LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Potenciálně zajímavý nápad (dokonce i zbabělost může být někdy přednost) rozmělněný v bídném zpracování se zbytečnou pointou.

Není to špatné. Nápad zajímavý, depresivně melancholické zpracování působivé. Bohužel, stejně jako se mi nelíbí přehnaně feministické povídky některých autorek i velmi zvučných jmen (Sheldonová, LeGuinnová…), nelíbí se mi ani toto, stržené pro změnu na opačnou stranu škarpy. Hlavně na konci se už z melancholie stává patetismus a z hrdiny prostě idiot.

Opět perlička na pár řádku, ale musím přiznat, že ze všech ostatních mě pobavila zatím asi nejvíc.

Průměrné. Povídka, co mi přišla v podstatě o ničem kromě jednoho slabšího nápadu a humornějšího nádechu.

Popravdě řečeno, tak vysoké hodnocení u této povídky moc nechápu. Ano, dystopie s pěkně hustou atmosférou, bezesporu jedna z nejdepresiv­nějších ve sbírce, navíc s dobrými nápady – ale to nikomu nevadil ten problém, že všichni ti agenti, zabijáci a programátoři, kterých je evidentně dost a dost, nepodlehli Knize stejně jako všichni osttaní? O nějaké jejich zvláštní ochraně tam přitom není jediné slovo. Pro mě jen za 80% a žádné knihy od Berthera, prosím.

Další celkem průměrná legrácka. Nic víc, nic míň.

V logice by se možná našly mezery, ale civilní, tím pádem věrohodná a nakoenc i přjemně, nenásilně optimistická povídka s dobrou pointou. Snad jenom trochu moc dlouhé.

Mrazivá demonstrace lidské nepoučitelnosti, pomíjivé ceny života a známého pravidla o zapomínání vlastních chyb.

Další legrácka – ovšem tentokrát se skutečně nečekanou a dobře vymyšlenou pointou, jednou z nejlepších ve sbírce. S demonstrací vlastních vynálezů se prostě musí opatrně…

Dalš slabota. Přesně stejné chyby jako v „Právu volby,“ ovšem ještě ke všemu v mnohem nezajímavějším, mizernějším námetu. První povídka ve sbírce, kde jsem vážně přemýšlel o braku.

Tentokrát opět humorná povídka o nečekaných vedlejších účincích jednoho v podstatě a s drobnými výhradami dobře míněného vynálezu – aneb, každému po zásluze.

Tohle už je lepší. Závěr je předvídatelný od počátku, jenže právě ta předvídatelnost vyplývající z kruté logiky lidské povahy, je na povídce nejlepší. Protože přiznejme si – kdo z nás by tu krabičku neotevřel?

Příliš nechápu smysl této povídky-dopisu, ale určitě není jakýmkoliv způsobem zajímavá či zábavná. Ještě, že byla alespoň krátká.

Bohužel dosud nejhorší povídka sbírky. Nijak převratný námět naprosto pohřbený haldou rádoby morálních a „existenciálních“ keců, ve výsledků mnohem nudnějších a oteravnějších než krátké jednostránkové vtípky ve stejné sbírce.

Povídka, která by se dala chápat jako rýpanec do organizce vědeckého bádání v dobách socialismu – kdybych ovšem necítil mrazivou předtuchu, že úplně stejně funguje i dnes. Náš Albert měl nakonec štěstí…

První kniha s postavou elitního agenta Úřadu pro sabotáž Jorje X. McKieho. Ten je nucen navázat komunikaci se zcela nehumanoidní bytostí, Calebanem, který jako poslední zajišťuje chod sítě teleportačních bran používané prakticky všemi druhy ve vesmíru. Pokud přitom zahyne, nejenže síť přestane fungovat, ale naráz zemřou všechny bytosti, které teleporty kdy použily – což znamená prakticky veškerá vesmírná populace. A co je nejhorší, právě na zahubení posledního Calebena už usilovně pracuje párek psychopatů, vedených navenek zcela nesmyslnými, ale přitom krutě logickými důvody.

