kniha » Chromý bůh
v Top10 8 | chce si přečíst 7 | chce mít v knihovně 10 | má v knihovně 126
hodnotilo: 189
93%
Koupit knihu:
Fantasya.cz
Chromý bůh

Steven Erikson

Chromý bůh

série: Malazská Kniha padlých
díl v sérii: 10
kniha patří do světa: Malazský svět

Kategorie: fantasy

originální název: The Crippled God
originál vyšel: 15/02/2011

vydání: Talpress (web) 2012


Komentáře:
idle  | ***** 04.12.2012 19:06

Konce dlouhých ság jsou vždycky ošemetné. Mají být vyvrcholením, definitivní odpovědí, uzavřením všech otázek a linií. Jako takové často zklamou.

Chromý bůh tyhle cíle plní i neplní. Navazuje na dění celé série a nejvíc na předchozí díl. Pokračuje v dosavadním trendu způsobem a kvalitou vyprávění i tím, že nám opět předkládá nový pohled na předešlé události. Neuzavírá úplně všechny linie – to by ani nešlo, všechno dění na světě nevrcholí ve stejný okamžik – ale dost na to, aby to působilo jako zakončení. (K některým odbočkám jsou už teď slíbeny samostatné knihy nebo dokonce trilogie.)

Malazská Kniha padlých je známá tím, že v ní ani nejvýznamnější postavy nemají žádná privilegia, žádnou jistotu přežití. Každý může být nahraditelný, a v posledním dílu to platí dvojnásob. Nečekejte veselé čtení – ale o to víc pak prokouknou některé momenty.

Takže rozhodně důstojný závěr. Děkuji.

BorgDog  | ***** 04.12.2012 21:20

Co dodat k poslednímu dílu zřejmě nejlepší fantasy ságy současnosti? Snad jen tři věci, které mě – vedle těch u Malazské ságy obvyklých – překvapily nejvíc a jsou hlavním důvodem, proč to i „Chromý bůh“ dotáhne v hodnocení na plný počet.

Za prvé – množství toho, co se uzavře a organické zapojení všech postav napříč celou ságou. Ne, nejsou úplně všechny, nejméně jedna hlavní není vůbec zmíněna, přesto je to něco, čeho si nejde nevšimnout. Svůj sice mnohdy krátký, přesto nikdy zbytečný „okamžik slávy“ si užije skoro každý. Stejně tak jsou ukončeny téměř všechny hlavní zápletky kromě těch, u kterých je poměrně jasné, že se na ně dostane v dalších knihách, a těch není vůbec tolik, kolik by se zdálo. Pokud se o Malazské knize padlých říká, že to je obrovské puzzle, od kterého čtenář dostane jen půlku dílků, pak Chromý bůh dokazuje, že na dokončení velké části obrazu je to zcela dostačující. Ano, přináší to i zřejmě jediný výrazný zápor knihy, a to skutečně OBROVSKÉ kvantum postav, leckdy jen zmíněných v minulých dílech. Přesto, ať už jde o výsledek dokonalého plánování či dokonalé improvizace, nelze než smeknout.

Za druhé – překvapení a odvaha. Velmi by zmýlil každý, kdo by předpokládal, že Erikson v posledním dílu hraje na jistotu, nechce nic zkazit, a tak se radši drží jen toho, co vyzkoušeně funguje. Ve skutečnosti si „dovolil“ opravdu dost. Po většinu ságy se zdálo, že jde relativně poznat, k jakému vyvrcholení hlavní linie směřuje. Chyba. Chromý bůh otáčí kormidlo ÚPLNĚ jinam, přeneseně i doslova, logika předchozího dění přitom zůstane zachována. K tomu nutno přidat třeba scénu vyvolávající jisté pochyby, kdo byl při psaní Stevenovým „skutečným“ spoluautorem, anebo závěr jedné linie, o kterém se bude určitě dlouho vášnivě diskutovat. Nepoužívám taková přirovnání často, ale tohle už chce fakt mít koule, zdaleka nestačí jenom „umět psát.“

