LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Jednoznačně nejlepší kniha série. Tady poznáváme opravdové přátelství na život a na smrt mezi Lyrou a Willem. A i když v posledním díle je děj a jeho vyprávění na mnohem vyšší úrovni, sama za sebe říkám, že nemám ráda příběhy, kde je sice svět zachráněn a zachován jako takový, ale kde hrdinové… No však si to přečtete. Podle mne ale poslední díl nekončí ani zdaleka happyendem… ale co, nechci vás strašit:-)

Velkomyslné a originální. Víc k tomu nemám co dodat, protože každý, komu se to zlíbí, si to může jednoduše přečíst a pochvalovat se tomu stejně jako já.

Snad nejlepší kniha od tohoto autora, kterou jsem četla. Nebyla tak sentomentální a nemusela jsem se do čtení nutit, ať tak či tak, příběh herce Velkého Jordana v roli prince Viktora aby mu pomohl na trůn je směsicí nebezpečí a šílenství nemalým přičiněním jeho bratrů. Nakonec, i když je princ Viktor nejlidštější z královských synů, je ten pravý na trůn? Šílenství mají v rodině. Je čas změnit královskou linii. A jak nejlíp, než dosazením princova fyzického dvojčete?

Velmi originální a důvtipné bajky, které mohla vymyslet jen Ona. S nimi se znovu ocitáme v dětství a nic nám v tom nemůže zabránit. Jsou stejně silně zakořeněné v mém srdci jako jejich mudlovské sestřenky o Růžence, Popelce, Červené karkulce nebo například Perníkové chaloupce. Doufám, že i vám přirostou k srdci…

Mě osobně tato kniha učarovala a nemohla jsem od ní odtrhnout oči a nejspíš díky tomu jsem ji přečetla tak rychle. Nestačí mít jen dobrý nápad na správnou fantasy, chce to procítěnost, s jakou se vám to bude lehce číst a nebudete si připadat zmatení nebo znechucení. A takové grády podle mého názoru (i jiných) právě Christopher Rowley. Často jsem četla fantasy nebo sci-fi romány, které nebyly vůbec špatné svou nápadivostí a originalitou, ale musela jsem se nutit je dočíst – a to je špatně. Není nad klasickou, starou dobrou fantysy. A tady ji máte.

Dávám naprosto plný počet procent a dala bych i víc, kdby to šlo, nemám, co bych vytkla… 100%

Příběh poslední štace umělce – autora cestopisů, které ovšem nepíše ani netočí, ale prožívá. Vítejte na další planetě světa Dilvermoon, planetě drsné, lépe řečeno zabalené do drsných barbarských manýrů pro potěchu turistů. Jádro však drsné opravdu je – klan potápěčů, riskujících svůj život…proč vlastně? Pro emoce a prožitky? Pro překonávání strachu? Pro pocit, že opravdu žijí? Odpovězte si po přečtení sami.

Pokud jsem to správně pochopila, prvním dílem Lesního království (Východ modrého měsíce) začíná dobrodružství Ruperta a Julie alias Jestřába a Rybářky. Pak, v době , kdy se odvíjejí druhý a třetí díl Lesního království (Krev a čest – o herci Jordanovi v roli prince a později i krále Redhartu Victora; Dolů mezi mrtvé – o dvou hraničářích plnících svou úlohu v záchraně světa) v Dolních královstvích, daleko na jihu až za Mrtvou zemí, ve městě zločinu Haven, prožívají mezitím Jestřáb s Rybářkou ty svá dobrodružství v sérii Jestřáb a Rybářka a poslední díl Lesního království – mimochodem tennto – uzavírá obě série. Není to tak, že by byla jedna sága v určitém čase a druhá až po ní, odvíjejí se souběžně, ale tento díl má zásah do obou zemí a ovlivňuje je a uzavírá ve stejný čas, stejnými hrdiny.

Doufám, že vám, kteří se v tom špatně orientovali, jsem alespoň částečně pomohla.