Kniha není, jak by se mohlo zdát, akčním románem, spíše příběhem „konverzačního typu“ založeném na snaze agenta McKieho dorozumět se v časové tísni a pod krajním psychickým tlakem vzhledem k významu úkolu s bytostí, která veškerou realitu, emoce i pojetí etiky vnímá naprosto odlišně než lidé. Herbert tu názorně ukazuje, že nestačí jen mluvit stejnou řečí. Ke skutečnému porozumění je třeba aspoň zčásti shodné vnímání a emoční základ, protože jinak slova prostě nestačí, jejich význam je pro obě strany příliš rozdílný a porozumění neskutečně obtížné.

Celkem vzato se mi tento díl líbil nepatrně méně než „Experiment Dosada,“ a domnívám se, že za to může hlavně český překlad. Převést z angličtiny do češtiny všechny slovní kličky, hříčky a jazykové kameny, o které zakopává nešťastný McKie při snaze dobrat se těch správných odpovědí, muselo být nesmírně obtížné, a obávám se, že by se to zcela nepodařilo, i kdyby za překladem stál sebelepší expert. Tím pádem kniha ztratila patrně dost podstatnou část „náboje,“ kterým ji autor naplnil, přesto však zůstává čtením, co rozhodně stojí za pozornos.

Krátce řečeno cosi jako SF ekvivalent „Pohotovosti,“ několik novel z prostředí galaktické nemocnice propojených volně postavou hlavního psychologa O´Mary. Práce v zařízení pečujícím o zdraví mnoha inteligentních tvorů převážně velmi nehumanoidního vzhledu, fyziologie i životního prostředí klade na lékaře vysoké nároky a často je staví před nutnost řešit i podstatně jiné problémy než medicínské. Pokud tedy chcete zjistit, jak to dopadá, když je neoblíbenému doktorovi hozena na krk péče o osiřelé emzácké mimino váhy pár set kilogramů, jak těžké je chytit uprchlou měňavku nebo co se stane, když nemocnici postihne nápor zraněných z válečné vřavy, čtěte.

Je možné, že námět intergalplanetární nemocnice někdo použil dřív nebo naopak později, a že to udělal lépe než James White, a také, že právě lehčí tón povídek občas věci trochu škodí. Já ale žádnou jinou verzi tohoto námětu neznám a celkově hnihu hodnotím jako velmi zdařilou.

Povídka mne nechytla, nazaujala a vlastně i nudila. Snad proto že je příliš vztahová a emoční, to já nemusím.

Průměrné číslo, nijak zvlášť zajímavé. Trochu víc mě oslovila jen povídka Douglase Smthe a možná „Pánův hlas,“ ale celkově nic výjimečného.

Nápad poměrně zajímavý, to nelze popřít. Psychologicky snad také celkem věrohodné, ale ten zbytek, zdůvodnění a logika… podle mě bída.

Ironická filipika o tom, k jakým koncům mohou vést reformy našeho školství. Předkládaný stav je pochopitelně nadsázkou, nicméně se obávám, že nepostrádá jisté reálné jádro povyšující povídku nad úroveň obyčejné glosy pro pobavení.

Nejdelší povídka domácí sekce. Pokud o kyberpunk, který mi přesto přišel tak nějak mdlý, jen klouzající po povrchu, napsaný bez zaujetí a bez nejmenší invence. Úplně špatné to není, ale je to prostě povídka, kterou do měsíce zapomenu.

Douglas Smith na mě prostě umí. :-) Možná, že jeho zápletky nejsou nic extra, ale dokáže vybrat takové, co mě prostě zaujmou a zpracovat je způsobem, který mě osluvouje. Bloudění záhadným domem výstředního vynálezce, který ho přeměnil ve smrtící past a zkoušku přežití pro tři malé lidi (myšky) prostě člověka chytne a nakonec jsem prokousal i těmi rovnicemi, typograficky samozřejmě zcela zkaženými. Uznávám ale, že ne každý z toho musí být tak odvázaný jako já.