Za třetí – skutečně je to KONEC. Je znát, že Erikson nejde cestou Goodkinda a mnoha dalších, co přidávají další a další díly, dokud jich nemají všichni po krk. Ví, kdy přestat a ví i jak, přesně tak, aby měl konec správný nádech smutku, melancholie i radosti. Tečka na silnici Itko Kan nebo závěr poslední kapitoly prostě nemají chybu. PŘESNĚ tak má konec dlouhé cesty vypadat, takže čtěte. Malazská kniha padlých se zavírá.

mike87  | ***** 06.12.2012 18:51

Takže. Tohle měl být Eriksonův vrchol. A on to vrchol opravdu byl. Pro mě sice zůstává nepřekonán třetí díl – Vzpomínky ledu, ale jenom o fous. Erikson rozjíždí poslední knihu tak, jak vlastně všichni doufali. Poprvé v celé sérii neměla kniha snad jedinou hluchou pasáž, od začátku do konce mě nutila upírat oči na stránky a nekončit. Vracíme se jak k postavám z předchozí knihy, stejně tak ale k postavám které jsme už nějakou dobu neviděli. A děj se uzavírá. Prakticky každá linie je uzavřena docela nečekaně, ale co jiného se dalo čekat? Některé konce zamrzí, ale celkově zůstává ten nejlepší dojem. Malazská kniha padlých sice skončila, ale Erikson s Malazem neskončil…

Strýček Biolit  | ***** 15.12.2012 20:12

Původně jsem tedy chtěl omezit komentář pouze na slova: „Ten sviňák!“ Ale poslední díl MKP si prostě zaslouží víc.

Erikson nelhal, když na začátku Prachu snů psal, že Prach + Chromý bůh jsou v podstatě jedna kniha – kde končí jedna, začíná druhá, takže se jedná o nejtěsněji provázané části série. Zatímco u jiných knih ze série bych si troufal říct, že je čtenář jakž takž pochopí (v rámci možností, samozřejmě) bez znalosti předchozích, o Chromákovi se toto říct nedá. Bez Prachu to není úplně plnohodnotná kniha… O vysoké řemeslné kvalitě textu se nemá cenu zmiňovat – tu od Eriksona očekává každý. No, nebude zklamán.

Příběh samotný pak velkolepě vrcholí (doslova) na několika frontách. Několik starých známých se odebere k branám smrti, ale dost jich přežije (Erikson není Martin :)). V těchto situacích se člověk až diví, jak dokáže autor napasovat – mezi poletující končetiny a maso spálené na škvarek – vyloženě komické scény (u jisté epizody ledomilného tvora a „polštáře vycpaného starou slámou“ jsem se chechtal snad minutu).

A teď to hlavní. Vysvětlí se všechno? Nevysvětlí. Je řečeno dost na to, aby si čtenář udělal obrázek a pochopil většinu spojitostí. Ovšem sebejistý pocit, který se dostavuje po přečtení jiných knih, a značí ÚPLNÉ pochopení všech a všeho, ten tu opravdu nenastane. Navíc si autor fikaně připravil cestičku pro své další knihy, které – doufejme – zodpoví některé otázky, jež vyvstaly při čtení této knihy.

PhyrexiaN  | ***** 02.01.2013 12:34

Marně se snažím potlačit ten podivný pocit, který se mi po přečtení poslední stránky usadil uvnitř. Není to nic zlého, jen už vím, že mé oblíbené „hrdiny“ zřejmě nikdy neuvidím, alespoň ne v hlavní roli, jsme totiž v malazu, který není jen kulisou, ale celým světem, proto se s nimi třeba ještě někde setkám. O ději nemá cenu nic psát, navazuje přímo na předchozí knihu a žádná nová dějová linie nepřibude. Postav je tu zřejmě nejvíc ze všech autorových knih, ale pro znalce světa to není problém. Obavy o nezvládnutém konci se vypařily už kdesi v první třetině, poslední stránky pak jen potvrdily Eriksonův pisatelský um. Nevysvětlí sice vše (kdy to taky udělal? :)), ovšem dá čtenáři dost, aby věděl, že tahle sága sice skončila, ale svět malazu žije dál a malé přivřené zadní vrátka se můžou někdy otevřít. Chromý bůh je víc než důstojné zakončení, proto není jiná možnost, než hodnotit tenhle klenot plným počtem bodů. 10/10

ayla  | ****1/2 04.02.2013 10:26

Vrece emócií. Toto vymajstrované finále ma presvedčilo, a hoci som čakala čosi celkom iné, Erikson prekvapil príjemne. Nech som aj frflala počas na môj vkus pridlhých pasáží lietajúcich končatín a kydajúcej krvi, minimálne epilógy vymazali všetky predošlé nedostatky. Aj slza padla nejedna. :) Už teraz mi postavy z Malazu a okolia chýbajú.

