série » Princ ničeho
v Top10 7
hodnotilo: 31
81%
prebal knihy prebal knihy prebal knihy Série má více dílů = více obálek - po kliku na aktuální obrázek se obálka vymění.

Princ ničeho

Autoři: Richard Scott Bakker

originální název: Prince of Nothing

počet dílů v sérii: 3

vyhledávací pomocník:
český název: Jyxo, Google, NKC, Wikipedie CZ
originální název: Jyxo, Google, NKC, Wikipedie EN

odkazy: 1x [e-povidka]

Komentáře:
Kostelník  | *****

Vynikající trilogie, která se snad ani nedá hodnotit knihu od knihy. Některé děje jejího příběhu jsou důvěrně známe, máme tu „křesťany“ (ala křižáci a Byzanc), máme tu „papeže“ i „muslimy“ a hlavně kruciátu, během které povstane nový prorok (lze najít paralely s Kristem, snad i Maří Magdalenou). Jsou tady velké bitvy, magické souboje, intriky, tajemné zlo v pozadí – klasické propriety epické fantasy a zde velmi umně podány. Pak tu však méme protagonisty příběhu. Lidi doslova z masa a kostí, charaktery tak realisticky lidské, až se tají dech. Bakker umí popsat psychologii postavy velmi dovedně a ve všech možných škálách. Nikdo z hlavních hrdinů není plochý ani dokonalý a celá trilogie je (s nadsázkou řečeno) „studie“ pohnutek konání jednotlivých hrdinů, jejich vnitřních bojů, citů, obav, nadějí, zklamání. Takové vykreslení charakterů postav se jen tak nevidí. O hlubší myšlenky a podněty k zamyšlení se nad vlastním životem a činy není nouze.

Před nějakým časem se na legii u jedné knihy vedla diskuse, kde padlo, že zatímco sci-fi má potenciál vysoké literatury, tak fantasy ne. Tato trilogie dokazuje opak.

jirikk  | ****

Za pozornost stojí zejména první díl – atmosferický, tajemný svět zaplněný věrohodnými postavami. Pak už bohužel kvalita klesá – kouzlo zmizelo a jen autorova řemeslná zručnost (a spousta erotiky :-)) sérii zachraňuje před pádem k únavnosti

seelya  | *1/2

Mrzí ma, že musím napísať taký negatívny komentár, ale keď prihliadnem na skvelé recenzie a celkovo vysoké hodnotenia, táto séria je najväčšie fantasy sklamanie všetkých čias. A aj keď sa tomu po nie práve oslnivom prvom dieli ťažko verí, má séria klesajúcu kvalitu. Samotný príbeh je celkom stráviteľný, aj napriek veľmi silnej inšpirácií križiackymi výpravami, ale jednotlivé postavy sú obrovské mínus – snaha vyhnúť sa klišovitým charakterom je síce pekná, ale výsledkom sú silne nesympatické postavy, kde je až problém niekomu držať palce(fakt neviem, či som vôbec niekedy čítala knihu, kde by som najradšej všetkých vyvraždila). Štýl písania je tiež trochu ťažší, takže rozhodne nesadne všetkým. Úplne najhoršie sú ale autorove všadeprítomné a nekonečné pseudofilozofické žvásty, pri ktorých sa neviem rozhodnúť, či je Bakker génius a ja som príliš hlúpa na to, aby som ho pochopila, alebo sú to naozaj len pseudofilozofické žvásty.

Gaarq  | ***

asi se vám už někdy stalo, že jste sáhli na něco evidentně horkého a k vlastnímu údivu jste se, teď přijde překvápko, spálili. nebo jste začali natahovat cibule, my starší jsme to dělávali často, a nudě se, čumíte do blba a natahujete a natahujete, až najednou zjistíte, že přetažené pérko ruplo a s ním je v sakrech i váš časoměřič. přesně tohle se mi stalo při čtení série princ ničeho.

nemělo mě to po druhém dílu překvapit, ale tak nějak mě to spíš zaskočilo. zpočátku jsem měl bakkera za eriksonova mladšího bráchu, později za sofistikovaného vtipálka, jenže jsme spolu skončili, a to definitivně.

