kniha » Hladové hry
v Top10 2 | chce si přečíst 11 | chce mít v knihovně 5 | má v knihovně 75
hodnotilo: 70
84%
Koupit knihu:
Minotaur
Hladové hry

Dan Simmons

Hladové hry

série: Doba mrchožroutů
díl v sérii:

Tento svazek obsahuje díla vydaná samostatně: Zahájení, Střední hra, Koncovka

Kategorie: fantasy - sci-fi - horor

originální název: Carrion Comfort
originál vyšel: 02/1989

vydání: Laser-books (web) 2010

odkazy: 6x [recenze]



Komentáře:
louza  | ***1/2 05.11.2010 10:31

Simmonsův legendární román se díky nekontinuálnímu vydávání v českých luzích a hájích dostává do nezáviděhodné pozice. Musí se totiž chtě nechtě popasovat s aktuální autorovou tvorbou, což je v případě právě Simmonse, který jak známo „zraje jak víno“ velice nesnadný úkol. Začíná se nadějně. Kniha je rozvedením jedné z raných Simmonsových povídek působící zde jako roznětka pro obsáhlý román o skupině nadlidí zasahující do dějin dvacátého století. Základní premisa je velmi dobře vymyšlena a prostřihy z minulosti hrdinů patří k nejzábavnějším částem knihy. Zásadním problémem je nezvládnutí rozsahu knihy během děje v současnosti. Ta má vůči obsahu zhruba poloviční dějový potenciál což v kombinaci s řadou logických mezer a nedomyšleností vytváří past nejen na čtenáře, ale i na autora samého. Simmons svou výřečností často dostává své hrdiny do situací z nichž je neumí uspokojivě vylhat. Některé z hlavních postav zřejmě z bezradnosti zabíjí, zatímco jiné naprosto nelogicky přežívají ve velice nepravděpodobných situacích. O takřka věštecké schopnosti většiny postav uhodnout část děje o němž nemohou zhola nic vědět ani nemluvě. V případě Hladových her jasně převažuje forma nad obsahem. Podle nejlepší autorovy tradice je příběh velmi dobře odvyprávěn. Pokud se chce čtenář „jen“ bavit a nevadí mu číst dlouhé litanie s velmi malým, nebo žádným dopadem na hlavní dějovou linku, dá se kniha asi doporučit.

pull  | ****1/2 14.11.2010 16:10

Simmons patří mezi autory, kteří dokáží psát velmi čtivě a přitom poskytnout čtenáři dostatek podnětů k zamyšlení (mnohdy dost neveselému). Alespoň podle mě nejsou Hladové hry určeny pouze těm, kteří se chtějí „jen“ dobře bavit. Příběh uhání svižně od začátku do konce a poměrně dlouhé pasáže, které děj nikam neposouvají, ho zároveň nijak nebrzdí. Mně naopak tyto vsuvky hlouběji ponořovaly do příběhu a umocňovaly jeho prožití. Stejně tak sloužily k dokreslení hlavních postav, které, jak je u Simmonse zvykem, jsou velice plastické. Jedinou věcí, která mi znemožňuje dát plných 5, je občasné zadrhnutí logiky. Kdybych bral Hladové hry pouze jako čistě odpočinkovou četbu a napsat je někdo jiný (co si budeme povídat, Simmons má nastavenou laťku hodně vysoko), vzal to čert. Takto 4 ½.

Majkl  | ****1/2 08.12.2010 00:03

Čím začať? Hladové hry sú románom rozsiahlym a mnohotematickým, nájdete tu nacizmus, druhú svetovú vojnu, násilie, šach, studenú vojnu, terorizmus, megalomanstvo, úvahy o pôvode násilia…

Kniha je rozpracovaním pôvodnej poviedky o trojici psychických upírov (tlieskam za prepracovanie klasickej upírskej témy… a bohuvďaka nie do formy romantickej fantasy) – (ne)ľudí schopných ovládať iných ľudí silou vôle. Kniha začína mrazivým prológom z koncentračného tábora, pokračuje dynamickými kapitolami s Melanie Fullerovou, kde sa dozvieme základné fungovanie Schopnosti a neskôr sa román rozrastá – pribúdajú dejové línie rozprávané z uhlov pohľadu mnohých postáv. Autor sa hrá nielen s časom (častá retrospekcia), ale aj s rozprávačom – Melanino ja-rozprávanie umožňuje nahliadnuť do zmýšľania týchto tvorov so Schopnosťou.

