kniha » Vichr smrti
v Top10 25 | chce si přečíst 22 | chce mít v knihovně 17 | má v knihovně 188
hodnotilo: 270
94%
Vichr smrti

Steven Erikson

Vichr smrti

série: Malazská Kniha padlých
díl v sérii: 7
kniha patří do světa: Malazský svět

Kategorie: fantasy - dark

originální název: Reaper's Gale
originál vyšel: 2007

vydání: Talpress (web) 2009

odkazy: 1x [recenze]


Komentáře:
pull  | ***** 12.12.2009 20:11

Buď je Erikson čím dál lepší, nebo já na jeho díle čím dál závislejší. Druhá možnost bude následkem první. Erikson mi opět naservíroval příběh, který má mnoho vrstev. Jednotlivé dějové linky se splétají a rozplétají. Některé jsou uzavřeny, jiné směřují k uzavření v dílech, které na mě ještě čekají a zákeřně posilují moji… natěšenost (je tohle vůbec slovo?). Potěšil mě umě vyváženým mixem tragiky a humoru, akce a filozofie. Ohromil bohatostí svého světa, který popsal tak geniálně, že uvědomění si skloubení minulosti s přítomností na mě dopadalo jak rány kladivem. Stejně jako dokáže lámat srdce svým postavám, lámal ho i mně. Ale nebyl by to Erikson, kdyby na konci nepřevládlo lehké pousmání. Vlastně s žádnou novou zbraní nepřišel, jen ty staré, osvědčené jsou ještě ostřejší.

Romison  | ***** 14.12.2009 23:04

Co dodat proste narez :) Erikson zvlada vsechno, od chvilek napeti, hned ho strida humor, pak zase smutek, pak vynikajici bojovy sceny, zas par veci nechapete, ale ten pocit nema chybu ;) A nikdy si nemuzete byt jisti, jestli je urcita postava opravdu mrtva :)

thorir  | ***** 23.01.2010 17:42

Vichr smrti příběhově navazuje na pátou knihu Půlnoční vlny. Píší příběhově, něboť časově se odehrává až po Lovcích kostí. Čtenéř má možnost sledovat další osudy království Lederu po nástupu Rhulada Sengara na trůn. Vlastně nejen osudy království, vrací se celá řada postav z Vln (a nejen z Vln), výborná dvojice Tehol + Bug, skupina kolem Silchase Zmara, Icarium, Karsa Orlong, Smrtelný meč Toc Anaster a samozřejmě Tavore a její Lovci kostí. Přibudou postavy nové a některé další, nezmiňované z Vln, dostanou více místa. S tímto značným množství postav jde ruku v ruce i rozčleněnost děje, u Eriksona nic neobvyklého a v této fázi ságy již překvapí málokterého čtenáře a přemůže jich ještě méně. Erikson opět čaruje s textem a opět dokazuje, že mu po právu náleží přední místo mezi autory fantasy (nejen současnými). Jak bylo možno postřehnout již ve Vlnách, autor se království Leder snaží připodobnit k současné západní společnosti (nemohu napsat kapitalistické, jak jsem zahlédl v jedné recenzi – neboť dnešní západní společnost má ke „krutému“ kapitalismu dosti daleko) se všemi jejími zápory, ať již jde o nikým nevolené úřednické vládce ovládající císaře jako loutku, o jedince kteří nevytvářejí žádné skutečné hodnoty a pouze se přiživující na systému, o rostoucí vliv státu a snahu kontrolovat ovčany pomocí regulací a represí, pomocí „myšlenkové policie“ jménem Patriotisté. Pokud je v knize obsaženo nějaké varování, tak ho osobně nacházím spíše tady. Erikson opět využívá právě tento kotlík namýchaných protichůdných cílů, tužeb a ambicí různých skupin k posouvání děje dál a dál za hranice čtenářovi představivosti a přestože čtenář zcela jistě očekává to co se nakonec musí stát, autor to podává takovým způsobem, že čtenář zůstane sedět s otevřenými ústy. Kniha mě zkrátka opět zcela uchvátila a i tentokrát nemohu (i přes některé mírné nedostatky v příběhu) hodnotit méně než 100%.