Přečetl jsem všechny a musím dodat, že jsem nebyl ani nijak nadšen ani nijak rozezlen. Drachenfels byl v pohodě a docela se mi líbil. (akorát sem si neměl číst konec přišel jsem o pointu) Bestie v sametu se mi líbila mnohem víc. Holt je mi drsnej polda, osvícenej šlechtic a vědma milejší než upírka a komediant. A Genevieve nemrtvá je složena ze tří na sobě jen velmi velmi volně navazujících povídek. Ta první se mi líbila hodně, hlavně duch propadla. Udolfo byl velmi dobrý nápad na horor, horor by to byl perfektní, takhle mi to přišlo trochu prázdné. Hlavně jsem postrádal vykreslení postav jak si do hloubky, vzhledem k povaze Udolfa by to mohl bejt mazec. A ta třetí je někde na hranici. Nemám rád jednorožce a nemám rád jejich zabíjení…

Podivná planeta se svérázným životem jako pozadí pro povídku o osobní svobodě, důvěře a zneužití důvěry a o pohlcujícím vlivu peněz v podobě megakorporace SeedCorp. Dostaneme se hlouběji pod kůži světa Dilvermoon – poznáme emancipátora a to, proti čemu bojuje. Škoda jen, že autor příběh více neusadil v realitě. Trochu jsem se ztrácel v prostoru.

„Smrt vás všech se jmenuje Sinthoras!“

Prvý diel prečítaný… čo dodať? Zo začiatku som sa knihy bál, keď som videl tú skvostnú obálku v pevnej väzbe, ktorá má v mojej knižnici svoje česné miesto. Vždy som hľadal nejakú knihu, ktorá by mi priblížila mentalitu trpaslíkov, nejaký silný príbeh, ktorý by mi týchto neohrozených bojovníkov sídliacich v horách vykreslil podľa gusta. Dočkal som sa! Markus Heitz píše najlepší fantasy román, v ktorej hlavnú úlohu tvoria trpaslíci. Príbeh učňa Tungdila a boj s Mŕtvou zemou ma vtiahla, kniha sa číta veľmi dobre. Kto si neobľúbi dvojičky Boindila a Boendala (nielen ich) a ich žarty na svoj alebo iný účet, ten nie je človek (trpaslík :-)) Okrem hlavnej dejovej linky sa dočkáte aj zrád a intrík + nečakaných úderov pod pás. Trochu som bol zmätený, že používali namiesto dní a rokov obehy a cykly. Kto si chce prečítať knihu s trpaslíkmi v hlavnej úlohe, toto je tá najlepšia možnosť!

„Oink, oink! Sviňuchy!“

Nejlepší detektivní příběhy v hávu fantasy (magie na denním pořádku) z doby alternativní Británie, kde nezemřel Richard Lví srdce v bitvě, ale jako starý vladař sešlý věkem, který založil zcela novou dynastii. Příběhy s lordem Darcym (novodobý Sherlock Holmes), ve službách prince Richarda, se odehrávají zhruba v polovině dvacátého století. Darcyho pomocníkem není doktor Watson (byť lékař Pateley by za něj částečně pokládán být mohl), ale jeho čarodějný přítel – mistr Sean O´Lochlainn. Jedná se o klasické detektivní příběhy plné železné logiky ve smyslu klasické detetivky, ale prodchnuté laskavým humorem a nadhledem, kterým Randall Garratt doylovské postavy jednoznačně obohatil.

Toto dílo je více než důstojným navázáním na odkaz R.E.Howarda, ostatně jako každý počin Cartera, Campa nebo Nyberga. Conan je zde již legenda a svými soupeři prochází zbrocen krví s nemilosrdností sobě vlastní (např. masakr na Vilajetském moři). Na mnoha místech knihy mi opravdu běhal mráz po zádech za čež mohla ukázka barbarovy čiré surové síly a vzpomínky na bývalá dobrodružství (která jsou známa jen pro čtenáře znalé Conanových předešlých dobrodružství). Nicméně ke konci mi přijde kniha poněkud uspěchaná a jakoby autoři byli omezeni počtem stránek se snaží nacpat, co se dá, aby ještě posílili Conanovu legendu. V každém případě se tato kniha vyplatí přečíst.

