LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Neteleportovaný muž se v plejádě Dickových děl snadno ztratí a je to tak úplně v pořádku. Jde o útlé lehce nadprůměrné sci-fi s mírnou detektivní příměsí. Nic víc, nic méně. Kniha nemá přehnané ambice, ani požadavky a přijde vhod hlavně v případě Dickovského sucha.

Jedna z lepších Dickových knih, které ovšem k dokonalosti cosi chybí. Nenajdeme tu onu hloubku a myšlenkový přesah známý z Dickových slavnějších děl a konec trpí efektem „vyšuměním do ztracena“. Což hodně kontrastuje se zbytkem díla, protože 95% knihy je napsáno přímo famózně. Čtivě a přesto netriviálně. Postavy i svět jsou, jak už je to autorovým zvykem, vyobrazeny velmi plasticky. Dick během knihy mistrně pracuje s několika dějovými liniemi, které během děje vcelku elegantně propojí. Používá při tom spoustu detailů udržujících čtenářovu pozornost a sem tam i donutí listovat zpět. Ve finálové rovince bohužel kniha ztrácí dech a výraznější pointa chybí. I přes zmíněné vady na dokonalosti jsem si knihu nesmírně užil a přečetl jí doslova jedním dechem. Což se mi v Dickově případě nestává často.

Je smutným faktem, že se neznalý čtenář lačnící po informacích nedozví o této knize zhola nic, kromě jen pietně opakované fráze : „to se to nedá číst“. S faktem, že je překlad špatný nepolemizuji. Ale přečíst se to určitě dá a některé povídky si v rámci určitého lingvistického nepohodlí může čtenář i užít. Jediný opravdu nečitelný útvar v knize je úvod, který jsem vážně nepochopil ani na po několikerém přečtení. Obsahově je většina povídek výborná. Ať už jde o kratší údernější vypointované příběhy (byť někdy opravdu nechutné), nebo o delší krajinomalebné kusy. Najde se tu i jedna opravdu luxusní legrácka (Vanni Fucci). Líbilo se mi takřka vše možná až na Kentaurovu smrt, která působí spíše dojmem rozepsaného románu, než uzavřené povídky. Jasnou volbou je Vzpomínání na Siri, kde autor doslova omračuje několika úrovňovým retrospektivním stylem vyprávění. Přesto bych se neodvážil knihu jednoznačně doporučit. Každý máme jiné jazykové normy a je na každém, zda se odváží nést riziko špatného překladu a překousne ho.

Slovy profesora Zla, „mně tak dobrá nepřijde“. Kromě dílů o Smrťáčkovi.

Sľubná poviedka z budúcnosti Zeme, ktorá prežila atómovú a biologickú vojnu. Vykreslený svet ma zaujal, silne mi pripomenul Fallout (veľké plus :)) a príbeh je postupne temný a pesimistický. Vadilo mi však, že som sa často dozvedel mnoho informácií za krátku dobu, taktiež niektoré dialógy a scény by si zaslúžili väčší priestor a celok by bol určite lepší. Preto hlavne kvôli kulisám a zaujímavému (ale zhustenému) príbehu 70%.

Asi nejlepší povídka jakou jsem četl na téma setkání lidí a zcela odlišného mimozemského druhu a neschopnosti navázat komunikaci. Svižná a s nadhledem napsaná sci-fi, s drsným zakončením.

Na začátku máme zdánlivě nesourodé kostky skládačky, které však do sebe začnou postupně zapadat. A jak se příběh blíží do závěrečného finále, pro čtenáře asi není překvapením, že největší bestie v příběhu jsou lidé. Pár knih o vlkodlacích mám za sebou, ale ještě jsem se nesetkala s tím, aby v jednom příběhu bylo několik typů vlkodlaků a přitom ti literárně nejběžnější (tedy pokousaní) tam chyběli. Typ loup-garou je známý díky bestii z Gévaudanu, ale u těch dvou „magických“ asi sází Butcher na originalitu. Pokud má čtenář rád detektivky s velkou porcí magie a vtipným hrdinou – smolařem, který hází suché hlášky, i když mu teče do bot, pak je tu Bláznivý úplněk právě pro něj.

