LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Král krysa je prvotinou Chinu Miévilla, súčasnej hviezdy New Weird, ktorá svojmu autorovi nerobí hanbu. S objavením kráľa Krysu a Pištca som čakal prerozprávanie známej rozprávky, avšak Miéville ju v skratke prerozprával úžasným jazykom kráľa Krysu (pochvala prekladateľovi) a doplnil o pomstu. Nechýba pekná temnota nočného Londýna a jeho kanalizácie, ovládanie zvierat hudbou, patrične zmodernizované drum´n´bassom – túto rovinu knihy som si ako poslucháč rocku bohužiaľ nevychutnal. A aj keď sčasti súhlasím s predošlým komentárom o zhluku niekoľkých scén, knihe neupieram napätie a odhadnuteľnosť mi veľmi nevadila (naopak, celkom ma prekvapila neskôr objasnená spojitosť Saula s kráľom Krysou) a zakončenie je správne (žiaden happyend). Tu však vytknem politiku v epilógu, ktorou dáva autor najavo svoje politické presvedčenie, aj keď to bolo svojím spôsobom pekné gesto.

Mám pro jeho povídky slabost.. Krásná knížka…

Zajímavý Kingův/Bachmanův počin. Pro mě lepší než Beznaděj, i když je to taky trošku moc přitáhnuté za vlasy.. ale co, je to sci-fi :) Kniha je dost brutální, hned zpočátku kdy poslíček rozváží noviny.. přijede barevná dodávka a rovnou ho její osazenstvo rozmetá brokovnicí.. A tak to pokračuje skoro celou knihu. Je to celkem jízda, která nebere na nikoho ohledy.. Hodně krve, střelby a nakaženého autisty Setha, který za všechno může/nemůže…

Krátká kniha o střetnutí Marťana s lidmi.. Nezaměstnaný novinář se dostane do spárů vědátorů, kteří drží v utajení Marťana a zkoumají ho… snaží se s ním dorozumět a pochopit ho. Prvotina Stanislawa Lema, která dnes již zápletkou nijak nepřekvapí.. Doporučil bych spíše těm, které zajímá Lemova tvorba. 16ti stránková obrazová příloha je příjemná, design knížky také.

Povídka jak vystřižená ze sbírky Dilvermoon. Podobný styl, podobné myšlenky, stejný vesmír, alchymie slov a motivů. Nádherná práce, která, přes své nesporné umělecké a filosofické hodnoty, neztrácí nic na čtivosti. Chcete-li se tedy ponořit do příběhu o malíři na světě sylf – neskutečně krásných žen-parazitů, neváhejte. Melancholie a lá Martin přibalena jako bonus.

Mírně okleštěná sbírka povídkového mistra, který bývá poněkud nešťastně asociován s Tolkienem. Z knihy je víc než patrné, že přechod napříč žánry nedělá Martinovi žádné problémy. Své práce dokáže postavit v temném středověku stejně jako na zapomenuté planetě. S klidem zabrousí do pohádky a skvěle zvládá i realitu s mírnou, byť zásadní, příměsí fantastiky. Povídky jsou čtivé. Mají hlavu, patu a hlavně pointu.

Kniha s triviální hlavní linií a naprosto neuvěřitelným počtem postranních příběhů je psána na fantastiku netradičně ve staroanglickém duchu. Každý den z těch deseti let, které nad dílem autorka strávila je v textu ohromě znát a od absolutního hodnocení dělí oba mágy jen občasná nepoutavost děje a prapodivný závěr. Kniha uspěla měřítku téměř masovém – rozhodně ne nezaslouženě.

skvělý příběh se skvělým nápadem, možná ten konec mohl být trochu víc rozveden do detailů… škoda, že autor již zemřel, protože Slepota měla našlápnuto na pokračování (úplně to vidím, zkoumání proč se to stalo, kdo za to může, vyrovnávání se s následky, urovnání situace na všech kontinentech, další vývoj hlavních postav a třeba by i dostaly jména)… co mě dostalo, to byl styl psaní… všechno v jednom odstavci, popisy i dialogy, občas mě to „budí“ ze spaní :-) za ten styl bych dal tak 98%, ale protože to nejde tak dávám 100%

