LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Atmosferická (herdek, tohle slovo používám snad u každé Bradburyho práce, ale lepší prostě není) hříčka o propojení časů. Výborný, i když předvídatelný ko­nec.

Kniha je výborná, co se týče vykreslení postav, vztahů mezi nimi a jejich organizace. Otázka, co by se stalo po výbuchu atomové bomby a jak by se začala vytvářet společnost, popřípadě s jakými problémy by se potýkala, je pro mě skutečně top knižní tématika. Mnohem lepší pocit mám ale z románu Den trifidů, který se tak nenimrá v myšlení, taktizování hlavního hrdiny, což mi bylo místy až proti srsti. Nicméně doporučuju přečíst a vytvořit si na knihu vlastní názor.

Bradbury stylem někde mezi pohádkou a pověstí drnká na pacifistickou notu. Dělá to ale opět s grácií a nevtíravě, dotýká se niterných přání hrdinů, přání, která nemohou být z vyššího principu naplněna. Obzvláště silně to působí u císaře Jüana. Přece jen, ti ptáci…

Ano, je to kniha povídek laciných, krátkých, nevkusných a nactiutrhačských, ale je to velice vtipné a dobře napsané. Za pár let po ní pes neštěkne, stejně jako po politicích o kterých je, ale já se u ní dobře bavil. Čekáte-li něco povznášejícího a kultivovaného, tak ruce pryč, to zde nenajdete. Tohle je dobře napsaný přízemní až suterénní humor.

Vcelku povedený příběh. Ale nepřijde mi to moc hororové. Spíš dobrodružné. Velice se mi líbil styl knihy. Příběh složený z deníkových záznamů, novinových článků a telegramů se čte dobře. Je to zase trochu něco jiného. Bohužel jsem se u příběhu čas od času nudil. Příběh je hrozně roztahaný a děj ubíhá velmi pomalu.

Pro mne to bylo moc ujeté a ten humor příliš jednolitý, jako bych četla v každé kapitole totéž, a bylo mi jedno, jak to dopadne, takže mě to vůbec nenutilo, abych to dočetla.

Kniha mně bavila. Sice ji nelze považovat za klasickou sbírku detektivních povídek, ale pokud na tom netrváte a přijmete autorův způsob hry, budete rádi. Prvních pár povídek je klasicky detektivních, ale pak se to rozjede, případy se začínají propojovat a nakonec je to jen hon mocných na nepohodklného detektiva. Co je třeba ocenit je dobře vytvořený svět po nukleárním maléru, s izolovanými zónami, gigantickými mrakodrapy fungujícími jako svět sám o sobě a „vyhnaneckým“ podzemím. Za to klobouk dolů.

Před tisíci let anděl Raziel smíchal krev lidí a andělů v Poháru smrti, a stvořil tak rasu Nefilim – lovců stínů, jejichž úkolem je chránit lidstvo před démony a polodémony – upíry, vlkodlaky, čaroději… Mezi lovci však došlo ke vzpouře a Poháru se zmocnil šílený Valentýn, který uznával jen svou rasu a chtěl zničit všechny polodémony, se kterými bylo dohodnuto příměří, a za svým cílem šel přes mrtvoly – svých přátel i rodiny.

Předpokládala jsem, že si přečtu další z mnoha lehce temných, romantických příběhů pro teenagery a přečetla jsem si lehce temný, romantický příběh pro teenagery, přesto v lecčems odlišný – komediální a zároveň dramatický. Hlavní hrdinka Clary neřeší běžné problémy středoškolačky, nečeká na osudovou lásku tajemného cizince, ani se nepotýká s neobvyklými nadpřirozenými schopnostmi. Hlavní linií celého vyprávění je objevování Claryiny minulosti, či spíše rozplétání jejích kouzlem blokovaných vzpomínek. Kdo byla její matka? Jaké tajemství ukrývá Luke? Proč se ji snaží někdo zabít? Komu vlastně může věřit? Autorce se podařilo vytvořit lehce záhadný svět, sympatické mladé hrdiny a komplexní příběh, který zasadila do kulis jí dobře známého New Yorku a využila tak jeho temná zákoutí i lesklé bulváry. Kniha mě upoutala víc než obdobná díla pro stejné čtenářstvo, ať už se jedná o Vampýrskou akademii, Školu noci či Upíří deníky. Takže doporučuji především těm, kteří už mají pocit, že čtou stále totéž, chtějí změnu a přitom stále číst současnou, romantickou fantasy pro mládež a dobře se u toho bavit.

