autor » Olga Nolčová
foto autora
10 nejlépe hodnocených

Olga Nolčová

pohlaví: žena

publikuje i pod pseudonymem Viviana Stellata

Život: * 10.10.1984

Národnost: česká

odkazy: 1x [web]

Narodila jsem se a jednou taky umřu. Nejspíš. To první se stalo v Táboře 10. 10. pět let před sametem. Místo a čas druhé události mi nejsou známy. Už jako mládě, byla jsem proti vládě :-). Na ramenou táty Skřítka jsem demonstrovala za stranu svislých barevných proužků. Naneštěstí mi časté záněty průdušek plně zabránily se angažovat v politice. Mohlo to tu vypadat jinak. Svisleji a barevněji. V jesličkách, kam mě na tříkolce vozil děda, jsem byla velkým gangsterem. Terorizovala jsem děti a jedné holčičce jsem pořád brala plastikovou motorku. Už ve školce se situace obrátila. Začal první díl Vlčice samotářky. A pokračoval. Léta na základní škole si budu pochvalovat až v důchodu. Ale začala jsem kreslit. Ještě než jsem uměla psát, dělala jsem komixy. O červeném ptáčkovi a zejména bestseller „Herka na dostizích“. Jsou již asi nenávratně ztraceny. Škoda, nejspíš představovaly mé životní dílo.

V další etapě jsem všem okolo vnucovala svoje kresby koní. Koně mě fascinovali. Dokonalé tvary. Ty ale chyběly mým obrázkům, nejspíš. Když mě jedna starší kamarádka hrubě odbyla, kleslo mé sebevědomí hluboko pod bod mrazu a zůstává tam až dodneška. Ale kreslila jsem dál. Do sešitů. Školních sešitů. To se mým učitelkám hrubě nezamlouvalo a bývala jsem stíhána. Připadala jsem si jako disident. Kdybych mohla emigrovat do světa bez škol, neváhala bych ani vteřinu. Na konci první třídy jsme se přestěhovali. Znamenalo to začátek kočovné cesty naší rodiny po Jižních Čechách. Tentokrát to bylo do Volar na Šumavu a relativně nadlouho. Myslím, že to bylo pět let. Tak mě rodiče šoupli do ZUŠky k panu učiteli Vítu Pavlíkovi. neměla jsem ho ráda, nutil mě, abych kreslila podle předlohy a potlačila fantasii. Jeho snahu oceňuji až teď, s odstupem. Jak jinak.

Ve Volarech mi strašlivou šeď školní docházky zpestřoval taky keramický kroužek. Hlavně díky paní učitelce Janě Bauchové jsem našla zálibu v patlání se s hlínou (keramiku jsem navštěvovala už v Táboře, v pionýrském době, ale to byl děs běs). Matematika, němčina. Dva důvody, proč se Vlčice samotářka v páté třídě rozhodla, že do školy chodit nebude. Začala jsem simulovat. Z té doby mám tak nacvičené hraní nemoci, že bych dosáhla na Oskara – nelžu :-) Nakonec mě bezradná paní doktorka poslala do Prachatické nemocnice, kde mi po dvou měsících zkoumání ze zoufalství vyoperovali slepé střevo. To mě vystrašilo. Nechtěla jsem čekat, co dalšího mi vyříznou, když budu dál předstírat churavost a jakmile jsem se jakž takž vyblízala z pooperační kocoviny, začala jsem sekat dobrotu.

Nicméně hlavně kvůli škole jsme se vzápětí odstěhovali do Písku. Na ZŠ Svobodná jsem si připadala jako v zemi zaslíbené – najednou nikomu nevadilo, že si kreslím do sešitů. Dokonce jsem to měla za úkol. A učitelka výtvarky, skvělá a blahoslavená Alenka Pintýřová, mě vedla k dalšímu zájmu o umění (to je ale vznešená věta, fuj). Zatím co jsem si hověla v nové škole, doma houstlo ovzduší. Potom, co jsme půl roku bydleli v Bílině na polorozpadlé chalupě a dalších pár měsíců na chalupě v Radkově, rozpadlo se manželství mezi žínkou Evelínkou a tátou Skřítkem nenávratně a ošklivě.

Kdo to poznal, ví. Kdo ne, může poznat na mých povídkách, jak moc člověka taková věc ovlivní. Stres, strach, úzkost, pocit viny. Temnota. Už jen my čtyři děti a maminka syslice jsme se nastěhovali do činžáku na sídlišti dr. Milady Horákové v Písku. V bytě jedna + jedna jsme bydleli… hmmm… je to neuvěřitelné, ale skoro pět let. Stihla jsem zatím udělat přijímačky na SPŠK v Bechyni a odstěhovat se z toho těsného doupěte na internát a později na privát. V Bechyni se mi líbilo, ale brzo jsem zjistila, že nejsem zrovna studijní typ. A už vůbec mě nebavila práce na kruhu.

Potom, co jsem z hodin točírny zdrhala oknem v šatně, jsem pochopila, že to tak dál nejde. Odešla jsem ze školy dřív, než by mě vyhodili, na začátku druhého ročníku. Přešla jsem na SSVŠ v Písku. Tady se můžu víc soustředit na kreslení a malování. Sice mám práce nad hlavu, ale baví mě to. A pokud udělám maturitu… nu, myslím, že jako servírka či uklízečka budu úspěšná :-D

Nějak jsem se soustředila na výtvarno, zapomněla jsem na psaní. Tak tedy: ve Volarech jsem četla jako divá. Každý týden jsem nosila v batohu z knihovny domů kolem dvanácti knížek, všehochuť, od braku po klasiky. Ale pořád jsem nenacházela to pravé. Tak jsem se rozhodla si to pravé napsat. Začala vznikat první, silně odlišná verze Certhynie. V Bechyni jsem objevila Stephena Kinga a ještě dnes jsem jako oslněná. Možná je to na některých věcech vidět. V Bechyni jsem taky objevila Ikarii a zmínku o soutěži Cena Karla Čapka. Do té doby jsem nevěděla, že píšu fantasy. Certhynii jsem nazývala prostě pohádkovým fantastickým románem :-) Teď jsem se to dozvěděla a rozhodla jsem se, že do CKČ pošlu povídku. Musela jsem napřed nějakou napsat, ale to mě neznepokojovalo. Napsala jsem svojí první povídku… tuším, že první název byl „Nepředurčený“. V roce 2002 skončil někde na konci pelotonu dlouhých povídek.

V dalším ročníku CKČ jsem už měla povídky dvě, „Nomiturské střechy“ a „Viridis“. První skončila 29., Viridis, a to mne povzbudilo, 18.. Ten rok jsem nějak nezvládla sama sebe a všechno kolem a po pokusu o vlastní eliminaci jsem skončila v psychiatrické léčebně U Honzíčka. Kromě toho, že jsem se tam seznámila s mnoha zajímavými osobnostmi (někdy i s více v jediném těle), jsem napsala další várku povídek do CKČ. A povídka „Myš“ se umístila na stříbrném místě. Jedna starší povídka, přesněji druhá, kterou jsem vůbec napsala, vyšla taky v Pevnosti. Když tam ještě vydávali amatéry, chicht… A to je tak asi všechno. Až umřu, budu vědět víc.

in: http://olganolcova.webzdarma.cz/



WebArchiv - archiv českého webu