Z hlavných kladných postáv je najlepšie prepracovaný Saul Laski, ktorý prežil vojnové a šachové peklo a odvtedy je posadnutý túžbou zlikvidovať nacistického obersta, ktorý ho duševne „znásilnil“. Natalie a šerif Gentry vstupujú do deja s motiváciou, ktorá vznikla vďaka súčasným charlestonským udalostiam, ich minulosť nie je tak potrebná, ako u Laskiho a v zaujímavosti za ním silne zaostávajú. To však vynahrádza už zmienená trojica účastníkov Hry (každý sa vyvinie inak a má nezanedbateľnú úlohu aj po smrti) a Tony Harod, zvyšok záporákov ostáva v ich tieni. Zvlášť Tony Harod ma zaujal, pri čítaní knihy sa moje pocity menili od znechutenia k sympatii (pravda, s určitými obmedzeniami) a aj preto ma zamrzelo, keď v závere využil možnosť výmeny figúr naozaj bezcharakterne. Simmons tiež veľmi pekne využíva epizódne postavy (mihnutie hviezdičky Shayly v úvode a závere).

Pochvaľujem si tiež využitie šachu – figúrkami sú živí ľudia a vyhodenie sa rovná smrti. Detailné opisy dvoch šachových partií môžu niektorých nudiť, no s šachovnicou poruke získavá čítanie novú dimenziu. Pri prvej partii zo Saulovej minulosti som sa pri niektorom ťahu stratil, no druhú som si poctivo prešiel ťah po ťahu (akurát som túto časť čítal v škole bez šachovnice a tak som si všetko zakresľoval a prepisoval v poznámkovom bloku; spolužiačky sa na mňa bežne pozerajú s nepochopením, keď čítam… deväťstostranová tehla v ruke a sútredené premýšľanie nad ďalšími ťahmi mi definitívne priniesli označenie „cvok“ :)). A tiež rozdelenie románu – v zahájení sa rozmiestnia figúry, v strednej hre dôjde k veľkému preriedeniu (ech, to je eufemizmus) a koncovka pracuje len s niekoľkými postavami, avšak výsledok nie je istý a dočkal som sa niekoľkých prekvapení. Mimo iného, epilóg ma tiež prekvapil.

K mínusom knihy rátam najmä dve nelogickosti (vraj je ich viac, ale až tak pozorný čitateľ nie som) – obrovská náhoda pri objavení auta po likvidácii istého agenta (skôr by som pochopil, ak by im pomohol Willi) a fakt, že si ochranka ostrova nevšimla odložený balíček, aj keď na ostrove krátkodobo pristálo lietadlo (čakal by som obrovský poplach a prehľadanie každého centimetra štvorcového) – a občasnú zdĺhavosť knihy, avšak užijete si aj množstvo akcie. Čo je však zdĺhavé, nemusí byť nudné – autor prebieha od minulosti postáv k záporákom a využitým bábkam, niektoré udalosti nepopisuje kompletne z pohľadu jednej postavy, ale delí ho na viacero častí a tak sa výsledok podniknutých krokov dozvieme o kapitolu-dve neskôr.

Dosť bolo povedaného o novom preklade a spojení predtým rozdeleného rozsiahleho románu do jedného zväzku, ja len dodám, že nový preklad bol naozaj nutný. Pamätám si, ako som prečítal Perseom preložené Zahájení a v úvode Strednej hry som sa vzdal a „trilógiu“ nechal tak. Áno, za dva a pol roka sa môj čitateľský vkus mohol podstatne zmeniť (a určite aj zmenil), ale faktom je, že si živo pamätám občasný zmätok, ak som narazil na divnú vetu. Teraz som Hladové hry čítal s väčšou chuťou, rýchlejšie (ale jedným dychom to nebolo :)) a aj príbeh ma silnejšie zaujal. Občasný preklep ma nezrozhádzal, predsalen, je to tehla, ktorou by ste aj koňa umlátili, takže je to v poriadku.

V neposlednom rade musím pochváliť obálku a prevedenie knihy – hardback, papierový prebal a záložka sú pastvou pre moje oči, hrúbku knihy a meno Simmons snáď nemusím zdôrazňovať a potom je tu obálka a písmo na chrbte knihy. Hladové hry sú thrillerom a takto na mňa pôsobil prebal. Pri každom pohľade na poličku s neprečítanými knihami moje oči zablúdili k Hrám a po niekoľkých sekundách sa vo mne prehlbovali nepríjemné pocity a nervozita a tak to má v tomto prípade byť.