Dosti dobrá povídka o nešťastné lásce mimozemšťanky s člověkem, a zároveň zamyšlení nad tím, jak rozdílný může mít samotný pojem lásky smysl u dvou zcela odlišných biologických druhů. Přitom se vše obejde bez patosu i bez happyendu. Normálně bych hodnotil výše, bohužel je to celé „podtrženo“ logickou chybou, která z textu nešeptá, ale doslova řve: Při wergenském způsobu rozmnožování, jak ho Rivera popsal, by celá wergenská civilizace musela dřív či později prostě vyhynout. Pokud si autor ani redaktor originálního vydání povídky toto neuvědomili, je to dost zarážející, a pokud to bylo (spíše) vědomě pominuto jako nepodstatné, jde dle mého o nepřípustné lajdáctví, neboť právě na tom ústřední motiv povídky zčásti stojí.

slusne, ne zrovna excelentni jako JFK od Nemce (Stín legendy) a Bartose ale slusne… podle recenzi jsem cekal nejaky prusvih a… nekonal se…! dobre se to cetlo a jedinou vyhradou by snad mohlo byt to, ze je to psane stylem Zlate ery SF … teda tak trosku, pro dnesniho cynickeho ctenare, „naivni SF“… to je asi take duvod podstatne vetsiny zapornych reakci a komentaru… ja jako old scifista jsem na tehle literature odrustal (stejne jako Pecinovsky) tak me to neprislo divne a nejak zle… :O))

kazdopadne TAK ‚divne‘ jako jsou JFK od Neffa, Prochazky ci Francove tento dil neni… soudneho ctenare neodradi a pokud se pripravi na mirnou naivitu ala Zlata era SF (50ta a 60ta leta) tak snad i potesi…

Fantasy se štítkem 18+ na obálce nepotkáte zrovna každý den… Tady ovšem nejde jen o věk, ale hlavně o to, že Hry na bolest fakt NEJSOU vhodné pro toho, komu už samo slovo bolest spolu s anotací na zadní obálce něco lákavého neříká… Po lopatě: jsou to S/M povídky ve fantasy prostředí. Některé jsou rozpustilé, některé poetické, některé depresivní; některé propracované a jiné spíš z kategorie pokusů a skic. Všechny jsou minimálně dobré, pro „našince“ a/nebo skalní fandy Alraune, jako zajímavý pohled do temných zákoutí z různých období její tvorby. Já věděla do čeho jdu, takže pro mě za 80.

Povídka využívá známou tezi, že lidstvo potřebuje mít nějakou metu, vzdálený, vyšší cíl, prostor k dobývání. Předkládá ji způsobem nijak oslnivým, ale pořád je o 2 třídy výš než Černý led. Takže mnozí hodnotitelé by se měli trochu zamyslet a zapojit soudnost.

Na povídce oceňuji aktuálnost sdělení. Sice ještě nemáme kyberprostor Zónu, kam bychom mohli zcela utíkat před realitou, ale cosi podobného, stále mohutnícího, se okolo nás vyskytuje. Trocha zamyšlení vesměs mladým čtenářům Pevnosti v tomto směru jistě nezaškodí.

Nudná, špatně napsaná fantasy z (pseudo)pravěku. Nejvíc mi vadilo: klišovitost postav i jejich jednání, chaotické ukotvení vyprávění v čase, nelogické načasování a jednání postav, nedostatečná erudice autora ve světě, který si pro své postavy zvolil (od staletého dubu v hustém lese až k čelu pevninského ledovce pěšky za jedno odpoledne?!) a styl psaní, podobající se pokusu 17letého adolescenta. Jestli mu tedy v době psaní 17 náhodou nebylo. Pochválit mohu snad jen zajímavou magii, kterou praktikují někteří pralidé spíše nevědomky, jakoby magie používala lidi jen jako nástroje svého záměru.

Co by jiní autoři dali za Dickovu geniální a dokonale promyšlenou alternativní historii druhé světové války. Pro Dicka však, podle mého názoru, prostředí románu nebylo zase až tak důležité a vymýšlel jej jaksi mimoděk. To hlavní o co kdy Dickovi v jeho románech a povídkách šlo, bylo nalezení odpovědí na různé otázky, na které nelze nalézt odpověď. Například „Je vesmír kolem nás skutečný?“ nebo „Existuje Bůh?“ Nevím zda se odpovědí na své otázky dočkal. Možná ano, sám se prý setkal s Programátorem – tvůrcem vesmíru. Faktem však zůstává, abych pořád neodbíhal od tématu, že Muž z vysokého zámku je nesmírně poutavou a čtivou knihou, která navíc nabízí aspoň částečné pochopení Dickova vnitřního světa a jeho myšlenkových pochodů.

