LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

@Lucc[4]: nevěřím, ukaž printscreeny, jinak se budu s elwisem soudit! :)

@KeB[1]: Teď na jaře na dnu knihy jsem viděl, že to tam ty starý conanovský poutníky měl v antiku k prodeji chlapík z www.wales.cz. Nevím jestli zrovna tenhle sešit, ale něco z toho tam určitě bylo.

@KeB[3]: Čéče, nějak se to pokazilo, už tě předběhl kolega legionář, který si Poutníka č. 5 zamluvil dřív. Moc se omlouvám, ale nečekal jsem takový zájem. Snad neva. Můžeš se ale stejně stavit, mám ještě bednu věcí, které chci dát pryč, viz Všeobecná.

@Lucc[2]: OK, udělám si k vám výlet :) pak dej vědět, kdybych to náhodou nezaznamenal.

Teda vidím to poněkud jinak.

Velkého Ptáka si totiž dovedu velice živě představit, takové lidi jsem měl tu čest zažít na vlastní kůži. I to, jak (jistě především ve vlastním zájmu) drželi ochrannou ruku nad svými ovečkami a za to, že navenek vše klapalo, umožňovali jim nerušenou a nečekaně volnou existenci. V momentě, kdy se v oné povídce objevily tachyony, začalo být jasné, že nastane bohapustá prča. Protože tohle vyžadovalo jediné řešení – stejné, jako když Jeho Veličenstvo Rudolf, toho jména Druhý, se s obdobným důrazem dožadovalo svého elixíru mládí. A to hned teď, a basta! Jinak… No, co měli chudáci filmoví alchymisté dělat, než v nouzi nejvyšší takový elixír namíchat? Nevím, jaký „elixír“ tým profesora Holuba ve své nouzi nejvyšší Husákovi namíchal. I když jisté představy bych mohl mít. Ale haluz to musela být pořádná, rozhodně ho musela ze snů o omlazení řádně vyléčit. Hned jak vystřízlivěl, jistě upřímně děkoval celému tomu povedenému vědeckému týmu za to, že ho opět z té hrůzy cely smrti vytáhli zpět, do fádní normality normalisační. A důkazem, že to tak nějak přibližně skutečně muselo být, je to, že skutečný Gustav Husák dožil sůj život v reálném světě dnů, kterých i já byl aktivním svědkem. A o prožitku s „elixírem mládí“ se, co vím, do smrti smrťoucí nezmínil ani náznakem. A že si vymýšlím něco, co v té povídce nebylo? Pane, fantastická povídka jest mi tu horším, tu lepším základem, na kterém mohu stavět fantasie své; je mi matrošem, na kterém mohu báječně ujíždět. Nad logaritmickými tabulkami přeci jen tak snadno ujíždět nelze… i když, při kousku dobré vůle, by i to možná šlo… A tahle povídka, teda alespoň pro mne, byla dobrým odpíchnutím.

BTW, já tu povídku našel v jiné sbírce, Non Serviam se ta knížka jmenuje, a dobře se mi četla; natolik, že už je chudák knížka docela očtená.

Tož asi tak.

@KeB[1]: Pro tebe za odvoz :D Ale dočkej času, hodím do Všeobecné seznam toho, co jsem vyřadil a možná si vybereš víc věcí. Pokud si přijedeš, tak klidně vše za litr medoviny nebo jiné vhodné lihoviny.

@Lucc: Já ho chci!!! Co za něj chceš ty?

Ten má to a ten zas tohle. Zjednodušeně řečeno: světové velmoci si „rozdělí“ Sluneční soustavu. A na nejnehostinnějším místě – v kyselinových oblacích Venuše, se odehrává boj o přežití, jehož výsledek by mohl zasáhnout do změny poměrů ve společnosti. Zkrátka na pozadí lehce politickém visí život Marie Claude na vlásku, respektive většinou na padákové šňůře. Marie měla tu smůlu, že se jí při rutinní misi v atmosféře druhé planety přihodila nehoda. Tuší, že zemře, ale dělá vše pro to, aby svůj konec oddálila. Doufá v záchranu, ale spíš by měla věřit na zázraky. Kyselinový déšť pomalu rozežírá její oblek a atmosférický tlak na Venuši také není nic, co by se člověku zamlouvalo.