Gaarq  | ***** 07.02.2010 13:17

eriksonovy knihy jsou jako tantrický sex. přes 600 stran vás napíná na rám, spřádá nitě, nadhazuje, bourá, trápí paměť („sakra jací vlci?“ nebo „bohové pod námi, kdo to je ten brys beddikt?“) a na posledních 200 stranách se strhne smršť takřka orgasmická. každá jeho kniha má tisíc malých point (jeho minipříběhy mi připomínají vonneguta jr.) a jednu megapointu.

erikson je vskutku fenomén literatury a jsem zatraceně rád, že jsem u toho. umí všechno, co po spisovateli chci: humor všeho druhu (mariňácký, bugg vs. tehol…), hloubku vztahů (onrak a trull), děsivost lidské společnosti (říše leder), oulané, rhulad, icarium… nespočet příběhů, každý má smysl, každý je „lidský“… a přitom, nejsou tu laciné slzy ani siláčtí hrdinové. karsa orlong se mi vryl do mysli ještě více a tenhle barbar hravě strčí do kapsy conana i se všemi jeho klony. a imassové, ne t'lan imass, ale imassové, co odmítli rituál, jsou mou nejoblíbenější ra­sou.

erikson si s čtenářem hraje své hry a když si myslím, že jsem ho prokoul, mám z toho takovou tu tichou radost, jako když jsem, jsa stále malým klukem, do nedávna nacházel v hrníčkách čokoládové bonbóny, co mi tam žena poschovávala, když mi teď na pár měsíců zmizela někam za kopce. hraje si s žánrovými klišé, s aluzemi (koho z vás nenapadlo, že oulané jsou severoameričtí indiáni a leder spokojenými státy, resp. trestí moderní okcidentální společnosti), s našimi sny a přáními. ale ani na okamžik nás neutěšuje, nemaže med kolem huby, ani vrdlouže do ouška. nicméně naděje vykukuje zpoza každého rohu. a zpoza každého druhého vučuhuje zlo a neštěstí, které má svůj původ nikoliv někde mimo tento svět, ale pochází z chování a činů bytostí smrtelných i nesmrtelných.

slast a bolest mají k sobě blízko. a podat to, to je kumšt. opět klobouk dolů, pane eriksone.

papuja  | ***** 26.02.2010 20:25

Tak sedmý díl je opravdu zase nářez. Od začátku je vidět, že Erikson to sakra umí a pěkně si se vším hraje (čtenář, postavy, děj). V klidu rozplétá desítky dějů, které se postupně začnou prolínat, spojovat, mizet a pak vznikají další nové. Kniha má cca 900 stran, kde není žádné hluché místo! Chvíle kde se čtenář směje nebo usmívá, střídají chvíle překvapení, zvratů a akce, které zas vystřídá smutek. Jednoznačných 100%

idle  | ***** 04.06.2010 11:54

Nedá se nic dělat, zdá se, že si pan Erikson vysloužil další plné hodnocení. V celkovém pojetí knihy nenarazíme na nic nečekaného, kdo četl předchozí díly, ten už ví, kolik může očekávat akce, humoru i spletitých a navzájem provázaných příběhů. Ovšem v jemnějším měřítku samotného děje se naopak nespoléhejte na nic. Ano, dojde zde i k několika událostem, které čtenář už nějakou dobu očekával, to je pravda. V kombinaci s dalšími zvraty jsou ale jejich důsledky stejně jen těžko odhadnutelné.

Mám takové podezření, že tolik úmrtí mezi postavami (ano, já vím, že tady si člověk nemůže být nikdy jistý, co je definitivní, to víme už od prvního dílu) slouží především k tomu, aby byl prostor pro představení dalších, nových. A pak je třeba rovnou pošleme do bitvy, ne? Protože zabít jednu dvě postavy, které známe „od dětství“, je mnohem větší masakr než statisíce anonymních mrtvol.