Aj keď táto kniha nepredčila môj milovaný Terror (na obranu autora musím poznamenať, že Terror bol napísaný o jedenásť rokov neskôr), potvrdila spisovateľské kvality Dana Simmonsa a moju predtuchu, že tento spisovateľ sa raz zaradí do mojej Top desiatky. Stalo sa a ja s očakávaním sledujem červený skvost menom Drood, s hladom čakám na Kantos Hyperionu a teším sa na najbližší výlet do kníhkupectva, kde siahnem po Black Hills (a raz si doplním knižnicu Ílliom a Olympom).

Na záver ukončím svoj obludný komentár na román o obludnej schopnosti ľudskej dominancie prosbou – kupujte Simmonsa, nech sa dočkáme nielen jeho nových knih (Flashback je už očakávaný), ale aj nových prekladov už vydaných príbehov, ktoré potrebujú starostlivú ruku schopného nakladateľstva, akým je Laser-books. Ďakujem.

Gilbert  | **** 20.07.2011 12:39

Výborný Simmonsův román trpí především občasnou zdlouhavostí (některé pasáže jsou až moc „ukecané“), určité zkrácení by jen prospělo. Další výtku bych měl k epilogu, který mi zde přijde „zbytečně šokující“, kniha měla skončit poslední kapitolou (čistě subjektivní dojem, já prostě tyhle konce prostě nemám rád:)).

Toť vše k výtkám, teď už musím jen chválit. Příběh je opravdu propracovaný, dobrý nápad bylo rozdělení kapitol, kdy v každé sledujeme osudy jednotlivých hlavních postavy (podobně jako v Písni ledu a ohně), které jsou, jak už napsal Majkl plastické, mě se nejvíc se líbil hlavní kladný hrdina Saul (asi nejlépe propracovaná postava vůbec) a nejednoznačný hajzlík Tony Harod. Jak jsem měl výhrady k epilogu, tak finále jako takové (zvláště zde několikrát zmiňovaná závěrečná partie šachu) je výborné, skvěle vygradované. No a Saulův způsob jak se vypořádat se Schopností svého smrtelného nepřítele při závěrečném zúčtování je prostě luxusní. A ty zdlouhavější pasáže jsou zase vyváženy několika zdařilými akčními.

honajz  | * 28.09.2011 17:22

Styl psaní je docela slušný, ale celé je to rozvleklé, až nakonec dokonce nezajímavé.Na tu plochu se tam vlastně nic moc neděje.

Madam Brbla  | **** 07.03.2012 14:19

Posledních pár týdnů jsem po večerech trávila ve společnosti hráčů „Hladových her“ – sledovala jsem životní cestu Saula Laskiho a jeho spalující touhu vypořádat se s válečnými zločiny na židovském národu. Nezůstane při svém putování osamocen, po bok se mu postaví mladá afroameričanka Natalie, pronásledující vrahy svého otce, dále šerif Rob Gentry, který se prostě snaží vše pochopit a jako správný strážce zákona vyřešit. Spousta jiných osob se románem mihne ve více či méně důležitých a obvykle tragických rolích.

Zajímavější však pro mě byla odvrácená strana, ono necitelné zlo v podobě bohatých bělochů se zvláštní Schopností ovládat druhé silou své mysli: Laskiho hlavním oponentem a představitelem nacistické zvůle je německý důstojník Wilhelm von Borchert, později v Hollywoodu známý jako Willi Borden. Mnohem více prostoru dostala jeho přítelkyně, společnice, známá či jak to nazvat, stará dáma Melanie Fullerová, jejíž duševní pochody umožnil autor sledovat v první osobě. Zvrhle přiznávám: její linii jsem si užívala nejvíce a také mi právě tahle šílená, strašlivá mrcha byla ze všech hráčů nejbližší, navzdory všemu jsem jí držela palce:-). Pro ženu méně příjemný byl pohled do šovinistické duše producenta Tonyho Haroda, neotesaného otloukánka spolku všemocných a všehoschopných. Ostatní postavy nemá smysl popisovat, většina z nich má roli „pouhých“ obětí a některým záporákům není věnován dostatek pozornosti, aby k nim čtenář pocítil výraznější emoce (maximálně pro reverenda Suttera jsem v sobě objevila víc znechucení, než bych s ohledem k jeho krátkému účinkování čekala).