Po pomalejším začátku ve filmovém stylu „něco se děje a čtenář neví, o co jde“ a absolvování několika seznamovacích briefingů se to pěkně rozjede. Spousta povedené akce, neméně povedených intrik a humoru, který občas působí jako humor za každou cenu a určitě jsem se nepousmál vždy, kdy autor chtěl, jindy jsem se ale zase zasmál nahlas. Jedinou větší výtku mám k příběhu, který je tak spletitý, že po dočtení je velmi těžké si ho zpětně vybavit, zavzpomínat, o čem kniha vlastně byla. Rozhodně se nejedná o čistokrevnou oddechovku, jak se může zdát, pokud nebudete dávat pozor, ztratíte se v tom. Příště by to chtělo trochu zvolnit, v jednoduchosti je přeci krása, jak dokazuje třeba výborná obálka.

Co k tomuto dodat? Na malém prostoru, hodně pravdy… Pravdivé a výborné čtivo.. Ten kdo nečetl ať to dožene, tohle je povinná četba! :)

Tak tenhle příběh mě dostal.. Příběh jedné čety Mariňáků o jejich „běžné“ akci, která se poněkud hodně zvrtne.. Text mi doslova utekl rychlostí blesku… Četl jsem rozšířené bonusové vydání obohacené o povídky a celkově k tomu mohu říct jen: perfekt! Z povídek mě nejvíce zaujala ta první nejdelší… ale i ty ostatní jsou skvělé.. Doporučuji všemi deseti.

Výborná sbírka.. Povídky té nejvyšší kvality.

Pro mě nejslabší Kingovo kniha kterou jsem doposud četl.. Začátek celkem slibný.. ale s objevením obrazu mě to nějak přestalo bavit.. Fantasy příběh v obraze je také dobrý „mišmaš“ včetně něčeho jako legenda o Minotaurovi.. Zde se King moc nepředvedl..

Velmi dobrá Kingovo kniha, s příšerným filmem opravdu nesrovnávejte.. Ten je úplně o nečem jiném.. Docela by mě zajímalo co na film říkal King… Hlavní hrdina je sympaťák.. kniha není nijak rozsáhlá, zvládl jsem ji na jedno příjemné posezení. Konec na Kinga velmi dobře dotáhnutý a jasný.

Kniha obsahuje 4 povídky, všechny jsou naprosto perfektní… Nadaný žák, Tělo, RH a vykoupení z věznice Shawshank a Dýchací metoda… Jedna povídka lepší než druhá… Tahle kniha opravdu nemá chybu..

Další z těch průměrných… Má to něco do sebe, ale bohužel je to hodně přeplácáno náboženstvím… I přesto se mi kniha celkem dobře četla… Knihu jsem koupil spolu se Strážci zákona a ti se mi líbili více než Beznaděj… i když také nic převratného… Oba příběhy ve vás dlouho nezůstanou… ale atmosféru to má celkem slušnou..

Od Mlhy nemožno očakávať kvalitu Nočnej zmeny (resp. výberu toho najlepšieho z tejto zbierky pod názvom Mrtví se někdy vracejí), no nie je to stratený prípad typu Nightmares & Dreamscapes, ktorý som ani nedočítal. Spomedzi šedého priemeru a hlbokého podpriemeru (medzi ktorý radím najmä Mliekára a Zde jsou tygři) vystupuje do popredia niekoľko veľmi kvalitných hrôz, ktoré tak ľahko z hlavy nevyženiete – hororová klasika Prámu, nechutný Typ pro přežití, vražedná láska k Noně, strach z umierajúcej Babičky či paranojou presiaknutá Balada o pružné kulce. Myšlienkou vás nadchne Textový procesor bohů so Zkratkou paní Toddové. Rozkolísanosť cítiť vďaka zvyšku nevýrazných príbehov, ktoré boli buď ľahko odhadnuteľné, alebo boli tak plné napätia ako nervy flegmatika. Mlha ma sklamala malou porciou hrôzy, ktorá z nej šla, avšak z toho môžem viniť filmovú verziu, ktorú som mal v živej pamäti. Ostatné poviedky tým neobránim, boli akési nevýrazné, slabé či založené na už použitých nápadoch (alebo zatienené väčšou apokalypsou v románe – prípad Mliekára a Prokletí Salemu). Základ Kingových postáv (najmä v románoch) spočíva v detských hrôzach, ktoré narobia paseku aj v dospelosti a nepekne sa pohrajú s normálnosťou. V poviedkach z tejto knihy u mňa jasne víťazia reálnejšie hrozby, aj keď bizarnosť škvrny z Prámu ma tiež nadchla.