Nia  | **1/2

(Komentár obsahuje jemné spoilery z prvej a druhej knihy.) Násilie, fanatizmus, smrť, sex, ohnivé gule, ambície, sex, filozofia, politika, sex, ohnivé gule! Bakker to má vymyslené výborne, knihy sú bohaté, písané lahodiacim vyčačkaným jazykom (kým väčšina fantasy je po literárnej stránke samé „povedal, bol, mohol, meč, odišiel“). V epickej škále nábožensko-politických bojov a medziľudských súperení ukazujú špinavé srdce ľudskosti, dilemy viery a rozumu a moc davovej psychózy (či fakt, že mocný sa stáva mocným, keď mu je moc priznaná okolím). Interné súperenie medzi magickými frakciami je fascinujúce, fungovanie mágie premyslené a popisy bitiek temer uveriteľné – a predsa hodnotím priemerne.

„Jsem příslib.“ opakuje Kellhus a tým aj séria zostala. Trpí totiž nepríjemnou kombináciou vlastností – ako keď vám na intráku do izby vlezie váš sused, opitý, polonahý, smrdutý a navyše rozhodnutý vás filozoficky vzdelať. Je repetitívna, únavná, excesívne násilná (s drobnými výnimkami čisto bez katarzie či zadosťučinenia pre ľudské postavy) a predvídateľná. Zorientovať sa nerobí problém, čitateľ má naporúdzi glosár a Bakker neopúšťa typické kategórie fantasy (mágovia, mnísi, náboženskí fanatici, ambiciózni vladári, temné zlo na severe atď.). Mená a názvy môžu na niektorých čitateľov pôsobiť zbytočne nabubrelo, ale i náš starovek sa hrdí nespočtom svojich Tiglatpilesarov a Nabuchodonozo­rov. :)

Bakker si pozval príjemnú návštevu – Aristotela a Hegela. Škoda, že myšlienky sa začali neúnosne opakovať, úvahy smerujú k jedinému záveru a rýchlo miznú pod závalom sexu. Pokiaľ neprebieha, postavy naň aspoň myslia, prípadne na vás útočí v asociáciách (postava menom Coithus Saubon?), čo by nestálo za zmienku, keby nešlo v 99% o brutálne sexuálne násilie. Nie je to veru raňajkové čítanie pre dámu. Nechýba humor, ktorý možno vôbec nebol zamýšľaný (Trollí nás autor? Cisár! Cirkumfix! Milenci!) a skutočne nechutní hlavní záporáci, ktorí dlho pozerali Srbský film.

Postavy sú komplexne vykreslené a zreteľne sa vyvíjajú (niektoré smerom vzad). Máme zúrivého maniaka, pseudozenového maniaka Antikrista, Máriu Magdalénu, Barbie a zoznam princov, dôstojníkov a barónov, ktorí umierajú na mnohých a mnohých stranách bez toho, aby to mojím srdcom pohlo (zaujímavé charaktery majú buď málo priestoru alebo zhynú priskoro či prídu o časť tela). Vyzdvihla by som postavu čarodeja Drúsa Achamiana, ktorý síce na môj vkus priveľa fňuká, ale to v tomto svete robia všetci. Bodaj by nie, keď v ňom niet cnosti, priateľstva a dobroty, len nenávisť a temní elfovia! Wannabe-Mary Sue Kellhus je zaujímavý, kým sa nezačne opakovať. Od druhej knihy už viete, čo povie o pár strán ďalej a to ani nemusíte skúmať pohyb jeho tvárových svalov (sic!). Jeho výstup na vrchol po čase prestal byť zaujímavý, pretože nemá reálneho protivníka a všeobecne je nezastaviteľnejší ako všetky Eriksonove overpowered postavy a deus-ex-mašiny, lebo sa vymakal v NLP. Rujný barbar Cnaiur mi spočiatku pripomenul Karsu Orlonga z Malazu, ale na rozdiel od Karsu Cnaiurove vyšinuté mentálne pochody ma znechucovali. Čítať o tisícorakej obsesívnej myšlienke stačí pre význam deja spomenúť zopár ráz. Bakker žiaľ preháňa.

