LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Nejmladší a nejmodernější práce v knize je psána lehce ironickým tónem a využívá námět od M. R. Jamese. Neurazí, pobaví…pohoda.

Podivná vánoční hra je krystalickou – a řemeslně skvěle zvládnutou – ukázkou klasického strašidelného příběhu z dob, kdy na trůně seděla královna Viktorie. Z dnešního úhlu pohledu je to samozřejmě neděsivá a neškodná vyprávěnka, která by mohla sloužit k uspávání dětí v mateřské školce, avšak máte-li pro tento typ literatury slabost, určitě si ji užijete.

Vrby byly skvělé, proto jsem se těšil na to, co mistr Blackwood ukrývá ve svém Cestovním vaku. Bohužel jsem byl poměrně zklamán. Dle mého ničím nevýrazná povídka, která dojíždí na vlně viktoriánských strašidelných příběhů, avšak oproti „klasickým“ kouskům z oné doby jí něco chybí. Možná popisná hutnost? Nevím. Ovšem napsaná je velice čtivě, takže lehký nadprůměr.

Škoda uspěchaného konce! Po dočtení mě napadla kacířská myšlenka: To se za ty mraky let od dob Seržanta opravdu neobjevila nějaká forma létajících bojových prostředků? Při technické úrovni mechaniků a vymazlenosti tanků mi to příjde přinejmenším nevěrohodné. Jasně je to sci-fi :-) a mimochodem velice dobře napsaná .

Souhlas, četlo se to výborně. Jo,jo – Olgerd je Bůh. Myslím si ale, že tahle série tímto končí. Tipoval bych, že autor začne novou, ve stejném světě, s jinými premisami.

Závan nostalgie v přívalu akčních scifi knih a důkaz že čtivou knihu lze napsat i bez hromady mrtvol. Užije si to každý, kdo má chuť na lehce inteligentní scifi alá Clarc či Asimov, kde se upozorňuje na nebezpečí technologického pokroku příjemnou a zábavnou formou.

Po Pod hladinou jezera další Nixův příspěvek do artušovského kánonu. Opět se dočkáme Merlina, ale tentokrát mu sekunduje Nimue. Pěkná, hladce i hutně, ale hlavně zručně napsaná fantasy, která asi nepřináší nic nového, ale to, co nese, nese hrdě a zároveň lidsky.

Jedná se o akční thriller s využitím paralelních světů. Bohužel, pro mě jako fandu sci-fi to byl bolehlav, kdy většina věcí nedávala absolutně smysl. Děj je velice plytký a podléhá tomu, aby proběhly hlavně nějaké ty střílečky, honičky a strach o život. Charakter hlavní postavy se mění podle autorovy potřeby, je to takový ubohý vystrašený chudáček, který se neustále lituje a přesto, že to má být génius srovnatelný Einsteinem či Hawkingem, tak je naopak velice přihlouplý.

Zaujímavý kus v baklyovskej sérii. Zložený je z poviedok, ktoré sú časovo široko rozprestreté do rôznych období jeho života. – Pasák – čítavá anekdota o tom, ako sa Bakly chtiac nechtiac zapletie do biznisu s ľahkými ženami. Konkurenční pasáci netušia, čo sa na nich hrnie… V Temnote – Žamboch má veľký talent na opis prostredia. Keď je Koniáš v legendárnej poviedke v dažďovom pralese, potíte sa s ním a škriabete si neexistujúce štípance. Tu s Baklym prežívate naháňačku v podzemí bane a opäť je to veľmi intenzívny zážitok. Hon za Rudou Hviezdou – návrat do prostredia Gutawskej púšte ako sa patrí. V najsilnejšej poviedke knižky je to o unikaní s nebezpečným artefaktom až do centra vyprahnutej planiny a ak som predtým písal o autorovej sile vo vykresľovaní prostredia, tu ide opäť naplno. Bonusom je silná bočná postava, ktorá prinesie zaujímavý dejový zvrat. Do Morku Kostí – v prvej polovici ide o netradičnú, zaujímavú, priam až detektívno-špionážnu bakyovku. Po súboji s Rosenom je to už ale celé také čudné, prekombinované a s nie úplne uspokojivým záverom. Zabiják Čarodějů – dej sa odohráva v pomerne ďalekej budúcnosti. Vojna medzi cisárstvom a „tajomným“ vojvodom Daskom už vypukla. Bakly sa tu vrhá do krvavého stretu, v ktorom naplno prebudí svoj skrytý dar. – Jednotlivé poviedky majú rôznu kvalitu, no žiadna samozrejme nejde do podpriemeru. Napriek rozdielom v časoch a prostrediach jednotlivých kusoch sa nimi prechádza plynulo a ide rozhodne o čítavý počin.

