Krvavé pohraničí
Autoři: Vladimír Šlechta
originální název: Pohraničí
počet dílů v sérii: 6
Série patří do světa: Krvavé pohraničí
vyhledávací pomocník:
český název: Google, NKC, Wikipedie CZ
originální název: Google, NKC, Wikipedie EN
odkazy: 1x [info]
Co je „krvavé pohraničí“
Krvavé pohraničí je cyklus fantasy příběhů.
A nebo jinak: krvavé pohraničí je cyklus fantasy příběhů, které se
odehrávají v místě nazvaném Pohraničí…
(Všimněte si, že se vyhýbám definici krvavé pohraničí je svět, ve
kterém… Takovéhle definice nesnáším).
Anebo ještě jinak (znovu, lépe a radostněji): krvavé pohraničí je cyklus
fantasy příběhů, které jsem (s jednou nepatrnou výjimkou) napsal já:
těmahle rukama, těmito (dvěma) prsty, na téhle klávesnici. Zatím jsem
ještě nedosáhl takové proslulosti jako například kolegové Tolkien nebo
Sapkowski, aby můj svět začali využívat i jiní autoři.
A jak je to s tou výjimkou: v roce 1999 jsem napsal román nazvaný
Voskový obelisk. Nakladatel (Egon Čierny) ho přijal, ale nějak se mu nezdál
název. Někdo z Egonova okruhu navrhl „Krvavé pohraničí“ a u toho
zůstalo. Nikdy jsem se netajil s tím, že se mi sousloví „krvavé
pohraničí“ nelíbí, ale jak šel čas, zvykl jsem si na ně. „Krvavé
pohraničí“ se stalo jakousi značkou.
A teď něco konkrétnějšího: pohraničí je (obvykle) území kolem
nějaké hranice. V „krvavém pohraničí“ jsou hranice vedeny mezi
teritorii lidí, elfů a skřetů. Hranice jsou krvavé, protože se o ně
(o jejich udržení, posunutí, překročení) neustále bojuje. Bojují lidé
s lidmi, lidé se skřety, lidé s elfy, skřeti se skřety a elfové se
skřety, přičemž jednotlivé frakce spolu uzavírají dočasná příměří
a aliance. (Všimli jste si možná, že elfové nevedou války s elfy – to
je jediná zvláštnůstka ve všeobecném nepřátelství).
Války jsou občas přerušeny krátkodobým mírem, v němž dojde i na
(nebojím se to říci naplno) k mezirasovému souznění duší i těl. Proto
se v Pohraničí potuluje spousta půlelfů, několik „skutečných“
půlorků, pár stovek tzv. půlorků z Hengerone a jedna jediná míšenka
mezi orkem a elfkou. Míšenci to nikdy nemají snadné. Ať je válka nebo
mír, nepřijímá je ani jedna strana.
Příběhy z Pohraničí se odehrávají během asi dvacetiletého výseku
fiktivního letopočtu. Následnost příběhů je zpřeházená. Cyklus nemá
žádnou hlavní postavu, ale je v něm plno důležitých „vedlejších“
postav, které (pokud jsou zrovna naživu) přecházejí z jednoho příběhu
do druhého. Hrdinové a hrdinky z Pohraničí se navzájem přátelí, milují
i nenávidí, spojují se i zrazují, spí spolu a pak se s křikem
rozcházejí. Čas tráví potulkami v neznámých zemích, drancováním
starých hrobů, bojem i umíráním.
O reáliích krvavého pohraničí se dočtete v části „Dějepis a zeměpis“, kde jsou výňatky z díla Franka Ormonda, kronikáře. Frank Ormond napsal své spisy již jako starý pán, proto omluvte jistou šroubovanost jeho projevu.
http://krvavepohranici.cz/daz.html
***
Jazyky a výslovnost jmen v Pohraničí:
Pohraničí je na rozdílných nářečích a dialektech přímo založené.
Nefunguje v něm ten optimistický předpoklad Američanů, kteří si myslí,
že se kdekoliv a s kýmkoliv domluví anglicky – když budou mluvit pomalu
a srozumitelně :-). V Pohraničí by s takovým přístupem brzy přišli
o skalp.
V Pohraničí se mluví „obecnou řečí“, která je pro Evropanovo ucho dosti srozumitelná – trochu se podobá středověké latině (ze které se později vyvinula francouzština). Do „obecné řeči“ ovšem pronikla slova a slovní obraty „odjinud“, například z elfštiny.
Rônard se vyslovuje „francouzsky“, tedy se širokým „o“. Nic složitého. Spousta vlastních jmen se v Pohraničí vyslovuje tak, jak se píše, což je zdůrazněno třeba ve Válečné lsti. Pokud je ve jméně zdvojená souhláska, tak se vysloví dvakrát (Gordon Fee apod.).
Jiná situace je ovšem u orků, kteří mají naprosto odlišnou fonetiku, nesrozumitelnou pro každého, kdo mezi nimi neprožil pár let. Pokud jsou v knížkách nějaká vlastní jména orků nebo záznamy hovorů, tak je to pouze „přibližný přepis“ – asi jako když se evropští průzkumníci pokoušeli zaznamenat řeč exotických domorodců. Řeč orků zní „temně“ a agresivně, samohlásky ä, ü, ö si můžete představit jako hrdelní zavrčení… Opět odlišná situace je u goblinů, kteří původně mluvili „orčtinou“, ale protože jsou to snaživí zmetci, tak se (snaživě) učí obecnou řeč – alespoň někteří z nich. Výsledkem je srozumitelný, někdy trochu lámaný projev s více či méně znatelným „temným“ přízvukem.
Vladimír „Volodja Bart“ Šlechta
http://krvavepohranici.cz/seznam.html