Drsná kniha. Nevinná obálka vyloženě klame. Svět je podobný temným elfům, ale mnohem reálnější. Tady se o zvrhlostech neřeční, tady se konají. Je vidět, že autorka má zkušenosi s S/M, ale narozdíl od románků, kde je děj jen záminkou pro různé druhy hrátek, v této knize je nosný děj a kruté scénky používá jako dobře mířené facky, které čtenáře zhýčkaného stovkami knih proberou a donutí číst a číst… marně vzpomínám, kdy naposledy jsem dala 400 stran za jeden den. Plusem téhle temné fantasy je také to, že není třeba si pamatovat sloupce různých jmen, hlavních postav je jen pár. V knize není příliš bojů, takže komu záleží na akci, ať raději sáhne po něčem jiném. Nápad s tak trochu převráceným Peklem i jmény jistých postav mi přišel zbytečný a nevyužitý, naštěstí nebyl otravný. Každopádně mě tahle nenápadná knížka hodně překvapila a už sháním druhý díl.

Jako samostatná kniha Pistolník moc nefunguje, ale jako součást velkého cyklu a jako jeho začátek to funguje skvěle. Líbí se mi, že King smíchal všechny ty žánry a udělal z toho chutný drink, z kterého člověku nezaskočí. Hlavní hrdina je sympaťák jak se patří a je fajn, že autor neodhalí všechno z jeho minulosti a nechává si další díly skládačky na další díly (po kterých určitě a rád sáhnu). A hlavně se mi Pistolník četl nejlíp (na rozdíl od Carrie a Prokletí Salemu), hádám ale, že u dalších pokračování tomu už tak nebude. Takže za mě určitě pozitivní hodnocení. Tu pátou hvězdičku přidám až dalším dílům, teprve až se vlak pořádně rozjede.

Kniha je svým způsobem uzavřený příběh o pomstě uprostřed pletich tsuranských rodů. Národ, jež známe jako urputného nepřítele útočícího na Midkemii v sérii Trhlinové války se nám nyní představuje z úplně jiné strany. Válka je zde jen okrajově a my jsme svědky politických kliček, které válku berou jen jako možnost zlepšení svého vlivu. Příběh je o mladé dívce Maře, která se musí po smrti svých příbuzných starat o celý rodinný majetek. Je to něco úplně jiného než Trhlinové války. Komornější, avšak promyšlenější. Opravdu to stojí za přečtení.

Tak tohle ne. Miluji knihy, které se vydávají novou cestou, ale v této mi chybělo téměř všechno, proč vůbec čtu. Možná jsem hloupá, ale do poslední stránky jsem nevěděla, o čem příběh vůbec je a i slovo tušila je moc. Hlavní postavy jsem neměla šanci poznat, protože se neustále transformovaly do někoho jiného, a to jak v čase, tak i v místě, což není na škodu, kdybych aspoň dokázala vyčíst jejich motivaci. Celé mi to připadalo jako psaný David Lynch, zmatené, moc snové, absolutně bez řádu. Jediné, co obdivuji je jazyk, kterým jsou odstavce psané, a to, že autor dokáže přepnout mezi různými styly, z nichž většina svědčí o znalosti a umu poskládat slova do krásných vět. Doslova jsem se musela kopat dočíst tuto knížku, a poslední stránku jsem vyhlížela stejně netrpělivě a znuděně, jako když jsem louskala vysokoškolská skripta ke zkouškám.

Velmi nadprůměrné číslo. Žádná povídka není přímo špatná, naopak určitě tři (Anderson, Shea a Roberts) jsou vynikající.