Pro sebe si knihy v téhle série dělím na „upíří“ a „lykantropí“. Nikdy to není úplně jedno nebo druhé, ale tenhle díl je spíše o těch pijavicích, a ne jen tak ledajakých, ale vysoce postavených a mocných. Upíři a politika je opravdu hrůzná kombinace.

Jeden z těch dílů, kde se sice hodně kecá a přitom to není o vztazích a zvířených emocích, ale o tvrdém vyjednávání. Osobně mám radši ty více „emoční“díly, jako byl třeba Smrtící tanec, ale někdo zase naopak. Jak moc je to akční? Na poměry Anity docela dost. A je-li tenhle díl potřeba znát pro pokračování v sérii? Určitě ano. Copak byste si krom jiného chtěli nechat ujít, jak Anita k muninu a Nathanielovi přišla?

Dnes už to vyznívá trochu jako laciný pacifismus, ale v době vzniku to bylo jistě mnohem silnější dílko. Působivá je velitelova úvaha o směřování odzbrojeného lidstva, se kterou se zcela ztotožňuji.

Asi nejlepší povídka knihy, velkolepé finále trochu ve stylu Kingova Running Mana (zajímalo by mně četl-li Prokop Kinga nebo King Prokopa, podoba je velmi silná), které si sice nechává otevřená vrátka pro případná pokračování, ale přesto má v sobě cosi definitivního. Velmi silné.

Ne kritika, ale přímo obžaloba moderní lidské civilizace – odtržení od přírody, bezohlednost k životnímu prostředí i jiným živočišným druhům, znečišťování ovzduší, věčný spěch a stres, konzum… Ursula Le Guin si v téhle nevšední bajce nebere servítky, nutí čtenáře přemýšlet, někdy je konkrétní, jindy používá symboly, metafory. Psychedelické scény střídají pasáže „ze života“ prvních lidí, mysticky znějící dialogy jsou občas prokládány vulgarismy, zkrátka zvláštní dílko plné paradoxů… Zpočátku mi chvíli trvalo se začíst a nejsem si jistá, zda jsem veškeré odkazy dešifrovala správně (např. Hyena a její mluvící výkaly), ale povídka ve mně rozhodně něco zanechala: zadumání i emoce – jakousi smutnědivnou náladu. Hodnocení „brak“ u tohohle poněkud nechápu a za sebe dávám přibližně 86,5% :-).

Parodie na všechno a všechny, zaměřená zejména na armádu a nespočetné množství historických i literárních postav. Bohužel příběh samotný se jaksi vytratil do ztracena a autor prohání hlavního antihrdinu sérií naprosto nesmyslných a šílených situací jak se mu to zrovna hodí.

Povídka to není slabá, ale tříští se v množství postav a dějových linií přecházejících z předchozích povídek. Také se vytrácí detektivní prvek a tempo začíná být spíš thrillerové. Proto rozpačitý dojem.

V treťom dieli príbeh pokračuje v Skrytej zemi po ďalších piatich rokoch po druhej knihe. Zo začiatku je kniha vláčna, pomaly sa dozvedáme informácie o Tungilovi a jeho družke, výrazne sa rozšíri aj dejová linka s Neuveriteľným Rodariom, ktorý bude sypať tentoraz hlášky viackrát než Pruďas. Nové monštrá vám potrápia predstavivosť a dali knihe väčší šmrnc. Už pri prvých náznakoch útokoch možno budete vedieť, kto to všetko zlo má na starosti, koniec knihy vám to definitívne potvrdí. Konečne sa dostanú naši hrdinovia za Skrytú zem, aj keď len tak na okraj. Aj keď autor to s chudákom Tungdilom trochu preháňal, musím uznať, že táto kniha (séria) si skutočne zaslúži vysoké hodnotenie.

„Jestli v tomhle voze na neco sáhnete, budete muset v budoucnu používat druhou ruku, abyste si utřel prdel.“ Kdybyste byl hovnem, tak smrdíte tak mocně, že by každému na míste upadl nos."