Jednou věcí jsem si absolutně jistá: deset a více let zpátky by mě tahle krátká povídka neoslovila, přišla by mi roztahaná, v první půlce o ničem a ne úplně jednoznačný konec by mě štval. Ale jak čím dál častěji slyším oslovení „paní“ místo „slečno“, mění se moje hodnoty, pohled na život, vesmír a vůbec…;-). Rozumím duševním pochodům manželky při pohledu na svého stárnoucího partnera, chápu je a tím pádem nejsou „o ničem“. Imho další důkaz Kingova geniálního citu pro zanoření do lidské psychiky. Směřování příběhu a jeho pointa může leckomu vyvolat na rtech pohrdavý úšklebek, pokud jste však už zažili stav, kdy vás podvědomí neodbytně připravovalo na blížící se tragédii, smát se rozhodně nebudete. Možná se vám, stejně jako mně, sevře hrdlo a bude vás mrazit. Závěr, kdy je čtenář ponechán, ať si to přebere jak chce, považuji taktéž za povedený. Původně jsem chtěla dát 70%, ale čím déle vše v hlavě rozebírám, tím lepší se mi povídka zdá. 77,7%

spíš než horor je to thriller s menšími hororovými prvky, ale to nevadí, protože mi to líbilo a plným právem si to zaslouží pět hvězdiček. Je to hlavně kvůli tomu, že Hill neustrnul ve svém literárním vývoji a v porovnání s Rohy je Černá krabice jen vydařeným cvičením z workshopu pro mladé autory. Rohy dokazují, že Hill na to má a že je jedna z největších star mladé autorské generace, a že je rozhodně synem svého otce. I přes fakt, že od začátku víme, kdo je tu hlavní parchant a že nás nečekají nikterak šokující odhalení, se mi to líbilo. A to hlavně z toho důvodu, že postavy jsou tu tak živoucí a propracované, že mě až chvílemi přecházel zrak. Překvapivě mě pak nejvíc zaujal záporák, který se mi zdál nejvíc propracovaný a byl skutečná literární svině, i přes to si myslím, že by příště mohl Hill stvořit ještě lepšího. Každopádně tenhle mě uspokojil hodně a byl pro hlavního hrdinu důstojným protivníkem; sečteno podtrženo: Joe Hill se vrací s novým románem na pomezí thrilleru a hororu v němž neustrnul ve svém vývoji a dál nám dokazuje, že s ním musím na poli literatury počítat

Mě se líbila hned napoprvé, prostě staří dobří Rogan a Gorja. Jinak žádné extra kontroverze jsem si ani nevšimnul…

Druhá kapitola z Malazskej knihy padlých je oproti prvej iná. Zmenilo sa prostredie, prevažnú časť príbehu strávime na púšti, trochu aj na mori a záverom opäť v meste. Na rozdiel od prvej knihy som sa do tejto začítal úplne bez problémov, v deji som sa rýchlejšie zorientoval a aj keď tu máme množstvo postáv, do ich zoznamu som pozeral oveľa menej než pri jednotke. Dvojka je jednonačne prehľadnejšia. Na druhú stranu, všetky dejové línie neboli tak pútavé, ani rovnomerne rozdelené ako v Měsíčních zahradách a napr. putovanie s Coltainom bolo niekedy zdĺhavé. O to viac som si užil báječne vykreslené postavy, aj keď nie všetky boli sympatické, či príjemne nečiernobiele ako v jednotke. Z Felisín sa stala mrcha, ako som čakal, Icarium s Mappom ma dojali, škoda, že Coltainovo putovanie nebolo niekedy opisované prostredníctvom Coltaina, tak pôsobí ako mýtická postava (čo mal zrejme Erikson v úmysle), ale zakončenie línie ma zanechalo v ohromení s vetou „To nie je fér!“. Je tu už aj trocha humoru – s Iskaralom Pustom. Až v posledných kapitolách príde niekoľko informácií, ktoré dopĺňajú a ani nie tak objasňujú, ako ukazujú iný pohľad na udalosti v Malazskej ríši, ktoré sa snažíme pochopiť. Na záver musím pochváliť súboj Spárov v meste Malaz, dúfam, že v budúcich dieloch sa dočkám viac mestského prostredia. Tiež si rýpnem do obálky (prvé vydanie), je naozaj výnimočne nevkusná – akýsi dinosaurus, čo mal byť zrejme ohař stínu, pár machúľ jazdcov… Tfuj. Teším sa na tretí diel – známe postavy, pár vysvetlení… akurát ma straší tých 940 strán. 95%