Většina děje se odehrává v USA nějakých 30 let zpátky, Saul však čtenáře sugestivně přenese do Evropy let válečných a Melanie stručně zavzpomíná také na dobu předválečnou. Vzhledem k velkému rozsahu knihy je střet dobra a zla nečekaně dramatický, plný napínavých scén, zvratů, akce i přemítání. Vyskytlo se pár nudných pasáží, ne vše mělo své opodstatnění, občas selhala logika, někdy si autor pomáhal dost chatrnými berličkami a opravdu nemám ráda, když se z padouchů se superschopností a jejich elitních superjednotek dělají neschopní diletanti, přesto Dan Simmons zvládl tohle ambiciózní dílo s bravurou sobě vlastní. Bylo by docela zajímavé zjistit, jak by se s tímhle tématem dokázal popasovat dnes; vsadím se, že by to nebylo až tak černobílé:-).

Také musím pochválit pečlivé provedení knihy, je to skutečně sympatický špalek, kterému byla věnována zasloužená péče – při čtení neruší žádné překladatelské veletoče, překlepy ani hrubky. 81%

Methat  | ****1/2 02.08.2012 12:40

„Guten Tag, mein alte Freund. Wie geht´s mein kleine Bauer?“ – oberst (z tejto vety ma vždy zamrazí)

Hladové hry bola moja prvá prečítaná kniha od Dana Simmonsa, no aj keď to nie je jeho najlepšie alebo najvýznamnejšie dielo, kniha je naozaj veľmi dobre napísaná. Simmons píše lepšie než King alebo Barker. Jeho horory sú tak medzi nimi – ako keby si bral to najlepšie z Kinga a Barkera a pridal do toho ešte svoj vlastný kryštalický um (nepreháňa v sexuálnych alebo násilných scénach ako Barker a nie je taký jemný ako King). Hladové hry majú spád, no kniha je na druhú stranu veľmi trpezlivá a od čitateľa taktiež vyžaduje trpezlivosť. Dej budeme vidieť očami niekoľkých osôb – od Melanie, kde autor používa ja-rozprávanie, cez šerifa Gentryho, Natalie, slizkého Haroda alebo Saula (jeho rozprávanie o koncentračných táboroch bolo neopakovatelné, doslova som si ich užíval a hltal každú jednu vetu). Najlepšie na knihe je, že nenudí a autor dokáže posúvať dej prostredníctvom striedania postáv, ktoré danú situáciu vidia najlepšie, a tak v tom nemáte vôbec guláš (ako v postavách, tak v príbehu) a sami môžete rozmýšlať, dumať nad ďalšími pohybmi figúrok v hre. Samotné zakomponovanie šachovnice do hry mi vyrazilo dych, no prvýkrát mi nejak nevyšlo (neviem, či to bolo prekladom alebo mojou chybou). Samozrejme, Nemcov budete zase o ďalší zúrivý stupienok nenávidieť, veľakrát na nich budete počas knihy nadávať, hlavne na obersta (vysvetlite mi toto slovo niekto, prosím!) Willyho a celý nemecký manšaft, na ktorom tróni(l) Hitler. Hladové hry sú rozdelené na tri knihy. Teraz ich trošku rozoberiem (môžu sa v nich nachádzať spoilery).

„Nina Draytonová se mnou sváděla verbální souboj vyznačující se směsicí pobaveného pohŕdání a škodolibé vyzývavosti, jemné jako kočíčí drápky zahalené v sametu.“ – Melanie

V prvej knihe (Zahájení) sa naozaj len rozmiestňujú figúrky po „hracej ploche“, dozvedáme sa bližšie info o naších hrdinoch (či už kladných alebo záporných) a hlavne odkrývame tajomstvá schopnosti, ktorú používajú übermenschen (smrtelníci ich prezývajú „upíri“). Už na päťdesiatej stránke kniha naberie zbesilé tempo s Melanie, ktorá v knihe tvorí takú „hlavnú“ hrdinku, aj keď ju po prvej akcii dlho neuvidíte.

Druhá kniha (Střední hra) je o niečo (o dosť) akčnejšia. Konečne sa viac dostane na Melanie, ktorá je v hĺbke duše pokojná, no na vonok pôsobí ako stará baba s prasknutým vedením (pasáž s Vincentom nemá chybu). Páči sa mi prelínanie dejových liniek Gentryho, Natalie a Saula a ich odlúčenie a následné snaženie sa znovu spojiť. Akčné pasáže s gangom v Germantowne v čele s Marvinom boli sviežo kontrastné. Slizskú trojku Barent-Colben-Kepler(+ Sutter, ktorý je odený do rúcha baránčieho – s ním sa stretnete ale až v tretej knihe) budete nenávidieť a priať im pomalý, veľmi pomalý odchod z tohto sveta.

