LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

@T'Ana[27]: Dárky k Zimonocím V.--

Poté, co dokončil svou rutinní obchůzku okolo domu, se Roic vrátil do haly v přední části knihovny a našel tam obří ženu se skokovým pilotem. Dívali se právě na svatební dary. Šlo o širokou škálu předmětů, která sem chodila již několik týdnů. Každý musel projít nejprve rukami Pyma, který jej rozbalil, projel bezpečnostním scanerem a znovu zabalil. Když měli oba snoubenci čas, rozbalili si dárky a vystavili je spolu s kartou dárce.

„Podívej se, Arde, to je tvůj,“ řekla seržantka Taura, „A tady je od Ellie.“ „Á, tak co nakonec vybrala?,“ zeptal se pilot. „Kdysi mi řekla, že zvažuje poslat nevěstě svatební obojek s hřeby, na Milese, ale obávala se, že by to bylo nesprávně vykládáno.“

„Ne…“ Taura něco zvedla, volně jí to splývalo v rukou, husté, černé, lesklé, a téměř tak dlouhé jako ona. „Vypadá to jako nějaký kožich … Ne, počkej, je to deka. Je to báječné! Sáhni si, Arde. Tak neuvěřitelně měkké. A teplé“. Přitiskla tvář proti měkkým záhybům, a z jejich rtů se vydral radostný smích: „Ono to přede!“ Mayhew povytáhl obočí až k postupně ustupujícím řídkým vlasům. „Dobrý bože! Že by to…? Ale to by bylo příliš drsné!“

„Co? Proč?,“ nechápavě na něj zírala Taura. Mayhew nejistě mávl rukou. „Je to živý mech, genetický produkt. Podobný jako ten, který Miles kdysi dal sám Ellie. Jestli mu vrací jeho dar, je to nevhodné sdělení.“. Zaváhal. „Ale na druhou stranu, …pokud koupila pro šťastný pár ten přehoz nový, pak by to znamenalo něco docela jiného“.

„Uf.,“ Taura naklonila hlavu a podívala se zamračeně na kožešinu. „Můj život je příliš krátký na to, abych luštila nějaké jinotaje. Takže co to tedy znamená?“

„Co já vím! Ve tmě jsou všechny kočky černé… Zajímalo by mě, jestli uvažovala, že tak předá určitý vzkaz?“

„No, pokud ano, neopovažuj se o tom nic říkat ubohé nevěstě, nebo přísahám, že ti vyrobím z uší krajkové ubrousky“. Zvedla ruku s drápy a dodala.„Vlastno­ručně!“. Soudě podle jejího úsměvu, se jednalo o vtip, ale pilot jen krátce přikývl.. V tu chvíli si Taura všimla Roica. Položila mech zpět do krabice a schovala ruce za zády.

Dveře knihovny se rozlétly, a do nich strčil hlavu lord Vorkosigan. „A, tady jste,“ šel do haly. „Elena s Bazem tu budou za chvíli, krmí malou Cordelii. Tauro, pravděpodobně už jsi velmi hladová. Pojďme, zkusíme dezerty. Moje kuchařka překonala sebe sama.“

Něžně se usmál na obří seržantku. Roic sahal Tauře po ramena, ale jeho pán někam k opasku. Roic si uvědomil, že obryně je o tolik větší než on, o kolik jsou větší průměrně vzrostlí lidé než milord. Pro lorda Vorkosigana tedy Tauřina výška není nic neobvyklého, na něj tak působí všechny ženy pokaždé.

@T'Ana[25]: No, já to tak střídavě vzdávám a zase začínám, ale když už je toho větší část přeložená, tak by byla škoda to nedorazit. Pořád jsem si i říkal, jestli ten Talpress přece jenom…no, ale oni, ne…určitě to vyjde, až to dorazím…Murphyho zákony fungují absolutně:))

„Ani v současném moderním Barrayaru, nevyjadřují ostatní společenské třídy nespokojenost s existencí dědičné aristokracie?“ „ Ale oni jsou naši Vorové.“ „Řekl barrayarec. Hmm. Takže, je vám dovoleno je kritizovat, ale Bůh chraň každého cizince, který se odváží udělat totéž?“ „Ano“, s úlevou jí potvrdíl Roic. Pochopila smysl, ačkoliv jeho vysvětlení bylo tak zmatené.