Největší výhodou druhého dílu pro mě bylo, že jsem se již nemusel seznamovat s hlavní hrdinkou. Měl jsem ji rád od začátku až do konce. O to zajímavější bylo sledovat její myšlení, chyby a nehody, co se během knihy staly. A nejen jí. Místy už jsem si opravdu nebyl jistý vůbec ničím a zemřít mohl úplně kdokoliv. Ani Honor z toho nevyjde bez škrábance. Příběh je taky zajímavý. Po úspěchu u stanice Bazilišek dostane Honor novou loď a po nějaké době i nový úkol. Letí s několika loděmi do systému, kde vládnou zarytí křesťané a snaží se zde diplomaticky domluvit o předsunuté základně. Problém je, že v této kultuře netolerují ženy na vysokých postech (ani na těch nízkých). Kniha má stejně jako minulý díl postupné gradování děje. Na začátku se rozhlížíme v novém prostředí a na konci se již řítíme na zádech flotily do bitvy. Takže do dalšího dílu čekám jak se Honor vypořádá se svým zraněním a jak bude pokračovat válka s Havenem.

Shpina to vystihl naprosto dokonale: jen hlášky poslepované kvazipříběhem. Nakoukneme do Prahy za vlády Rudolfa II., jedním z hlavních hrdinů je tentokrát sám tvůrce golema Rabbi Löw, klon Gandalfa Šedého. V záblescích mocné magie pak pobíhají a hláškují ve snaze ochránit svět před nezdolnou armádou terakotových válečníků agenti John Francis Kovář, komtesa de Villefort a kyborg Boorman. Tempo je neměnně zběsilé, na logiku se nehledí, psychologie postav se omezuje jen na vzájemné špičkování, smršť vtipů kolísá od povedených odkazů na současnou společnost až po puberťáckou trapnost. Nechybí ani mé „oblíbené“ citoslovce pro demonstrování různých výbuchů a jiného kraválu. Celý tento díl mi přišel jako parodie, na skutečně kvalitní, výjimečný příběh ze světa JFK tedy stále marně čekám. 45%

Šílené, nicméně pořád v mezích, aby to nepřešlo do nečitelné blbosti. Autor využil tradičního souboje mezi Nebem a Peklem, nicméně na původním motivu nezůstal kámen na kameni. Antonín si Nebe i Peklo upravil k obrazu svému, takže například v Pekle bydlí v panelácích, v Nebi mají demokracii a úředníky… Nebyl by to Antonín bez pořádného humoru, proto i tentokráte mnohdy nezůstalo u pouhého pousmání. Popravdě, vážně nechápu, kde autor na ty nápady chodí. Těch nápadů je tam tolik, že některým autorům by to vystačilo na celý život, Antonín to narval do jedné knihy, potažmo trilogie. Prostě čtenář nemá šanci, Antonínovu stylu naprosto propadne a vysvobozením je až konec knihy, kdy se budete modlit, abyste měli po ruce další dva díly. Nicméně i taková výborná kniha jako Daemonica má své zápory. Podobně jako v Zelené, ke konci pomalu humoru ubývá, naopak přibývá akce a erotiky (ne že by ta v Zelené byla). Obojího je možná v závěru až příliš. Dobrý dojem z knihy to ale nemůže pokazit a doufám, že další díl vyjde co nejdříve.