Majkl  | ***** 28.08.2010 18:21

Vichr smrti spája Tavore a jej Lovcov kostí s lederskými udalosťami z päťky. Lákavá kombinácia, že? Vichr smrti je podobne ako Půlnoční vlny ďalším stopercentným dielom od Stevena Eriksona. Od Majstra. Nerád používam tento často používaný titul, ale v tomto prípade to tak platí. Vo Vichru smrti nájdete všetko, čím je Malaz Malazom. Tragické konce sympatických postáv, ktoré účinkovali v ďalšom nesmierne spletitom príbehu (ak som sa v komentári u Abercrombieho zmienil, že je mäsiar, potom neviem, ako nazvať Eriksona). Nadväzovanie na tisíce rokov staré, tisíce líg vzdialené, no stále živé a nevyrovnané účty. Dokonalý humor, kde ma pobavil nielen Karsa s Teholom a Buggom, ale aj malazskí vojaci (pri scénach s Hellian sa nedá nerehliť ako idiot). Previazanosť a komplexnosť, zvraty a akciu, množstvo postáv, ktoré majú v príbehu svoje miesto, ich vývoj a s ním spojenú dojímavosť (Rhulad, Zobák, Trull). Objasnenie a zodpovedanie starých otázok a vytvorenie nových. A opäť o niečo viac zvýšenú mieru natešenosti a nadržanosti na ďalšie príbehy. Ešteže sa osmičky čoskoro dočkáme, ale čakanie na zvyšok ságy, to bude predlhé (je mi takmer do plaču :)). Komplexnosť Eriksonovho diela odradí mnohých čitateľov, no tí, ktorí zatnú zuby a prekonajú (sprvu zdanlivo neúnosnú) zložitosť, tí si budú môcť užívať pocit výnimočnosti, ktorý sa s touto ságou nesie. Ako napísal Sered, nie je tu nič nové, len tie čepele sú ostrejšie, krv krvavejšia a fiktívny svet… dokonalejším a skutočnejším.

BorgDog  | ***** 06.11.2010 14:25

Těžko k tomuto dílu dodat něco zásadního, co už nebylo řečeno v komentářích dříve. Vichr smrti je v jistém smyslu „malým finále,“ kde vrcholí lederská linie z páté části, děj se propojuje s osudem armády Tavore a třeba také završuje tragédii rodiny Sengarů nebo Teholův plán zbankrotování impéria. Přitom dochází nejen na hlavní, ale i na některé vedlejší postavy, u nichž bychom to vůbec nečekali, například jistý párek démonů z Půlnočních vln.

Pokud v této knize Erikson něco odsuzuje, je to HAMIŽNOST – hamižnost po penězích, po moci i po nesmyslné pomstě, hamižnost v činech jedinců i celých států, která roztáčí krvavou spirálu zrady a končí katastrofou. Skoro nikdo nemůže říct, že je v tom nevinně, ke konečnému výsledku přispějí všichni a všichni také sklízí následky. Banascharova úvaha o zřícené skále nemá chybu, PŘESNĚ tak to funguje, a přesně to bychom si měli uvědomit. Skutečně lze říct, že tento díl je dosud emočně nejostřejší a Erikson tu zatím předvedl z postav jak ty nejdojemnější, tak nejodpornější. Temnotu však úspěšně vyvažuje stále přítomná naděje, záchrana a vykoupení, které lze nalézt i uprostřed největší zkázy, a také humor, tentokrát zdaleka ne jen ryze „konverzační.“ Například Eriksonovo rýpnutí do fantasy klišé v podobě Udinassova příběhu je parádní. To, co dokáže autor utáhnout na rozsahu pouhých (ano, vzhledem k velikosti dění opravdu POUHÝCH) 900 stran zas a znovu přivádí v úžas a drobné chybky jako Silchasův přílet do Lederas se v tom dokonalé ztrácí.