Pamatujete na časopis Hrom, vycházející v 90. letech? Místo, kde si podávali ruku mimozemšťané s nadpřirozenem a vše bylo myšleno vážně? Nejeden z nás si tehdy říkal, kdo jen může pracovat v podobné redakci. A právě o nich román Podivná doba je. O novinách, které týden co týden přinášejí ty nejfantastičtější zprávy z Britských ostrovů a o lidech, kteří těmto zprávám věří. Problém samozřejmě nastane ve chvíli, kdy se bizarnost stane skutečností…
C. K. McDonnell má dar zábavného cynika, který sice svět kolem vidí v pozitivních barvách, ale opakovaně pochybuje, že to někomu k něčemu bude. Svoji novou sérii zakládá na podobné premise, jako Ben Aaronovitch s Řekami Londýna, pouze změnil lokalitu a tým hrdinů nestaví do pozice ochránců, ale pozorovatelů. A že jde o povedenou partičku existencí. Právě chemie mezi nimi je tím, co táhne celé vyprávění vpřed a bonusem navíc je prostředí redakce časopisu, kde každý, kdo k téhle práci alespoň trochu přičuchnul, najde své místo. Dokonalost sama.

Poslední Laymonova kniha pro mě – i přes vysoké hodnocení – byla do jisté míry zklamáním. Jasně, v žánru brakovek je to pořád pecka. Rychlá, jednoduchá, pudová. Čte se výborně. V kategorii „Laymon“ (páč to JE samostatná kategorie) je to však takové…no…jako kdyby autor prošel autocenzurou, kniha následně cenzurou…a znovu autorskou autocenzurou…kde je perverze? Kde je hnus? Kde jsou temné náznaky perverzí budoucích? Pár absolutně nepopsaných a jen lehce naznačených vražd…a několik extrémně cudných epizod z kategorie „petite blonde teen“ fakt nemůže uspokojit žádného fanouška Laymonova stylu. Pokud by to napsal tuzemský autor, docela bych se obával, že podle knihy vznikne další veledílo ze škatulky: „česká romantická komedie“. Vydání je relativně v pohodě; překlad je, řekl bych, bez zvěrstev typu „Ó, sladký Ježíši“ nebo „Malé kuře“ – i když překlepů je ke konci více, než by bylo zdrávo. Buď jak buď – stále je to pohodové, odpočinkové a hodně nadprůměrné čtivo. Je to Laymon, avšak hodně krotký. Což je škoda, protože kdyby se odvázal víc, byla by to další plná palba.

Solidní, i když nijak převratná akční/military sci-fi. Největší slabinou je přehlcení technobláboly.

Je to jednoduché a autor jede dost po povrchu, ale je to opět čtivé a zábavné. Olgerd založí klan, město, kraj, království… prostě mu to jde od ruky s minimem protivenství. A příště nepochybně Vodní svět!

K vysokému hodnocení napomáhá až samotný závěr s akční scénou.

Ságu jsem četl dávno a povídky jsem si nechával na později a teď na ně přišla řada. Některé povídky jsou už zpracované hned do dvou televizních seriálů, takže jsem přesně vědel pointu ale přesto jsem si plně vychutnal každou stránku. Tato kniha by mohla být jeden z etalonů žánru podle kterých by se dalo hodnotit vše ostatní. :-) Velice se těším na novou knihu z tohoto světa kterou autor údajně píše. Jen piš barde!

Vypravěčův spolužák pocházející z tajemného rodu podivínů trpí jakýmsi nádorem a chová se divně. Je třeba vypátrat co za jeho podivínstvím stojí. Povídka překvapila, protože pointu jsem kupodivu neuhádl. Nápad dobrý, čtivé i mysteriózní. Autor sice tvrdí že ohavné zlo nemůže popsat, ale to jen obrat ve prospěch svého vzoru. Kdyby chtěl, jistě by fujtajblíka dobře zvládl.

Klasický mustr. Přítel vypravěče podlehne kultismu čehosi nečistého. Povídka graduje stylově za bouřky v cimře novopečeného kultisty. Jako celek ale moc originality nepobrala. Pocta Lovecraftovi je to však vcelku dobrá.