• Neuvěřitelný Rodario, císař všech herců

„Jednou přišla k trpaslíkovi Smrt a chtěla si ho odvést s sebou, trpaslík se však pevně zapřel botami o skálu, na níž stál, vzpurně nakrabatil obočí a řekl ne. Tak smrt zase odešla.“

• stará moudrost z jihu Sangreinu

Tento díl TDK byl pro mne po prvním díle lehkým zklamáním. Povídky známějších autorů v první polovině knihy se kvalitativně drží někde nad pomyslnými 50% s vrcholy u povídek „Pašo“ Paola Bacigalupiho a „Cikánka času“ Ellen Klagesové. Druhá polovina, obsahující povídky méně známých až neznámých autorů, je na tom o něco hůře s vyjímečnými vrcholy u povídek „Jazyk můr“ Chrisphera Michaela Barzaka a „V Zahradách vlahé noci“ dnes již poměrně známého Jaye Lakea. Osobně moc nechápu, proč se dobrá polovina povídek točí kolem milostných vztahů a lásky obecně. Kdybych toužil po takové četbě, sáhl bych po nějakém ženském románu a ne po TDK. Abych knize ale nekřivdil příliš, pár skutečně dobrých textů, kvůli kterým se vyplatí knihu sehnat, se v ní určitě najde.

V doslovu k této povídce o ní autor uvádí: ‚Věž z kostí rána se, stejně jako tři s ní spojené povídky, zrodila v chaosu souvětí a scén…‘, což je naprosto přesné. Chaos souvětí a scén popisuje tuto povídku dokonale. Dále autor uvádí ‚Obávám se, že jsem to tehdy (v době psaní Knihy všech hodin, ke které je tato povídka jakousi předehrou) přeháněl s četbou Jamese Joyce. Vlastně můžu říct, že jsem Joyce rozhodně tehdy četl až moc; k tomu všemu jsem toužil sepsat knihu ve stylu Plaček nad Finneganem, jednu velkou jazykovou koláž se slovy zdeformovanými a stočenými jedno do druhého.‘ To je vidět už v této povídce. Její text mi nezní ani vznešeně ani vysoce jako Julianne. Autor se snaží o poetičnost a hra se slovy, jak cizími, tak úplně novými činí text náročný na četbu a ještě náročnější na vnímání. Některé pasáže jsou jako by vytrženy z kontextu a v povídce nehrají žádnou roli. Jak se čtenář prokousává textem, začíná se objevovat jakás takás atmosféra, která je ale velmi prchavá jako samotné scény, u kterých si čtenář není jistý, jestli jsou skutečné nebo snové. Celý text na mně působil značně roztříštěně, bez děje a pointy. Sled obrazů, vjemů a šroubovaných slov i vět, které však netvoří jednolitý celek.

Merlin a spol. pokračují v dobrodružstvích, Iásón se žene za svými syny, Merlin prchá před Niiv. Dovíme se informace o Merlinově mládí, setkáme se opět s Médeou. Důležitou postavou je můj oblíbenec Urtha a jeho soukmenovci. Rychle do 3. části.

Rozsáhlá povídka, ve které se toho dost stane – primární dějová linie ustoupí druhotné a povídka také obsahuje dost zásadní finále. Jinak je to spíš akce/thriller než klasická detektivka.

margo lanaganová je velmi zajímavá autorka, ale její povídky nejsou zdaleka takovými, jakými by mohly být, kdyby její světy měly víc vnitřní logiky, nebyly to jen obrazy v písku, které smete první vlna. kdyby šly trošku víc do hloubky za ten neúčastný popis. kdyby ztratily dějovou roztěkanost, kdyby se sem tam objevila nějaká pointa nebo silnější závěr. většina těch vyústění do ztracena mi přijde jako malý podraz na čtenáři než-li záměr. náměty, až na nepodstatné výjimky, jsou opravdu skvělé, ale autorčin vypravěčský styl mi silně nesedl. obálka i vazba jsou klasické, párkrát sice klopýtli překlad a redakce (např. uvězněna na lůžko), ale jinak považuji knihu za dobrý počin, přinášející dosud nepublikovanou autorku s vysokým potenciálem.

takový rodinný příběh pro mládež o tom, jak máme zatnout zuby a dělat i věci, kterým nerozumíme proč, máme poslouchat maminku, mít rádi bratříčka a tak. námět je zde poněkud profláklejší a zpracování opět tradičně lanaganovské. nejvíc tomu chyběla sevřenost.