Po Pratchettovi jsem sáhl po několika letech (deseti?) a bylo to osvěžující. Určite jsem si knihu vychutnal víc než dřív. Spousta skvělých hlášek, narážek na skutečnost i vtipných analogií, zkrátka satirický i humorný Pratchett jak se patří.

Jedinečná a ohromující série svoji originalitou, humorem, smyslem upoutat čtenáře a psána s takou grácií, s jakou dokáže psát jen Simon Richard Green. Zaručuji, že se nebudete nudit ani chvíli, a tak jako já se stránku za stránkou budete brodit až po uši v příjemném čtivu, ze kterého vás co nevidět začne bolet bránice.:-) 100%

Hlavním hrdinou je princ Rupert, který je druhorozeným královským synem a ostatní mu to dávají silně najevo a dělají mu ze života peklo. Ale tím Ruperta nezlomí, ale naopak mu dodají odvahu tomu čelit a oprpti jeho staršímu bratrovi Haraldovi, Korunnímu princi, se díky tomu nestal rozmazleným a má předpoklady na správného hrdinu. Král kvůli bezpečnosti nástupce trůnu Haralda a zabránění vzniku občanské válkyy posílá Ruperta na sebevražednou akci zabít draka s jediným úmyslem – chce se ho zbavit. Rupert i přesto neodmítne a vydá se na nebezpečnou cestu s jediným přítelem – mluvícím jednorožcem vánkem, hledaje čest a slávu. Po projetí Neprostupného a Temného lesa a setkání s čarodějnicí vraždící mladé dívky pro jejich krásu, která mu dá mapu k Dračí sluji, konečně dorazí na místo, kde pobývá strašlivý drak chrlicí oheň, drak z bájí a legend opěvovaný minstrely, ten drak, kterého má zabít a… je zklamán. Na cestu vyrazil jen ze dvou důvodů. najít draka, zabít ho a zachránit princeznu a přitom uspokojit královský dvůr. Ale ani jedno z toho se nestalo. Když vstoupil do jeskyně, přivítal ho drak culící se od ucha k uchu a zeptal se ho (on mluví! zděsil se Rupert): „To máme ale dneska krásné počasí?“ To Rupert ani v nejmenším nečekal a bylo to pro něj jako rána palicí. Když pak ještě ke všemu zjistil, že nezachraňuje princeznu před drakem, ale spíš draka před princeznou, to už se mu z toho motala hlava. Princezna Julie, jak Rupert brzy zjistí, s nenechá jen tak něco líbit, a když se na ni někdo jen křivě podívá mrštně ho flákne…:-) Drak se rozhodne, že mu taky neuškodí malá dovolená, a tak se vydávají všichni čtyři (počítaje i jednorožce) na cestu zpět. Shodou okolností tou dobou vychází Modrý měsíc – zdroj Divoké magie a všeho zlého. Dokáží naši hrdinové zachránit Lesní království?

Souhlásím s tomtsem, když říká, že už v první části se popadal za břicho. Kniha je vtipná a originální každým coulem a proto ji doporučuji každému, kdo má jen špetku toho smyslu pro humor. Jsou zde použity tak originální hlášky, že kniha zaručuje smích každému, kdo se do ní jen podívá. Knihu mám přečtenou už asi 18h a pořád dostávám záchvaty smá´íchu, když si vzpomenu na nějaké pasáže. Přeji pěkné počteníčko…:-D

100%

Mírně přisprostlý a s notnou dávkou šílenství, ale děj dává smysl a je velmi profesionálně napsán, takže ať už se mi děj líbí nebo ne, musím uznat, že se to četlo skvěle. 78%

Vlastně mě docela překvapuje, že jsem Zlodějku knih našla tady, na Legii – jediný fantastický prvek v ní je neobvyklý úhel pohledu – příběh se dozvídáme z úst Smrti. (Je to on, nebo ona? Z anglické verze, kterou jsem četla, to nijak nevyplynulo, a to je myslím v pořádku. Do českého překladu si hádám asi museli vybrat.)

