Guy Gavriel Kay
Lvi z Al-Rassanu
Kategorie: fantasy
originální název: The Lions of Al-Rassan
originál vyšel: 05/1995
odkazy: 2x [recenze]
- Komentáře:
-
Duirin | ***** 22.05.2011 23:13
Tato fantasy je popisována jako paralela k politické situaci ve Španělsku 12. století, čehož jsem se trochu bál (historické romány nejsou zrovna mnou vyhledávaná četba), ale obavy byly zbytečné. Historii Španělska 12. století opravdu neznám, takže to mě nijak neovlivňovalo, a především Kay ukázal, že tento styl opravdu psát umí.
Knihu bych částečně přirovnal k Tiganě – mocenské hrátky a strategie zde hrají velkou roli. Hlavní bod sváru zde hraje víra – na poloostrově jsou tři mocenské skupiny víry (Ašarité, Džaddité a Kindathé), které se navzájem nenávidí. Ale stejně jako v běžném životě i zde se ukazuje, že nenávist může panovat mezi kněžími a třeba i mezi vládci, ale mezi obyčejnými lidmi se vytváří přátelství bez ohledu na víru … i když tento popis na děj v knize není úplně přesný, protože hlavní tři postavy jsou všichni odlišné víry, ale rozhodně ne obyčejnými lidmi – džaddita Rodrígo Belmonte i ašarita Ammar ibn Kharían jsou druhými nejvýznamějšími muži ve svých královstvích Valledu a Kartadě ihned po králích, ale oba se spřátelí ve vyhnanství v Ragose. Třetí do počtu je kindathská velmi schopná lékařka Jehane, která si musí volit mezi láskou k jednomu z těchto mužů. A poté, co Valledo a Kartada (nejen) vyjedou do války, Rodrígo a Ammar musí volit, komu budou loajální.
Kniha je psána poutavě a děj je prokládan různými střípky, aby byl čtenář dostatečně zatáhnut do děje – žádné jednání nikoho z protagonistů není samoúčelné, ale opravdu vyplývá z logiky věci. Zlatým hřebem knihy je závěrečný střet armád a hlavních protagonistů, který je napsán tak mistrně, že jsem netušil, jak to vlastně dopadlo. V epilogu, kde byla rozebírána situace po dvaceti letech, byly použity formulace a jména tak, že jsem 2× musel změnit svůj do té doby získaný názor, jak to dopadlo, než jsem získal jistotu, kdo přežil a kdo si koho vzal :) Možná jsem jen natvrdlý, ale dávám 96 %.Pepa 62 | **** 20.02.2012 21:32Martinovu ságu Píseň ledu a ohně považuji i nadále za absolutní špičku žánru fantasy (jo,jasně Eriksona jsem zatím nečetl)a názor nezměním ani po přečtení, na Legii nejlépe hodnoceného,Kayova díla.Lvi z Al-Rassanu jsou v podstatě historický román s absencí jakýchkoliv fantasy prvků.Až mě chvilkama napadala kacířská myšlenka, že Kay vlastně nemusí vymýšlet složité fantasy světy, stačí když „jen“ zaboří prst do mapy, vybere zemi,nastuduje historii a přidá příběh, který by se více méně v menších obměnách mohl odehrát kdekoliv a kdykoliv, tedy boj o moc,intriky,láska,rasová nebo jiná nenávist a je hotovo.A pak už „stačí“ být jenom dobrý stylista a úspěch je zaručen.A dobrý stylista Kay rozhodně je.Na připravovaný román Pod nebesy se rozhodně těším.
Madam Brbla | **** 09.03.2015 16:16Lidé různých náboženství se mohou mít rádi, respektovat se i milovat navzdory faktu, že kolem nich (často také jejich zásluhou) protékají ve jménu Bohů a mocenských ambicí celé řeky krve a slz. Svět ani události odehrávající se na něm nejsou černobílé, stejně jako lidé a jejich charaktery. Zhruba takové poselství jsem si odnesla z Kayova románu, jehož jediným lehce fantastickým prvkem je chlapec s poněkud jasnozřivým vnímáním. Zapomeňte na čaroděje a kouzla, bojuje se zde mečem, slovem, bystrým rozumem nebo třeba lékařským umem. Bitvy jsou líčeny takové, jaké ve skutečnosti zřejmě odnepaměti jsou: surové, brutální, špinavé, je v nich jen málo prostoru pro čest či hrdinství a už vůbec žádný pro romantiku. Podobně jako v „Písni pro Arbonne“ Kay skvěle pracuje s postavami a jejich psychologií. Vytvořil spoustu sympatických osob, několik zajímavých a padouchům umí připsat kladné stránky, nedělá z nich bez příčiny zlé idioty. Románu předchází rejstřík jmen, ale hráčů není zase tolik, aby bylo třeba vzpomínat či listovat. Hlavní hrdinové jsou tři: kindathská lékařka Jehane (paralela k věčně pronásledovaným a utlačovaným Židům), ašaritský básník, rádce králů i válečník Ammar íbn Khaíran (rozumný zástupce muslimského světa) a džadditský vojevůdce Rodrígo Belmonte (správně tušíte – křesťan). Pozorovatelem, obdivovatelem i přítelem těchto tří je mladý voják Alvar, co skrze činy těchto výjimečných lidí dospívá k sebepoznání. Dále do děje promlouvá několik králů, jejich manželek, milenek, rádců, vojáků – v podstatě každého z nich poznáme trochu podrobněji, pochopíme jeho/její povahu i motivaci.
Tenhle nepříliš náročný propletenec dávných i nových křivd, politických machinací a náboženských ideálů se čte překvapivě snadno, vzbudí spoustu emocí, nejednou rozpláče. Přesto jsem ke stránkám nebyla připoutána natolik dychtivě, abych misky vah mezi 80-ti a 90-ti procenty, kde se pohybují mé dojmy, přiklonila k vyššímu číslu. 84%