„Malé finále“ Malazské knihy padlých je dle mého dosud nejlepším dílem ságy a dalece překonává i „Vzpomínky ledu.“ Sotva si umím představit, jak bude asi vypadat to „velké.“

Frozenstain  | ***** 30.08.2011 10:04

Pro mě nejlepší díl.

aqu1la  | ***** 30.10.2011 08:43

Čo dodať, keď už tu bolo všetko povedané? Jednoducho masaker! S každou knihou a doplnením príbehu si čítanie užívam viac a viac. Zatiaľ pre mňa spolu s 3-kou najlepšia kniha zo série, ale len o kúsok pred ostatnými. Niektoré dejové linky sa ukončili, niektoré vzbudili veľke očakávania, finále bolo perfektné, posledných 150 strán som šiel na jeden šup. Hurá na 8-mičku :)

Strýček Biolit  | ***** 17.04.2012 04:06

Asi je zbytečné cokoli dodávat, protože superlativ je tu až až. Kniha samotná je pak Erikson v krystalické podobě, dalo by se říct. Ačkoli s návratem na kontinent Leder se vrátila i jakási zhoubná duševní zkaženost tamních mocných, která jinde chybí, tudíž je to celé temné a jaksi drsnější (víc nadávek, úchylácké SM znásilňování…).

Ale budu i přísný a kritický, leč kritika nepadne na hlavu autorovu. Padne na překladatelku, respektive člověka kontrolujícího knihu před vydáním. Když už dá člověk téměř 500 korun za knihu, čekal by precizně odvedenou práci. Žel v textu jsou díky nepozornosti momenty, ze kterých musí každý fanoušek nadskakovat. Nejvíce to odnesla jména, chápu, mariňáci se pletou, ale chyba u Šumaře (Struna x Šňůra) přímo bije do očí, naštěstí jen jednou. Kapitální kus se povedl také s mariňačkou jménem Píska, která je na jedné straně žena (šla, ležela, běžela), pak si uprostřed šarvátky skočí na změnu pohlaví, jelikož Píska najednou šel, ležel, běžel. No, ale za pár stránek si to asi rozmyslí a je to opět ta/ona. Po něčem takovém už nepřekvapí záměna funkce „odhadce“ za „dozorce“. Naštěstí jsou tyto chyby rozprostřené pouze v jednom úseku knihy, jako by si redaktor vybral slabší chvilku…

Speedemon  | **** 02.12.2012 21:04

Já mám teda z Vichru smrti trochu smíšené pocity. Ano, stále se jedná o vysoce nadstandardní knihu, ale trvalo mi opravdu dlouho se tentokrát začíst. Vážím si Eriksona za to, že se nebojí vytvářet neustále nové a zajímavé hrdiny a odstraňovat některé velké hráče, ale tentokrát mě asi zahltil. Vždyť jde přece o sedmý díl ne? Nemusí se to přehánět. A tak se bohužel stalo, že celá část s Rudomaskem a Oulany mi nesedla. Na druhou stranu, takový Zobák se povedl. Nechci aby to znělo příliš kritiky, konec byl jako obvykle zdrcující a knihu hodnotím zaslouženě 80% a věřím, že s dalšími díly se vrátím na maximální hodnocení. Nevím jak vy, ale já se už po všem tom Lederu, Sedmiměstí a Malazu vyloženě na Genabakis těším.

KainIX  | ****1/2 14.12.2012 21:13

Ukázkový zástupce epické fantasy. Příběh tady nabývá takových rozměrů, že jiné slovo, než „epické“ to prostě nevystihuje. Příběh spojuje dějové linky předchozích knih, některé se (pro někoho) uzavírají, ale většina jich pořád zůstává otevřená. Trochu se vyjasňují bojující strany, objevujeme „tahače nitek“, a všechno pomalu spěje ke zdrcujícímu finále. Příběh se stává temnějším, drsnějším a místy až nechutným. A připravte se na to, že některé postavy, kterým se Erikson více či méně věnoval v minulých dílech do dalšího nepřežijí.