Tak jo. Chlápek skoro zemře ve vesmíru. Najdou ho mimozemšťani a dají dohromady. Pošlou ho zpět na Zemi a sledují jeho reakce poté, co mu ještě stihli pozměnit emoce. Souhlasím i s tím, že on vlastně za nic nemůže, protože ho vlastně naprogramovali, ale tahle povídka mě donutila přemýšlet trochu jinak. Kdysi dávno, když staří autoři psali staré povídky a byly jich plné staré antologie, které my teď považujeme za skvosty, se psalo jinak. Tohle je toho důkazem. Povídka je kratší, než by vzhledem k námětu mohla/měla být. Působí prostě odflákle, nedokonale. Chyběla mi tam spousta věcí a nevěřím, že cílem autora bylo prostě vytvořit rámeček bez obsahu. Jako čisté plátno, do něhož by se vešel moc pěkný obrázek, i s hrdinou silně nesympatickým. Cílem hlavního protagonisty bylo totiž jenom ubližovat. No ale proč? Proč pokus nerozšířili a nedali tak autorovi možnost příběh rozvinout? Navíc si vezmu, že mimozemšťané sídlili na jednom z měsíců, teď nevím, Saturnu? A to při své dokonalosti v éře kosmických letů (ve vlastní soustavě) o lidech nic nezjistili? Tedy až do doby, kdy našli trosku pozemšťana v trosce lodi? Tohle neberu. Ano, samozřejmě už mohli vědět vše a chyběly jim jenom poznatky ohledně temných stránek lidských duší, ale kdyby se zmínili, mizerové zelení, šedí, nebo „Zlatí,“ sakra, neměla bych pocit promarněného času při čtení autorova kousku. Ale možná to na mě působí úplně správně.

@yerry[1]: opravdu mi to přijde jako strašná povídka. popravdě mi připomíná nějaké slohové cvičení nadšené středoškolačky. chápu, že v roce 1955 to mohlo mít jisté opodstatnění, tehdy přišly první vlny deziluzí z poválečného nadšení novým světem, ale ten způsob postrádá jakoukoliv literárnost, je to čistě účelové a dost se mi to nelíbí (a to nikoliv proto, že devastaci životního prostředí ignoruji, spíš naopak). tož tak ;)

@PMarek[5]: Brak tam dám, protože je v nabídce, kdyby bylo mínus, tak dám mínus. Osobně jsem pro jednoduché líbí/nelíbí. A co se vlád týče, myslím, že jejich jednání by i v alternativním světě bylo stejné. Vždyť nad tím trochu pouvažuj, vzdát se jaderných zbraní, to by byla sebevražda.

@měšťan[2]: Já Ti s těmi argumenty i rozumím, ačkoliv od toho je to alternativní historie, aby se tam třeba ty vlády chovaly jinak. A hrdina/zrádce za svojí zradu zaplatil. Kolik zrádců je dnes za své činy „oficiálně“ adorováno (třeba mě teď napadá von Stauffenberg)… Otázka zrada x hrdinství je obecně přeci velmi subjektivní. Nicméně my dva se zjevně spíš než v pohledu na děj téhle povídky rozcházíme v definici braku.

@PMarek: A ty zase jako obvykle vynášíš povídku, která adoruje zrádcovství :)A ke všemu ten konec! Už to vidím, jak se velmoci zbaví svých jaderných zbraní kvůli plkání nějakého spolku :) To je úplná esence sluníčkářství.

Před vydáním Roků rýže a soli skvělý počinek – Robinsonova alternativní historie jako návnada. Já se těším jak malej. Po této práci o to víc. Mission completed.

kapitola 4 v knížce (jestli ji máš je to úplně první věta na straně 281), ale už je to zbytečný. Jak se na to teď dívám, tak to zcela jistě není tvoje chyba, ale autorova snaha gradovat atmosféru. Což se mu sice povedlo, ale trochu tím popřel sám sebe. Ono se totiž nejednalo o jednu větu, ale o celou scénu. Tak nějak jsem si to uvědomil až teď. Promiň, že jsem tě plašil :)

@noir[1]: chceš to takhle nebo do pošty? :)

Ta problematická věta je která?:)

No nevim Laxíku, ale ten cvok Spielberg nesaha Dickovi ani på kotniky! Jen muj nazor na vec;)

@KeB[3]: Ano to já vím, však ta série tu celá je. Jen evidentně jsou tu oddělené série a světy. Tzn. že ne každá série má vlastní svět. Nevím jaký je klíč pro zakládání světů, ale tipuju to na různé autory a několik různých sérií a povídek. Kladivo na čaroděje má zatím jen jednu hlavní sérii a pokud mi něco neuniklo (asi uniklo), tak jen tuhle jednu povídku. Já bych ten svět asi mohl založit, ale nikdy jsem to nedělal, takže to necháme na někom kvalifikovanějším ať si to zváží.

