David Marusek
Počítání hlav
Kategorie: sci-fi
originální název: Counting Heads
originál vyšel: 11/2005
odkazy: 5x [recenze]
- Komentáře:
-
Madam Brbla | ***1/2 02.04.2013 11:25
David Marusek je pro mě spisovatelem neznámým, četla jsem od něj jedinou povídku a ta mě nijak extra neoslovila. Přesto mě „Počítání hlav“ zaujalo kombinací názvu a anotace natolik, že skončilo v napěchovaných policích domácí knihovny. Pár let jsem k tlusté knize vzhlížela s jistým respektem a před dvěma týdny konečně sebrala dostatek sebevědomí, abych se pokusila proniknout do světa nepříliš vzdálené budoucnosti. A nebylo nijak složité nechat se vtáhnout.
Maruskem stvořený konec 21. století a první polovina století následujícího jsou plné podivuhodných technologií, umí fascinovat a zároveň působit dojmem „takhle nějak by to klidně mohlo být“. Lidstvo po nepříliš detailně specifikované katastrofě žije pod obřími kopulemi, chránícími své obyvatele před různými biologickými i nanotechnologickými útoky. Soukromí je luxus, jaký si nemohou dovolit ani ti nejvlivnější; kontrolu možných nákaz má na starosti Vlastenecké velitelství, využívající služeb lidí, klonů, strojů nebo i zvířat (vlastenecké slimáky si „zamilujete“). Nicméně i v těchto totalitních podmínkách je možné si slušně žít – při dostatečném majetku a moci: svůj věk je možné regulovat libovolným směrem a dosáhnout takřka nesmrtelnosti. Lékařská věda si umí poradit s každou nemocí i s naprosto devastujícími úrazy. Proto je samozřejmě omezena porodnost a děti, skutečné děti, jsou nesmírně vzácně udělovanou výjimkou.
Úvodních cca 90 stran sledujeme očima Sama (Samsona) Hargera, umělce, designéra, poměrně známé a bohaté osobnosti. Staneme se svědky jeho vzestupu po boku výjimečné ženy a také jeho pádu. Tento prolog byl publikován i jinde jako povídka pod názvem „Byli jsme radostí bez sebe“. Samson hraje zásadní roli i v dalších fázích knihy, kdy příběh poskočí o 40 let a rozdělí se mezi více postav (ve třetí osobě). Jak už se dozvíte z anotace, ústřední zápletka se točí kolem vraždy a hlavy jedné z obětí útoku, ale to vlastně není až tak podstatné. Samo poznávání Maruskova světa, fungování společnosti se spoustou zajímavých detailů, je tím hlavním, proč román číst. Opravdu mě to objevování bavilo.
V tomto poněkud citově chladném prostředí, kde narazíme na pojmy jako „rekreační manželství“ či „komerční děti“, je fascinující sledovat různé skupiny, jejich vztahy a chování. Umělé inteligence jsou nejen naprosto běžné, mají i vlastní osobnosti. Klony se dělí podle účelů, k jakým byly stvořeny: jenny jsou skvělé ošetřovatelky, russové jsou metodičtí a vhodní jako důstojníci pořádkových sil, lulu jsou společnice pro zábavu atd. Přesto se i mezi nimi můžou vyskytnout odchylky, jak čtenáře přesvědčí pár russ Fred a evangelina Mary, s jejich vlastními sny a pochybami. Nesmím zapomenout ani na vlastní živočišný druh: kdo má tu smůlu nebýt bohatý, sdružuje se obvykle s ostatními lidmi v tzv. čártrech, kde každý přispívá podle svých možností: někdo sběrem a recyklací, jiný pouličním uměním, další si třeba najde práci jako pokusný králík pro demografický výzkum. Podrobněji se podíváme na maličký čártr Kodiak, kde tráví stáří Samson Harger. Ne vždy jsem úplně chápala zákonitosti mezi jednotlivými čártry, ale čtení to bylo nevšední.
Marusek neváhá s trochou nadsázky kopnout do nešvarů dnešní doby, například do vlezlosti reklam, dotěrnosti médií, do stupidity telenovel nebo výše zmíněné práce-nepráce.
Konečně jsem se dopracovala k tomu, proč román, který pro mě byl nevšedním zážitkem, nemohu hodnotit výš než nějakých 70–75%: závěr mě (jemně řečeno) rozladil. Nejde ani tak o to množství náhod, co se sejdou v jednom potřebném okamžiku, nad tím bych ještě přivřela oko, možná i obě. Prokousávat se pěti stovkami stran, abych na konci zjistila, že nebylo nic vyřešeno, uzavřela se jediná linie, zatímco všechny další jsou ponechány ve velmi otevřeném stavu, to vážně nepotěší. Chcete vědět, jak to celé dopadlo? Počkejte si, až spisovatel napíše další díl a jestli to u nás vůbec vyjde… kurňa!