„Rodinná záležitost. Chápu.“ Široký úsměv v její tváři nahradilo zamračení, které bylo Roikovi snad i milejší, protože její špičáky nebyly tolik vidět. Její prsty stiskly závěs, nevědomky zaťala drápy do drahé tkaniny, úšklíbla se, stáhla ruku a ukryla jí za svými zády. A pronesla tiše: „To, že je Vor je skvělé, ale miluje ho?“ Roic slyšel zvláštní důraz v jejím hlase, ale nevěděl jak si ho vyložit. „Jsem si naprosto jist, madam“, odpověděl nakonec popravdě. „A důvodem, proč naše budoucí paní není příliš veselá, jsou stresy spojené se studiem a poměrně nedávná smrt v rodině…“ „Dobře“ v jejím úsměvu byla určitá trpkost. „Jak dlouho jste ve službách Lorda Vorkosigana, zbrojnoši Roiku?“. „Od poslední zimy, madam, když se uvolnilo u Vorkosiganů místo zbrojnoše. Poslali mě na doporučení Hassadarské městské gardy.“, dodal prudce, jako kdyby očekával, že se vysměje jeho skromné, nevojenské minulostí. „Víte, dvacet hraběcích zbrojnošů se vždy rekrutuje z jeho vlastního okresu.“

Nijak nereagovala, slova jako Hassadarská městská garda jí očividně nic neříkala. Zeptal se v odpověď: „A Vy… jak dlouho jste pod ním sloužila? Tam?“ Ve vesmírných dálávách, kde můj pán má takové exotické přátele.- pomyslel si Roic v duchu. Její obličej změkl pod navracejícím se úsměvem. „V jistém smyslu, celý svůj život. Minimálně od té doby, co jsem začala svůj skutečný život, před deseti lety. Je to Velký muž.“, poslední větu pronesla s naprostou jistotou.

No, on je každopádně syn velkého muže. Hrabě Aral Vorkosigan byl kolos, jehož stín dopadl na poslední polovinu století barrayarské historie. Kariéra Lorda Milese nebyla tak dobře známá. A nikdo se nechystal osvětlit její detaily Roikovi, velmi mladému zbrojnoši, který nesloužil u Bezpečnosti, jako jeho pán a většina ostatních zbrojnošů.

Ale přesto se Roikovi maličký Lord zamlouval. Po takovém porodním traumatu, a vším ostatním…- Roic se i v duchu vyhýbal ponižujícímu slovu „mutace“ – životní cesta nebyla pro něj snadná, i přes veškerý vznešený původ. Bylo pro něj obtížné dosáhnout těch nejobyčejnějších věcí, jako je … manželství. Ano, mozek fugoval Mylordovi nadprůměrně, snad jako náhrada za zakrnělé tělo. Roic si jen přál, aby si jeho pán nemyslel o svém nejnovějším zbrojnoši, že je hlupák. „Až pojdete dolů, najdete knihovnu vpravo od schodů, za první místností.“ Zasalutoval na pozdrav, a měl v úmyslu rychle odejít z dosahu této děsivé obryně. „Večeře bude neformální, nemusíte se oblékat.“ Když sklopila nechápavý pohled na své dopravou pomačkané prostorné růžové kalhoty a sako, Roic rychle dodal: „Není potřeba se převlékat do večerních šatů, to co máte na sobě je v pořádku.“ „Ach“, odpověděla s evidentní úlevou. „To dává větší smysl. Děkuji Vám.“

@T'Ana[23]: mea culpa. Vidím, že můj rest je časově už dost dlouhý:( Omlouvám se, je to opravdu dost rozsáhlá povídka, spíše novelka a přibývá mi to pomalu. Nicméně do Vánoc bych to rád dorazil… Tak aspoň nabídnu další část… SPOILER!!!!!

