky komiky či nedejbože alegorie. Pro mě jasný Top Ten (před lety stejně jako dnes).

Na tuhle věcičku jsem se dlouho těšil a Pilipiuk nezklamal,i když… Kamarád z Polska mi před časem psal, že Pilipiuk je mistr krátkých textů a čím je text delší, tím úroveň trochu klesá. Už chápu co tím myslel. Hlavní část sbírky zabírá povídka Rákosová pole o návratu Lenina ze záhrobí a jde čistě o průměr. Naproti tomu třeba povídečka Dodávka na slabých 10 stránkách ukazuje, že Andrzej je skutečně mistr krátkých děl.Dlouho jsem se tak nepobavil.Kdo má Jakuba rád určitě nebude zklamaný. Dobrá práce redakce + korekce, jen 2× jsem v textu narazil na odkaz na knihu „Věšet může každý“ ,ale u nás se tahle kniha jmenuje „Věšet každý může“, tak možná malá chybka nebo úmysl. Každopádně doufám, že řada Podíl bude vydávat i další věci Pilipiuka, protože v době kdy jeden autor kopíruje druhého, je takhle originální a navíc vtipný (ne trapný) autor požehnání. Můj výtisk už četlo 5 lidí a všem se to líbilo, takže jen tak dál.

Jen o něco málo lepší než „Dobrák“.

Země prohrála válku s emzáky z Titanu a na naší planetě pod Titánským dohledem žije sotva milion lidí.Někteří jsou obyčejní a někteří vlastní celá města, státy a právě ti hrají mezi sebou hru původem z titanu zvanou Blafák. Princip je jednoduchý, sází pozemky a mimo nich můžou ještě vyhrát novou manželku. Důvod je prostý…po válce se téměř nerodí děti a tak se zkoušejí různé kombinace párů pro zvýšení porodnosti. My sledujeme příběh Peta Gardena, který prohraje Barkley a chce ho od nejlepšího hráče Luckmana získat zpět..bohužel než se mu to podaří je Luckman zavražděn a začíná závod s časem, protože hrozí..... To už bych prozradil moc. Tahle kniha byť podle popisu to nevypadá, je místy klasická schizo Dickovka, obohacená o prvky detektivky. Každopádně patří k těm pochopitelnějším a ne tak náročným na čtení od Philipa.

Audee Walthers je pilot kapsle, provázející turisty po památkách a odírající je na kost, aby v nehostinnejch podmínkách přežil. Jestli nevyjde příští kšeft, tak mu selžou ledviny a může se jít zahrabat. Prodejem kopií Heechskejch artefaktů a provázením chudších turistů si na operaci nevydělá a tak čeká na nechutně prachatýho turistu, aby si nechutně drahou operaci moh dovolit a měl ještě peníze na přežití.

Venuše je vylíčena ve shodě s nejnovějšími poznatky počátku 70. let (žlutozelená obloha, síra a chlorid rtuťnatej v atmosféře, nadýchaný obláčky ze solnejch roztoků a některý z fluorovodíku, rychlost zvuku 5 000 km/h, 200 °C, tlak 20 000 mbar… – pro srovnání s realitou poslouží Wikipedie). Ve skutečnosti je na Venuši tlak přes 90 000 mbar (ekvivalent tlaku na Zemi v hloubce 1 km pod hladinou oceánu, atmosférickej tlak je na Zemi 1 000 mbar) a podle doslovu si nejsem jistej, jestli Pohl tlak přizpůsobil svým potřebám, aby se na povrchu vůbec mohlo něco odehrávat, nebo jestli to tak vědcům vycházelo. Kapsle díky dostatečnýmu vztlaku lítaj i bez křídel a jejich provoz je kvůli teplotě atmosféry pěkně drahej (Carnot spočítal výkon tepelnejch motorů jako 1 – teplota prostředí/teplota motoru).