Příběh se odehrává v Německu za druhé světové války. Z toho je zřejmé, že Smrt tu není nezúčastněným pozorovatelem, ale velmi zaměstnaným a všudypřítomným pracovníkem, a na některé části zápletky se podívá opravdu zblízka. Kromě konání své povinnosti ale do děje nezasahuje a jen svým trochu svérázným způsobem popisuje, jak válka zasáhla do života malé Liesel a lidí v jejím okolí. Malá nápověda (ale na to byste určitě přišli sami): hodně.

CO MĚ NA TOM CELÉM ZAUJALO:

1. Úhel pohledu.
2. Krásná obrazná vyjádření a přirovnání a zhmotnělé představy pro dokreslení příběhu.
3. Knihy, a slova obecně, jsou tu důležitou součástí.
4. Spoilery.
5. Vložené informace a seznamy, jako je třeba tenhle.

Ten úhel pohledu už jsem zmínila, jenom doplním, že je zajímavou kombinací odstupu (Smrt není člověk a v některých ohledech lidi nechápe, nerozumí jejich způsobu uvažování) a zaujetí, jakému se při práci s těmito tvory asi nedá vyhnout.

Barevné obrazy a přirovnání se raději nebudu pokoušet napodobit, ty si prohlídněte sami; jenom zmíním, že jen popisy oblohy nabízejí snad větší výběr barev a vzorků, než průměrná prodejna koberců. Ale nebojte se, nebudete zahlceni popisy, všechny ty barvičky se dozvíte tak nějak mimochodem.

Už z názvu je jasné, že knížky budou v příběhu hrát významnou roli. Ale nejen psaná slova, i ta vyřčená (a koneckonců i ta nevyřčená) mají velkou, téměř až magickou sílu. A Liesel není jediná, kdo si to uvědomí – o něco dřív na to přišel i ten pán s knírkem, kterého teď všichni denně zdraví zdviženou pravicí.

Možná je to jeden z důsledků toho, kým je náš vypravěč, ale děj se dozvídáme chronologicky jen přibližně. Vždyť už se to celé stalo kdysi dávno a bylo sepsáno, a v celkovém pohledu je těžké udržet pozornost jen u toho jednoho okamžiku. Takže se čas od času jen tak mezi řečí dozvíme, co důležitého se stane za půl roku, za rok. Paradoxně to ale zážitek nekazí, to letmé nahlédnutí do budoucnosti jen zvyšuje zvědavost znát všechny okolnosti, které k události vedly. (Nemůžu nevzpomenout na Flashforward, ale jen tak náznakem – tady do budoucnosti nahlíží jen čtenář, ne samotní účastníci děje.)

A poslední, o co se chci podělit, je něco, co ani neumím pořádně pojmenovat, ale najdete to už při prvním letmém listováním knihou: plynulé vyprávění příběhu je čas od času přerušené vsunutou informací. Informace má svůj vlastní titulek a následuje třeba seznam, slovníkové heslo nebo třeba pouhá věta, kterou někdo právě vyslovil. Určitě se nepokoušejte je přeskakovat – i když jsou vizuálně oddělené, patří do příběhu přesně na to místo, kde jsou.

Myslím, že už jsem teď prozradila téměř všechno, kromě samotného děje. Ale to by bylo na dlouhé vyprávění…

příběhem jsem byl docela zklamán. byl takový nanicovatý, nedokázal jsem se zaujmout. napsán je řemeslně celkem dobře, ale na konci jsem vrčel nespokojeností. celá dějová konstrukce se mi nelíbila, a to nikoliv z historických důvodů, nějak mi skřípala v hlavě.

tohle je přesně ten neff, kterého nemám rád. rádobyvtipný, rádobyaktuální… sice kdesi vzadu je potenciálně zajímavý příběh, ale zpracování je odpudivé.

temný příběh, vypjatý. plný odkazů na jiné příběhy. vytrvalý hrdina. ale právě vzhledem k tomu překombinovaný a pro mě jen s malým přesahem.

moje první, šťastné, setkání s autorkou. mile mě překvapilo takřka dokonalé využití slovanských motivů a české nezvykle slušná stavba příběhu (vnitřní logika, vypravěčské nástroje).