Zvláštní povídka se zvláštním námětem a dost zvláštními hrdiny i zpracováním. Přitom po krátkém počátečním chaosu jde dost dobře pochopit, o co běží a dění má hlavu i patu, snad až po samý závěr na koncertě, který je bohužel překombinovaný. Přesto souhlasím s předchozím komentářem, tohle chtělo hlavně větší prostor.

Chápu, že konflikt okolo darwinismu představuje v USA mnohem atraktivnější téma a tím pádem tam podobná povídka vzbudí větší pozornost. Také není špatné napsaná, některé věci (smrt Paulova otce) zůstávají zcela správně zahaleny tajemství, ale přesto mi to přišlo příliš rozvláčné a utahané.

Poněkud mdlá povídka o snaze vymanit se z okovů předem určeného života a také o poněkud podivných rodinných vztazích jedné dívky žijící v budoucnosti v kolonii na Měsíci. Obsahuje pár dobrých nápadů, ale na Kellyho standardy je to podprůměrné a obecně pak pouze průměrné čtení.

Povídka o zajímavém fenoménu lidského neštěstí – seběhnuvším se zástupu. Příjde mi trochu nereálná (v tom špatném slova smyslu) v tom, že v USA se soudí a soudili lidé kvůli maličkostem, kdežto v této povídce je hned několik žalovatelných aspektů, přesto o žádných žalobách Bradbury nepíše. Rozmělnil by atmosféru i příběh, to jistě, ale… Od 40. let se také změnilo chování lidí. Hrůza ze zástupu, který sleduje lidské neštěstí a utrpení, mne nejímá, zato hrůza z nezájmu lidí, kterým často druzí nestojí ani za ten morbidní pohled na krev, ta mne děsí víc. To by byla aktuální povídka, Zástup je jen lehce mrazivé připomenutí dob, kdy k sobě měli lidé blíž.

Neoslovilo mne to tak, jako jiné Bradburyho povídky. Je na ní už poznat zub času a vítr pro mne asi není ten správný hororový prvek. Navíc ta konverzace po telefonu…prostě jsem se s touto povídkou trochu minul.

Tato Jam session je prostě můj šálek kávy. Sešli se tři povídky, z nichž prostřední hraje na exotický nástroj, který mne neoslovil, ale vidím, že muzikant za sebou nemá jenom lidušku a umí. První a poslední hudebník jsou vynikající, poslední bych řekl přímo fantastický. Ten styl! Ta nebojácnost při práci s členěním, s přeskakováním z tóniny do tóniny, ta drzost! Pestrost! Úžasné. Ladí to, ale rozhodně to není pro každého. Tohle není Abba, přátelé.

Usedlost má všechny atributy vynikající literatury v hávu SF, protože (přestože) zde SF hraje až druhé housle (ačkoliv je to nejvíc SF povídka z celé sbírky). Troufám si říct, že jde o zkrácenou a notně švihlou podobu generačního psychologického románu s námětem „muž, nepřátelská planeta a několik žen, které tam všechny přiletěly na inzerát“. Nebudu prozrazovat nic víc, byla by to škoda. Autor si s tím totiž poradil vpravdě mistrovsky. Sem tam utrousí kousek Bible, sem tam nějakou opravdu silnou větu a mezi tím vším odsýpá příběh jak z eposu. Vyzněním mi to připomnělo Malého prince. Když autorovi odpustíte (nebo přivítáte) cynický pohled na svět a dokážete se vyznat v jeho nepřehledném stylu, musíte na konci zamáčknout nějakou tu slzu dojetí, tak, jako já teď.

