kniha » Jablko, žezlo, trůn
chce si přečíst 4 | chce mít v knihovně 4 | má v knihovně 41
hodnotilo: 42
87%
Koupit knihu:
Fantasya.cz
Jablko, žezlo, trůn

Ian C. Esslemont

Jablko, žezlo, trůn

série: Malazská říše
díl v sérii: 4

Kategorie: fantasy

originální název: Orb, Sceptre, Throne
originál vyšel: 2012

vydání: Talpress (web) 2015


Komentáře:
BorgDog  | **** 24.11.2015 16:00

Opět trochu jiný ICE, než dřív. Počínaje stylem psaní, kdy je dej všech linií mozaikovitě „roztříštěný“ do stovek většinou krátkých kapitolek, ale třeba i tím, že je to autorova zdaleka nejvtipnější kniha – ICE trochu překvapivě zvládá třeba i postavu Kruppeho, a na některých místech jsem se tentokrát OPRAVDU řehtal nahlas. Opět se vydatně zaplňuje spousta „mezer v Malazu“, počínaje Segulehy, kteří mají vlastně celou hlavní linii a konče děním v Darúdžistánu po skončení „Daně pro ohaře“ – Jablko žezlo trůn dokončuje všechny boční linky zde neuzavřené, od Skromného prostředka, přes vztah Rallika Noma s bývalou mistrou asasínského cechu Vorcan, až po Barathola Méchara. A podíváme se i na potopený Měsíční kámen, který se stal svatým grálem dobrodruhů a hledačů pokladů – ovšem i vražednou pastí, ve které se dějí hrozné věci.

Co se nepovedlo? Hlavním nedostatkem je opět finále – Esselmont znovu zkusil „velké sbíhání“ po eriksonovsku, a znovu ho nezvládl. Jen namísto chaosu v „Návratu Rudé gardy“ tentokrát stvořil něco, co bych nazval divadelním představením poháněným regimentem bůžků ze stroje. Některým čtenářům určitě nesedne ani „mozaikový“ styl nebo fakt, že co se týče jasného rozdělení dobra a zla, je tohle snad nejvíc černobílý Malaz ze všech. Také zde končí linie Kisky a Džhevala, ovšem způsobem, který jen podtrhl dojem její zbytečnosti – byť nejspíš mnozí vezmou jako klad pouhý fakt, že Kiska konečně zmizí.

Knihu bych celkově hodnotil zhruba na stejné úrovni jako „Meč z kamene“, ovšem s úplně jinými slabinami i přednostmi. Za přečtení rozhodně stojí – kdyby jenom kvůli scéně mezi Rallikem Nomem a radním Collem, domnívajícím se, že ho Rallik přichází zavraždit.

Reader  | ****1/2 29.11.2015 15:14

Zatím nejlepší kniha od Esslemonta, co jsem četl, což se bohužel týká i následující Blood and Bone, která šla s kvalitou opět o třídu dolů. Ale zpět k Jablku, žezlu, trůnu. Některé pasáže na mne upřímně působily svěžejším dojmem, než Ericksonovy poslední knihy. Obzvláště v návaznosti na to, že tato kniha je přímým pokračováním Daně, která je pro mne asi nejhorším dílkem Ericksonovy skládačky. To v žádném případě neznamená, že by se Ess stal lepším autorem, než Erickson. Ten je pořád velkolepější, komplexnější, jazykově nadanější atd. Jen mne prostě ty samé charaktery daleko méně prudily než u Ericksona. Škoda jen již Borgem zmíněné černobílosti, a toho, že „hlavní padouch“ je úplně zbytečná (resp. působí jen dojmem „hybatele děje“, tzn. důvodem, aby se něco dělo, ale ničím víc) a trochu otravná postava, u které je naprosto jasné, že její datum spotřeby vyprší do konce knihy, přičemž napětí zůstává pouze ohledně faktu, který z dostupných bohů, či jiných ascendentů (nebo zda se nakonec nezjeví Karsa-kouzelník), se bude obtěžovat klást si nárok na jeho skalp.