Posledný príbeh zbierky nie je napínavým, prekvapivým či hrôzu vzbudzujúcim príbehom. Neplynie z neho ani pohoda, to nie, skôr odovzdanosť a zmierenie so životom, aké má len človek, ktorý má pred sebou maximálne pár rokov, no stále je tu možnosť odohrať svoj koniec po svojom. Poviedka vplýva na čitateľa cez city a atmosféru mrazivej chumelice „bielej tmy“, na mňa mala menší účinok (asi preto, že do dôchodku mám ešte ďaleko :)).

Poviedka o spisovateľovi, ktorý uveril, že mu nápady dodáva škriatok žijúci v písacom stroji. Sprvu nevinné rozprávanie o čudáckom spisovateľovi naberá na obrátkach, keď ten podlieha paranoidným predstavám. King píše o paranoji, poverčivosti, narastajúcom a hlavne nákazlivom šialenstve (King ma ako výborný „pozorovateľ života“ opäť trochu ohromil, tým, ako ľahké je podľahnúť bludom, ako ľahké je opustiť normálnosť). A píše veľmi dobre, keďže je to príbeh o spisovateľovi, ktoré mu vždy šli najlepšie.

Ďalší z desivejších kúskov. Vnuk ostane sám doma s babičkou, ktorú choroba pripútala na lôžko a musí sa o ňu postarať. Jedlo a čaj by neboli problémom, avšak, čo ak ho bude chcieť objať? A čo ak si babka vyberie práve tento deň za svoj posledný? Desivosť spočíva najmä v detských fantáziách a strachu zo starých, umierajúcich a mŕtvych ľudí, neskôr sa pridá nadprirodzeno a koniec je správne hororový.

Poviedka Mliekár rozdelená na dve časti (Ranní rozvážky a Bourák), o ktorej neviem čo si mám myslieť. Prvá časť bola o upravenej rannej rozvážke potravín, druhá bola veľkou chlastačkou, jediné čo poukazuje na Kinga je niekoľko postáv a ich osudov, ktoré spolu súvisia a odštartujú lavínu. Tú mi King predviedol už v Prokletí Salemu, navyše oveľa pôsobivejšiu. Nerecykluje sa King trochu?

Príbeh založený na podobnom princípe pomaly sa blížiacej hrôzy, akú nájdete v Slnečnom psovi. Keďže som ho čítal prvého a nechýbala mu atmosféra a napínavosť, Náklaďák strejdy Otta ma neprekvapil, ani nepobavil.

Naprosto originální, čtivé, tajemné, syrové, vyvolávající pohyb na okrajích zorného pole, kdykoli zajdu do lesa :)

Avizované přepracování Martinovy pohádky do knižního vydání zůstalo na půli cesty. Kniha dostala mnoho obrázků a velká písmenka, text je takřka identický s původní povídkou. Martinova fascinace zimou a dětským utrpením tak dobře známá z jeho ságy se na plno projevuje i tady. Cílovou skupinu je velmi těžké odhadnout. Pro dospělejšího čtenáře je kniha záležitostí maximálně hodiny. Pro čtenáře sotva školní, či předškolní je dílo nebývale drsné a smutné. Povídka zřejmě měla zůstat zpestřujícím prvkem tam, kde je jí nejlépe – ve sbírce pro dospělé mezi ostatními autorovými dílky.