Všechno zajímavý je překvapivě pod povrchem a od Heechů. Podzemí Venuše je provrtáno Heechskými tunely. Audee doufá, že narazí ně nějakej neotevřenej a najde tam neznámej artefakt, díky kterýmu by se z něj stal boháč. Za nějakejch 100 let se jich ale moc nenašlo…

Máme tu znovu městskou fantasy se starými hrdiny, ale tentokrát s postupně se měnící ústřední zápletkou, která bohužel pokulhává za zábavnou jízdou z prvního dílu. Vtipálkovy prupovídky nejsou tak břitké a vlkodlaci jsou spíš k pláči. Ač se autorce poměrně dobře podařilo vykreslit charaktery obou ústředních bratrů, a víme tak, co čekat od Kala i Nika, u postav vedlejších jakoby tápala, nebo spíše my čtenáři. Nepodařilo se mi najít si vztah k Vtipálkovi, Georgině ani Dobromile, a tudíž o ně nemám strach, nezáleží mi na tom, co se s nimi stane, což je vzhledem k zápletce problém. Kal a Niko jsou sice sympatičtí, ale jejich neustálé špičkování na dobrý román nestačí. A tak jako fanoušek žánru doufám, že se příště dočkáme originálnějšího příběhu, vtipu a akce, při které budeme hltat stránky.

Naozaj sa tato kniha cita velmi dobre. Stranky ubudali neuveritelnym tempom a aj ked by sa dal dej zhrnut par vetami, je to cele velmi ctive a putave. Hned na zaciatku som mal velmi silny pocit fandenia jednak flotile a jednak hlavnej postave Gearyho. Ano, kniha ma aj svoje nedostatky, ktore boli vyssie zmienene – semtam privela vlastnych myslienok, obav atd. hlavnej postavy a niekomu naozaj moze udriet do oci ‚plukovnice‘. Celkovo je to vsak velmi dobra military sci-fi (na urovni bojov flotil, cize necakajte ziadnu „pozemnu“ akciu), ktora potesi kazdeho fanusika tohto zanru.

Kniha má určitě blíž k pohádce než k fantasy, tak trochu ve mě vzbuzuje asociace s Čarodějem ze země Oz. Beagle je rozhodně Pan spisovatel, umí pomocí slov vytvořit malebnou krajinu a fantazie má na rozdávání. Chápu čtenáře, který čekal fantasy ve stylu Tolkiena, že je po dočtení knihy zklamán a snad se cítí i podveden. Ale za to nemůže autor, ten odvedl práci dobře, nýbrž nakladatel, který nezdůraznil českému čtenáři v anotaci, že jde sice o legendárně úspěšnou, ale přesto…knihu pro mládež. Tak jako Petr Pan, Alenka v říši divů či Hobit, a to, že si to rádi přečtou i dospělí na tom nic nemění. Nakonec, kdo se rád po x-té nepodívá v TV na Popelku či Pyšnou princeznu? :-D

Kromě řekněme propracovanějších sexuálních scén, Abercrombie s ničím výrazně novým nepřišel, jen oproti Prvnímu zákonu ještě přitvrdil. Kromě toho že je děj přímočarý, je také (nevím jak jinak to vyjádřit) surový. Během cesty hlavní hrdinky za pomstou si to nepěkně odnese skoro každý, kdo se na stránkách románu objeví. Objekty pomsty, spojenci a nejčastěji „náhodní kolemjdoucí.“ Nic co by se v literatuře už neobjevilo, ale Abercrombie to dotáhl do extrému. Stejně tak mě teď nenapadá jiný autor, který by tak bezostyšně (v kladném slova smyslu :o)) mazal rozdíl mezi hlavními postavami a jejich protivníky ve smyslu kladní/záporní. Nejspíš byste nechtěli potkat ani jedny ;-) Samotné vyústění příběhu je… Nedělá si z nás Joe trochu prdel? :o)

No, já hodnotím celkově kladně, ale stoprocentně spokojený nejsem. Chyběl mi humor z prvních dvou dílů PZ a vykouklo o něco víc bůžků ze stroje, než bych byl přešel bez povšimnutí.

Pana McDevitta jsem dosud neznal. Povídka není akční, ale velmi zaujala a příjemně pobavila.

tak jsem si po 11 letech knihu přečetl a stále si myslím, že josef pecinovský byl (a možná stále je, ale nic nového jsem od něj nečetl), jedním z našich nejlepších scifi povídkářů, který dokáže skloubit dobrý dobrodružný příběh, přijatelnou psychologickou prózu a nápaditou antiutopii. jeho příběhy se dají pořád číst a čas jim na kvalitě určitě neubral.

tedy na závěr jedna dlouhá, nudná povídka, jakási přeromantizovaná military, plná nezajímavých úvah a jiného tlachání. nic pro mě.

povídka mi připomněla lemův „deník nalezený ve vaně“, absurdní kolotoč úřednické zvůle, která může skončit až oficiálním popřením existence. pecinovský nabízí i něco víc, za tímhle světem se skrývají dva další, které hlavní hrdina, odsouzen k (ne)existenci postupně odhalí. pointa je povedená, byť nic obzvláště šokujícího originalitou.

