Více vydání = více obálek.
Jakub Arbes
Poslední dnové lidstva
Kategorie: sci-fi
vydání: Vilímek 1895; Vilímek 1910; Kočí B. 1926; Melantrich 1940; Vyšehrad 1985
- Komentáře:
-
Mnata z Lvovic | * 15.12.2020 18:52
Pamatuji, že jsem kdysi přečetl Newtonův Mozek i Svatého Xaveria s potěšením a tak jsem si vyhledal „Poslední Dnové Lidstva“. Bohužel, nejedná se o příběh zešílení ženy, poté co ji k šílenství vyděsí kněz svými kázáními o konci světa, jak jsem se kdesi dočetl.
Jedná se tady o takový patvar, sice dobře a čtivě psaný, ale přece jenom patvar. Arbes tady začíná s dějovou linkou ženy, která se během plamenného kázání v kostele zblázní a začne ze sebe rvát šaty. Titulní postava, nejmenovaný literát alá vsuvka pro Arbesa samotného, se pak seznámí s páterem, který v kostele byl a zajímá se o osud ženy.
Jenže tato dějová linka tu záhy mizí a místo toho nám Arbes v literární formě představuje asi vlastí matné vzpomínky na Pražské povstání z roku 1848, kdy mu samému bylo osm let, pak zase pro změnu život pátera se kterým se seznámil, pak si, dle informací které mu dají jiní, vymyslí zřejmě přesnou sekvenci událostí, která byla příčinou ženina zešílení (myslí si, že ji během omdlení znásilnil knězův bratr, rodinný přítel, a že se stal otcem jejího dítěte) a pak se zase zdlouhavě věnujeme knězi, jeho vzpomínkám na básnické a literární přátele alá Karla Sabinu a pak se, jako ostatně mnohokrát předtím v kratších úryvcích, věnujeme páterovu nekonečnému vzývání a klanění se modle Hraběte a vynálezce, dnes zcela zapomenutého, Jiřího Františka Augusta Buquoy.
Celou knihu se pak kněží zmiňuje o jakémsi Buquoyově spise, který bude jistě znamenat revoluci na poli léčení duševních nemocí a tímto rukopisem, který ustavičně hledá, chce uzdravit šílenou dámu.
Leč když se mu ho po několika stech stranách podaří najít, ani se k jeho užití nedostane a šílená, ve svém teprve druhém a posledních krátkém hostování v románu, začne při rozmluvě s ním blouznit a je odvedena lékařem a za čas v lepším stavu propuštěna, zcela nezávisle na tom neustále vychvalovaném spise Hraběte Buquoye.
Všichni odejdou svou cestou a pak Arbes kněze i nikdy nejmenovanou dámu nechá zemřít, aniž by dostali nějaký prostor něco udělat. Navíc se ukáže, že dítě je skutečně jejího manžela, ale toto se dozvíme mimochodem od cizích lidí na jejím pohřbu, takže ani nemůžeme sledovat vliv toho všeho na jejího manžela, který se v knize nikdy přímo jako postava neobjeví až do pohřbu, ani na jejího syna, kterého kvůli svému duševnímu stavu nikdy neviděla.
A tato skutečnost, i fakt že k znásilnění nedošlo, by mohla být zpracována vcelku zajímavě, kdyby se Arbes zabýval vlivem této pomluvy na životy i vztahy dotčených postav. Ale on je nám nikdy nepředstaví a o tom všem se dozvíme vlastně jenom jako o nejnepodstatnější poznámce na okraj, protože celou knihu musíme číst reminescence Arbesa i jeho smyšleného Kněze, číst kritiku na Metternicha a neustálé pajány na Hraběte Buquoye.
Arbes jako by ani nevěděl, na co se má zaměřit, takže nám patnáct stránek popisuje páterovu ruku a nebo nám dobrých dvacet stránek vypráví o tom, jak se páter motal po zatěmělých pokojích Buquoyova paláce, když nemohl najít a otevřít okno. Nebo nám nechá kněze přednášet své zdlouvahé úvahy na politická témata, stav „moderní“ (1895) vědy, umění apod. Případně nám dává zažít dlouhé citace Hraběte Buquoye na ta samá témata.
Děje je tu asi na 100 stránkovou novelu, bohužel ten děj, co zde je, Arbes ignoruje a upozaďuje, a „román“ víceméně beze směru pokulhává až do samého konce, kdy nám na asi třech stránkách sesumírovává Buquoyovu vizi konce světa, kde by přestala růst vegetace a lidé i zvířata by vyhynuli, ale protože by se prý lidský život zkrátil tak, že by člověk umíral sotva se narodil, byl by tento zánik lidstva prý neskonale příjemný a klidný, což mi připadá jako neuvěřitelně hloupé zhodnocení toho, co zde Buquoy sám popisuje, jako by ani nevěděl, co vlastně říká.
Nedivám se tomu, že většina lidí toto mácháná prázdné slámy nečetla, proto jsou téměř všechny popisy „románu“ na internetu velice nepřesné až zcela zavádějící, např. když tvrdí že šílená dáma zešílela vlivem hanby z „nevěry“, ačkoliv v románu si myslí, že byla znásilněna. Je to opravdu škoda. Opravdu nevím, proč tato kniha vůbec vznikla.