Geniální. Jedna z mála knih Philipa, která mimo hlubokých úvah nad životem,smrtí a vírou přináší i jednodušší linku sci-fi příběhu. Ovšem neodpustím si malou poznámku – byť se kniha může zdát hodně originální námětem, vyšla v roce 1974 a o 22 let dříve, tj. 1952, vydali Pohl&Kornbluth knihu s názvem The Space Merchants – Obchodníci s vesmírem. A inspirace je zde naprosto zřejmá. Co se stane, když ve světe plném policejního bezpráví,paranoie a škatulkování lidí, ztratíte svojí identitu a stanete se obyčejným pěšákem určeným k nuceným pracem? Ale jak je u Dicka zvykem, svůj příběh rozvádí v mnohem paranoidnějších vizích díky drogám, které ovlivňují myšlení a posouvají jejich uživatele v několika paralelních světech. V jednom je hlavní hrdina světovou celebritou, zatímco v druhém ho nikdo nezná a vlastně neexistuje.Jedno z nejlepších děl P.K.Dicka.

Drsný príbeh s geniálnou atmosférou. V post-apokalyptickom prostredí, kde ľudia umierajú od hladu má hlavný hrdinu stále dosť vôle ísť napriek všetkým prekážkam ďalej a ukázať synovi, že oni su tí dobrý a nesú oheň. Syn sa zasa o otca dojemne stará. Samozrejme autorom je Cormac McCarthy, takže vo svete padli morálne hranice a každý sa stará o len svoje prežitie. Hrdinovia nemôžu a ani nechcú ostatných zachraňovať. Práve v takomto prostredí kontrastne vynikne láska otca k synovi a jeho ochota sa zaň obetovať. Vďaka tomu ide napriek celkovému drsnému prostrediu o pozitívnu knihu. Doporučujem prečítať v anglickom origonáli, kvôli autentickejšiemu zážitku z McCarthyho svojského štýlu. Pre mňa jednoznačne najlepšia kniha, aká za posledné roky vyšla.

„Brány Anubisovy“ – dobrodružná jízda v proudech času. Brendan Doyle je literární odborník na básníky 19. století, což jej předurčí k zajímavému výletu. Londýnské ulice minulosti se však ukáží být velmi nebezpečným místem a zoufale nepřipravený hlavní hrdina musí čelit nejen všemožným hrdlořezům, ale také mágům a jejich výtvorům. Román je velmi svižný, za několik desítek stran čtenáře spolehlivě vtáhne a nechá pohltit skvělou atmosférou. Zdařile mixuje temnou fantasy s prvky humoru, ukazuje podivná zákoutí londýnského podsvětí i běžný městský život, nezvykle (a povedeně) pracuje s magií. Navzdory neustálému přísunu dobrodružství a akce je nutné se na četbu pečlivě soustředit, vnímat detaily, jinak bude časem akutně hrozit ztráta souvislostí. Některé události sice lze snadno předvídat ve značném předstihu, jindy je zapotřebí se urputně přehrabovat v paměti a hledat záchytný bod. Tim Powers totiž nepovažuje své čtenáře za hlupáky, nechává je dedukovat samotné a málokdy se uchýlí k polopatickému vysvětlování. Výjimečnost „Bran Anubisových“, jejich originalita a čtivost, dovolují velkomyslně mávnout rukou nad (egyptskými) bohy ve stroji. Místy imho malinko pozlobil překlad: občas se mi nějaké souvětí těžko soukalo mozkovými závity, sem tam zarazilo nezvyklé slovní spojení, z obratu „interviewovat“ jsem se osypala beďarama. Drobné výmoly na této nadmíru zajímavé cestě mi nicméně nezkazily zážitek, mé první setkání s tvorbou Tima Powerse dopadlo nad očekávání dobře. Jestliže i vy hledáte netradiční dobrodružství, otevřete „Brány Anubisovy“ a směle vstupte. 88%