Tretia kniha (Koncovka) začína o tri mesiace po posledných udalostiach z druhej knihy. Začína veľmi rozvláčne (je z nich najdlhšia a má cca 400 strán), no o to velkolepejší je koniec. Kladné postavy sa pripravujú na stret so zápornými a ani vy a postavy samé neviete, ako to celé dopadne. Škoda len, že kniha nezachytáva bližšie Hitlera alebo celkovo viac neopisuje „upírov“, ktorí nimi vlastne klasicky nie sú.

Čítanie Hladových hier mi pripadalo ako dívať sa na kvalitný, naozaj kvalitný thriller s prímesou fantastiky a hororu. Postavy sú naozaj premakané, ako po opisovej stránke, tak po stránke psychyckej. Krásne si viete všetky osoby v knihe predstaviť – Saul (aj keď nebol černoch) mi pripomínal Morgana Freemana, Gentry zas seržanta Baptistu z Dextera. Veľmi sa mi páčilo používanie nemčiny (keďže som z nej maturoval, aj keď ju neznášam), kniha dostala „germánsky“ nádych a atmosféru koncentákov som si vedel živo predstaviť. V knihe je veľa silných scén, kedy autor nešetrí ako kladnými, tak aj zápornými hrdinami, takže každý jeden môže kedykoľvek zomrieť. Pritom jednotlivé postavy jednajú logicky a sami si vyradia svoje možnosti, z ktorých si vyberú, podobne, ako by ste to robili vy. Samozrejme, v knihe je kopec nelogických vecí, no ja nie som ten tym čitateľa, ktorý by sa odkazmi na nich vyžíval :-). Knížka by mohla byť pokojne kratšia, neuškodilo by jej o pár stoviek strán menej. Aj tak si zaslúži vysoké hodnotenie, pretože Simmons svoje rané dielo zvládol naozaj výborne.

Auf Wiedersehen…

jethro.tull  | ***** 11.01.2013 16:56

Přiznám se: Nemám rád tlusté knihy a – tak jako každý normální člověk – nemám rád chřipku. Ale když se tyto dvě věci střetnou, nemusí to být nutně tragédie. Poučen knihou Drood a Terror jsem pochopil, že tlustá kniha napsaná Danem Simmonsem neznamená nutně nudu a ztrátu času, u obou jmenovaných knih to bylo právě naopak. A měl jsem to štěstí, že jsem na začátku čtení Hladových her dostal chřipku, takže mi nezbývalo nic než ležet, číst, spát, popíjet čajíček, číst…

Ke knize samotné je tady uvedeno mnoho výstižných komentářů, takže dodám jen toto: Bylo napsáno bezpočet knih o tom, jak proti ohromné přesile temných sil stojí bezvýznamní hrdinové a hodně na tom záleží. Tato kniha patří do skupiny těch nejpůsobivějších.

Původně jsem zvažoval plný počet bodů, ale musím souhlasit s jedním z komentářů. I mně nesedl epilog knihy. Vím, že autor potřeboval některé věci vysvětlit, a z tohoto důvodu má epilog své opodstatnění. Přesto mi epilog přišel zbytečný. 9 * z 10.

trudoš  | ****1/2 19.06.2018 23:54

Upíři Dana Simmonse nepijí krev, ale živí se lidskou myslí. A rozhodně netrpí jakýmikoli výčitkami svědomí. Jsou to šelmy, pro něž je život druhých zcela nepodstatný – záleží pouze a jen na tom jejich. Je tedy v celku očekávatelné, že jejich „společenské povyražení“ nebude nic pro slabší povahy.
Hladové hry jsou krutou, smrtonosnou šachovou partií, ve které není vůbec jasné, kdo hraje s jakou barvou. Obě strany konfliktu jsou totiž temné, až z toho bolí oči. Právě spor o dominanci mezi soupeřícími skupinami tvoří ústřední zápletku, do níž ale více než malou měrou zasahují ti, kteří už odmítají být jen bezbrannými oběťmi.
Děj románu se odehrává především v osmdesátých letech minulého století, ale pomocí flashbacků se vrací třeba i do dob 2. světové války. Dokonale propracovaný motiv bestiálního zla, hravě ovládajícího lidské masy, povyšuje jednoduchou hororovou vyvražďovačku na filozofičtější podobenství, v němž má vždycky smysl postavit se mocným a nezůstávat pohodlně jejich loutkami.



WebArchiv - archiv českého webu