Více vydání = více obálek.
Lois Lowry
Dárce
série: Dárce
díl v sérii: 1
Kategorie: sci-fi - pro děti a mládež
originální název: The Giver
originál vyšel: 04/1993
vydání: Argo (web) 2013; Argo (web) 2014
odkazy: 2x [recenze]
- Komentáře:
-
trudoš | ***** 17.03.2016 07:43
Jakou hodnotu má ve světě bez emocí život jednoho chlapce?
Pro mě osobně je Dárce bravurním textem, který strhujícím způsobem představuje krásy i hrůzy totality. A právě v tomhle je příběh nejsilnější, protože společnost, kterou vidíme očima hlavního hrdiny, je svým způsobem opravdu dokonalá. Nejistoty, se kterými se musíme denně potýkat, zde prostě neexistují a vy máte nejednou pocit, že by to takhle klidně mohlo fungovat. A že by to vůbec nemuselo být tak hrozné.
Ovšem stál by za něco život, ve kterém chybí možnost výběru?
A právě na to román Lois Lowryové překvapivě jasně odpovídá. Směle by tedy mohl konkurovat klasikám jako je 1984 či 451 stupňů Fahrenheita, a vezmeme-li navíc v potaz, že je primárně určen mládeži, je až obdivuhodné, jak lehce je napsán. Přitom nesklouzává k romantické kýčovitosti nebo naivistické zaslepenosti. Kromě hravého literárního stylu tak nelze neobdivovat i krátký rozsah, v němž se na malém prostoru hovoří o věcech velkých.
Jednoduše proklatě dobrá kniha.Clarice | **** 21.06.2020 23:07Společnost, která pečlivě kontroluje porodnost, aby nepoznala hlad. Rodina znamená otce a matku a jedno dítě ženského a druhé mužského pohlaví.
Rodiny, které biologicky rodinami nejsou, protože o dítě si „můžou zažádat,“ neznají odpověď na otázku „máš mě rád?,“ nebo slovo „láska.“ Aby ne, když dospělí zobou „pilulky na neklid“ a děti rodí vybrané, systémem určené slečny (jak je to s přístupem mužů, to jsem se nedozvěděla). Pravděpodobně darují sperma natěšeným rodičkám, které si užívají tři roky pohodlí, aby zajistily narození vybraného počtu potomků. Vztah mezi otcem a matkou v rodině též popsán není. Neznají cit, přesto dokážou vytvořit rodinu, to je zajímavé.
V tom není nic vulgárního. Když je skupině dětí dvanáct let, (říká se tomu "oslava dvanáctek), dostanou zařazení do dalšího života. Některá děvčata jdou rodit děti, jiná se starají o staré lidi, někdo pečuje o zemědělství, stane se inženýrem, nebo lékařem. Vlohy dětí pro to či ono se sledují a systém vybere správně. Kdy už jsme tohle slyšeli?
A máme tu bezchybnou společnost, která děti učí omlouvat se a přijímat omluvu, přesto ale dětem dovolí „hrát si na válku,“ aniž by věděly, na co si to vlastně hrají. Vzpomínky na válku neexistují, protože tahle společnost se „nějak“ naučila vymazat minulost.
Existuje jeden člověk – dárce paměti, který si sem tam vezme učedníka, vlastně je mu přidělen při „oslavě dvanáctek,“ jemuž předá všechny hnusné vzpomínky na války, hlad a zlost, na umírající koně a ztracené děti, vojáky volající mámu, fyzickou bolest, na pocit hanby a bezpráví. A na zimu. Tak v téhle společnosti vyrostl hlavní hrdina, který se stal příjemcem paměti – všech těch zapovězených věcí. Včetně těch dobrých. A také včetně svědomí? Jenomže co se stane, když má nový příjemce veškeré dostupné paměti lidstva – na minulost, pro kterou ani to slovo ve společnosti nemá význam, protože něco jako minulost neexistuje nějaké otázky? Co se stane, když je víc otázek, než odpovědí? Víc bolesti než potěšení. Víc neklidu? Nebo když padnou některá tabu o dosavadním fungování společnosti a kluk prozře, dost hnusně. A pak musí jednat? Stane se to, že autorka to vyřeší také „dost hnusně.“ Rychle a hnusně, sem tam divně nelogicky. Bráním se konec přijmout. Z konce neplyne nic. Jen pořádný důvod pro to vymazat slovo „minulosti,“ i tu samotnou, ponechat si naivitu a omlouvat se a přijímat omluvu. Měla bych dát knize sto procent.
Ten námět je úžasný, ale protože jsem rejpal šťouravý – to je skoro nový živočišný druh, chybí mi tam hromada vysvětlení a dovysvětlení. Svědomí starého dárce paměti, který není zase až tak starý, jak vypadá, musí být zvláštně zastřené, když se nechce snažit o změnu, která je jasná. No jo, jenomže paradoxně člověk, který zná odpovědi na všechny otázky, si nedokáže odpovědět na tu jedinou – zvládla by společnost konfrontaci s minulosti? Říká ano i ne. A mně není jasný přenos vzpomínek mezi dárcem a příjemcem – potřebuji prostě „vědět,“ jak to dělali. Jak to funguje. Chci vědět, co se naučil z té hromady knih. A jak vypadá blednutí vzpomínky, kterou předá někomu jinému. Umírám hlady.
Stejnojmenný film jsem viděla dávno, ale moc mě nenadchnul.