V krátké době druhá povídka využívající samotný magazín F&SF, byť tentokrát jen jako „kulisu,“ hlavní roli hraje poněkud svérázná léčba obezity. Je to vtipné a docela dobré, ale na vynikající „Kletbu Mhondoro Nkabele“ to prostě nemá. 80%

Jak, ksakru, tohle ohodnotit? Je to upířina a není. Je to horor a není. Je to… co je to?! No, nakonec na tom nesejde – čte se to jedním dechem, a to stačí! :-)

Nářez! Michael Shea má talent pro originální nápady i styl balancující na hranici černého humoru a hororu, a tato povídka je dokonalou ukázkou. Nechat se angažovat coby statista při natáčení nového super bijáku o emzácké invazi může být v budoucnu pěkně adrenalinový sport, zvlášť, když se filmuje naživo a ti pavoučci jsou zatraceně skuteční. Přesto stále platí, že nejdůležitější je zachovat chladnou hlavu a přemýšlet. Vedle Andersona nejlepší povídka čísla!

Ach jo, Gene Wolfe. Nijak zvlášť se mi nelíbilo nic, co jsem od něj četl, nechápu, co na něm kdo vidí skvělého, a především nechápu pointy jeho příběhů. Legenda Xi Cygnus je z jeho povídek ještě tak nejlepší, ale pointě jsem stejně neporozuměl – snad to, že obr představuje Zemi a trpaslíci jsou lidé??? Prostě nevím…

Žádná sláva. Dosti ohrané téma v průměrném zpracování, navíc s poněkud nejasnou a divnou pointou. Má to náznaky atmosféry, ale celkově jsem se spíš nudil – a Pat Cadiganová rozhodně napsala MNOHEM lepší věci.

Žamboch se evidentně inspiroval zde: http://www.legie.info/serie/338-vladci-nebes ale mě osobně to nevadí a tuhle sérii v sérii hodnotím maximálně kladně. A ten nápad chřipkou decimovaného světa… mhmmm miluju postapo příběhy…

Miniatura od klasika – jednoduchá úsměvná hříčka, která má přesto něco do sebe.

Slušně napsaná post apo série. Je znát, že díly mají poněkud sestupnou kvalitu, ale autor to utnul včas. Čili i poslední díl je čitelný a dobrý. Lehce k ději, svět je po bioválce, kdy se světem pohybují ti nejbizarnější tvorové, co je schopná splodit jen genetická manipulace a vše požírající plísně. A tomuto světu vládnou nemilosrdní vládci z nebes (viz obálka prvního dílu)

Zajímavá povídka o mimozemšťanovi ukrytém v lidském těle, kterému jsou na stopě jeho pronásledovatelé. Pointa je vcelku předvídatelná, bližšímu vysvětlení se autor elegantně vyhnul. Přesto se to čte dobře a není to nezajímavé.

Není to špatné. Jako studie fanatické společnosti poměrně působivé, ze závěru pak mrazí. Problematické je ovšem logické hledisko, zejména fakt, PROČ vlastně Janice Viktoriině žádosti vyhověla. Z toho důvodu hvězdička dolů.

Tato kniha je stejná a přitom jiná než předchozí díly série. Je napsaná stejně poetickým jazykem, je o čarodějích a dracích, je tu Ged a hlavně Tenar. Dočteme se ale spíše o nečarovných věcech. Ty však nejsou o nic méně důležité než záchrana světa popsaná dříve. Příběh se mi velmi líbil, 10% dávám dolů za příliš uspěchaný závěr (na můj vkus). Tak ovšem paní Le Guinová prostě píše – nežvaní a to je také dobře :)

Naozaj zaujímavá poviedka so štipkou erotiky o jednej inteligentnej vile, o osamelosti po odchode Bernarda a večnej téme rozdielov medzi človekom a umelou inteligenciou.

Jedná se o převyprávění artušovských legend mistrem spisovatelem. Už tím že Steinbeck sáhl po této látce bylo jaksi dopředu dáno že to nemůže být bestseller – ono to není nijak strhující téma. Je to vlastně řada rytířských historek o cti, slávě, odvaze a podivné hrdosti, která v té době vládla. Steibeck z toho vypouští nudné momenty, přidává trochu vtipu a nadhledu, ale stejně to není kniha po které by člověk sáhl dvakrát.

Pekná poviedka o hrozbe zmeny studenej vojny na atómovú a možnosti zachrániť ľudstvo. Aj keď má pravdepodobnosť 1:10 na 16. Čakal som síce iný záver, ale je to realistické. Veď čo zmôže človek, akým je hrdina tohoto príbehu?