Erik1131  | ***** 10.02.2013 10:06

Je to tu! Koniec! Hneď na rovinu poviem, že som od konca čakal viac. Ale aj tak som nedokázal zadržať množstvo emócií, ktoré vo mne vyvolávali určité pasáže. Bitky… epické. Či už u pobrežia, alebo v Kolanse. Škoda že tam nebolo viac Karsu, toho mám najradšej, ale čo už. Treba si počkať na ďalšiu triológiu. Aj keď bol Chromý boh záverečná kniha, našiel by som také, ktoré sa mi páčili viac. Napr. Dóm reťazov, Vichr smrti a Polnočné vlny. No nič to nemení na tom, že táto kniha odo mňa dostáva 5* z 5*.

Frozenstain  | ***** 10.02.2013 23:15

Ačkoli mi i po přečtení posledních řádků v hlavě zůstalo poměrně hodně otazníků, přesto musím smeknout před tím, jak dokázal autor tuhle stodějovou šílenost skloubit dohromady a obstojně to uzavřít. Po trochu vlažnějším začátku (na který jsem si u Eriksona už zvykl) se strhne hotová sedmiměstká Smrť, která čtenáře celkem rychle odvane přes těch 900 stran až k rejstříku jmen. To už je konec? Škoda! Tenhle díl ve mě dokázal rozvířit emoce. Nutil mě číst se zatajeným dechem, i se hlasitě smát ve veřejném dopravním prostředku. Mám rád Eriksonův humor, takže jsem jen s tichým vrněním ocenil, že ho tu bylo dost. Bylo ho tu taky potřeba, protože jinak je to příběh tíživý, temný a plný bolesti a ztrát. Bohužel nemůžu dát 100%, protože mě chybělo víc Karsy a Kallora. Takže jen 99.99%. Sbohem, vy malázská bando, budete mi chybět.

Speedemon  | ***** 10.03.2013 08:49

Parádní závěr. Věřil jsem, že to Erikson dokáže, ale že mě bude kniha bavit od začátku do konce jsem netušil. Celou knihu se táhne napětí, která z postav to nevydrží do úplného konce. A i když byl tentokrát autor poměrně vstřícný, tak děj opustilo několik mnou oblíbených postav. Netradiční je, že příběh je tentokrát rozdělen do 7 knih, nikoliv 4, a těch 900 stran mi uteklo rychleji, než kdykoliv předtím. Posledních 200 stran je v podstatě obří bitva ve které se mihne prakticky každý důležitý obyvatel světa. Samotný epilog je správně melancholický a posmutnělý. Perfektně zapadá do závěru tak obří série. Já jsem spokojen.

Dext1  | ***** 02.04.2013 21:00

Bezprostředně po dočtení jsem byl vysloveně naštvanej. Ne kvůli zakončení samotné série, tam nemám moc co vytknout a jsem rozhodně spokojen. S „jistotou“, že jde o definitivně poslední knihu série, jsem čekal, že se dozvím, co se kdysi událo v Charkanas a dostal jsem spoustu střípků, které mi zrovna ucelenou představu nedávaly, čekal jsem, že se dozvím, jak to bylo na začátku s trojkou K + T + D a nic, atd. atd.. Vzhledem k tomu, že jsem měl dočteno, tak jsem se konečně mohl mrknul na stránky Talpressu a tam jsem zjistil, že má autor o Charkanas rozepsánu celou trilogii, a připravují se i další knihy. Jsem vyloženě happy, protože je to v mých očích rozhodně druhá nejlepší série současnosti a byla by škoda ji ukončit „už“ po desáté knize. Potenciál pro další knihy je tady obrovský.

