LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Více vydání = více obálek.

Míla Linc

Mrtví muži netančí

série: Černý hvozd
díl v sérii: 2

Kategorie: fantasy - dark

vydání: Straky na vrbě (web) 2011; Straky na vrbě (web) 2018

odkazy: 1x [web], 1x [trailer], 6x [recenze]

Komentáře:

Svarec  | ** 05.10.2011 20:09

Čekal jsem od téhle knihy hodně, opravdu hodně, výsledek mě však zklamal jako již dlouho nic. Příběh na stokrát obehrané téma „o cestě tam a zase zpátky“ mě nijak nezaujal. Osud hrdinů mi byl celkem lhostejný, ačkoliv je autor docela solidně vykreslil, jak jejich charaktery, tak minulost (flashbacky do jejich minulosti jsou dost dlouhé, možná až příliš). Vůbec celkově mě tahle kniha nechala chladným, dočetl jsem ji a řekl si „hmm, dobrý…“ s tím, že za pár dní mi vyšumí z hlavy. Prostě když to srovnám se Stínem černého hvozdu, tak obrovské zklamání… Proč tři hvězdy, když jsem to tu takhle sepsul? Linc dokázal skvěle vykreslit atmosféru hvozdu i les samotný, což částečně všechny zápory vynahradí. Ale vážně jen částečně… Edit: Tak po pokusu o druhé čtení snižuji na dvě hvězdy, sorry. Opravdu nuda a proti Stínu černého hvozdu, který mě bavil i podruhé, hodně velký propad.

Sirius  | ** 07.10.2011 22:11

Nejpozitivnější věcí na týhle knížce je vypsanost autora. Prostě je vidět, jak dlouhou cestu Linc ušel a jak moc si je jistý v kramflecích. Takže nehrozí rozvlekost jako u prvního dílu a ohromná dynamičnost zajišťuje ohromnou čtivost. Ale to je bohužel všechno. Protože tu převládá Linc řemeslník a Linc vypravěč si dal tentokrát padla. Jsou tu nějaké postavy, je tu cesta do lesíka, která je ovšem nezajímavá, stejně jako hrdinové, které chce mít autor temné, ale nějak se mu to nedaří. Prostě po příběhové stránce byl Stín lepší, ačkoliv v něm byla vidět naivita a nevyzrálost. Tenhle příběh, který ale nemá žádného záporáka, žádný pořádný příběh, prostě něco co by vás nějak nadchlo, by obstál jako povídka (to si dokážu představit), ale jako román to prostě nefunguje. Nebudete u toho zažívat žádné pocity napětí, vzrušení… jediné věci, které se dočkáte je sterilita. A to je věc, která mě na tom vytáčí nejvíc. Domnívám se, že naštvaný tak nebudu jen já, ale i ostatní čtenáři, kteří chtějí vedle dobře odvedeného řemesla najít i příběh, který je něčím zaujme…

wiwi  | **1/2 22.10.2011 19:16

Stín se mi docela líbil, ačkoliv měl trochu ploché charaktery a byla na něm patrná, jak píše kolega Sirius, jistá naivita, zapříčiněná nejspíš tím, že to byl první autorův počin takové délky. Proto jsem na Mrtvé muže byla namlsaná a těšila se, jak se Míla zlepšil. Přišlo zklamání. Po řemeslné stránce to funguje, autor se vypsal a román se dobře čte, ale to je bohužel asi to jediné, co je oproti Stínu lepší (samozřejmě plus absolutně nádherná obálka a skvělé vnitřní ilustrace a bonusové DVD). Příběh je mnohem jednodušší, ale to by nevadilo, horší je, že Muži ze čtenářů prostě žádné emoce nedostanou. K hrdinům nepřilnete, kostrounů se nebojíte, závěrečné odhalení tajemství Černého hvozdu vás na zadek neposadí…

Není to špatná kniha, ale jako by do toho autor nedal srdce. Což je ohromná škoda, protože svět Černého hvozdu a jeho okolí je výtečně vytvořený a má potenciál skvělých příběhů, které přece Míla, jak jsme si ověřili ve Stínu, umí napsat. Tak proč to tentokrát nevyšlo?

snop  | **** 06.11.2011 20:53

Uplne nevim, na co si ostatni komentatori stezuji. Kniha je ctiva, charaktery zive (hehe), flashbacky vnimam jako proste vnorene (mini)povidky, coz je fajn, protoze clovek dostane vice point za cenu jedne… a stezovat si na to, ze „cesta tam a zase zpatky“ je provarena, to mi neprijde relevantni – „velkych pribehu“ (ve smyslu archetypu) proste moc neni, ale presto nejak strukturalne patri k tomu, co znamena byt clovekem, a proto je nutne je vypravet znovu a znovu a znovu jinak.

A moment, ktereho si vsima autor, mi prijde velmi originalni a v dnesni dobe velmi aktualni.

trudoš  | *** 26.04.2018 21:53

Co musím pochválit, je začátek. Oproti předchozímu dílu přidal Míla Linc na dějovosti a akčnosti, takže už samotná první kapitola strhne svižným tempem. Pak však vyprávění nečekaně zvolní a zápletka sklouzne do lehce éterické roviny, kdy se sice pracuje se zajímavými motivy, ale pořád je to na pomezí skrytých významů a neurčitých poselství. Což já osobně v dobrodružné fantasy moc nemusím. Navíc mi přišlo, že autor tyto prostředky používá jen jako berličku, aby hrdiny dostal do pohybu, místo konkrétní hrozby, jež by měla spadeno na jejich životy.
Novinkou jsou ovšem bojové scény, ke kterým spisovatel přistoupil s tvůrčí inovací, když přechází z minulého času do přítomného. Povedeně tak zdůrazňuje zběsilost válečné vřavy, jenže v rámci celkové atmosféry to působí krapet samoúčelně. Vlastně to ale docela dobře charakterizuje problém celé knihy, která se na jednu stranu snaží zavděčit atraktivní dobrodružkou, a zároveň se pokouší o filozofický přesah. Stoprocentně však nefunguje ani jedno.