Skok do prázdna [73%]
Hlava profesora Dowella [73%]
Poslední Atlantiďan / Hlava profesora Dowella [72%]
Člověk obojživelník [71%]
Člověk, který našel svou tvář [70%]
Ariel [70%]
Laboratoř W [68%]
Génius zkázy [67%]
Ostrov ztracených lodí [58%]
Alexandr Běljajev
pohlaví: muž
Život: * 16.03.1884 † 06.01.1942
Národnost: ruská
odkazy: 3x [wikipedie], 18x [info], 1x [životopis]
Alexandr Romanovič Běljajev, první sovětský spisovatel, který se fantastice plně autorsky věnoval. Přestože svou tvůrčí dráhu zahájil už ve dvacátých letech, budeme o něm hovořit právě v této kapitole, zahrnující údobí nejtěžších zápasů. Narodil se ve Smolensku, 16. března 1884 (3. března podle starého kalendáře). Jeho otec byl duchovní a také malý Saša chodil do semináře od svých jedenácti let. Od útlého věku se zajímal o literaturu a zejména o divadlo. Ve volných chvílích vystupoval v ochotnických představeních, recitoval, hrál na housle, režíroval. V sedmnácti ukončil seminář a s duchovním stavem se navždy rozloučil. Podepsal smlouvu s jedním smolenským divadlem, ale pokračoval ve studiu a stal se právníkem. Nepočínal si v této profesi špatně a dokázal vydělat slušné peníze, kterých využil k cestování po Itálii a Francii. Ještě před začátkem světové války se vrátil do vlasti. V roce 1915 těžce onemocněl tuberkulózou, dlouho s ní zápasil a teprve v roce 1921 mohl vstát z lůžka, ovšem s trvale podlomeným zdravím. Odstěhoval se do Moskvy, kde jako právník vstoupil do služeb poštovní správy. Ve volných chvílích začal psát. Už jeho první práce předznamenala celou jeho další tvorbu; byla to povídka Hlava profesora Dowella (Golova professora Douelja; čes. 1958), která vyšla v roce 1925 v časopise Vsemirnyj sledopyt. Bouře diskuzí se strhla i kolem posledního Běljajevova románu Ariel (1941; čes. 1960). Autor se v něm vrátil k motivu člověka nadaného mimořádnými schopnostmi, tak znamenitě využitému v Člověku obojživelníku. (…) „Jsem unaven,“ říká Ariel. Byl to však sám spisovatel, kdo byl unaven. Za patnáct let napsal sedmnáct románů, desítky povídek a nespočet novinářských článků. I pro zdravého člověka by to byla velká zátěž a Alexandr Romanovič byl vážně nemocen. V roce 1940 mu operovali ledviny. Živě se oprůběh operace zajímal a vynutil si, aby nad operační stůl připevnili zrcadlo. Tolikrát psal o práci chirurga – a nyní ji mohl sledovat skutečně zblízka… Pak vypukla válka. „Naše armáda dokáže nepříteli, že dělníci a rolníci, kteří ji tvoří, dovedou nejen stavět závody a továrny, ale také ničit “továrny smrti„.“ Tak zněla poslední otištěná věta. Němci oblehli Leningrad. Do Carského Sela, nyní Puškina, vtrhli vojáci a jim v patách gestapo. Alexandr Běljajev dráždil jejich zvědavost. Mučili nemocného otázkami, obrátili vzhůru nohama jeho knihovnu i archív. Dlouho ho nestačili trápit. Šestého ledna 1942 Alexand Romanovič Běljajev zemřel.
Alexandr Běljajev byl jediný sovětský autor vědeckofantastické literatury, který zůstal svému žánru věrný po celou epochu třicátých let.