Majkl  | ***** 28.12.2013 13:43

A mám za sebou poslednú knihu Malazskej knihy padlých. Ukončenie ako má byť. Čo k tomuto dodať? Veľa bolo povedané v predošlých komentároch, tak ja sem pridám hlavne to, čo na mňa najsilnejšie zapôsobilo, resp. sa mi najviac páčilo.

Erikson spriada množstvo postáv a línií z predošlých dielov do tohoto jedného naozaj monumentálneho finále. Na ktorom by som mohol nájsť naozaj subjektívne slabiny (možno to, koľko rôznych armád sa do poslednej bitky zapojilo; možno to, že Erikson dal v určitej časti knihy na môj vkus väčší počet strán jednej mohutnej bitke armád než jednotlivcom), ale som naozaj spokojný.

S prepojením línií, postáv a mnohým mihnutiam predtým hlavných postáv, ktoré však naozaj neboli zanedbateľné alebo zbytočné. S dôstojným bojom a smrťou či prežítím zúčastnených (Dokonca svoje miesto si tu našli aj Křivák s Kuličkou!). S humorom, ktorého je pomenej, ale dokáže prejasniť naozaj temný dej. So stretnutiami postáv, ktoré sa dlhšie nevideli, či s nájdením partnera (áno, som precitlivený, no a čo :P) a s vynikajúcimi odkazmi na začiatok (kanská cesta, Posměvákova korouhev – ako je to po slovensky? Veterník? :)).

Po štyroch mesiacoch čítania som zavrel Malazskú knihu padlých a Eriksonovi patrí veľká poklona… a možno uznanie aj mimo fantasy žáner (rozčuľujú ma dvaja vyučujúci, ktorí fantastikou vo všeobecnosti pohŕdajú), pretože je to dielo naozaj svetové. Ibaže, potom by nebol Malaz už len náš, však? :)

Na záver – čo ďalej? Ďalšia takto obrovská sága z Malazu nebude. Avšak čakajú nás dve trilógie a čriepky od Esslemonta. V Malaze je stále mnoho vecí, o ktorých by som sa chcel dočítať, a toto mi Erikson spolu s Esslemontom umožnia. Nadskakujem od radosti a idem sa odreagovať pri niečom ľahšom, veselšom… hm, žeby Potoky krve? :)

Durgas  | ***** 10.01.2014 13:26

Teda, musím povedať že pre mňa úplná paráda, smelo sa zaradzujúca k mojim dvom osobným vrcholom – Vspomínkám Ledu a Polnočným Vlnám. A možno že aj o kúsok lepšia. Uzavrelo či aspoň čiastočne vysvetlilo sa tu toho oveľa viac, než som sa odvážil dúfať. A závery niektorých línií silné a dychberúce ako sviňa (dva krát som mal slzy v očiach! Ja!). A patetickosť? Ale prosím Vás… To si tak skvelý a dlhý, ale hodne temný príbeh nezaslúži na konci trochu svetla, šťastnej náhody? Nezaslúžia si aspoň niektoré z toho mraku úžasných postáv dobré konce (a to ho nedostanú zďaleka všetci) ? No tak vidíte. Na záver len: užasný záver jednej úžasnej ságy! Gratulujem majstro.

Gaarq  | ***** 08.02.2014 08:06

opět erikson takový, jakéhosi ho pamatujeme a jakého ho máme rádi. až na snad jednu linii (tu s badalle), která mi přišla slabší, bylo vše velkolepivé. autor dobře svedl své prameny v jeden tok a jedno ústí jen maličko hepíkovského moře, v němž, jak praví klasik, vše končí.

hlavní devizou je eriksonův smysl pro humor v dialozích, decentní míra patosu a emocí, a hlavně promyšlený příběh. vše souvisí se vším!

ps. musím se přiznat, při zabití každého forkrul assaila jsem pociťoval nemalé uspokojení. skvělí záporáci. felaš se ukázala být nejzajímavější postavou.