Zajímavý morální klinč v podobě dvou hlavních postav. Otce a syna zkoumajících starobylé egyptské hrobky. Nicméně povídka jako celek skrz svoji předvídatelnost zrovna nezdrtí.

Opět jízda, tentokrát na křídlech děsu a hrůzy . Velice naturalistické ! Na můj vkus snad až příliš, ale pokud vezmu v úvahu, že potkáváme vlastně úplně nejhoršího nepřítele na kterého může lidstvo narazit, není se čemu divit.

Klasické ingradience, až by se dalo říct Lovecraftovská kopírka, ale Blochova explicitita z toho dělá něco víc. Povídka možná neoslní zvratem či pointou. ale je správně nabroušená v detailech a má ostré hrany.

Zhruba dvě třetiny knihy jsem byl doslova nadšený, Jones sevíruje přesně ten typ hororu, který je skvělý, pokud se dobře napíše – tedy vyprávěný absolutně nevěrohodným protagonistou, který nechává veliký prostor pro pochyby, zda se popisované skutečně děje nebo se odehrává pouze v jeho hlavě. V románu je takovou vypravěčkou sedmnáctiletá Jade, frustrovaná středoškolačka z rozvrácené rodiny, typický outsider, který žije ve světě filmových krváků, tedy slasherů. Právě jim je kniha velikou poctou a je tak bohužel logické, že vše graduje skutečným slasherem, kdy mizí tajemno a přichází doslovnost, byť musím uznat, že i tato závěrečná část knihy má svoje kouzlo, které nedovolí románu upadnout do průměru.

Musím přiznat, že při poslechu audioknihy mně běhal mráz po zádech. Zejména v samotném závěru kdy autor říká, že popisované události se staly. Po přeštení (poslechu) si asi můžeme říct, že ti odsunutí Němci měli vlastně štěstí, protože evidentně se tady s neodsunutými nezacházelo zrovna v rukavičkách. Určitě ztratíme iluzi o „hodných Češích“ a „zlých Němcích“. Máslo na hlavě mají oba národy. Autorovi bych vytknul z mého pohledu otřesný a nevěrohodný melodramatický závěr, který připomíná spíš rozuzlení v antické tragedii. Tohle mi tam fakt nesedlo. Rád bych dal „3,5“ ale neumím to, proto dávám „4“ neboť trojka by byla málo. Rozhodně to stojí za to.

Pestrý výběr autora, který nepokrytě těží z HPL i EAP, využívá tradiční rekvizity hororového žánru (upíři, vlkodlaci, zombie, ghůlové…), ale daří se mu do příběhů integrovat i události současného světa. Nebojí se experimentovat s formou (Matka z kamene, Tak končí den a zejména Rozvrat), „neštítí se“ vtahovat čtenáře do děje zákeřnými prostředky, s gustem podléhá pokušení osvětlovat teorii literárního řemesla, čímž děj dílem rozbijí, dílem rámuje. Celkovým dojmem je ten druh mrazivého pohlazení, jako když vám ruka kostlivce přejíždí po zátylku

Hororová vyprávění milují ironii. A rozdíl mezi životem a smrtí závisí na drobnych detailech, např.do které kapsy si dáte klíče. :-) Další z ikonických hororových rekvizit, ovšem v poněkud experimentální formě, kde se ztrácí identita vypravěče, čtenáře i protagonistů. Obraznost a expozice jsou až filmové.

Povídka původně určená pro lovecraftoidní sbírku povídek Ellen Datlow. Hrdinovi se rozpadá život a analogií k tomu je to, co se děje pod městem Albany. Shodou okolností se mi sem promítla estetika vinylů Ronnieho Jamese Dia, kterého jsem v té době až obsedantně poslouchal. V závěru jsem pak zažil magické souznění s autorem, když v hrdinově voze zazní Lock up the Wolves. Drobný detail, ale cosi to ve mně otevřelo.

Inspirováno jednou z lokálních historek a elektronickým folklórem s vysokým mrazogenním potenciálem. Proplétání případu tragické nehody s kauzou zpackaného manželství protagonistky. Zvláštní forma vyprávění (říká se tomu nějak? SIE forma?) vtahuje čtenáře do děje a současně má odcizit protagonistu, jak autor vysvětluje v doslovu. Pro překladatele každopádně výzva, které se zhostil slušně.

Autostop nabízí ideální scénu pro dramatické situace. Viz vousatá česká detektivka Smrt stopařek. Rozehráno je to slibně. Těsně před koncem jsem si říkal, že od Langana jsem čekal víc, ale ten filuta si nejsilnější dávku „kryoterapie“ nechal samozřejmě na závěr.