Pod vedením Lorda Vorkosigana, se hosté nahrnuli do vstupní haly, vytřepávali sníh z oblečení, smáli se a povídali si. Svrchník sletěl z obřiných ramen, jako kdyby vítr odfoukl plachtu, a jeho majitelka se v mžiku otočila na podpatku, se složeným pláštěm v rukou. Roic zavrávoral, jak s ním otřáslo zjištění, že je žena až po krk zahalená do růžového oděvu. Když našel opět svůj klid, pohlédl vpřed, ale místo do očí, hleděl přímo do výstřihu ohraničeného růžovou krajkou. Roic zvedl oči. Dlouhá čelist byla hladká a bezvousá. Zvědavýma očima barvy světlého jantaru, zvýrazněnýma tenkou černou linkou, se podívala se přímo na něj a její tváří problesl výraz děsivého úsměvu… Ale působila přesto poněkud nervozním dojmem.

Pym svižně rozdělil zavazadla mezi všechny zaměstnance. Hlas Lorda Vorkosigana vrátil Roika zpět do reality: „Roiku, hrabě a hraběnka se již vrátili z večírku?“ „Asi před dvacet minutami, můj pane. Šli nahoru, aby se převlékli.“ Lord Vorkosigan se obrátil k ženě s dítětem, které jako magnet přitahlo vrkající služky: – „Rodiče ze mě sedřou kůži, jestli vás neodvedu rovnou k nim. Pojďte. Máma se nemůže dočkat setkání se svou kmotřenkou. Předpovídám, že malá Cordélie si obtočí hraběnku Cordelii okolo svých buclatých prstíků za tři a půl sekundy. Maximálně!“

Otočil se a začal stoupat po točitém schodišti, odváděje za sebou rodinu Bothari-Jeseků. Ještě přes rameno zavolal: „Roiku, ukaž Ardemu a Tauře jejich pokoje a ujisti se, že mají vše, co potřebují. Až si odpočinete sejdeme se v knihovně, bude se tam podávat pití a svačina.“

Tak tahle dáma je seržantem… Ve vesmíru se to občas stává, i matka jeho pána bývala kdysi slavným beťanským kapitánem. Jenže tato seržantka je obří mutantka… – tak tuhle myšlenku musí Roic silně potlačit. Pro tento druh předsudku v tomto domě není místo. I když je jednoznačně produktem genetického inženýrství, jinak to ani nemůže být. Roic se natolik vzpamatoval, aby zformuloval otázku: „Mohu Vám vzít zavazadlo, ehm … seržante?“

„Oh … jistě.“ Přeměřila si Roika podivně nejistým pohledem, a podala mu vojenský pytel, houpající se jí na rameni. Růžový lak na nehtech nemohl zakrýt skutečnost, že jsou spíš jako drápy – stejně tvrdé a ostré jako u dravé šelmy. Vak byl tak těžký, že Roikovi téměř vykloubil rameno. Vymáčkl ze sebe nucený úsměv, a zoufale se vydal po schodech vzhůru, kam před chvílí zmizel jeho pán…