Přestože mám za sebou tři sešity ze série Žena v nebezpečí a jeden sešit ze série Žena v ohoržení, moc by mě zajímalo, kterej šotek mi nakukal abych si v knihovně půjčil zrovna Anděla nad propastí. Horor to není, fantasy to není, romantika to není a ke čtení to není už vůbec. Hrůza (myslím jako číst to). Ale já se nepoučím a nepoučím, už jsem si zase půjčil další dva sešity… (P.S. Tento komentář psal muž, takže osoby opačného pohlaví v tomto příběhu možná najdou trochu romantiky a bude se jim zdát moje hodnocení kruté. Kruté by ovšem bylo někomu Anděla nad propastí doporučovat.)

Všichni tři hrdinové musí být čtenáři sympatičtí, jejich osudy jsou nevšední, hlavním tahounem příběhu je však Arlen. Toužil po slávě, chtěl vstoupit do dějin jako ten, kdo vrátí lidem boj. Lidé ale ztratili vůli bojovat. Největší zbraní démonů je tak lidský strach. I Arlen se bál. Bál se být sám. Chtěl mít někoho, za koho by se rval. Jenže při své pouti za slávou opustil všechny, kdo ho milovali. Otce, posla Ragena, dívku Mery i mistra chraničáře. Objev v poušti nasměruje jeho kroky. Nejdřív je chraničářem, pak poslem a nakonec bojovníkem a jeho osud se propojí s bylinkářkou Leeshou a žonglérem Rojerem. Trochu mi vadila autorova snaha připodobnit lidskou víru v boha ke křesťanství a islámu. Opravdu jsem zvědavá, co si pro nás autor přichystá v dalším díle, protože závěrečných sto stran bylo dynamických, akčních a prostě slibných. Stránky se v závěru otáčely samy, zatímco začátkem jsem se dlouho prokousávala.

Předzvěst budoucích dokonalých povídek. Ray nás seznamuje s některými aspekty světa Dilvermoon, ale hlavně nám ukazuje, jak nebezpečná může být pýcha, nevědomost a podcenění protivníka.

Souhlas se SiriemChico. Svět by měl potenciál, ale nejsme do něj patřičně uvedeni. Postavy nejsou popsány, stěží jsem je odlišil od sebe. Dějem se vine jakási konspirace, ale na place, v akci, o ní nevíme, až na konci se dostaví jakési „aháá“. A to je málo.

Předvídatelné, klišovité a (pro mě) nenápadité. Číst se to dá. Ti, co se rádi nechávají ohromovat SCI plky a nemají alespoň povrchní znalosti z biologie, genetiky a molekulární biologie si můžou přičíst hvězdičku k dobru. Na druhou stranu se autor snažil tam tu vědu dostat, což je víc než na co se zmůžou mnozí jiní, kteří prostě rezignují a píšou radši fantasy. Za přínos považuju úvahu nad dlouhodobým uchováním informací. Literárně autor ale ztroskotal na několika nelogičnostech (rozšíření bakterií s pozměněným genomem v poměrně krátkém čase a jejich životaschopnost v populaci – jak píše SiriusChico) a na tom, že povídka prostě nemá náboj. Je to jak potřetí louhovaná epizoda z Akt X.

