autor » Petr Mužíček
foto_autora

Petr Mužíček

pohlaví: muž

Národnost: česká



Petr „Ďéda“ Mužíček

Jedno normální ráno kdesi v Ďolíku… „Nazdar Herbano. Koukám, ti ty tvoje robátka zase vypucovaly špajz. Nebo se chystá nějaká oslava, že se vlečeš s plným košem jídla?“ Opovržlivě ohrnula svůj dokonalý horní ret do výrazu naprostého opovržení.

Taky tě zdravím, Able. To víš, u nás všichni jedí doma, ne jako ten tvůj zaopatřovatel, co ti šetří práci u plotny a tahá se po putykách, jen abys neztratila svou nevšední krásu a ladnost pohybů v posteli!" Mrcho, dodala Herbana pro sebe.

„Hele, nemůžu přece za to, že když se o tebe ten tvůj otře, tak seš v tom. To asi ta tvá selská figura.“

„Co chceš, Able. Nemá čas se tady s tebou vybavovat celý den.“

Vyšší z obou žen byla ženštější a v každém směru jaksi žensky dokonalejší – tedy než promluvila – než Herbana, na které bylo vidět, že nedbá tolik na svůj zevnějšek. Už jen účes obou se radikálně lišil. Proti Able s její jasně blonďatou hřívou dlouhých pěstěných vlasů sčesaných do neuvěřitelného drdolu ozdobeného opravdu vkusně čerstvými květy vypadala Herbana neuvěřitelně obyčejně. Její do culíku stažené kaštanové vlasy působily oproti Ablininu monstróznímu účesu nicotně. Obě si všechny rozdíly ve vzhledu uvědomovaly, jen skromnější Herbana věděla o své duševní převaze. Přesně podle hesla: „Hlupák svou hloupost nevidí a rozumný mu ji nebude připomínat, protože má dost rozumu nepřít se z hlupákem o jeho hloupost.“

Able se zničehonic naklonila ke své menší známé, v očích se jí zablesklo. Herbaně unikl jen nepatrný vzdech marnosti a odevzdanosti. Věděla až příliš dobře, co bude následovat. Zaručeně „důležitá“ zpráva.

„Včera večer k ní zase šel!“ Její významně povytažené obočí nedovolilo pochybovat ani vteřinku, že tohle je životně důležité."

Able promiň, ale opravdu nemám moc času. Tohle je jistě důležité…"

„Jistě, že je to důležitý! Jinak bych si ani nemohla dovolit otravovat ctihodnou Herbanu.“

„Nech toho. Už musím jít.“

„Nechám, ale pak nebudeš vědět, koho tam u sebe pořád ještě má.“

„Mě to ani nezajímá. Já proti ní nic nemám.“

„Ale já jo! Já ji jednou dám pořádně sežrat! To se bude divit, co na ni všechno vím. Štětka jedna!“

„Mluvíme ještě pořád o té krásné černovlásce, co má támhle ten obchod? Nebo je to zase už některá jiná?“

„Jasně že je to ta čarodějka Ursus! Pche, ta se bude divit. Já vím moc dobře, kam jít. Jen co toho na ni budu mít dost.“

„Able, no tak, neblázni. Přece bys někomu takhle neublížila?“

„Nikomu ne, ale téhle děvce jo!“ V jejích zelinkavých očích plála zášť a touha po zlé pomstě.

„Vždyť ti snad nic tak hrozného neprovedla?“

„Že ne? A co všichni ti chlapi, co se otáčejí jen za ní? Tuhle se mi kvůli tomu dokonce posmívali támhle ty fakani. A to nic není? Že ty držíš při ní?“

´Rychle, pomoc, vždycky sis věděla rady, tak dělej, než si tě zařadí mezi nepřátele. Dělej´, křičel na Herbanu její vnitřní hlas. „Ablo, kdo žes říkala tam šel?“ ´Uf, zabralo to.´

„Ten novej, ten jak se ti líbí!“

„Koho myslíš, Nikdy jsem neřekla, že se mi líbí chlapi, co chodí za Ursus,“ nebo za tebou, dodala si pro sebe.

„Ten novej. Ten co se nedávno přistěhoval od někud ze severu. Takovej ten malej, plešetej…“

„…nevelkej, ostříhanej na krátko…“ Opravovala automaticky Herbana. Věděla o koho jde. Nikdy si nemyslela, že ji ještě někdy někdo tak poblázní.

Abla si toho očividně nevšimla, a tak se nenechala rušit: „… s břichem, nemožně zelený kalhoty, ten jeho pytel, ale taky věčně plnej měšec. Asi to bude pracháč.“

„Nemyslím, že by to byl boháč, proč taky?“

„Protože si vydržuje ji!“

„Proč by ji vydržoval, prostě spolu obchodují.“

„Jo a plácnou si vždycky pod dekou. Promiň, ale některý věci ti vo chlapech opravdu unikaj.“

„Vím o nich, co potřebuju. Nic víc nesháním. Nepotřebuju vědět, že ten tvůj zabíjí lidi, aby vidělal dost peněz na ty tvoje cetky, co seš s nima ověšená. Mně stačí vědět, že ti ty peníze sežene, nezajímá mě jak.“

„Za to ten tvůj chudák! Denně do přístavu a hákovat, že sotva stačí uživit ty vaše klacky…“ Bývala by znovu otevřela stavidla své výřečnosti, když zachytila zasněný Herbanin pohled. Rychle se otočila a hned viděla příčinu jejího vytržení. „No dyť to řikám. Malej, s břichem, nemožně velký zelený kalhoty a jak se kolíbá, když jde. Hrůza. Co na něm vidíš?“

„Je skvělej…“ Nezmohla se navíc Herbana.