Musím naprosto souhlasit, že styl psaní je zvláštní, ale je třeba brát v potaz ,že originál vyšel v roce 1959 ,a navíc bych řekl, že forma psaní je trochu úmyslná, už vzhledem k tomu, že o překlad se postaral Pan překladatel Jan Kantůrek. Jinak vzhledem ke kratšímu rozsahu je to taková oddechovka bez hlubšího děje, co lze přečíst za jeden den. Každopádně příjemné čtení o tom, co se stane, když severští bohové přenesou dva bratry z naší reality do své a zapojí je do Ragnaroku – rozhodující bitvy mezi obry a bohy. A pokud Vás zajímá jak to vypadá, když Odin místo svého bodce drží v ruce bazuku a Valkýry hážou na bitevní pole granáty a atomovky, určitě doporučuji.

Kniha o mladé dívce pro mladé čtenáře… Má úžasnou atmosféru, tak trošku jako básnička, která popisuje zimu a lásku..ale bohužel ta atmosféra je všechno. Je to celé hodně vážné, hlavní hrdinka je předčasně vyspělý teenager (no řekněme si upřímně…v domě máme kluka snů, víme že s ním už nebudeme moci strávit moc času a jdeme do školy? ehm…), autorka si taky spoustu věcí usnadnila ať už to jsou rodiče hlavní hrdinky, kteří si jí nevšímají a tudíž si vůbec nevšimnou, že v domě bydlí další člověk, nebo otázky, které by normální člověk položil na začátku, zodpovězené na konci… Je pravda, že to má jen málo společné se všemi těmi upírskými a vlkodlačími příběhy pro mladé, jenže v tomto případě to není tak úplně pozitivní… Části, které by měly přiblížit hrdinku čtenáři jsou hodně vážné a sentimentální nebo naopak upadají do fádních popisů, za které by se nemusely stydět ani „deníky“… Největším zklamáním ale byl fakt, že přestože je děj vyprávěn dvěma postavami není v nich poznat pořádný rozdíl a splývají v jednu, což je něco na čem si autorka mohla dát určitě záležet, nebo to prostě nedělat když to nešlo :) Zjednodušeně řečeno: je to hezké počtení, poetické a s prostupující atmosférou, ale na druhou stranu… příběh nic moc, ikdyž nápad je určitě velice zdařilý.

Díl se dá opravdu nazvat jako nudnější, nicméně i přesto má co nabídnout. Sice nejsme uprostřed bitvy a neženeme se vstříc smrti, ale příběh má svoje kouzlo i tak. Drtivou většinu trávíme na opravárenské základně a sledujeme politické intriky. Kniha pokračuje tam, kde předchozí díl skončil a chystá se vojenský soud. To je přibližně polovina knihy. Jenže pak to přijde. Druhá polovina je depresivní a z Honor se stává chladnokrevný zabiják. Sice jsem jí to nepřál, ale popsáno to bylo výborně. V minulém díle jsem se těšil na rozjezd války s republikou Havenem. Ta je tu potlačeno do pozadí. Avšak ani to mi nevadí.

Když ukrutný a zlý mág, tak 100%, když hrdinové, tak 100% (nějak jsem psychicky neunesla knihu dočíst, ale přečetla jsem cca půlku a postavy mi přišly neskutečně ploché). Děj místy velmi nepravděpodobný, dialogy vykonstruované, dějové rozpory… Fakt jsem to nedala.

Poněkud nepřehledné rozuzlení (pro někoho, kdo to nečte celé; nějak jsem na to neměla chuť, tak jsem hodně přeskakovala) s místy nepříjemným překladem. To, že jsem část konce odhadla několik set stránek předem k velké zábavě také nepřispělo.

Jediná povídka, na kterou roky po přečtení doposud vzpomínám. Povídka až tak dobrá není, na druhou stranu mě částečně přivedla k tarotu, proto to vysoké hodnocení.

Nejvíc mě nudí, když nevím, na čem jsem :) Komu to nevadí, toho povídka asi potěší.