seelya  | ****1/2 25.12.2015 22:52

Keď som dala 90% Meču z kameňa, dám aj tomuto, pretože napriek všetkým nedostatkom som knihu zhltla na dve posedenia, čo sa mi pri ICE ešte nestalo. Samozrejme, kiksov je tu požehnane, ale všetko to vyváži až podozrivá „čtivosť“ a fakt, že sa konečne rozlúčime s Kiskou. Čo mi vadilo asi najviac bolo nelogické chovanie niektorých postáv, ďalšie postavy, ktoré sme poznali už z Eriksonových kníh, zas akosi zmenili správanie, jedna dokonca aj pohlavie… Áno, a všetky ženy, ktoré boli podľa SE normálne štíhle, tu skončili ako obtlousté babizne… Celá línia v Mesačnom kameni mi prišla trocha nadbytočná, nesedela mi k zvyšku knihy, a kľudne si viem predstaviť, že by tam vôbec nebola. A vlastne by to šlo aj bez niektorých epizódnych postáv, ktoré tam boli asi len preto, aby si ICE mohol odfajknúť, že tam boli. Hlavný záporák sa tiež veľmi nevydaril, navyše väčšinu času presedel ako nejaký štatista. No a nakoniec sa zase raz nepodaril záver – opäť zbytočne prekombinovaný, zjavil sa tam asi každý, kto mal v knihe nejakú väčšiu rolu (a aj pár takých, čo ju nemali), pričom minimálne polovica z nich si vôbec nemusela drať topánky. A už vôbec nie štýlom „tak si sem prídem, raz si udriem a okamžite znova odchádzam“, čo tiež jeden chlapík predviedol. Z ukončenia línií Tayschrenna a Segulehov mám takisto dosť rozpačitý dojem. Ešte by som vytkla jednu dieru v deji – čáry, máry a zrazu majú strážnici magické šípky do kuše – ale možno som tam len čosi prehliadla a celé to m nejaké logické vysvetlenie. Aby som len nekritizovala, väčšina knihy je napísaná fakt dobre. Číta sa to priamo samo, postáv od SE sa ICE, až na pár výnimiek, zhostil prekvapivo dobre, potešila aj seguležská linka, aj keď nie s najšťastnejším koncom, a ešte to bolo aj vtipné. Celkovo by som vymenila posledných 50 strán, ale inak som spokojná. Napriek všetkým chybám, zo všetkých ICE-ho kníh má táto jednoznačne bavila najviac.

robousek  | **** 07.01.2016 20:57

Nebýt extrémě uspěchaného konce, kde se to Esslemont snaží na poslední chvíli zabydlet všemi ascendenty, na které si dokázal vzpomenout a z hlavního záporáka se vyklube spíše tupá figura do počtu, dal bych 100% a odpustil bych i tradiční nepřehlednost akčních pasáží. Bohužel nedokáže ukočírovat sbíhání a je z toho spíše jen pár dalších zajímavých příhod, než bombastické vyvrcholení, o kterém pak člověk ještě dlouho přemýšlí. Většina knihy mě bavila víc, než poslední Eriksonova díla (nebýt ale té spousty stran naplněných osudovými pseudofilozofickými plky, byl by Erikson jasně lepší).