Docela dobrá sci-fi detektivní povídka, tentokrát především stavbou a kulisami. Slabší je to naopak s chuťovkami okolo, povídka je useklá v okamžiku rozřešení a už se nedozvíme nic o dopadení pachatele, následcích apod.

Barvitý a nápaditý text oplývající bezbřehou fantasií a originalitou. Dobrodružný fantasy příběh, ve kterém nevíte, co máte a můžete očekávat a necháváte se tudíž unášet tím úžasným světem. Pro mne asi nejlepší povídka sbírky.

tahle povídka se mi opravdu nelíbila. ani námětem. pochopil jsem, co chtěl básník říci, ale to, jak tak učinil mě nezaujalo ničím. „cinklý“ svět, který nemá vnitřní logiku a dělá jen to, co autorka chce, nedůvěryhodné postavy a jejich jednání. a základní myšlenka (společenská odtažitost individuálního neštěstí) je sice zajímavá, ale celý ten násilný, na kopyto naražený příběh okolo ji pohřbil.

Výborný horor vyznačující se strhujícím dějem, mimořádně působivou atmosférou a sympatickými hrdiny, kteří musí čelit skutečně děsivému a zdánlivě všemocnému zlu, které však nakonec má překvapivě racionální vysvělení. Od absolutního hodnocení knihu v mých očích dělí jen vedlejší příběhová linie s postavou Fletchera Kalea, která mi do děje a zejména jeho závěru úplně nepasovala (i když chápu, co se jí pokusil Koontz říci), a také to, že Koontz z mého pohledu zbytečně zabil postavu, která měla asi největší zásluhu na zničení zla ovládnuvšího městečko.

Kniha o Thrallovi… čo iné k tomu musím písať? :-) FOR THE HORDE!

Výborná povídka, první v knize kde autor netahá řešení jak králíky z klobouku ale odhaluje ho pěkně postaru, tak jak se na správnou detektivku patří. Bez zajímavosti není ani vykreslení korporace budoucnosti, která jako zaměstnance používá trestance. Velmi působivé.

Chutná jednohubka, dal jsem to na dvě posezení. Opravdu nechápu kritiku, že autor neumí psát – naopak, čte se to skvěle, je to víc než SF. Vyvrcholení knihy je super, ocenil jsem, že se nevyžíval v popisování brutalit a nechutnejch detailů a vykresluje spíš pocity.

Tak, mam za sebou aj druhu knihu zo serie o Ciernych srdciach. Uz to nebolo take uderne ako prva cast. Zapletka mierne prekombinovana, nove postavy nie az take sympaticke. Ale stale je to pribeh zo sveta Warhammeru, ktory sa da preluskat za par dni, uz som cital rozhodne ovela horsie knihy z tohto sveta. Akcie je dostatok, vaty malo. Rozhodne lahko nadpriemerny akcny zazitok.

děs běs. tady se autorka ani nesnažila, je to jen na(d)hozená atmosféra jakéhosi biopunkového světa (strašně mi to připomínalo evu hauserovou) a opět neměl bych nic proti námětu (okolnosti pohřbu babičky), ale způsob vyprávění mi velmi nesedl; tříštění (podle mně nefunkční), nedořečenost, vágnost.

čím víc povídek o margo lanaganové mám za sebou, tím víc mě štve. má velmi zajímavé náměty, ale jejich zpracování mě moří. ne jejich nestrannost a skoro nezaujatost pohledu, ale absence šťávy, té černé šťávy, kterou se honosí název. když má být povídka temná, je spíš jen pošmourná, naléhavost měkne v dotěrnost a emoce šustí papírem. zvlášť u téhle povídky byly postavy nedůvěryhodně zobrazené (dědek byl děsný), neživotné, schematické a voděné na drátkách autorčiny (z)vůle. ovšem nápady a námět skvělé.

Posádka lodi Ringmaster najde při své výzkumné cestě k Saturnu mnohem víc, než by se dalo očekávat…vcelku příjemné počtení.

Vtipná, ale zkoušela jsem podle ní vařit a recept nefungoval. Myslím, že si s tím mohli dát víc práce, nebaví mě vyhazovat ingredience.

