kniha » Spratek
chce si přečíst 7 | má v knihovně 19 | antikvariát
hodnotilo: 35
77%
Koupit knihu:
FantasyShop.cz
Fantasya.cz
Spratek

Steven Erikson

Spratek

Kategorie: sci-fi - humorná

originální název: Willful Child
originál vyšel: 2014

vydání: Talpress (web) 2015

odkazy: 3x [recenze], 1x [ukázka]


Komentáře:
snop  | *** 10.12.2015 01:22

Parkrat jsem se rozchechtal nahlas, ale jinak plati to, co pro vsechny takoveto parodie. Kniha odvazne nastavuje zrcadlo, na kterem jsou pro autora i ctenare peclive urovnany dve koksove lajny, jen si snupnout.

Skabandari  | ****1/2 29.01.2016 10:16

Ze Star Traku sem viděl jen filmy, tak nevím co všechno mi uniklo v téhle linii, přesto super. Příběh svižný, na Eriksona netradičně máme hlavní postavu a to Hadriána, ten udává tempo a směr celého děje. Díky jeho neohroženosti jde posádka z akce do akce, navíc se mi líbilo, že epizody byly značně různorodé a ne vše bylo třeba řešit bitvou či rvačkou. Kniha je to vtipná a párkrát sem se opravdu od srdce zasmál, i když musím uznat, že co se zábavnosti týče, u mě to vždycky vyhrají postavy jako Kruppe, Tehol, Iskaral Pust, Pores atd..

Akamu  | **** 24.02.2016 11:36

Jako rychlá oddychovka super, občas dokáže být kniha vtipná. Na druhý přečtení si ale nejspíš chvíli počká

BorgDog  | ****1/2 30.03.2016 21:08

Zvláštní kniha, která bude, obávám se, většinou čtenářů nepochopena, alespoň soudě dle recenzí, které jsem četl. Na jedné straně skutečně brilantní parodie Star Treku, který Erikson očividně zná nazpaměť, protože řada fórů a fórků směřuje na poměrně okrajové jevy, které identifikuje jen další fanoušek. Humor je místy silně politicky nekorektní, ušetřen není nikdo a nic. Scalziho „Červenokabátníci“ tomu nesahají ani po kotníky, a nejstřelenější myšlenka „Galaxy Questu“ (emzáci si spletou lidské herce se skutečnými vesmírnými hrdiny) je oproti „Spratkovi“ sotva průměr – tady se po lodi nahání inteligentní slepice v bojové zbroji, před výsadkem se mění pohlaví a o koťatech radši ani nechtějte vědět.

Kniha má ovšem i druhou rovinu, která je přehlížena. Zejména prostřednictvím kapitánových dialogů se svérázným lodním počítačem Erikson velmi nehezky dloube do lidské civilizace a povahy. Pod vrstvou divokých fórků tak místy teče temný spodní proud, který je snadné přehlédnout, ale pokud se tak stane, o dost se přijde. Navíc postava Hadriána Sawbacka, ve které Erikson neskutečně precizně balancuje na hranici génius/cvok (osobně se kloním k prvním s tím, že střelené chování je v jeho případě „metoda“ zcela záměrná) a je to opět něco, co umí v této podobě jen velmi málo autorů.

Ano, nelze přehlédnout, že poslední „epizoda“ v podobě časovky je už překombinovaná a pointa divná, či spíše žádná. Kniha je očividně pouhým prologem k věcem příštím (autor už podepsal smlouvu na další tři „spratkovské“ novely), tak je třeba ji brát a za epilog v duchu připsat velké „TO BE CONTINUED…“

P.S.: Vzhledem k tomu, že jsem se podílel na překladu, dlouho jsem váhal, zda knihu komentovat nebo hodnotit. Ale vzhledem k tomu, co se hlavně v souvislosti s překladem objevilo na Internetu, jsem se nakonec rozhodl tak učinit – pokud chcete, můžete oboje brát jako neobjektivní.

aqu1la  | ***** 15.12.2016 19:02

vo svojej kategórii jednoznačný top..tempo to má jedna radosť, humor mi sadol, kniha aj prinúti sa zamyslieť, príjemné prekvapenie.