Knihu jsem si koupil před časem hlavně kvůli obálce a faktu, že se mi Antonínovy knihy líbí a že mám rád české autory. Jenže kvůli nedostatku času jsem se ke knize nedostal. Před nedávnem mě na jisté nejmenované stránce zaujala diskuze týkající se právě Daemonicy. A tak jsem si řekl, že mi nezbývá nic jiného než se sám přesvědčit o kvalitách knihy. Výsledek: spíše rozpačité dojmy. Předeně mi chyběl Antonínův úžasný smysl pro humor, který mě v jeho předchozích dílech zaujal. Tady je bohužel nejvtipnější jen předmluva a pokud se vyskytoval dál, tak jsem ho bohužel nedokázal dešifrovat. Příběh – je sice ujetý, ale líbí se mi a svým způsobem je i originální. Postavy mě taky zrovna dvakrát nezaujaly, nejlepší mi přišel Arnošt,částečně i Kariel. Problém jsem měl i s tempem vyprávění – zatímco první půlka se četla sama, do druhé jsem se musel už spíše nutit. I přes spíše negativní dojmy jsem ale odhodlaný jít do druhého dílu. Přeci jen se jedná o první část a ty obvykle doprovázejí porodní bolesti. Tady to bude spojené hlavně s tím, že jsme zatím byli spíš zvyklí na Antonína coby autora samostatných románů odehrávajících se spíše v kulisách klasické fantasy. Věřím ale, že všechny neduhy v Andělských rakvičkách zmizí a užijeme si jízdu, která tentokrát nebude obsahovat zasvěcování čtenáře do pravidel nové hry a světa.

Tak na úvod kniha sem na legii nepatří. Není v ní ani kousíček fantastiky.A i ten minikousek zmizí, když zjistíte co je pod ledem. Reilly je znám jako autor, který se snaží přiblížit stylu Toma Clancyho. Ale bere to oklikou přes supermana jménem Shane Schofield. Tak teď ke knize. Otřesná redakce a překlad. Naprosto nechápu proč je za každou třetí větou vykřičník. Beru to v novinách nebo bulvárních časopisech ale tady? Obrovské množství nelogičností a chyb ale opravdu neuvěřitelných. Např. „Schofield se podíval na hodinky.Bylo 22:23. Zbývá jim dvacet osm minut. Nukleární střela dorazí na Wilkesovu stanici ve třiadvacet hodin.“ To nějak nehraje. A mě dorazilo když Schofield uprostřed oceánu zničí sám ponorku. Nadruhou stranu jsem to dočetl, takže úplně bez nápadu to není.I když prvních 150 stran je o ničem, pokud máte rádi military literaturu a hodně střílení, tajné vojenské pakty a poměrně plynulý děj, nudit se nebudete a pro podzimní večery se knížka hodí.

Je fakt, že to celé vypadá jako záznam nějaké hry Dračího Doupěte, každopádně Jan Č. Galeta a Zbyňek Holub si s tím dokázali slušně poradit a uvařit z tohoto materiálu slušnou dobrodružnou fantasy. S postavami se moc nevymazlili, jsou sice sympatické, ale nějaká propracovanost se jim vyhýbá širokým obloukem, oba autoři však mají čtivý styl, díky kterému příběh velmi rychle ubíhá. Nejsem nadšen, ale ani zklamán. Každopádně malé plus u mě má nakladatelství Zoner Press, když už celou knižní řadu Asterion přebrali Strakám na vrbě, dali si aspoň tu práci, aby kniha měla stejný formát, vazbu a sazbu.