LuciusWlk  | ***** 02.05.2014 19:08

Tato neuvěřitelně dlouhá pouť je bohužel ukončena. A ukončena famózně. V podstatě vše potřebné bylo dovysvětleno a nějakým způsobem vyřešeno, byť ne vždy příjemně. Myslím, že kniha neměla nudnější místa. Kniha je jednoduše smršť událostí, dějů, dobíhajících příběhů s předešlých knih, výborného napětí, humoru, akce. Až je mi líto, že to končí. I když, Je zde ještě Esslemont a jeho podání Malazu a nakonec se můžeme těšit, co nám Erikson naservíruje nyní. :)) /// Série Malazska Kniha Padlých: Začátek série se se čtenářem nemazlí. Jste vhození do rozjetého vlaku, do příběhu bez vysvětlování, do absolutně nového světa, jehož vlastní zákonitosti by vydali na vlastní knihu. Buď to ustojíte a budete odměněni, nebo odpadnete. A jako by toho nebylo málo, druhá kniha je asi nejslabší s celé série. Ale poté následuje lavina brutálně vyjímečných knih s nádherně vzestupnou křivkou. Záplava postav, které budete milovat. Událostí, o kterých se vám bude zdát. Rozluštění, se kterých se točí hlava. Armády, kde je snad každý cvok a do které bych bez váhání vstoupil, jen abych byl jejich součástí. A závěr, jak jinak než fenomenální rozdělený do dvou knih. Což ostatně není na škodu, protože devět je jako konec bez vrcholu. Deset, je konečné číslo. Deset tisíc stran příběhu. Toto je Malaz!

Lucc  | ****1/2 23.07.2014 18:15

Číst MKP má podobný efekt jako rok čumět na Monu Lízu. Ztrátu perspektivy a přesycení géniem díla.

Chromého boha, ač je z knih asi nejlepší, jsem četl nejdéle. Vlekl se mi, neměl jsem tah na bránu. Až konec, když už jsem byl na dovolené a měl trochu víc času na čtení v kuse, se mi podařilo ten Everest zdolat. Přesto musím přiznat, že je skvělý. Propojuje, ale až do konce není jasné jak co dopadne. Erikson to ukočíroval velmi slušně. Věci vesměs logicky zapadají a konec není zdaleka taková masírka, jak to také mohlo dopadnout. Je to vlastně skoro hepáč, ale mně se tyhle konce líbí, takže jsem rád. Třeba konec Žebrovaného hada mi vehnal slzy do očí, konec Paličů mostů a Paranů také. Jsem tedy nadmíru spokojen a těch pár králíků z klobouku a pitvání se v nitru zbytných pocitů autorovi i postavám ze srdce odpouštím. Tak zase někdy za 10 let nashle. Do té doby vás ale nechci vidět, chásko.

Methat  | ***** 09.06.2015 18:08

Tady funguje klasická malazská vojenská struktura, ženská. Krátka, násilná debata a hotovo. My jen tak nepostáváme. – Bouřňák na Kalyth

„Myslí si, že slunce každej večer zapadá do její prdele a každý ráno jí vychází z huby. Je mimo, Gesi. Je šílená jako pětioká kočka s jedním vousem -“ – Bouřňák o Krughave.

„Žvýkání sušeného masa vybudí nějaké ty šťávy, ale je to jako polykat bhederiní placenty deset dní ležící na slunci“ – Pores v rozhovore s Faradan Sort

Spoilers

Posledná časť tejto epickej fantasy série a ja cítim smútok. Nie len preto, pretože príbeh skončil a s nimi aj moji obľúbení hrdinovia ale aj preto, že posledných sto stránok bolo jednoducho smutných. Rozlúčkových. Autor sa lúčil s malažanmi, s Paličmi mostú, Lovcami kostí, s Imassmi, Jaghutami a všetkými ostatnými rasami. Najkrajšie na tom bolo, že konečne dal priestor Ganoesovi a Tavore sa stretnúť a objať a na konci nechal prejaviť aj city lásky ďalších postáv, čo u neho nebolo zvykom a mňa hrialo u srdca. To bolo pre mňa najdôležitejšie, toto gesto. Keby sa neboli stretli (a Erikson by to urobil podobne ako u Tavore a Felisín – vtedy mi tretíkrát zlomil srdce / 1. Whiskeyjack, 2. Coltain), zostal by len ten prvý smútok, že skončil príbeh ale nebola by žiadna rozlúčka. V momente, keď Tavore padla na kolená a vykríkla, zasiahla ma do srdca tak silno a presne ako Očkov šíp Coltaina a ja som si zavspomínal na jej dlhé a ťažké ťaženie a čo všetko prežila za tých množstvo strán a rozumel som jej. Konečne som ju aj ja pochopil, keď sa mi prv zdala chladná a nijaká. A odľahlo mi, že už je koniec aj pre ňu, pretože som si ju obľúbil.