Nejprve odvedl do pokoje unaveného pilota. Tauře byl určen pokoj ve druhém patře, jeden z těch, které byly nedávno přestavěny, s vlastní koupelnou. Apartmá samotného Mylorda byly na konci chodby, za rohem. Taura zvedla ruku a přejela drápem po stropě a usmála se, zjevně spokojena s třemi metry výšky. „Prozraďte mi“, začala, a obrátila se k Roikovi, „Má svatba o Zimonocích pro barrayarany nějaký zvláštní význam?“ „Většina se jich odehrává v létě. V zimě je pravděpodobně proto, že Mylordova nevěsta má nyní na univerzitě semestrální prázdniny.“ Zvedla v údivu husté obočí. „Ona je studentka?“ „Ano, madam.“ Předpokládal, že seržantku má oslovovat madam. Pym by to věděl jistě. „Nevěděla jsem, že to je tak mladá dáma.“
„Není, madam. Paní Vorsoisonová je vdova…má ještě málého syna Nikkyho, je mu devět. On je zblázněný do skokových lodí. Nevíte náhodou, jak Váš pilot snáší děti? Nikky se bude držet Mayhewa jako klíště.“ „No … já nevím. A nemyslím si, že Arde to ví sám. Ve flotile svobodných žoldáků se sotva musel vypořádávat s dětmi.“ To znamená, že to bude na Roikovi postarat se, aby chlapec nebyl bolestivě odmítnut. Za současných okolností se Mylord a jeho budoucí paní nebudou moci Nikkymu plně věnovat.

Seržantka Taura chodila po pokoji, a s radostí (jak předpokládal Roic) nasávala příjemnou atmosféru, pak se podívala z okna, kde byla vidět zimní zahrada zabalená ve sněhu a šumivých světlech bezpečnostního osvětlení. „Je zřejmě správné, že se nakonec ožení s ženou ze třídy Vorů, jako je on“. Pokrčila nos. „Vorové…jsou společenská třída, vojenská kasta, nebo co? Miles mi to vysvětloval, ale já to nepochopila. Soudě podle toho, jak o nich mluví, je to téměř náboženství. Alespoň, jeho náboženství.“ „ Nu, není.“, Roic byl v rozpacích, „Ale i je. Všechno dohromady. Vorové jsou…no, prostě Vorové." KONEC SPOLERU!!!!!!!!!

@T'Ana[19]: Dobře tak ještě kousek :-DD

DÁREK K ZIMONOCÍM II.

Otevřel zadní kabinu, a rychle obešel limuzínu, aby mohl pomoci svému pánu a jeho společníkům. Během chůze ještě věnoval Pym pohled na vstupní sál skrz úzké okno domu. Jeho oči přelétly chladně po Roikovi a překontrolovaly místnosti za ním, jen aby se ujistil, že tentokrát je zde nečeká žádné překvapení.

„Jedná se o velmi důležité svatební hosty z jiných planet,“ zdůraznil mu ještě před odjezdem Pym. Roic by si to odvodil sám, když jeho Pán jim jel osobně naproti ke kosmodromu… ale Pym byl také svědkem katastrofy s broučím máslem. Od toho dne se jeho pokyny Roikovi skládaly pouze z jednoduchých jednoslabičných slov a nesmí opustit místo nehody.

První z auta vyskočil malý muž v šedém obleku šitém na míru: Lord Vorkosigan živě gestikuloval, ukazoval na obrovské kamenné sídlo, stále něco mluvil přes rameno a usmíval se s hrdostí hostitele. Vyřezávané dveře byly otevřené dokořán a nechávaly dovnitř proudit chladný vzduch Vorbarr-Sultany a několik drobných sněhových vloček.

Roic stál v pozoru a v duchu si zopakoval údaje o hostech v limuzíně, které obdržel od Císařské bezpečnosti. Vystoupila vysoká žena s miminkem zabaleným v dece, které držela v náručí, v její těsné blízkosti byl usměvavý hubený mladík. Měla by to být rodina Jeseků. Paní Elena Bothari-Jeseková byla dcerou dávného legendárního zbrojnoše Bothariho, a její právo na vstup do Vorkosigan domu, kde vyrůstala s Lordem Milesem, je bezprecedentní jak řekl Pym, přesvědčený, že Roic to chápe. I bez stříbrných kroužků implantátů na čele a spáncích, by Roic identifikoval muže středního věku jako beťanského skokového pilota, Arde Mayhewa (kupodivu, skokový pilot vypadal, jako kdyby trpěl nemocí z létání). Matka jeho Pána, hraběnka Vorkosiganová, také pochází z Bety, ale třesoucí se a unavený pilot vypadal tak, že bylo Roikovi jasné, že od něj žádné nebezpečí nehrozí.