Já tuhle povídku vždy považoval za rozverné a vysloveně psychedelické dílko, ve kterém lze najít tolik významů, kolik si sami přejete. Zároveň ale nesmí být brána vážně – takovým snad P.J. Farmer ani nikdy nebyl. Zkusil si prostě napsat něco ve stylu tehdy vrcholící nové vlny a skvěle to zapadlo do Nebezpečných vizí. Já ji dokonce četl jen asi rok po románu Zana Greye a kromě názvu jsem žádnou podobnost nenašel :-)

@Vlask[2]: a taky celá jedna série

@BorgDog[1]: Nj, nikdo to tam nepřidal, protože takový svět tu zatím není vytvořen. Otázkou je jestli ho má vůbec cenu přidávat, když je to jen jedna povídka.

Yerry, díky za doplňující údaje. Vidíš, jak povídka provokuje. A to bude za rok půl století stará. :)

to BorgDog: Jasně, v tom je Farmerova vize imho dost přesná. Takhle by společnost s garantovaným příjmem na hlavu mohla časem vypadat respektive nevidím sílu, která by zabránila, aby podobně neskončila, kromě vnějšího ohrožení.

@yerry[7]: Debaty o Nepodmíněném základním příjmu sleduji už nějakou dobu. Jasný názor na to nemám. Po ekonomické stránce nemám vzdělání, abych sám zhodnotil, zda je to reálné či udržitelné, po řekněme společnské dokážu pochopit argumenty pro i proti, aniž bych měl dojem, že některé jednoznačně převažují. Zmínil jsem to jen proto, že právě v těchto debatách jsem poprvé název této povídky vůbec zaznamenal.

@yerry[7]: Jezdci purpurových stepí od Greye jsou jedním ze symbolů amerického Západu a jeho nejznámějším románem. Pro mě osobně je trochu s podivem, že je ten příběh v Americe tak populární, Grey napsal rozhodně mnohem lepší knihy než tu o jezdcích z šalvějových luhů :-)

@yerry[4]: Budu si to muset taky přečíst, protože už několikrát jsem na odkaz na tuhle povídku narazil při debatách o Nepodmíněném základním příjmu – a pokaždé byl dáván varovně ve smyslu „koukejte, takhle to dopadne!“

@yerry[2]: Četl jsem ji tuším 2× a naposledy už docela dávno (5–7 let?). Takže ber opatrně to, co píšu.
Pokud se ptáš, o čem povídka byla, tak o ničem. Pouze popisovala budoucí svět a na jeho jinakosti (a stejnosti) zrcadlila dnešní paradoxy, hlavně sociální zajištěnost, spokojenost, hledání způsobu, jak „zabít čas“. Poměrně časté téma v SF, namátkou mne napadá Simmonsův Illion a Olymp, povídka Ichneumon a Dormosa a určitě existují spousty dalších.
Obsah byl ale podružný, jak jsi sám napsal, forma je na prvním místě. Nevadí mi to, naopak. Baví mne objevovat smysl pozměněných slov, podivných výrazů (už samotná purpurová mzda), v podstatě jde o určitou slovní detektivku, kvíz. Koho baví třeba Vian (mně zrovna moc ne) nebo Vonnegut, ten by si mohl Jezdce užít. Ale je to hodně hraniční povídka a hodnocení oscilující mezi like – dislike to jen potvrzují. Čistokrevná nebezpečná vize.

Druhá nejlépe hodnocená povídka za rok 2015. Loni byl Resnick myslím první. Jsem zvědav jak dlouho to ještě potrvá, než se nějaký vydavatel chopí tohoto autora a vydá něco nového z jeho bohaté bibliografie. Čtenáři by ho četli, ale není co… To samý Robert Bloch… no nic. Snad nějaký z vydavatelských dómů prozře.

Tohle patří do světa Kladiva na čaroděje, odehrává se časově někdy před osmým dílem.

Kdepak, taky neznám. Ale teď mě to zajímá. :)

…ale ty romany snad radej vynech … S. je rozenej povidkar a v tom a jenom v tom je genialni – v delsich prozach spis kulha…
Totez plati asi i o Fredriku Brownovi.

@yerry: K tvojí otázce: idle se ještě zeptám, ale já tuhle povídku ani knižní sbírku vůbec neznám. A věřím, že kdyby ji znala ona, zmínila by se, ten svět i myšlenku „knih na útěku“ jsme při psaní promýšleli hodně do hloubky.