Vlask shrnul nedostatky druhého pokračování Černých drahokamů velice výstižně, vlastně můžu podepsat každé slovo. Temný, drsný svět z první části vyměkl do skoro tuctové růžové knihovny se všemi symptomy i negativními důsledky – přesně takhle jsem se před čtením obával, že bude vypadat již díl první. Dodal bych ještě, že se naplnily i mé obavy ohledně přehnané síly postav. Autorka příliš přepálila schopnosti hlavní hrdinky, ze které se stává super čarodějka takové moci, proti které prakticky nelze bojovat. Psychologie většiny postav z prvního dílu je ohnutá a obávám se, že v závěrečné části ji bude nutné ohnout ještě mnohem víc, aby měl příběh aspoň nějakou hlavu a patu. Nejspíš si ji přečtu ze zvědavosti, svět i postavy, které autorka vytvořila mě stále zajímá, ale obávám se, že hodnocení půjde dolů ještě víc. Škoda nevyužitelného potenciálu.

Kniha je originální ve dvou aspektech. Tím prvním je svět, v tomto případě nikoliv středověký, ale jako vystřižený ze steampunku. Nicméně samotný steampunk dnes až tak originální není a tak je mnohem důležitější ta druhá věc. Tchaikovsky přišel s neotřelým nápadem propůjčit obyvatelům světa (pouze lidem, elfy apod. nehledejte) některé hmyzí vlastnosti, například Brouci jsou poněkud těžkopádní a vynikají v obchodu a řemeslnictví, Kudlanky jsou výteční bojovníci muže proti muži, atd. Počet ras je nemalý, narazíme ještě na Mravence, Vážky, Můry, Vosy (ty jsou důležité, jakožto hlavní záporáci), Motýli, Mouchy, padne zmínka o Včelách, Cvrčcích, dokonce i Slimácích (!!!). Jakkoli to zní bizarně, je to tak mazaně vymyšleno a podáno, že nebudete mít nejmenší problém tento fakt přijmout a s hlavními hrdiny (mimochodem velmi sympatickými) se ztotožníte velmi snadno. I přes svou originalitu je ale Impérium „jen“ poctivou dobrodružnou fantasy, plnou bitek, napětí i humoru… což je jen dobře. Autor má talent a kniha se i přes pomalejší rozjezd a občas trochu kostrbaté větné konstrukce čte jedna báseň. Pro fandy dobrodružné fantasy (jako jsem třeba já) je Impérium černé a zlaté povinností, pro ostatní dobrou volbou.

Oproti předchozímu dílu není kniha rozdělena do žádných částí a my si tak nemůžeme být jistí o čem každá kapitola bude. A je to jedině dobře. Ať už sledujeme dění v první válečné linii, intriky v politických kruzích nebo jen útržky rozhovorů různých osob, vždy je to podáno poutavě a nečekal jsem na pasáže, kdy se tam objeví ten a ten. Jsem spokojen především s několika velkými bitvami. Tentokrát se do toho pan Weber obul naplno a i když se jedná o bitvy s jasným výsledkem, otáčel jsem zvědavě stránky dál a dál. Jinak se především rozvíjí vše co bylo psáno již v předešlých dílech a na konci se dočkáme zdařilého cliffhangeru. Je až s podivem, že i devátý díl má stále vysokou úroveň.

Bajka o zvířatech, co mají uplně stejné problémy jako lidé. Nic nového, což? Tato je ale temná. Je o existenci v pohodlí, které zajišťuje civilizace. Je o osobním blouznění a šílenství z pohodlnosti. Je o démonu promiskuity. Je o vztazích. Je o životě na hraně, který je sakra podobný mnoha lidem okolo nás. O životě na první pohled spokojeném, spořádaném, normálním, funkčním, kde ale absurdno našeho bytí obchází okolo jako řvoucí lev, hledaje, koho by pohltilo. Text nikam nesměřuje, jen tak pomalu umírá. Jako my. Jako tučňáci.