Kulhánek není můj šálek čaje, neberou mne příběhy, kde na každé desáté stránce někdo škrtí brutálně znásilněnou ženu jejími vlatními střevy. Tuhle autorovu prvotinu jsem měl ale v hlavě jako něco, co mne tehdy hodně bavilo, a protože to navíc spadá do období, které mne zajímá sběratelsky, nakonec jsem provětral peněženku a knihu si pořídil a pochopitelně i znovu přečetl. A ani jednoho nelituju – povídky jsou hodně akční, drsné a poněkud ujeté, ale v míře, kterou může akceptovat i plachý intelektuál, a hlavně opravdu skvěle napsané. Vrcholem sbírky je Instant, za mne jedna z top českých povídek, které jsem kdy četl.

Obvykle nekomentuji jednotlivé povídky, ale tady udělám výjimku. Pro mne tohle patří do top české povídkové tvorby. Někdo přede mnou tu kritizuje pointu jako nejasnou a nedotaženou. Jasně, každý má jiný vkus a vidění, ale pro mne je naopak pointa jako rána kladivem do hlavy: celý ten cirkus, celý ten boj proti instantnosti byl jen brutální hrou, jen sítem, které mělo vybrat nejlepší materiál na špičkové instantní vojáky. Tak to aspoň vidím já, a neberte mi to! :-)

Velmi čtivě napsáno. Poté, co se člověk smíří s autorským záměrem, to už čtenáře nepustí a vyplivne až na konci. Intenzivně je to zajímavé, ale bohužel k lepšímu hodnocení tomu schází ucelený dějový oblouk. Případ, který dává knize jméno, je vlastně hrozně nezajímavý, bohužel. Ale to neznamená, že jde o špatný příběh či špatnou knihu! Jen holt jde spíše o pásmo než o novelu. Popis 50. let je hrozivý i vtipný i surreálný zároveň, což bylo zjevně záměrem.

Theodor Pištěk ve vedlejší roli ovšem jednoznačně potěšil.

Celkem predikovatelná povídka v duchu Lovecrafta. Dobře napsané, ale jinak nic zásadního.

Dobře napsaná povídka, která ovšem zůstává trochu za očekáváním. Hlavním hrdinou je padouch, který nalezne v poušti zapomenutou sochu temného boha. Jak by to asi tak mohlo skončit… Zajímavý je tu snad jen aspekt hororu na žhnoucím slunečním světle.

Robert se s tím nepáře! Nejen, že sám sebe vetkne do povídky jako vypravěče, ale ještě navíc do ní zatáhne i samotného Lovecrafta jako sekundanta a…no nenakládá tam s ním zrovna v rukavičkách. Ani mythosu se nebojí a s klidem si definuje vlastní temná díla i s jejich hlubokou historií. Ten kluk Blochů to hnětá fest.

Poklona Stevensonovi, jehož Bloch dokonce v textu zmiňuje. Jen jeho myšlenku Jekylla a Hydea poněkud přeorganizoval a maličko převrátil. Slušný pokus.

Hororový kraťas kde hlavní hrdina naplňuje určené poslání jeho rodu. Lovecraft je tu jasným mentorem, ale Bloch se nezdráhá místo nevyslovitelné hrůzy plodící okamžité šílenství opravdu explicitních popisů. A jde mu to náramně. Skvělý jazyk, tříbí břitký naturalistický pul­p.

Spíš série filosoficko-politických úvah, pojatá ve stylu antických či středověkých dialogů. V době, kdy byla napsána (a nevydána), mohla mít docela sílu; dnas má význam už jen jako dobový dokument.

Poslední z trojice velkých příběhů Středozemě, který si vysloužil vlastní titul. Dlouho očekávaná kniha ctící stejnou filosofii, jako Pád Gondolinu. Nejde tu jen o ucelené vyprávění příběhu, ale je tu i snaha představit jeho vývoj v čase. Proto původ hned první verze prozaické formy příběhu sahá až někam k roku 1920. Úplným počátkům mytologie mající mnohem pohádkovější formu, než jsme zvyklí. Struktura pozdějšího příběhu je jasně čitelná, ale například Sauron tu není temným pánem, ani pánem vlků, ale černým kocourem vládnoucí kočičím pohůnkům. Pro běžného čtenáře Pána Prstenů možná trochu matoucí, ale pro znalce neskutečná lahůdka.