Přidám svou trošku do mlýna, jakkoliv se mi jen stěží podaří vyplodit postřeh, co by zde už „nezazněl“. Seriálem jsem dotčená pouze letmo a mile mě překvapila odlišnost – děj románu nás nezavede mezi agenty FBI: odehrává se mezi vědci, v atraktivním prostředí švýcarského CERNu. Tím pádem se lze jedině ušklíbnout nad akční (a těžce mimózní) seriálovou obálkou. Zmíním také český překlad, nejsnadněji popsatelný slovy „jde to, ale dře to“ (více v diskuzi). O ději nelze sdělit mnoho, těžko by se vyhýbalo spoilerům. Každopádně bylo až nečekaně zajímavé nahlédnout do životů lidí, zasažených krátkodobým zábleskem budoucnosti, všemi těmi osobními i globálními dopady… Tedy přinejmenším první dvě třetiny knihy to bylo zábavné. Poslední třetina na mne působí dojmem, jako by „Flashforward“ začal Sawyera nudit, snažil se mít dílko co nejrychleji za sebou a zároveň si nebyl jistý, jak to celé smysluplně složit do maximálně uspokojivého celku. Čtenář očekává gradaci, nějaké geniální rozuzlení, kdy všechny kamínky mozaiky zapadnou na svá místa. Tato čtenářka se nedočkala, byla zklamána finálním abstraktním výtvorem, kdy autor mezi vybroušené kamínky nasypal hrubý štěrk a ještě rozkopal předchozí obrazec. Původní vysoce nadprůměrný dojem postupně klesnul na slušných, leč nepřevratných 71%.

Průměrný Kingův román… Příběh se točí okolo sexuálních hrátek na odlehlé chatě, celkem fajn počtení… jediné co mi dost vadilo bylo neustálé pitvání v minulosti skrze sny..

Kniha, v ktorej hľadá drsný spasiteľ svoju minulosť a spomienky, kto vlastne je. Začiatok knihy zaujímavý, postapokaliptický svet autorom je veľmi málo vykreslený, čitateľ si musí tvoriť svoje vlastné poznatky, čo sa stalo, prečo a v akom čase sa nachádzame. Takmer celú knihu si šiel spasiteľ za svojim cieľom, niektoré nápady sú dobré, vadila mi jeho nesmrteľnosť. Autor v niektorých momentoch pridal aj čierny humor, po ktorých som sa musel usmiať. Posledné stránky knihy, kedy sa dozvedáte o tom, kto v skutočnosti drsný spasiteľ je, sú veľmi dobré a osobne ma prekvapilo, že po prečítanom epilógu mi bude C.R. s Micumou chýbať…

„Tři sta padesát šest koní? To je víc než slušné. Když ho napojíte na lis, můžete z mrtvol vytlačit vodu a masokostní moučkou hnojit pole.“ „Jdeme. Tohle je propracovávání se potravinovým řetězcem a nemá smysl skončit v polovině.“ „To chce asi hodně make-upu, aby člověk vypadal k světu i s takovým ksichtem.“

Ten konec :) :(

No, rovnou řeknu, že mě tahle kniha zklamala. První třetina je dost nuda a když už jsem si v hlavě dával dohromady nějaký ten posměšný, šťavnatý komentář, tak se to sice trochu rozjelo, nicméně na Kulhánka to určitě nemá. Postavy nejsou moc zajímavé, zvlášť hlavnímu hrdinovi bych nevěřil, že pochází ze středověku, působí na mě jako takový „rutinní“ drsňák, kterých je literatura plná. Sex v přiměřeném množství neuškodí, ale tady je ho vážně dost (a někdy je dost odvážně popsaný). Ten děj a postavy mě prostě nedokázali strhnout tak, jako třeba v Kulhánkově Stronciu nebo Divokých a zlých. Za uši by zasloužil i korektor, pokud nějaký vůbec byl (v tiráži neuvedený), na jaké chyby nebo překlepy v té knize narazíte, to je neuvěřitelné… Co mě však bavilo byl autorův humor, jeho přirovnání, narážky a odkazy se mu vážně povedly, bez nich bych šel s hodnocením ještě o trochu níž. Hlavně pak ta HODNĚ povedená reklama, u poslední Pevnosti jsem se vážně bavil. Pokračování zkusím, ten potenciál v tom je, nicméně euforické výkřiky (byť trochu s nadsázkou) o nové hvězdě české fantastiky a nástupci Kulhánka jsou dosti přehnané…

docela zajímavý mišmaš cestování v čase, spisovatelské tématiky, politiky a psychologie. objevné to moc není a napsané průměrně, ale bavil jsem se.