„Dobrý den dámy,“ Ďéda opatrně uchopil Ablinu pravici obtěžkanou zlatem a lehce ji políbil. „Dnešní překrásné sluneční ráno se nemůže ani z poloviny rovnat vaší nebetyčné dokonalosti, vznešená Ablo.“

Opustil je stejně jako k nim přišel. Koutky úst mu pocukával lehký úsměv.

„Je božskej…“ Povzdechla si Abla, když konečně popadla dech.

Takhle nějak to je, když chcete po ženský něco konkrétního. Chtěl, jsem aby mě představily a ony zatím probrali všechno možný a k úkolu se vracely jen na důrazné napomenutí. Ale ještě štěstí, že to nebyly babky důchodové, to bychom si asi vyslechli pěkně dlouhý chorobopis.

Tak tedy ahoj, já jsem Ďéda (dbej na dobrou výslovnost a správný zápis!). tedy Ďédou jsem teprve několik let, zatímco příští jaro bude již jarem jedenatřicátým v životě Petra Mužíčka. Co se týče vzdělání, tak jsem. Přiměřeně. Nějaká ta dobrovolná maturita z předmětu navíc na gymplu, něco tělo- a choro- vědného vzdělání na zdrávce a taky maturita. Takže vím, jak to v těle chodí, proto si dávejte dobrý pozor na všechny lektvary, byliny a jídla, stejně tak i nápoje, jež pro Asterion připravuji. Pozor na eduky zelený, tranatál dlaňový nebo na rudý vlas! Bát se jich nemusíte, ale raději nakupujte u odborníků – nejlépe u hobita Štočka v Erinu. Když budete v Rilondu, je nejlépe zajít kus po cestě severně od města a stavit se s tímhle dopisem u Brdišky. Je to hobit a můj dobrý známý, který vám nocleh jistě neodepře a břicha vám naplní takovými dobrotami, že se vám nebude chtít jít dál. A nezapomeňte chválit a pozdravovat. Ehm, kde jsme to…

Jo, pak že jsou ukecaný jen ženský. Co děvčata, že to není pravda? Abych ale něco o sobě. Jsem ženatý, šťastně, ale to mi nijak nevadí. Mám dva nezbedné skřítky. Jsem v pohodě (většinou), zodpovědný (často), málomluvný (pravidelně), nemám chuť k jídlu (výjimečně) a nejel jsem parníkem po moři (nikdy). Jsem Čech. Nejsem žádný ultranacionalista ani fašista, přesto chodím většinou v „nemožně velkých zelených kalhotách“ a ostříhaný. Když ne dohola, tak velmi nakrátko. Nekouřím a nefetuju. Psát jsem začal, když jsme čekali první dítě. Tehdy v konspiraci v zaměstnání na soukromé klinice vznikal „Bryan“. Dosud rozepsaná studnice nápadů, kterou nelze vidět jinde, než u mě.

Život beru jako dobrodružství, stejně tak každou cestu. A je jedno, jestli do vedlejší vsi nebo na druhý konec republiky, jestli autem nebo vlakem, vždycky mi přejíždí po zádech příjemné mrazení, které nedokážu z nedostatku výrazů popíšu jako vzrušení z dobrodružství. Vnímám svět jako studnici, ze které lze čerpat. Ne drancovat, dolovat, lámat, kácet, orat, pěstovat (nejsem ani ekologický bojůvkář), prostě čerpat. Mým jakýmsi sloganem, který mě provází: „Nikdy není tak zle, aby nebylo hůř. A když je hůř, je něco, co je ještě horší.“ A když je jo zle, zajedu do Ležáků (to místo byste měli znát všichni alespoň z dějepisu) a tam mi dojde, že není tak zle, že může být hůř.

Ale jinak jsem vlastně veselý člověk. Miluji sarkasmus a ironii. Když náhodou budete v kině na nějaký dobrý komedii a ve ztichlém sále se rozlehne srdečný smích, neházejte po dotyčné osobě vejce a rajčata. Mohli byste mě trefit do hlavy. Mám smysl pro humor, ale jaksi zvrácený. Ne obrácený, jen trochu jiný. Jsem optimista, romantik. Možná i snílek. A tím jsem obzvlášť rád. Když zaženu svou (naprosto přirozenou) plachost dokážu se bavit se třema, čtyřma lidma najednou.

Obdivuji se živlům. Vodě za její sílu, ohni za jeho nenasytnost, vítr za jeho nespoutanost. Z elementálů mě fascinuje země pro svou štědrost a trpělivost. Některé z těch vlastností má i Mbuwiwek, který ještě zdaleka neřekl své poslední slovo. A co bych si přál zažít? Pochutnat si s Daramirem na planicích, nechat se unášet mořskými proudy na lodi severských barbarů, mít někde v bance uloženou slušnou hromádku garenu, mít podíl v silné gildě, vlastnit mlýn na Durenu, přiložit ruku k dílu na opravě Ibanu, dočkat se vzkříšení slávy Rilondu a vidět spokojeného Mbu, jak vychovává své děti pro lepší budoucnost horských elfů.

Že je to celý takový rozháraný a napřeskáčku? Inu, takový už jsem. Takhle přemýšlím, občas i jednám.

Bavte se s námi!

Čest Ďéda

Převzato z http://asterionrpg.cz.



WebArchiv - archiv českého webu