Těžiště knihy ovšem není v próze ale v poezii. Konkrétně ve Zpěvu Leithian, který ani v plné verzi není dokončený a tady je ještě o cca 40% kratší než v dochované verzi, protože má původně širší záběr a snahou editora bylo vybrat jen k tématu relevantní pasáže. Ty chybějící jsou pak vyplněné shrnutím děje z pera Christophera, často provázené zajímavými poznámkami o postupném vývoji textu. Pan profesor tentokrát odolal tužbě použít aliteraci, verše jsou tedy klasicky stavěné s důrazem na konec slov, což bude pro spoustu čtenářů jistě stravitelnější (zejména pro mě, jakožto pravověrného básnického analfabeta), než staroanglické písmenné rýmy první litery. Argo tentokrát zřejmě z důvodů rozsahu knihy a její následné ceny nezvolilo dvoj jazyčnému vydání básně, takže jsem zalistoval ve třetí knize historie Středozemě a překlad na krátkých vzorcích porovnal se třemi výslednými poznatky : Překladatel musel umět slušně anglicky. Překladatel musel umět ještě mnohem lépe česky. Já naopak neumím anglicky a už vůbec ne česky, přestože oba jazyky na denní bázi běžně používám. Výsledek je prostě a jednoduše…nádherný.

Kniha je rozhodně vymodlené dítě (asi ne jen moje) a zároveň mým suverénně nejoblíbenějším příběhem Tolkienovy mytologie, takže o hodnocení nemůže být pochyb. Závěrem si ovšem neodpustím tradiční pláč nad chronickým nevydáváním Christopherovy série o historii Středozemně v českých luzích a hájích (klidně paperbacích, ale hlavně s obálkami Johna Howe), protože tohle je všechno hezký ale… Počítaje tuto knihu už vyšla nadpoloviční většina obsahu druhé i třetí knihy a ač jde možná o složitější četbu, pořád je to v rámci tématu jen populárně naučná zkratka a nemůže nikdy nahradit tu pravou a jedinou validní studnici informací od mistra syna. Nechápu, že tady můžou vycházet tuny fantasy blábolů (a to i na téma Tolkiena viz. Day a podobní patlalové) a kamínky v obrazu mozaiky největšího autora fantastiky všech dob stále chybí.

Mám-li říct název jedné jediné knihy. Řeknu : Silmarillion.

Paul Atreides dospěl a z mladíka se stal muž, jenž musí čelit vlastní velikosti. A když už jednou stanete na vrcholku potravního řetězce, kdy pro většinu národa jste roven bohu, zákonitě to s sebou přináší intriky z míst, odkud je sice čekáte, ale to neznamená, že jste na ně připraven…
Spasitel Duny je v mnoha ohledech jiný, než úvodní Duna, protože ta pobrala všechnu velkolepou akci. Frank Herbert ovšem nikdy nebyl prvoplánovým tvůrcem, který hodlal masy uspokojit mainstreamem. V druhé knize cyklu je mnohem přemýšlivější, staví hrdiny před nesnadná rozhodnutí a zároveň si připravuje půdu pro další vývoj. Pravdou je, že když jsem román četl poprvé coby -náctiletý kluk, nadšený jsem nebyl vůbec. Dost se na tom podepsal překlad Pavla Bojara a Marie Jakubcové, ale i mé mládí, které od knihy očekávalo něco úplně jiného. Třicet let životních zkušeností a nový překlad Veroniky Volhejnové udělaly svoje a i když nemohu říct, že jde o rovnocenného soupeře Duny, něco do sebe Spasitel rozhodně má.

Další díl se odehrává ve velkém světě a změna prostředí tomu prospívá. Dynamická dobrodružná jízda po různých světových lokacích. Navíc je to v podstatě vyprávění o záchraně zakletého prince a to je archetyp, který pokud se dobře odvypráví, nemůže selhat. Současně ale vykukují problémy s uvěřitelností oddělení světa magie a normálních lidí, kdy utajení v podstatě visí na tom, že normální lidé na magii nevěří(už tisíce let..ehm :-D). Líbilo se mi vyznění, že čestnost je často drahá a to zlé tady často je, protože je to snazší cesta, než že by někdo chtěl opravdu ubližovat. Závěr série je povedený dobře vypointovany a uzavřený, co víc si přát. Ale to kvůli čemu si to budu pamatovat je první díl, ta depresivně punková atmosféra školy, která učí sama a kde nepozorný člověk klidně umře při snídani, to je originál.