Jedna z klíčových Machenových povídek (1895), v nichž se snoubí Londýn s okultní tradicí bájných „malých lidí“. Metafyzika si tu podává ruku s detektivkou, tajuplným zločinem vyšetřovaným amatérským detektivem panem Dysonem (estétem a literátem) a jeho zatvrzele materialistickým přítelem panem Phillipsem. To vše v nádherných kulisách většinou podvečerního a nočního Londýna, za svitu plynových lamp, v kouři dýmek, na ulicích, které jsem kdysi taky procházel právě s myšlenkami na Machena. Podobně jako jeho další významná díla (Tři podvodníci, Velký bůh Pan, The Hill of Dreams…) i Rudá ruka je pro mě ztělesněním jakési sublimní literatury, smělého tématu a prvotřídního zpracování.

„Jsme obklopeni svátostmi zla i dobra a podle mého žijeme a jednáme v nepoznaném světě, na místě, kde jsou jeskyně a stíny a ti, co dlí v soumraku.“

Taková jaksi divadelní povídka, jedna dlouhá scéna v prostředí sešlého domu, rozhovory, postupné poodkrývání zločinu, pak krátká scéna na konci v Al Sharpově lokálu… a pointa na posledních dvou řádcích, která dění v povídce staví do poněkud jiného světla. Hm… horor to není, nadpřirozené to není, přijde mi to jako hříčka, jednoaktovka, časopisecká zábava k odpolednímu koktejlu na terase v padesátých letech, bez přesahu. (Poprvé vyšlo v Ellery Queen Mystery Magazine, leden 1950)

Nevím, jaká hmotná nouze či vydírání nakladatele přimělo sira Haggarda stvořit tento kus, ale jistě vím, že nikdy neměl vzniknout – a jen doufám, že tak autor neučinil dobrovolně. Zhruba do první třetiny se ještě zdá, že to jakž takž půjde, Haggard ze svého talentu ždímá co může, třebaže připomíná starého běžce, cose z posledních sil snaží dohonit svůj stín. Jakmile se však na scéně objeví znovuzrozená Ayesha a začne její „umravňování“ dle Sapkowského „Káčo, hybaj do postele!“ je to v háji definitivně a kniha začne v lepším případě připomínat parodii prvního dílu. Nemožný závěr je už rána z milosti – jaká škoda, že autor nejednal stejně jako jeho hrdina a rukopis neskončil v krbu.

Hodnocení 40% berte ještě jako VELMI subjektivní. Být to jiný autor, je to stěží polovina.

Dle mého vrcholná kniha sira Haggarda. Najdete v ní naprosto všechno, čím jeho romány prosluly: Rodinná tajemství, neohrožené hrdiny podnikající dobrodružnou výpravu do neprobádaných končin, kmeny nelítostných kanibalů, ztracená města, záhadné artefakty, rázovité postavy včetně oddaného sluhy, i anglický humor v nejlepším smyslu toho slova. A najdete zde i něco navíc: Ayeshu, Tu Která Čeká. V této postavě Haggard zhmotnil archetyp, díky kterému je „ONA“ citována třeba i v Jungovy, a to je něco, co se podaří málokomu. Vyzrazovat děj nemá smysl – čtěte! A pomyslete jen tak mimochodem, že to byl právě sir Haggard, kdo vytvořil kořeny, z nichž vyrostl například Indiana Jones.

P.S.: Čemu se však vyhněte obloukem je pokračování, stejně jako film. Druhé pokračování je prvnímu dílu urážkou a pro film by byl výraz „brak“ komplimentem. Přemýšlím nicméně, jak by asi Ayesha vypadala dejme tomu v podání Angeliny Jolie… ;-)

Klasika, u které lituji, že jsem si ji přečetl až nyní. Vysoké hodnocení si rozhodně zaslouží, jakmile čtenář pochopí, že toto není, neměl být a nebude akční román, musí kvality ocenit. Jako hlavní klady bych vyzdvihl kromě samotného námětu vývoj, kdy v jednotlivých povídkách sledujeme životní peripetie jednoho „obyčejného stalkera“ (který není superman a zdaleka ne všechno mu vychází, jak by si představoval) a současně vývoj světa, proměnu smýšlení lidí, jejich postoje k Zóně, i proměnu hlavního hrdiny. Právě toto je asi nejzajímavějším motivem Pikniku, skvěle zpracovaným, a zajímavým i v případě, že jsou vám lhostejné filozofické úvahy nebo nesouhlasíte se závěry, ke kterým vedou – souhlas zde prostě není nutný.