Prvních 50–60 stran jsem trpěla jak moucha po nepřesném zásahu Biolitem a měla chuť knížku odložit a víc se k ní nevracet, tak děsivě ukecané to bylo. Dle mého názoru by Petr Heteša potřeboval editora – text by rázem mohl být o třetinu kratší, aniž by se ztratilo cokoliv podstatného… a ušetřily by se lesy. Všichni tady v komentářích zmiňují skvělé dialogy; to nikomu nevadilo, že rozhovor, co mohl být na půl stránky, se táhne přes dvě? A důvodem je neustálé opakování stejné informace, diskutující totiž imrvére demonstrují svou nechápavost a nedoslýchavost výrazy jako „Cože?“ „Si děláš prdel?“ „Prosím?“. Naštěstí při delší cestě autobusem bylo zábavnější číst než zírat z okna, tak jsem překonala hranici, kdy mě konečně začalo zajímat, co se v románu děje. Zápletka mi připomněla film „Případ Pelikán“, ve kterém studentka žurnalistiky svou školní prací „rozdráždila zmiji bosou nohou“ a musí prchat před bezpečnostními složkami. „Láska až za hrob“ není psána ich formou, popis děje je roztříštěn mezi větší množství postav – uvítala bych lepší prokreslení charakterů, dokonalou hlavní hrdinku nevyjímaje. Nehledě na jejich občasné hloupé chování a nepochopitelná opomenutí. Děj se odehrává v blízké budoucnosti, ale nebýt párkrát zmiňována stanice na Marsu, neměl by to čtenář jak poznat (připomíná to spíše nedávnou minulost, tak 10–12 let zpátky). Jinak řečeno: uvítala bych více kyberpunkoidní prostředí, pokročilejší techniku, tohle je spíš thriller než sci-fi. Ani samotné závěrečné rozuzlení zápletky mě docela neuspokojilo: jedna věc je mít teorii a druhá brát ji bez jediného pořádného důkazu za nezpochybnitelnou realitu. Konec nekonec vyloženě volá po pokračování. Samá kritika, co? Přesto jsem ráda, že jsem knížku neodložila a prokousala se až do finále. Heteša umí psát svižně a zajímavě, jen by to chtělo nekompromisnější redakci, co by škrtala zbytečnosti. Lehký nadprůměr v odpočinkové literatuře. 64%

Dvě třetiny povídky se vlastně nic moc neděje, prožíváme s bezejmenným ajťákem jeho všední dny, sledujeme nástup do nové práce i pomalé sbližování s kolegy. Normální mainstream. No jo, ale my přece víme, že je to horor, no ne? Takže hledáme nějaké náznaky, kam by se to mohlo vydat, kde se protrhnou hráze sadismu, násilí, kde se objeví nějaká zrůda, ať už šupinatá a slizká nebo jenom slizká. A ono nic. No, skoro nic. Skoro vůbec nic. V poslední třetině ale příběh nabere obrátky a v poslední čtvrtině má už rychlost Usaina Bolta a jen tak se od něj neodtrhnete. Konec se dá odhadnout, ale když si nebudete zaměstnávat hlavičku přemýšlením, jak by to mohlo dopadnout, budete asi docela překvapeni. Mile, velmi mile překvapeni.

S hodnocením jsem váhal. Je to výborné, ale není to uplně varlatarvoucí. Takže 9/10? Jenže pak jsem připočítal jako bonus (nezamýšlené) úsměvně nostalgické zmíňky o počítačové technice (tehdy samozřejmě high tech!), o počátcích internetu a běžného síťového rozhraní v kanclech, no a hodnocení je proto takové, jaké vidíte.

EDIT 22: Přece jen musím o trochu snížit. Technické zázemí už působí vyloženě archaicky a mladým musí připadat jak z doby kamenné. Také to, co vyvolávalo emoce ohledně etiky internetu v roce 1995 je nyní již pokryté tak silnou vrstvou hroší kůže, kterou jsme si vůči obsahu sítě vypěstovali, že prostě nemůže mít takovou razanci. Škoda.

a máme tu další modelovou společnost, která řízenou likvidací svých členů buduje stabilitu. v této povídce je „dehumanizuje“ po dosažení kritické hodnoty tzv. indexu vitality. hlavním hrdinou je v zásadě soběstačný farmář, který jednoho dne zjistí, že je na odpis. pecinovský s notnou dávnou sarkazmu a cynizmu konfrontuje sobeckou a direktivní společnost se svobodomyslným a nezávislým přístupem k životu. pointa je silná a až děsivě logická.

Kniha nemá nijak strhující děj, spíš jen tak volně plyne, ani fantastický prvek nehraje v ději podstatnou roli, ale přesto je to velmi příjemné počtení. Jde o sledování osudú několika lidí jedné všední japonské noci, ale sledování kořeněné dobrými dialogy i dobře vykreslenými charaktery.