Karel Konrád
pohlaví: muž
Život: * 28.03.1899 † 11.12.1971
Národnost: česká
odkazy: 1x [wikipedie], 1x [info]
Syn drobného obchodníka. Byl ženat s Milenou Konrádovou (roz.
Čuřínovou), dcerou literárního kritika Bohumila Polana. Studoval na reálce
v Lounech (odtud celoživotní přátelství s básníkem Konstantinem
Bieblem). Po válečné maturitě v březnu 1917 narukoval, prodělal výcvik
v Záhřebu a Rjece, ale už na podzim byl superarbitrován; na rozhraní
1918–19 se jako dobrovolník zúčastnil vojenského obsazování Slovenska
Čs. armádou. Od podzimu 1917 studoval tři semestry na pražské technice
chemii, od 1919 na FF pražské univerzity dějepis a zeměpis jako
mimořádný posluchač (doplňovací mat. 1922 na gymnáziu v Jindřichově
Hradci). Na začátku 20. let působil jako společník Antonína Sovy, od
září 1922 učil na obecné škole v Ledcích u Plzně, po pěti
měsících byl však pro levicovou politickou činnost propuštěn. Od té doby
se v Praze věnoval žurnalistice a literatuře; byl členem Devětsilu.
Působil v Rudém právu (1925, 1945–48), v časopisech Přestávka
Burianova divadla (1934–36, s Antonínem Králem), Divadlo Vlasty Buriana
(1936–42, s Antonínem Králem) a Panoráma (1950–51). Zdrojem obživy mu
naopak nebyla redakce časopisů Q (1926, s Vojtěchem Tittelbachem) a Trn
(1924, s Josefem Dubským, a 1930–33). Za války žil v ústraní
v Libníči u Českých Budějovic a v Bělovsi u Náchoda, po válce
pracoval ve Filmovém uměleckém sboru (1946–48) a Filmové radě Čs.
státního filmu (1948–57) a spoluredigoval několik kalendářů.
Z poválečných cest po Jugoslávii, Polsku a SSSR vytěžil knihy
reportáží.
Publikoval v časopisech, v nichž působil, a dále v periodikách:
Studentská revue, Proletkult, Sršatec, Průboj (Louny), ReD, Kmen, Tvorba,
Čin, Haló noviny, Literární noviny, Magazín Družstevní práce, Lidové
noviny, Lidová kultura, Var, Nový život, Lidová demokracie, Kultura, Plamen,
Zlatý máj aj. Konrádův román Rozchod se stal předlohou ke scénickému
pásmu, které v r. 1954 uvedlo Divadlo S. K. Neumanna (dramatizace J. Dudek).
Dramatizaci Rinaldina z pera Jiřího Bednáře uvedl roku 1974 pražský
Ateliér. Téhož roku byla uvedena televizní inscenace Rinaldino Rinaldi (sc.
Ladislav Egert). – Pseudonymy: Jan Löfler, Karel Nístěj, Karel Zemánek,
Zdeněk Tábor; šifry: -k., kk, KK, zt., Z. T.
Osobitost Konrádova převážně prozaického a vývojově jen málo
proměnného díla spočívá v dualismu artismu a žurnalismu, lyrismu a
svéživotopisné faktografie, oslavnosti a invektivy. Rovněž pocitové a
zážitkové zdroje Konrádova díla byly stálé: autorův studentský život
v rodných Lounech, jeho vojenská zkušenost z první světové války a jeho
účast na zrodu a aktivitách meziválečné avantgardy. Ve 20. letech byl
Konrád hlavním představitelem poetistické prózy, stavějící na důsledné
lyrizaci textu. Té dosahoval uplatňováním asociativní obraznosti,
ozvláštňováním nejmenších složek tvárné výstavby (slova, metafory,
věty), povyšováním nálady a atmosféry na sjednocujícího činitele
prozaického celku a ustavičným subjektivním hodnocením představované
skutečnosti. Nejlepšími ukázkami této metody se stala próza Dinah,
předvádějící zrod bohaté a svobodné skutečnosti bdělého snu, jíž se
kompenzuje účelovost a kusost reálného života, a románek Rinaldino,
roubující na šrámkovské téma mučivé proměny chlapce v muže téma
světonázorového dospění v třídně uvědomělého revolucionáře.
Prvotina Robinzonáda založila existenci druhé, žurnalistické větve svým
lyrickým glosátorstvím, žánrovým synkretismem a duchaplnictvím jako
hlavním prostředkem zábavnosti. V 30. letech modifikoval Konrád základní
podobu své prózy s pomocí psychologismu a faktografického historismu. Své
nejpopulárnější dílo, antimilitaristický román Rozchod!, postavil na
kombinaci citově zaujatého svědectví o srážce osmnáctiletých chlapců
s brutální vojenskou mašinerií a objektivní evokace dvou autentických
životních osudů (malíře Josefa Hubáčka a přírodovědce Emanuela
Purkyně), jejichž nositelé se této mašinerii dokázali vymknout.
V psychologizujícím románu Postele bez nebes, situovaném na provinční
maloměsto 1912–14, vyslovil Konrád své sociálněkritické stanovisko
protikladem mezi jasnými životními formami, které jsou vlastní dětem, a
temnými pudy a zájmy dospělých. Literární ani politická situace po druhé
světové válce nebyla modelu Konrádovy prózy příznivá. Příznačně
nedokončen zůstal román Pavel a Hedvika, další Konrádův pokus
o generační výpověď autobiograficky zakotvenou, umístěnou do scenerie
studentských Loun za první světové války a soustředěnou kolem
autentických postav – hlavně kolem prof. Josefa Fischera – a podávanou
skrovnou epickou linií bohatě zřasenou prostředky lyrického komentáře.
Tehdy v Konrádově tvorbě zcela nabyla vrchu jeho lyrická žurnalistika,
uplatňující se zejména v žánru cestopisné reportáže, portrétní a
přírodní črty, fejetonu, sloupku a aforismu. Poválečný optimismus
aktualizoval zejména autorovu bytostnou potřebu holdu, jejž pak Konrád
vzdával, v nekrolozích stejně jako v jubilejních panegyrikách, těm,
kdož se – zvláště v jeho generaci – zasloužili o porážku fašismu
i o komunistické uchopení moci v únoru 1948. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=774