@yerry[2]: Já četl jak Lístek na Tranai tak Bláznivý vesmír a obě rozhodně nadprůměr.

@yerry: Rozhodně si přečti některou z jeho povídkových sbírek, které v ČR vyšly. Sheckley je skvělý povídkář s velmi sžíravým humorem, ostrým okem na lidskou malost a zabijáckým timingem pro pointu. Umí i slušně postrašit. Vysoký nadprůměr imho.

@idle[1]: je :)

@Gaarq: Jestli je to o takovém světýlku, co se objeví na stavbě dálnice a nejde zhasnout, tak to jsem četla před mnoha a mnoha lety a (evidentně) utkvělo. :)

@puppa[1]: Až někdy něco vydám, zamlouvám si také takový komentář. TIA :))

Uzel na kapesníku

Dívčí tvář nevšedního půvabu.Zájmy košatě renesanční. Spisovatelský talent od Pána Boha. V hájemství fantasy je jako doma. A literární ceny i uznání sklízí kombajnem. Zasvěcenci a spřízněné duše možná už tuší. Jakkoliv s občanským jménem celkem tuctově obyčejným / iniciály O.N. /. Leč uměleckým naopak pateticky vznosným  – Viviana Stellata. Píše očividně lehkým perem.V bohaté slovní zásobě a brilantně zvládnutém řemesle je znát, že má načteny vagony knih. Netoliko z žánrově oblíbeného kadlubu. Taktéž základní revizity a kulisy stylu ovládá jako když bičem mrská.
Snad právě proto se čtou už dříve publikované povídky „99 pírek“, „Louže a kameny“ či „Soumrak elfů“ příjemně lehce. Žel, zároveň skýtají čertovo kopýtko. Jak říká úsloví, ďábel se skrývá v detailu. Až úzkostlivé lpění na tradiční rovině vede ke schématismu. Cynicky vzato / omlouvám se, zabijte mne, Viviano, rychle a bezbolestně / k banalitě. Ještě snad „Soumrak elfů“ lze vzít shovívavě na milost. Zaujme vtipem v základním nápadu a neotřelým zpracováním. Dvě výše zmíněné povídky však nezanechají na patře žádnou chuť, buket. Jakýsi pocitový přesah, jenž by zaujal. Proplynou bez barvy a zápachu, aniž by vybídly P.T. čtenáře k přemýšlení či úvahám o právě „zkonzumovaném“.
Příběh „Nezapomeň zamknout“ / Pevnost, září 2015 / nabízí již jiný šálek espressa, onačejší. Autorka, očividně ku prospěchu věci, opustila hájemství lekacích strašidýlek, útočných děsostrojů či neohrožených gerojů, schopných jediným mávnutím magického meče Excaliburu skosit jeden a tři čtvrtě legionu žoldnéřských bijců s krví podlitýma očima. Vyzkoušela si až dosud neprobádanou končinu, Terra incognita. Totiž téma prolínání časoprostorových rovin a paralelních světů. A hned na výbornou. Ostatně proč chodit kolem horké kaše / omlouva za floskuli /. Skončila léta tovaryšská. Novela představuje mistrovské dílo. Blýskavý démant výsostného brusu. Skvost. Autorka v několika málo tazích načrtne prostředí, základní reálie. Stylisticky sevřený příběh hned od prvních vět vtáhne do děje, pohltí v přízračné atmosféře jen nejasně tušeného „čehosi“. Naléhavost zdůrazňují i jednotlivé kapitoly s vročeným datem pro zachování celkové orientace v souslednosti časových rovin . Pak již jen proplouváte, necháte se unášet napínavým dějem.
Příběh o hodinkách, ale nejen o nich. Hlavně a zejména o hloubce lidského citu. O věčných otázkách. Kdo jsme ? Odkud přicházíme ? Kam jdeme ? Lze si jen přát, aby povídka „Nezapomeň zamknout“ v autorčině tvorbě nepředstavovala pomyslnou výjimku. A nezbývá tedy, než se těšit na ty další, doufejmež, neméně zdařilé. S bubáky či lekadly ať obcuje jen pro zábavu. Nebo k postrašení malé ratolístky, kdyby náhodou zlobila…
Karel Klaška

@noir[2]: Jo, tak to pak potvrzuji – výborná povídka, skvělá atmosféra. Ze začátku nenápadné, ale o to lepší.