Tahle kniha si na nic nehraje, nic neslibuje a přesto dává přesně to co potřebujeme a chceme. Fantasy ve světě, který tak nějak všichni známe, ve světě, který každému něco připomíná. Připomíná trochu svět Dračího doupěte, Gooku, Might and Magic, Warhammery od Kinga hlavně svým humorem. Připomíná trochu dobrodružné knížky co jsme četli v dětství. Hlavní pár hrdinů je natolik sympatický a jejich slovní přestřelky jsou tak zábavné, že jsem se přistihl, že mě nezajímají draci, lední medvědi a ani polonahá kuchařka Julie v seníku, ale zajímá mě jen to, co si zase Silion a Kelem řeknou. Je dobře, že se autoři nesnaží na čtenáře machrovat tím, že si přečetli na wikipedii článek o historii a najednou jsou z nich odborníci na Kelty či Slovany. A pak se nesnaží čtenáře historii nudit a nebo případně na velkou dávku historie nabalit banální příběh a pak to vydávat za fantasy událost roku. Tenhle fantasy svět je prokreslen dostatečně na to, aby se čtenáři líbil, pochopil ho a zároveň neviděl a nebo neměl možnost hledat logické chyby. Dávám palec nahoru a doporučuji k přečtení.

Vynikající atmosferická povídka o lidské chtivosti a co z ní všechno pošlo. Doslova. Konec povídky považuju za jeden z nej, co jsem kdy četl. Kongeniálně ji filmově uchopil slavný hororový rejža Dario Argento, jen ten konec, pacholek jeden, vynechal.

Pohled pod pokličku Tolkienova díla; jak autor tvořil i jak se z fragmentů jeho tvorby stával péčí syna Christophera vydání schopný kus. Vůbec to není špatné a v jistém věku to byla moje nejoblíbenější tolkienovina, kterou jsem vždy v rámci celého cyklu zhltl hned po Silmarilionu jako úvod k Hobitovi a Pánovi prstenů, dnes ale už své kouzlo ztrácí. Při posledním čtení mne trochu nudila a už jsem se těšil na nějaký ucelený příběh bez tuny poznámek pod čarou a neustálého nahlížení do rejstříku.

Nejlepší z TDK1. Neuvěřitelná temná bizarní mystifikační životopisná povídka o malíři a o interpretaci jeho díla. Když jsem to před lety četl, byl jsem v mystickém vytržení a poznání, že čtu něco neuvěřitelně velkolepého. Možná to znáte. Pokud ne, zkuste si PML přečíst, třeba to bude „to ono“ i pro vás.

Zahraniční povídky tentokrát byly solidní, české mizerné. Navíc nechápu otištění Zábranského průniku – vždyť byl v Ikarii i v prosinci 2009! Navíc už tehdy se mi nelíbil, čili dvojnásobné zklamání.

Snad jediný případ, kdy mi film přišel výrazně lepší než knižní předloha. A to je pořád jedna z lepších povídek sbírky. Ach jo.

Jsem zklamán. Mám rád horrorové povídky a od tohohle jsem čekal exotické postupy a exotické náměty. Nedočkal jsem se ani jednoho. Nudilo mne to a žádné mrazení ani fascinace tématem se nekonala. Snad jsem si nepadl do noty s podivným stylem orientálců, i když filmově mi sedí.

Můj první Stephenson. Snad je i výhoda, že jsem to četl, aniž bych měl nastavenou laťku od Sněhu a Diamantového věku, které mají pověst kultovek. Tohle by mohla být kultovka klidně taky, ale asi ne SF, protože fantastických prvků je tam skutečně jako šafránu. Spíš je to absurdní parodie na kolejní život na univerzitách v USA. Díky tomu, že je pro nás Středoevropany tohle prostředí celkem exotické, je to kniha přitažlivá. Sám jsem žil léta na internátě (pravda, na kolejích ne) a nemám pocit, že by se to nějak moc podobalo. Tohle je prostě mnohem ulítlejší. Zároveň je ale v knize i jakási humanita. Nechci to nikomu nutit, ale mně to tak připadalo. Cítil jsem z knihy odsouzení chování některých postav, i když to nebylo jasně vysloveno, autor zvolil od postav i od děje spíš odstup.