Za co bohužel shazuji hodnocení o 10% je závěr posledního příběhu. Otevřený konec nevadí, ale nevyjasněné otázky kolem „Zlaté koule“ ano, a rovněž postoje, ke kterým v této povídce hlavní hrdina dospěl, mi už příšly příliš „vyostřené.“ Na druhou stranu, při troše zamyšlení se mu nedá moc divit. Rozhodně by mne zajímaly alternativní konce, o kterých jsem četl, a které podle mě dokládají, že autoři sami si nebyli jistí, jak Piknik u cesty uzavřít.

Nejsem fanatický „potterofil“ ani skalní odpůrce. Sérii jsem přečetl a snažím se hodnotit nezaujatě. Konečný verdikt zní: Rozhodně nadprůměrné, ale ani nikterak „hvězdné.“ Plusem je kromě samotného nápadu fakt, že se Rowlingová poctivě snažila o vývoj svých postav i světa, což je něco, k čemu se většina autorů sérií (Eddings…) nikdy nedopracuje. Že se jí to možná nepodařilo úplně, jak mělo, vývoj postupuje spíš „po skocích“ než plynule, a kolísavost mezi některým díly je značná, je už druhá otázka, podoně jako dle mého názoru zkažená poslední část. Možná, že by sérii prospělo, kdyby měla místo sedmi jen pět nebo šest dílů. Možná nikoliv – to jsou pouhé prázdné dohady.

Pouze čas rozhodně, zda Harry Potter jako dílo získá své místo v dějinách, anebo zapadne, pohřben v bažině podřadnějších epigonů. V každém případě ale J.K Rowling dokázala v jistém smyslu stvořit nový subžánr a navíc svou prací obnovit hlavně u dětí zájem o literaturu obecně, což je zásluha, kterou jí nikdo neupře. A v každém případě je Harry Potter série, kterou stojí za to si přečíst.

Stává se to dost často a Harry Potter bohužel není výjimkou: Poslední díl série je s přehledem nejhorší ze všech. Pokud se mé hodnocení zdá tvrdé, prostě si nemohu pomoci. Ještě v první třetině to vypadá víc než slušně a zdá se, že kvalitu nastavenou šestým dílem se podaří udržet, jenže pak začne úroveň padat. Překombinovanost. Porušování dřívějších pravidel světa. Logické chyby. Podivné změny psychologie. Ofláknuté zabití jedné z nejzajímavějších postav ve stylu „když nevíš co s ním, sejmi ho!“ Nechutně přeslazený happyend. Tohle všechno v posledním Potterovi najdete naskládané jak ve výkladní skříni. Netroufám si analyzovat, čím to bylo. Minimálně se obávám, že autorka byla v této fázi už pod skutečně silným tlakem okolí, a to její práci neprospělo. Rovněž chovám soukromé podezření že nikoliv jen poslední kapitola, nýbrž celá větší část posledního dílu byla napsána nebo aspoň detailně vymyšlena dlouho předem a Rowlingová neuvážila, že během cesty se může předem daný cíl prostě změnit. Nevím. V každém případě, výsledek lze označit přinejlepší za průměrný a sdílím rozčarování Miss Utahraptor. Jako dětská knihy poslední díl obstojí, ale jako fantasy román „první třídy“ ani omylem.

P.S.: Název v češtině opět špatný, relikvie není totéž co dar, a rozhodně není totéž, co se pod tím míní v knize. Soudím, že to slovo bylo použito jen, aby název posledního dílu zněl dobře, ale celkově jenom přispívá k jeho „úrovni.“