Kniha plyne v podobném tempu jako ta předchozí a je i podobně koncipovaná. Akce je pomálu, zato se opět retrospektivně vysvětluje co se vlastně stalo před začátkem ságy. Zelaznyho improvizace už se však poněkud zajídá. Zjistíme totiž, že vše je opět trochu jinak. Což paradoxně takřka úplně neguje předchozí díl a dělá ho z hlediska série zbytečný. Během knihy probíhá odklon od témat žabomyších válek mezi sourozenci a děj se přesouvá k zásadnějším věcem, jako například ke vzoru. Dobrou zprávou je, že již tak komplikovaný děj se už dál nezašmodrchává. Kromě převrácení všeho na ruby, se tedy snad už finálně dovzvídáme „kdo je ten zelej“, „kde je otec“ a „o co tu zatraceně vůbec jde“. S názorem, že má série klesající tendenci souhlasím. Nástup byl impozantní. Časem se to bohužel trochu zvrhlo.

Edit 2022: Amen. Snad jedině s poznámkou, že jak jde série kvalitativně dolů a autor víc a víc cancá, tak čím dál víc nabývá důležitosti překlad, bez něhož by byla kniha k místy dost k nepřežití. Obrácenou optikou se vlastně zdá jako by snad Ivo Reitmayer byl ten hodnej dělič zrn od plev, zatím co pekelný archanděl Michel vědomě zakrývá blábolivý plebs všemi dostupnými technologiemi :-)

Povedená klasická fantasy, to hlavní víceméně řekl Snop. Sympaticky na mě působilo, že družina nešla zlikvidovat veškeré Zlo a porazit Temného pána, jen varovat Spojená Falthská království před hrozícím nebezpečím. Celé to pak působí tak nějak realističtěji a sympatičtěji. Co musím hlavně ocenit je úžasný svět, který se autorovi fakt povedl, škoda jen těch úmorných popisů krajiny, které sice dobře navozují atmosféru, ale když se to přežene, tak je problém prokousat se o těch pár stran dál. Těším se na další díly…

Zjištění, že tuto příjemnou sérii údajně potkal osud „Levných knih“, mě zase jednou přimělo cedit nadávky (ne že by šlo o kdovíjak výjimečný jev v mém podání:-)). Příznivcům fantastiky mohu jedině vzkázat: NEBOJTE SE TOHO! Jde o cyklus srozumitelný, čtivý, s dobře propracovanou psychologií postav, new weird prvků není mnoho a „Hradebním mýtům“ by klidně slušel i laserovký šuplík „Moderní díla fantasy“. Najdete úchvatné bitvy i soukromé boje s vnitřními démony, nechybí cesty za dobrodružstvím – ať už vzduchem či po moři, příznivci intrik si rovněž přijdou na své, zajímá-li vás drogová tématika a putování halucinogenními, morbidními světy, také nebudete ochuzeni. Přičtěte si fajn vkusné obálky a dobrý překlad. Chybky se sice nějaké najdou (např. sem tam bůžek ve stroji, občas dějová linie vyzní poněkud do ztracena), pozitiva však jednoznačně převažují. Zbývá dodat, že každý díl je vcelku uzavřený, ikdyž ponechává i nezodpovězené otázky. Tato trilogie se zkrátka může trefit do vkusu poměrně širokému spektru čtenářů, dejte jí šanci. 79%

Relativně průměrný Kingův kousek. Začíná zmateně, avšak první zmínka o tom, kde se postavy nacházejí a proč, okamžitě čtenáři napoví pointu příběhu a kam se děj bude dále ubírat. Má to lehký přesah, má to melancholickou atmosféru, ale za měsíc budu horko těžko vzpomínat, o čem ta povídka vlastně byla. 55%

Příjemné překvapení :) souhlasím s Renčou, že spousta věcí by byla potřeba osvětlit, ale ani to neubralo na čtivosti. Je to taková kombinace Harryho Pottera a upírských příběhů pro náctileté. Myslím, že ve svojí kategorii se jedná o velice povedený kousek.

povídka jak vytažená z předrevolučního šuplíku. dosti nenápaditá „humoreska“ psaná jako dikobrazí komunální satira. brr.

banální nápad roztahaný v nudném dialogu bez pointy…