Abych ale nepěl jen chválu, mám k tomuto dílu i několik výtek. Musím říct, že jsem se na tento díl velmi tešil od chvíle, kdy jsem si přečetl ve vystupujících postavách 3 jména: Rhulad Sengar, Karsa Orlong, Icarium. Vidět tyto tři spolu bojovat ve velkém finále a zemřít, chtělo by se říct, žel Erikson to pojal trochu jinak, než jsem si představoval (což neznamená, že bojovat nebudou ;)) Druhá výtka jde k celému příběhu s Rudomaskem, ke kterému mám svou teorii, ale který, pokud ho Erikson nevysvětlí, se zdá být zbytečný. Třetí výtka jde na vrub korektorovi v nakladatelství Talpress. Chápu, že u knihy takovéhoto rozsahu je velmi náročné odchytit veškeré chyby, ale tady se jich vyskytuje víc, než ve všech ostatních knihách, co jsem letos četl!

Zástupci tragédie: celá rodina Sengarů, Zobák Zástupci komedie: Tehol, Bugg, Šurk, Ublala, Hellian Hodni uctívání: Karsa, Icarium, Rychlej Ben

Dext1  | ***** 13.01.2013 18:33

Lederská část série je v mých očích společně s 3. dílem jednoznačně nejlepší. Trochu mě po přečtení první poloviny knihy vylekal nástup Lovců kostí, protože tyto postavy mě v předchozích knihách až tak nezaujaly (je to samé házení práskavek a svítivek, kterých mají v každém okamžiku jen pár posledních, ale stále háží další a další:-)), ale ve Vichru smrti je i jejich dějová linka skvělá. Třeba Zobákovo finále pokládám za nejsilnější moment celé knihy. Jinak je v knize dějových linií celá řada a jedna je lepší než druhá.

LuciusWlk  | ***** 18.03.2013 12:00

Setkání dvou civilizací a intriky na nejvyšší úrovni. Dějově tak nasycené, až s toho přechází rozum. Spousta zásadních postav míří do Lederské říše, aby zde zásadně ovlivnily dění v Malazském světě. Chtěl bych napsat, že jde o nejlepší díl série, ale takovýto pocit mám po každém přečteném dílu a věřím, že po dalším to bude stejné. Série má prudce vzestupnou kvalitativní křivku a každý díl je lepší, než předchozí. Erikson navíc umí vymýšlet postavy, které by mohli mít každá vlastní knihu. A že jich je tady požehnaně. Vynikající.

Lucc  | ****1/2 10.11.2013 12:06

Zatím pro mne nejlepší díl. Dostatečně temný, s minimem nových důležitých postav, emoce sedí, jednání postav víceméně také, nechybí hrdinské skutky, podlé zrady a humor. Některé dialogy dua Tehol – Bugg a jejich suity jsou skutečně zátěží pro bránici. Snad až posledních cca 100 stran mne mírně zklamalo. Tam už totiž zase začal autor šoupat postavami podle svého, což se mi nelíbí. Občas to působilo uměle, jakoby Erikson nechal příběh příliš zamotat a jeho rozmotání si zbaběle zjednodušil vytáhnutím pár králíků z klobouku. Také mi nesedí až moc sluníčkovité zakončení většiny linií. Díl byl temný a konec k němu neladí.

Vichr smrti měl také nejlepší úvodníky před kapitolami. Objevuje se více prózy a i básně jsou jaksi lepší. Překlad i redakce téměř bez chyb, nakolik můžu porovnat. Dana Krejčová asi definitivně pronikla do ducha MKP. Nebo to bylo naopak? A co se obálky týče, mno, atmosféra pěkná, ale neumím si moc představit, že by si Edurové na štít dávali sluneční symbol, a pokud Rhulad držel v ruce meč, který přece nemohl pustit, takto, pak musely být souboje se šampiony dost zábavné.