Strýček Biolit  | ****1/2 26.07.2017 16:51

Inu…začínat se prý má tím lepším, prý to zanechává lepší dojem, tak tedy: ICE nezprznil Chocholku, což je výborná zpráva. Další dobrou věcí je, že kniha se odehrává na již dobře známém písečku se známými postavami, nehrozí tedy pomalejší začítání se kvůli novým reáliím a pojmům. Kniha si také na nic nehraje, je poměrně jednoduchá (v rámci Malazu asi nejjednoduší čtení), karty jsou rozdané předem, nic moc tajemného. Chápu, že to někomu může připadat triviální ale…vzpomenu-li si na Návrat Rudé gardy, pak jsem za jednoduchost moc rád; navíc se text sám o sobě čte velice dobře – ICE je zřejmě vypsanější. Na druhou stranu…Chocholky v knize bylo celkem málo, což je mínus. ICE si opětně neodpustil zprznění jedné z hlavních postav. Úplně ho vidím, jak si masíruje bradavky a vzdychá u toho: „Jó, to jsem jim to nandal, jsem úžasnej, zase jsem totálně převrátil něco, na co byli čtenáři zvyklí snad 13 knih!“ Jestli to udělal jen z plezíru, nebo v rámci nějaké ideologie…těžko říct. Není to nic velkého, ale naštve to. Další věcí je poněkud podivný konec…na mírný chaos jsem u ICEho zvyklý, jenže tady – v kontrastu s jednoduchým a jasným obsahem předchozího textu – kniha končí dosti zbrkle, divně, bez nějakého dovysvětlování. Na konce je ICE holt King, no…

Buď jak buď, Jablko, žezlo, trůn je přesně to, po čem jsem volal: velice solidním fantasy příběhem ze světa MKP, který nedělá ostudu a čte se s velkou chutí.

Strider  | *** 04.09.2020 14:04

Táto kniha úzko nadväzuje na Daň pro ohaře z Eriksonovej “hlavnej” série a dej je opäť sústredený okolo môjho obľúbeného Darúdžistanu v ktorom precitlo starobylé zlo. A aby toho nebolo málo, tak sa po stáročiach života v odlúčení vracia legendami opradený národ elitných bojovníkov. Esslemont rozohral hru do veľkej šírky – sledujeme veľké množstvo dejových línií, ktoré sa v závere “eriksonovsky” pretnú v epickom finále. Taká bola určite autorova predstava, jej realizácia ale kríva na obe nohy. Hlavný príbeh pôsobí dojmom poviedky na ktorú bol navešaný kopec balastu. Ten je nielen nezáživný na čítanie, ale aj nepodstatný pre vývoj deja. Narážam hlavne na Jiskrov nepochopiteľný výlet na trosky Mesačného kameňa, no rovnako bezvýznamná pri prišla aj cesta dvoch Segulohov za vyzvaním Pútnika na súboj. Kiskina linka len potvrdila jej zbytočnosť, našťastie to však vyzerá tak, že sa uzavrela a ďalej už nudiť nebude. Záverečné zbiehanie potom pôsobí riadne na silu, väčšina protagonistov je v ňom len z povinnosti a skoro nič v ňom nepredvedú (to platí hlavne o jednom chlapíkovi s kladivom). Finále nefunguje dobre aj kvôli záporákovi, ktorý je neuveriteľne statický a eskalácia hrozby a tlaku na postavy v podstate neexistuje. V závere knihy som tiež nemal pocit, že by v rámci sveta Malazu došlo k akémukoľvek posunu – asi ako v epizóde seriálu na konci ktorej sa všetko opäť vráti do normálu. K tomu si ešte treba pridať ťažkopádny štýl písania, v ktorom sa veľmi ťažko orientuje a častokrát nepochopiteľné (alebo prinajlepšom nedostatočne zdôvodnené) chovanie postáv. (Ak mi niekto dokáže zrozumiteľne vysvetliť čím Kruppe tak vytočil ženské perúce prádlo, tak odo mňa dostane zlatého bludišťáka, ja som na to čumel ako prasa na blesk.) Postavy ako také mi prišli celkovo veľmi ploché a napríklad “humornú” dvojicu Zhoř a Leff by som okamžite vyškrtol. V zásade nemám čo pochváliť, lebo všetky aspekty knihy mi prišli nedotiahnuté, no aj napriek tomu som knihu zhltol veľmi rýchlo a aj to treba oceniť. Taktiež som sa do sveta Malazu vrátil po dlhej odmlke a veľa súvislostí som si musel dohľadávať na internete, takže nechcem byť v hodnotení prehnane prísny. 5+/10



WebArchiv - archiv českého webu