Což rozhodně nelze říci o posledním hostu. Roic hleděl s široce rozevřenýma očima… Obrovská postava se soukala pomalu z limuzíny, a její tělo jako by nemělo konce. Pym, který je téměř stejně vysoký jako Roic, nesahal hostu ani po ramena. Obryně si narovnala lehce pomuchlané oblečení a zaklonila hlavu. Světlo lucerny nad vchodem padlo na její tvář, na níž se cosi zablýskalo… má snad opravdu v dolní čelisti dlouhé zahnuté tesáky? Vylučovací metodou dospěl k závěru, že jde o hosta, patřícího k složce „seržant Taura.“ Pym dal Roicovi ponaučení, že seržant patří mezi staré přátele jejich Pána a (ať se nenechá zmást hodností) je velmi váženým hostem (velmi tajemným, jako všechno, co bylo ve vztahu s bývalou kariérou lorda Milese Vorkosigana v Císařské bezpečnosti). Zbrojnoš Pym byl také dříve u Císařské bezpečnosti. Ale Roic nebyl – což byl handikap, na který narážel zhruba třikrát za den…

@T'Ana[17]: Těžko říct, posuď sama :-D

DÁREK K ZIMONOCÍM I.

Z náramkového komunikátoru zbrojnoše Roika zazněl hlas strážného u brány. „Jsou uvnitř. Brány uzavřeny." oznámil stručně.

„V pořádku“, odpověděl Roic „Zvedám ochranné štíty budovy.“ Obrátil se k ovládacímu panelu, přitiskl dlaň na bezpečnostní čtecí zařízení a zadal kód pro otevření dvoukřídlých vyřezávaných vstupních dveří k rodinnému sídlu Vorkosiganů. Slabý šum silových štítů chránící dům ztichl.

Roic úzkostlivě vyhlížel jedním z vysokých úzkých oken po straně vchodu, připraven ihned otevřít dveře dokořán, jakmile limuzína jeho pána zastaví pod kolonádou. Stejným nervózním pohledem přejel i svou vysokou urostlou postavu a ujistil se, že má uniformu v pořádku: boty svítí jako zrcadlo, záhyby na kalhotách jsou ostré jako nůž, stříbrná výšivka svítí, na tmavě hnědých šatech ani smítko.

Roikovi zahořely tváře studem, když se mu vybavila jeho role v trapné události před rokem. Lord auditor se tehdy náhle objevil v tomto sále ve společnosti velmi vážených hostů, a byl svědkem nepříjemné scény zahrnující escobarskou policii a broučí máslo z dílny doktora Borgose.

Tehdy si připadal Roic jako naprostý hlupák… Stál tam téměř nahý, s výjimkou velkorysé vrstvy toho lepkavého broučího másla po celém těle. Pořád slyšel vyčítavý hlas Lorda Vorkosigana, plný výsměchu, ale zároveň ostrý jako břitva: „Zbrojnoši, vypadá to, že nemáte livrej."

A co je horší, invaze escobařanů byla porušením bezpečnosti sídla a on, ačkoliv byl v budově, tomu nedokázal zabránit. Oficiálně to sice nebylo jeho povinností, měl volno a právě spal, ale přesto z toho Roic měl dodnes špatný pocit. Jako zbrojnoš rodiny Vorkosiganů měl být stále v pohotovosti a připraven zasáhnout.

Všechna špína dopadla na jeho hlavu – a to doslova. Jeho pán ho nakonec nijak nepotrestal, ale tón jakým řekl: „Zbrojnoši Roiku jděte se vykoupat.“ , byl pro Roika bolestivější, než úder na solar.

Roic si znovu zkontroloval uniformu. Dlouhá stříbrná limuzína zastavila na spodní dlážděné cestě. Otevřely se dveře u řidiče a vystoupil starší zbrojnoš Pym…