Kde iné fantasy série ukazujú: Áno, sme ľudia, slabí, manipulovateľní, pažraví, zadubení, pudoví, ale našťastie nielen to, táto séria odkazuje: Sme ľudia, slabí, manipulovateľní atď., atď. a … sestimsmiř.

BorgDog  | ****

Série „Princ ničeho“ je zřejmě nejvíc podobná Malazské knize padlých ze všeho, co jsem měl u nás možnost číst. Bakker se za to nestydí, naopak, Erikson je opakovaně zmiňován v poděkováních. Nutno ovšem podotknout, že VŠUDE tam, kde se „Princ ničeho“ s „Malazskou knihou padlých“ střetává přímo, odchází poražený. Kde Erikson filozofuje až na výjimky velmi srozumitelným jazykem a spjatě s dějem, je Bakker svou „vysokou filozofií“ úmorný. Kde Erikson zlehka naťukává SF motivy a nechává čtenáře se jimi bavit, Bakker shazuje kosmické lodě. Kde Erikson dokáže vybudovat desítky živých postav, které můžeme litovat, chápat nebo občas nenávidět, Bakkerův vrcholný repertoár zahrnuje jednoho psychopata, jednoho pološíleného barbara, prostitutku, deprivanta a velkou haldu křoví. Kde Erikson dokáže jiskřit humorem po celé délce spektra, Bakker končí u přisprostlých říkanek, a pravda, VELMI černých kameňáků. A kde Erikson dokáže dech beroucí finále svých knih utáhnout i zakončit, Bakker končí chaosem bez pointy, vyjma jednoho okázalého divadelního výstupu, který měl ale přijít o takových 600 stran dřív.

Na druhou stranu, navzdory výše řečenému, STÁLE je to značně slušné, originální čtení. Bakker umí psát, zejména popisy bitev nebo manipulativních konspirací lidských i nelidských, mu OPRAVDU jdou. Na této trilogii dřel roky, a po stránce propracovanosti je to znát – můžeme vytknout ledacos, ale ROZHODNĚ ne, že jde o nějakou rychlokvašku. Také prostředí inspirované ranými křižáckými výpravami (což opět není skrýváno, ale noblesně přiznáváno v názvech jako Golgotterath, Šimeh, Inriťané) bude pro mnohé čtenáře přehlednější, než „od nuly“ konstruovaný, obrovský vesmír Eriksonův. Kapitolou sama pro sebe je pak nedokončenost. Jsem si dost jistý, že kdyby se pokračovalo vydáváním „The Aspect-Emperora“, hodnocené celé této série by postupně stoupalo. Takhle – smůla.

Sečteno podrženo – nepopírám, že jsem měl momenty, kdy jsem byl blízko knihy zahodit. Nepopírám, že Drúsa Achamiana jsem měl chuť utlouct klackem a Anasurimbor Kellhus pro mě není nic jiného, než geniální psychopat a nafouklé „nic.“ Přesto jsem se nakonec bavil a některé myšlenky i dílčí nápady jenom tak nezapomenu. Mrzí mě, že už se nedozvím, co se stane dál, a jestli svět Trojmoří opět uslyší, že… „Nebůh kráčel!“

P.S.: Petr Kotrle touto sérií opět potvrdil, že jedním z našich nejlepších překladatelů, protože tohle musel být… Golgotterath. V plné slávě a nádheře.



WebArchiv - archiv českého webu