LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Matthew Reilly

Souboj

Kategorie: sci-fi - akční

originální název: Contest
originál vyšel: 1994

vydání: Alpress (web) 2002

Komentáře:

Madam Brbla  | **1/2 03.08.2009 10:00

Sledujete občas béčkové (nebo spíše céčkové) akční filmy, které jsou tak dementní, až jsou nechtěně velmi vtipné? „Souboj“ je jejich literárním ekvivalentem:-). Veškerá nakladatelství Reillyho s touhle prvotinou poslala pryč s otiskem boty na zadku, nakonec „Souboj“ vydal na vlastní náklady. No, nepřekvapuje mě to, snad jen ta absence soudné sebekritiky u začínajícího spisovatele je zarážející:-). Už samotná zápletka vykouzlí na rtech poněkud nevěřící úsměv: mimozemšťané jsou zřejmě dost hraví, proto co tisíc let vyberou představitele 7 ras a uspořádají v uzavřeném prostředí turnaj – kdo přežije, vyhrál. Tentokrát se vše odehrává na nic netušící matičce Zemi, konkrétně v Newyorské státní knihovně. Být tohle téma zpracováno nějak šikovně, nemuselo by nutně jít o fiasko. Jenže Matthew Reilly „Souboj“ napsal v devatenácti letech a je to hodně znát: naivita, nedotaženost, nepromyšlenost funkčních principů turnaje, nevěrohodnost chování všech zúčastněných, dialogy občas třeskutě inteligentní – jak z reklamy na dámské hygienické potřeby… logika to vzdala hned na začátku a odfrčela na nějakou vzdálenou havajskou pláž srkat piňakoládu a očumovat plavčíky:-). Volné pole působnosti tedy zůstalo pro absurditu a ta v nejmenším nezahálela, zanechala své výrazné otisky takřka na každé stránce knihy. Nebudu vyjmenovávat veškeré do očí bijící nesmysly, to bych sem musela opsat skoro celý román, zmíním jen malý příklad: mimozemšťané z blaženě nevědomého lidstva vyberou jednoho „bojovníka“, obyčejného lékaře (nikoliv elitního vojáka či agenta), co má být ovšem psychicky na extra úrovni. Proč se potom chová po většinu času jako idiot, neschopný si zapamatovat a zužitkovat ani životně důležité informace? A proč jsou samotné mimozemské formy života takoví degeni (a přes jejich technologickou vyspělost a převahu se u nich z nějakého záhadného důvodu nepředpokládá mentální kapacita na ovládání výtahu:-))? Autorova nezralost, jeho nedomýšlení událostí do detailů, se zkrátka na románu negativně podepsala. Matthew Reilly v úvodu děkuje rodičům, že jej nechali dívat na televizi… tím se vysvětluje prakticky vše;-). Je tady však jeden výrazný klad: ač je tato knížka neskutečně blbá, zároveň je opravdu zábavná a těch 300 stran jsem zkonzumovala za necelé dva večery. Navíc – při častém rezignovaném vrtění hlavou jsem si důkladně procvičila ztuhlou páteř v oblasti zátylku a neplánovaně si v záchvatech smíchu posílila břišní svalstvo. A protože smích jak známo prodlužuje život, budu mírná k nebohé mladé oběti vymývání mozku vlivem televize, nedám ten zcela zasloužený podprůměr. 45% P.S.: Pobavil i závěrečný medailonek na přebalu, kde je zmíněno, že Reilly pracuje na pokračování svého bestselleru „Polární stanice“, které se bude věnovat hrdince Shane Schofieldové. Tak schválně, jde o nedbalou redakční práci, nebo poručík Shane „Strašák“ Schofield skutečně absolvuje operaci změny pohlaví?:-)

honajz  | *** 11.08.2012 22:38

Ale tak pobaví to, je to krátké, ani to příliš nenudí. Ale je to tak hloupé, naivní a nelogické! Reilly stanoví nějaká pravidla, v úvodu zajímavá, aby je pak porušoval, kde se dá. Navíc ta holčička se svým „tatíí“ mi tam těžce lezla na nervy celou dobu. Jinak přesně, jak si myslíte, že to skončí, tak to také skončí, včetně několika záchran doslova v poslední sekundě.

trudoš  | **1/2 22.07.2017 08:34

Sice našlapaná akční jízda, ale prostinká jak zákon káže. Ono je znát, že jde o autorovu prvotinu, takže mu člověk i odpustí schematickou a naivní zápletku, ve které mimozemšťani nemají na práci nic zábavnějšího, než jednou za sedm let pořádat gladiátorské hry s různými vesmírnými rasami. Jenže když je něco už moc pulp, nepomůžou ani přivřené oči. Upřímně, v tomhle ohledu i Mortal Kombat projevil víc vnitřní smysluplnosti. Protože tady se na logiku věci či inteligentní chování moc nehraje. Matthew Reilly si v podstatě dělá co chce, včetně porušování vlastních pravidel, a to jen proto, aby nějak utloukl těch tři sta stran, přičemž napětí graduje s mistrovskou profesionalitou Edwarda Wooda. Nechybí ani ty okaté provázky, kterými manipuluje s kulisami. A třebaže přehlédnete všechny možné nedostatky, pořád z toho čpí hloupost a špatné řemeslo.
Je tu však jedno velké ALE. Začnete-li si vyprávění užívat jako parodii, která neví, že je parodií, je to pořád hloupé, ALE přinejmenším zábavné.