Madam Brbla  | ***1/2 17.04.2019 21:08

„Jsme mariňáci, veliteli. Nemožné jíme ke snídani, před obědem to vysereme a večer to celý sníme znovu.“ Poručík Samantha ‘Metla’ Brogan

Zkušený literární šéfkuchař Erikson se vrhnul do tvorby pikantní chuťovky dle následujícího receptu: vzít Star Trek, převrátit ho naruby a narvat tuto výživnou hlavní ingredienci do klávesnice. Přisypat celé balení Futuramy, přihodit několik kostek Červeného trpaslíka a krátce rozmixovat – na kousky, nikoliv na úplnou sračku. Vše prsknout na pánev s hustou vrstvou absurdity, pořádně oflambovat v plamenech ironických postřehů a podávat horké tak, aby si konzument pořádně popálil jazyk. Někdo vyplivne hned první sousto, další „Spratka“ sežvýkají s ošklíbáním, jiní si docela pochutnají, ale jedli už i lepší, poslední skupina strávníků bude nadšeně říhat a dovolávat se nášupu.

„Hej, emzáci! Vraťte se na tu svou loď a mazejte. Pronto! Muži v černým jsou na cestě. Za chvilku to bude průser jak mraky.“
Koule zablikala. „Nehmotný přesun vyhodnocen jako neúplný. Průser jak mraky potvrzen. Není to nebe. New Jersey. Země. Lidé. Zdánlivě rozumný druh XV-2 7, kategorie: Nepravděpodobná. Hodnocení inteligence: Neschopná. Fáze kulturního vývoje: Věk masturbace, stále probíhá. Zpráva flotile na oběžné dráze: rekalibrovat parametry transcendence pro duchovní odtělesnění co nejdřív to kurva půjde.“

Jen dvakrát v životě jsem litovala, že jsem nepropadla fenoménu Star Treku (zkusila jsem, leč přišel mi příliš krotký, korektní a příšerně papundeklový): poprvé to bylo při četbě povídek Jana Hlávky, který tomu universu v mých očích vdechnul život, udělal jej věrohodnějším a šťavnatějším než jeho původní tvůrci. Podruhé mě mé povrchní znalosti ST zamrzely v uplynulých dnech – pravděpodobně bych se bavila mnohem víc, pochytit všechny narážky. Ovšem i tak to byla zajímavě švihlá jízda.

„Sin-Dour, jste si jistá, že to je ono plavidlo?“
„Ano, pane.“
„Ale to je hovno. Pravda, velký, ale už jsem viděl větší.“
„Ehm, pane, to hovno je vybavené antihmotovými motory, povrchovými čidly, zbraňovými úchyty a něčím, co vypadá jako okénka,“ vysvětlovala Sin-Dour.
„Téda,“ prohodil Jimmy Eden od komunikace, „co ten chlápek snědl, že vysral tohle všechno?“

No ano, fekální humor a vulgarity, zapomeňte na brilantní zápletku s logickým vývojem od A přes B k C. „Spratek“ je sledem groteskních scének a sžíravých dialogů v podání stěží příčetných osob (lidí, mimozemšťanů, umělých inteligencí, robotů, koťátek…). Hlavní „hrdina“, novopečený kapitán Hadrian Sawback, je samolibá, arogantní, chlípná, neřízená střela, vrhající sebe i svou posádku z jedné exkrementové smršti do druhé. A kupodivu to není charakter neschopný, nýbrž VŠEHOSCHOPNÝ.

„Poručík Eden je odvolaný a zatčený. Obviňte ho ze zanedbání povinností a poslouchání Celine Dion. Jedno z těch obvinění je na vojenskej soud a to druhý vyžaduje popravu bez možnosti odvolání.“
„P-pane!“ vyjekl Eden. „Já tu Celine Dion neposlouchal! Nezabíjejte mě!“

Jak to vidím já, Erikson s láskou překopal vášeň svého mládí a vylil si srdíčko z toho, čím je iritován: například vládou dutých hlav, politikou agresivních primitivů, lidstvem degenerujícím na sociálních sítích, veškerou pohodlnou, zbytečnou existencí, místo užívání si života po hlavě a na plné koule.
Nejsem nekritický žrout tohoto autora, Malazem se zatím spíše dusím, ale na „Spratkovi“ jsem si docela pošmákla a mým trávícím traktem prošel bez obtíží, snad jen závěrečné strany měly divnou pachuť.



WebArchiv - archiv českého webu