LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Dům je plně automatizovaný, ale bohužel si nemůže uvědomit, že v něm již nikdo nežije, proto připravuje snídani úplně zbytečně. Děj tu není téměř žádný a podzápletka s vyhladovělým psem taky zrovna neohromí.

Pokud by stála povídka někde samostatně, bral bych ji jinak – asi jako memento, varování, zvláště po Hirošimě a Nagasaki. I když i tak samozřejmě vyvstávají hnidopišské otázky, např. kde dům bere slaninu, kde bere vejce, kde bere každý den mléko pro snídaně? Jak mohou být robotické myši znechucené, že dovnitř vešel pes? Mají snad robotické myši emoce? A velký problém je i v tom, že je v Marťanské kronice. Tohle je kronika zániku Země, tahle povídka patří sem. S Marsem to má skutečně jen volnou spojitost. Na druhou stranu ty technické vychytávky jsou popsané moc dobře a člověk by rád takový dům někdy vyzkoušel. Nejspíše ale jen do chvíle, kdy by mu lezly všechny ty předem dané časové harmonogramy krkem (třeba přesně vyhrazená hodina na bridž, bez možnosti přetáhnout o pár minut).

Hravý a strašlivý apokryf, v kontextu Kroniky na mě působící jako protiváha k Usheru II. Koncentrované postapo s rodinným domem v hlavní roli. Jeho automatizované procesy, rytmizované časovými relacemi a pokyny, nabývají povahy básně. Dům připomíná dokonalou hračku, mechanismus, který dojemně plní svůj úkol, i když už není pro koho. Po vzoru psa, umírajícího v jeho útrobách, se honí za svým ocasem až do konce. Text protiválečný a současně kritizující degenerovanou společnost, jež techniku postavila nad morálku. Pro mě je to destilát Bradburyho myšlenek i vyjadřovacích prostředků a také asi jedna z prvních SF, co jsem četl. Tímto mlékem jsem odkojen.