Methat  | ****1/2 12.06.2015 12:43

Krásna obálka knihy, na ktorej tróni Rhulad Sengar a s ktorým prichádzajú bojovať také legendy ako Karsa alebo Icarium, takže sa máte na čo tešiť (aj keď…). Už od Lovcú kostí som sa na tento stret tešil, no veľmi ma sklamal. Erikson ho naťahoval ako strunu, no ešte že nepraskla.

Na druhej strane Strach Sengar hľadá dušu Skabandariho, táto linka ma vôbec nebavila a ani postava Silchasa Zmara (brata Anomandera). Na druhej strane kapitoly s Oulanami na čele s Rudomaskom boli výborné. Vichr smrti považujem za horšiu oproti Lovcúm kostí.

Strider  | *** 14.11.2015 17:52

V Lederskej ríši sa zbiehajú príbehové línie Polnočných vĺn a Lovcov kostí a je z toho doteraz s prehľadom najslabší príspevok do série (ale možno je to spôsobené aj mojou únavou zo sveta Malazu, z ktorého som skoro nevyšiel už vyše pol roka).

Knihu by so rozdelil do dvoch častí. V prvej, ktorá má približne sedemsto strán sa jednotlivé postavy pomaly dostávajú do východiskových pozícii pre druhú časť, kde sa medzi nimi na zvyšných stranách strhne riadna mela. Keďže tu ale figurujú takmer všetky postavy predchádzajúcich dvoch kníh spolu s nošou nových postáv (len zoznam vojakov malazskej armády je na dve a pol strany!), tak sa za tú prvú trištvrtinu knihy toho veľa zaujímavého nestihne. Ak teda za zaujímavé nepokladáte všadeprítomné zamyslenia postáv nad svetom alebo bezvýznamné epizódy z vojenského života (a neustále vrhanie práskaviek a svietiviek).

Navyše keďže Erikson aj naďalej pridáva ďalšie vrstvy zápletky, ja už s ním jednoducho nestíham držať krok a súvislosti sa mi strácajú v hmlách. V závere sa síce všetky linky epicky pretnú, no chovanie mnohých postáv mi nedávalo zmysel (Silchasova skupina po prejdení portálom, Bloud), očakávané strety skončili neuspokojím antiklimaxom (dračie sestry, Rhulad, Silchas v Lederas, záver Icariovej linky) a prítomnosť Oulanskej (a čiastočne aj Třasskej) línie knihy sa ukázala byť absolútne zbytočnou. A to ani nehovorím o Eriksonovom trademarku vyhrávania bitiek pomocou nečakaného supersilného magického zásahu, popr. náhleho objavenia sa pomoci „z ničoho“.

TL;DR verzia: Prvú trištvrtinu knihy som sa nudil/nechytal a nad záverom som krútil hlavou. Nechápem nadšené komentáre naokolo, ja som nič zo spomínaných kladov nezaznamenal. 6-/10

PS: Som zvedavý, ako sa vysvetlí prečo vlastne Tavore do Lederu išla, lebo za celú knihu mi autor neposkytol jediný seriózny dôvod, prečo by tam pre ňu malo ísť umierať desať tisíc vojakov, ktorí k nej ani nevzhliadajú.

avatar2  | **** 29.12.2016 14:06

Moje nadšení touto sérií zvolna klesá. Člověk by řekl, že po pěti tisících stránkách (nebo kolik už jsem toho odčetl, asi víc) už budu mít jasno v tom kdo je kdo a proč vlastně to či ono dělají. A ono ne. Postavy mě pořád překvapují a povětšinou netuším o co komu jde. Na čtení bez větších očekávání to není špatně, pokud bych to chtěl číst jako detektivku, tak mám asi dost smůlu. Uvidíme, jestli se v dalších dílech v tomto směru něco změní.



WebArchiv - archiv českého webu