LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Pribeh s celkom zaujimavo nacrtnutou pointou na konci. A jednoznacne plus za opisanie samoopravujucich sa strojov, ktore je na tu dobu naozaj prekvapujuce.

Mně se tahle povídka nelíbila. Chápu, že na svou dobu mohla být převratná, ale prostě tentokrát pane Campbele nejsme na stejné vlně. Předpokládám, že mi vadilo to věčné omílání mrtvého světa, vesmíru a času. Podle mne nejhorší povídka sbírky.

Tato povídka mi docela připomněla Wellsův Stroj času, protože skrze jakousi mě nepochopitelnou smyčku se hrdina při letu do vesmíru skutečně přesune o miliardu století do budoucnosti, kde se ocitá na planetě Zemi, která je ovšem naprosto bez života. Slunce je ve stádiu červeného obra a už dlouho neposkytuje dost energie pro život v galaxii (podle dnešních vědomostí by to bylo trochu jinak). Jediné, co ve vesmíru přežívá jsou automatizované stroje na planetě Neptun, které se ale také potýkají s problémem zisku energie. Povídka mě popravdě stejně jako Stroj času nebavila, asi nejsem schopen přijmout některé autorem záměrně použité paradoxy, které bohužel doposud odporují současnému poznání.

Při čtení téhle povídky vám asi nejprve naskočí Wellsův Stroj času, ale mě to stále spíš připomínalo A. I. Umělá inteligence. Základní zápletka s cestou časem do dob, kdy Slunce téměř vyhaslo, není nic objevného, přesto se povídka čte velice pěkně, je dobře rozplánovaná a nechybí nezbytné vyústění děje. Cestování času je však z hlediska fyziky trochu slabší.

Takhle se dřív psalo, smiřte se s tím, pánové a dámy. A i když nevím, jak moc byl Campbell-Stuart vzdělaný, nejspíš vycházel ze soudobých předpokladů o světě a vesmíru. A přiznejme si, za 80 let budou naše znalosti kosmu podobně zastaralé. V této povídce je důležitý jazyk, autorova obrazotvornost a míra sugestivnosti, kterou ono květnaté vyprávění paleoastronauta v první osobě vyvolává. Na verneovkách jsem nevyrůstal, ale tohle ve mně způsobilo podobnou touhu po poznání nového světa, jakou musely mít právě příběhy Julese Vernea na otce a dědy Campbellových současníků. Nedějovost povídky, která může dnešnímu čtenáři fantastiky vadit a průměrnému konzumentovi brakových scífek vyloženě drásat žíly, beru jako jeden z největších kladů povídky. Dodává jí tak charakter… a zkuste si napsat dvě desítky poutavých stran příběhu bez příběhu. Dá to práci a chce to kumšt.

tak u téhle povídky se ani nedivím, že vypadla z výběru v prvním vydání. na svou dobu přináší pár super zajímavých nápadů – antigrav, časoprostor a velký krach kombinovaný s tepelnou smrtí vesmíru. minimálně to posledně jmenované bylo v době publikování povídky žhavou novinkou (hypotéza velkého krachu anglicky publikována až 1934) a autor se odvážně pokusil si takovou situaci představit, jenže dílko je stylisticky děsivé – ukňourané, bolestínské, samá emoce a nic kloudného. odpouštím autorovi spoustu fyzikálních nesmyslů, které potřeboval pro konstrukci zápletky, ale kdyby toho aspoň byla hodna! to ta povídka, jejíž jméno i autora jsem úspěšně zapomněl, kde chodí s kýblem ven pro zmrzlý vzduch, byla alespoň vtipná.