Keďže postáv bolo v celej sérii neuveriteľne veľa, nie na všetky moje obľúbené postavy sa dostalo veľa priestoru. Napríklad by som chcel viac čítať o Paranovi a čo sa dialo v Sedmiměstí, keď sa dostal do pozície pěsti a ako sa do pekla dostal ku Kolanse (nehovorte mi, že vytvoril megaportál a presunul celú armádu cez tisíce kilometrov mora), Karsa Orlong mi strašne chýbal, v poslednej časti sa ukáže len raz (ak sa nemílim), no zmení celý priebeh boja (ale vôbec som nepochopil prečo sa tam ten boh ukázal a prečo ho mal Karsa zabiť?!).

Som na tom podobne ako mike87. Tretí diel je pre mňa najlepší. Keby som mal čítanie ukončiť, tak štvrtým dielom, pretože ukončuje druhý diel a pretože piaty je úplne iný svet, rozprávanie, pohľad, atď.

Každopádne, začiatok desiatej kapitoly je legendárny. Stačí si ho prečítať a prechádza mráz po chrbte. Eriksonove posledné slová v knihe a tejto sérii sú: „Nezapomeňte na nás“. Ja na nich určite nezabudnem…

„Dnes pújdu mezi vojáky, pobočnice, protože musím vyprávět jeden příběh. O dvou dětech a pytli s hračkami.“ – Ruthan Gudd

Tento popis pobitvovej scény mi zlomil srdce: „Mezi mrtvými a umírajícími byly dvě dívky, klopýtaly od těla k tělu. Od hlavy k patě byly karmínové. Jedna vřískala, jako kdyby se snažila roztrhat svúj hlas na kusy, navěky ho zničit. Druhá vrávorala mezi mrtvolami s rukama na uších.“

Strider  | **** 01.04.2016 13:23

Veľké finále série je tu, všetky otázky budú konečne zodpovedané a všetky diely skladačky zapadnú na svoje miesto. Alebo aj nie. Každopádne aspoň príbeh Lovcov kostí dôjde do svojho cieľa, pred masívnym niekoľko fázovým bojom v závere si ale užijeme ešte veľa pochodovania a zamýšľania sa nad nesmrteľnosťou chrobáka. Ale pekne poporiadku.

Chromý boh začína tam, kde Prach snov skončil. Tavorine armády zdĺhavo postupujú každá svojou cestou smerom do Kolanse, kde budú čeliť „spravodlivosti“. Áno, hlavným antagonistom série nie je Chromý boh ako to vyzeralo až do konca siedmeho dielu (a ktorý odvtedy absolvoval zvláštny obrat o 180°), ale niekto, kto doteraz v deji vôbec nefiguroval a bol len na pár miestach zmienený v kryptických náznakoch. Tento krok nevnímam ako veľmi šťastný, ale budiž. Vedľajšou líniou knihy je třasská obrana Charkanas pred vpádom Tiste Liosan. Vskutku heroický boj pri Svetlopáde je jasným highlightom knihy optimálne kombinujúcim pátos s epickými scénami sebaobetovania.