Opět cekem zdařilá povídka, přehledná, ale tak nějak do ztracena vyznívající. Zatím mám pocit že pan Prokop neumí pointy.

kromě zajímavého stylu vyprávění bylo všechno špatně: nezajímavý námět, nudné vyprávění, zmatečné reálie, nulová pointa.

snad šlo o alegorii, protože použité symboly jsem nedokázal úplně rozšifrovat. pocitově, vztah mezi otrockou svobodou běžné společnosti a svobodným otroctvím uzavřeného duchovního společenství byl vykreslen tak nějak nemastně neslaně, pro margo lanaganovou tradiční dějový i myšlenkový vývan v závěru také nepomohl. hm.

Je to dobré, ale k dokonalosti cosi chybí – a lze to poměrně přesně definovat. Když už si autor dá tu práci a napíše rozsáhlou detektivní povídku z budoucnosti, měl by se podívat ke konkurenci jak se dělá pointa. U Asimova to vždy byla logika. U Agáty Christie přehlédnutý detail nebo důmyslná dedukce. Zde je to bohužel superpočítač, který odhalí pachatele a čtenář se nedozví jak… Prostředí na jedničku, hrdina také, děj dobrý, ale pointa chybí, což u detektivky zamrzí…

Tohle bylo zřejmě mé první setkání s Fritzem Leiberem a dost možná také poslední – občasnému letmému pozdravu se sice nebráním, ale na delší a hlubší dialog to nevypadá. Dojem z autorovy (zřejmě) nejslavnější povídky není špatný, ovšem ani kdovíjak úchvatný. Kritika kapitalismu a konzumního stylu života ve fantasy příběhu? Proč ne… akorát musím přiznat, že mi to nepřišlo ani příliš rafinované, ani příliš napínavé, ani příliš humorné. Pokud však zohledním dobu, kdy byl tento kousek napsán, pak jde nejspíš právem o klasiku. Poznat seveřana Fafhrda a jeho společníka Šedého Myšilova (Kocoura ve verzi ze „Síně slávy mistrů Fantasy“) někdy v počátcích mojí cesty po pěšince fantastiky, pravděpodobně by mě mohli okouzlit. Momentálně mi Fritz Leiber nenabízí to, co v literatuře hledám především – něco nového. 64%

Merlinův les je z hlediska Holdstockovy tvorby zajímavou kapitolou. V jistém smyslu se v něm vrací ke kořenům původního lesa mytág, zároveň však předestírá novou látku, kterou později úspěšně rozvedl v Merlinově kodexu. Kniha je psána oproti dřívějším dílům stylem spíše přímočařejším. Atmosférou je bližší právě k původnímu Lesu mytág, než k Lavondyss, nebo k Hloubení. Přesto však nepostrádá klasické ingredience. Dusnou temnou atmosféru, strach a fascinaci z neznáma i zajímavé vyústění úzce propojené s mytologií. Skalními Holdstockovými fanoušky je sice více ceněno Lavondyss. Já mám však raději jednodušší formu založenou na vyprávění provázeném s mytologií, než těžko uchopitelnou více dimenzionálním fantasy. Proto řadím Merlinův les spolu s Lesem mytág k vrcholům autorovy tvorby. Knihu doplňuje několik povídek z nichž nejpovedenější rozvíjí Merlinovo téma. Najdeme zde prequel k Dávným ozvěnám a nádavkem dvě zvláštní povídky nezapírající jednoho z nejsvébytnějších spisovatelů současnosti.

Kdepak. Pana Simaka mám sice v oblibě, ale zrovna Zvláštní mise mě nijak nepřesvědčila. Zápletka je tak tajemná, až je nepostřehnutelná, a postavy se chovají dost nepřesvědčivě.

No jen posuďte: různorodá skupinka lidí se octne na neznámém místě a s neznámým úkolem. Po chvilce hovoru někdo z nich přijde se závratnou myšlenkou, že pocházejí z alternativních světů. Někteří z ostatních to jsou ochotni přijmout za pravděpodobné, jiným se to moc nezdá, ale jinak je jim to asi vcelku ukradené. Že by třeba zkusili porovnat své zkušenosti, aby tu myšlenku potvrdili či vyvrátili? Že by někdo z nich přišel s jinou, ať už víc nebo míň pravděpodobnou teorií? Ale kdeže. Jdou spát.

A i nadále pak filosofují o různých víceméně abstraktních tématech a hádají se o blbostech, ale praktické otázky se odbydou několika větami.

Jediné, co se autorovi podařilo dobře, je ta atmosféra bezvýchodnosti, zoufalství nad nedostatkem informací. A to bohužel na čtivosti zrovna nepřidá.