LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Více vydání = více obálek.

Karin Boye

Kallocain

Kategorie: sci-fi - antiutopie

originální název: Kallocain.
originál vyšel: 1940

vydání: Svoboda 1982; Odeon 1989; Livingston (web) 2012; Maťa (web) 2020

odkazy: 2x [recenze]

Komentáře:

Tua  | ** 15.01.2011 04:33

Vyprávěl jsem Havrošovi při našem pochodu Sudetami jak jsem v dětství četl nějaké sci-fi kde se kdosi propadal do nějaké bezedné propasti. Zbytek jsem si nepamatoval, jen tuhle pasáž která byla tehdy svojí vyhroceností nad moje duševní síly. No každopádně Kallocain to nebyl (jak jsem si mylně myslel). Příběh se odehrává v neurčené budoucnosti, v době kdy na planetě koexistují pouze dvě supervelmoce. Vše se točí okolo nově vyvinuté látky, jakéhosi veritaséra po jehož aplikaci na sebe příslušná osoba prozradí absolutně všechno. Svědomitý spoluvoják Kalle pociťuje hluboké uspokojení poté co tuto látku vymyslí neboť má dojem že právě toto je onen poslední stavební kámen jež ještě scházel jeho milovanému Státu k dokonalosti. Nyní již bude patřit Státu každý spoluvoják skutečně celý, nejen se svými skutky, ale i se svými myšlenkami. Samozřejmě následující události začnou jeho neotřesitelnou důvěru pomalu rozemlývat a on k vlastní hrůze stále častěji zjišťuje že už ani jeho loajalita není tak docela bez poskvrny. Není to nijak zvlášť čtivé a vlastně ani moc nápadité. Líbili se mi pasáže s výslechy ale zbytek byl takový unylý a zbytečně zdlouhavý. Po explozích bizarností na něž jsem byl zvyklí od Strugackých mi zkrátka pořád cosi chybělo. Ovšem je třeba brát na zřetel že autorka napsala rukopis během několika měsíců v roce 1940 v hluboké depresi vyvolané zdánlivě nezadržitelným postupem německých vojsk a krátce na to spáchala sebevraždu (alespoň jak píšou na první straně). To může celé dílo postavit do krapet jiného světla, ovšem nic to nemění na tom co jsem napsal výše.

Clarice  | ***** 21.06.2020 23:20

Možný SPOILER !!! To by mě zajímalo, kdyby autorka nespáchala sebevraždu, co by ještě napsala… možná by pár uznávaných klasiků žánru a doby strčila do kapsy.

Zaujala mě „dobrovolná sebeobětovací služba“ – instituce, do které vstoupíte a berete jako svoje „zaměstnání“ účast na nejrůznějších pokusech a testech, ať už dopadnou jakkoli. Považujete za čest se podobných věcí účastnit.

Hlavní hrdina vytvoří takové „sérum pravdy,“ které ovšem z lidí nedostane jenom pravdu, ale úplně všechny skryté touhy a myšlenky, takové ty zasunuté, které byste neřekli nikdy nikomu. Ty, které se bojíte přiznat i sami sobě :). Pokusná osoba č.135 při testu řekne něco, co by nikdo nečekal. Postupně se odhalují vážně zajímavé, pro nás přirozené, pro společnost příběhu nepřijatelné věci a hlavní hrdina řeší, „co s tím.“

Nevadilo mi, že Leo Kall vlastně nebyl vyloženě kladný. Zapadal do příběhu, a aby ten fungoval, musel se chovat tak, jak se choval.

Jsem ráda, že jsem knihu potkala, určitě na ni delší dobu nezapomenu a časem poslechnu znovu.