Naprieč knihou je jasne viditeľná snaha autora uzavrieť čo najviac dejových línii, čo je ale vzhľadom na rozsah série a množstvo zapojených postáv sizyfovská práca. Vysvetľuje sa veľa, no chápe sa stále primálo, lebo príbeh je aj naďalej prekombinovaný a neprehľadný. Väčšina postáv dostane svojich päť minút slávy, no častokrát len zažiaria a zmiznú, ako by len ospravedlňovali svoju prítomnosť v knihe (napr. Badalle, Sinn, Draconus… celý zoznam by bol pridlhý). Na konci som aj tak dostal odpoveď len na zlomok pálčivých otázok a o množstve postáv opustených v predošlých knihách neviem absolútne nič (jeden príklad za všetky – kde ostal trčať Leoman?). Skrátka samotné finále funguje dobre ako záver knihy, ale ako zakončenie série ma neuspokojilo (napr. línie z Dane pro ohaře neboli ani len spomenuté). 7/10

PS: Asi som nepochopil genialitu plánu Tavore, ktorá už ako dieťa porážala v taktike a stratégii ostrieľaných generálov, lebo jej samovražedný pochod púšťou mi prišiel absolútne nezmyselný. A ani na konci som nechápal prečo za ňou jej armáda išla a spojenci sa len hrnuli.

KainIX  | ***** 04.05.2016 09:47

Mnoho už toho bylo řečeno a mnohé z toho sdílím. I já jsem po dočtení plný pocitů a mám potřebu toho tolik napsat. Místo toho to vezmu jinak. Konstatováním, že toto je jednoznačně úctyhodné a velkolepé zakončení této naprosto vyjímečné fantasy ságy, která svým rozpětím a hloubkou nemá sobě rovné.

Vše plynule navazuje na předchozí díl, ale hned od začátku je kniha mnohem akčnější. Téměř každý odstavec nebo pár odstavců sledujeme dění očima někoho jiného, což nás nejen vtahuje do děje, ale zároveň si tím udržujeme přehled, co se kde zrovna ve stejný čas odehrává. Hlavní dějové linie, ktere tvoří vyvrcholení knihy jsou 2 (nebo 3, jak se to vezme) a jsou uzavřené, byť proč, co a jak opět zůstává lehce skryto. První vyvrcholení přichází v půlce knihy, další pak na konci.

Erikson se s nikým nemazlí, prostí lidé před ním nebyli chráněni nikdy, ale teď neváhá tnout i do řad bytostí velmi starých a jiné velmi mocné na svět naopak vypustit.

Já jsem s tímto dílem naprosto spokojen a po slabší osmičce a devítce je to opět „plnotučný“ díl MKP. Jistě, celá série má své mouchy, ale na ty už je v těchto dílech každý zvyklý a ubírat za ně nic nehodlám.

Zbývá jen dodat: Bravo, pane Eriksone, vlastně Lundine. Toto se vám opravdu povedlo.

Pahejl  | ***** 28.03.2017 00:04

Tak konečně dočteno. Nic jiného než 100% tomu samozřejmě dát nelze. A to nejsem fanatyckým zastáncem série, pár věcí mě na ní taky pěkně s… :) O linii v charkanas jsem si myslel, jak mě bude nudit a nakonec milé překvapení, protože se to tam vlastně jen rubalo. Příběh skončil, i když sem tam jsem nevěděl, proč se co děje, buď z nepochopení nebo ze zapomenutí informací ze staších knih. Ale na to už jsem si u této série zvykl :D Uvítal bych ale rozsáhlejší část doslovů s pohledem do budoucnosti. Vždycky mě prostě zajímá, kdo jak skončil a kam šel. Tady se to u spousty postav nedozvíme. Jinak jsem se až divil, kolik postav knížku přežilo, to mě autor opravdu překvapil, protože co jsem pochytil, s kým neměl v minulosti další plány, toho prostě zabil a jen tak ho nenechal někde spokojeně užívat důchodu.

skepsi  | ***** 25.08.2020 18:07

Nebudu zde hodnotit celou ságu, protože to postrádá smysl… Chromý bůh je grandiózním zakončením nejlepšího opusu všech dob, ALE… čekal jsem něco víc; pomineme-li závěrečnou bitvu, tak konec vyzněl silně vyčpěle a zamlženě; těch teatrálně tragických putování už bylo moc…

Takže ano, stále se bavíme o absolutní špičce, ale bylo toho tolik naznačeno a přitom ještě více nevyřešeno…

10/10

DĚKUJI MISTŘE!!!



WebArchiv - archiv českého webu