LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Paolo Bacigalupi

Vodní nůž

Kategorie: sci-fi - postkatastrofická

originální název: The Water Knife
originál vyšel: 2015

vydání: Argo (web) 2016

odkazy: 1x [ukázka], 7x [recenze]

Komentáře:

Alfi  | **** 11.04.2016 12:11

Román Vodní nůž sa odohráva v takpovediac postapokalyptických podmienkach juhovýchodných spojených štátov, kde následkom klimatických zmien vyschne podnebie a krajina sa zmení na niečo, čo je známe z Mad Maxa – fľaška vody na pitie je neuveriteľne drahá, prostitútky chodia za boháčmi len aby si mohli v ich sprche vyprať šaty, ľudia pijú svoj instatne prefiltrovaný moč, vo vzduchu sa tlačí dym z horiacich lesov… prosto katastrofa. Samotné prostredie trochu moc tlačí na pílu – Bacigalupi ho umiestňuje do pomerne blízkej budúcnosti (kde spomína napríklad hru Fallout 9), ale nevysvetľuje, ako sa mohlo tak rýchlo udiať to, čo sa udialo, prečo majú ľudia zakázané sťahovať sa v rámci USA tam, kde je vody ešte zostatok, ako je možné, že technológie nepokročili proti tomu, čo máme v súčasnosti… asi to dobre robí, lebo vysvetliť to by bolo zrejme pomerne ťažké. Samotný dej sa pomalšie rozbieha ale následne zrýchľuje a napätie sa stupňuje, román je „čtivý“, preklad je pomerne dobrý. Ak by to napísal iný spisovateľ, veľmi by som ho chválil, u Bacigalupiho je to horší priemer. Pri preklade mi najviac vadilo, že prekladateľ opakovane preložil anglický výraz „wet“ používaný v slangovom zmysle „neskúsený“ ako „mokrý“, takže doslova preložené vety „Bola som vtedy ešte mokrá, takže som nevedela čo sa v skutočnosti deje“ nedávajú moc zmysel.

jirikk  | ****1/2 27.04.2016 22:25

Bacigalupi opět potvrzuje pozici na samotné špičce literární fantastiky, přestože tentokrát o něco méně přesvědčivě než v případě Dívky na klíček nebo Potopených měst. I přes mírnou překombinovanost, která zejména v závěru trošičku nahlodá důvěryhodnost celého příběhu, je Vodní nůž o hodně víc než pouhý dystopický thriller. Vyprávění o jedněch hodně starých vodních právech a o všem, co se kolem nich semlelo, ve mně zanechalo hlubokou a znepokojivou stopu, nemůžu se zbavit dojmu, že popisované události jsou reálnější, než by se mi líbilo. Dobrá práce, Paolo!

Gaarq  | ***** 11.09.2016 09:33

dneska bych asi poprvé užil půlastry. paolo bacigalupi je spisovatel par excellence, skvělé řemeslo a dobré nápady. u něj se vše točí kolem jednoho a téhož, naší budoucnosti, naší přehlížené schopnosti si řezat pod sebou větev za halasného povykování, že ani žádnou pilku v ruce nedržíme. tady šla ta půlastra dolů, už to není překvapivé a tak silné. pořád jsou to dobré zápletky, živý a živoucí příběh, spousta kongeniálních postřehů o lidech a společnosti. ale tak nějak je to moc předvídatelné. určitě, dobré věci si dávame znovu, protože nám chutnají, ale hrozí, že se jich přejíme. doufám, že to se v případě bacigalupiho úplně nestane. v čem se vodní nůž liší od starších děl, to je větší shovívavost k lidským pokleskům, ale ne ta slitovná, odpouštějící, ale ta rozumová, chápající, prostě lidi za jistých okolností na výběr nemají, volba je jen faleš. tomu také odpovídá děsivý a mrazivý konec, který svou nedořečeností přesně vykresluje naše šance – ať děláš, co děláš, to jak to dopadne je předem dáno (a ne nějakými bohy či osudem, ale prostou a o to nemilosrdnější shodou okolností), ale ty se to dozvíš, až k tomu dojde, až už ti nezbude, než to přijmout. fakt dobrý.

ps. vnitřní ilustrace v knize se mi opravdu, ale opravdu nelíbily. v autobuse jsem je zakrýval papírem, páč jsem se za ten chlapácký kýč styděl.

biafra  | ** 26.09.2016 11:12

V zásadě se dá souhlasit se vším, co je psáno v předchozích komentářích, ale – mě tenhle román zkrátka nebavil. Ke čtení jsem se chvílemi musel nutit a poslední kapitoly jsem jen tak rychle projel, abych se na konci přesvědčil, že román není (záměrně) uzavřen a končí jakýmsi rádoby hlubokomyslným otevřeným koncem (nebo můstkem k dalšímu dílu?). Asi nedokážu přesně vysvětlit, proč mě tenhle Bacigalupiho počin nebavil. Možná jeho přílišná vazba na americké prostředí: jedná se tu o amerických problémech a amerických fóbiích (Mexičané, Číňané, rozpad federace etc.). Asi bych to také nepřeháněl s tím, že se jedná o thriller: kde jsou indiánská vodní práva schovaná, bylo jasné hned. Co jsem postrádal, bylo vysvětlení, proč jsou vlastně tak důležitá, resp. co by se vlastně stalo, kdyby je získali Kalíci, Phoenix nebo Vegas. Vadil mi nepochopitelný přerod Angela: dříve bezohledného bijce, nyní ochranitele žen (jediné vysvětlení: „asi jsem nějak změknul“, a to kvůli sledování TV seriálu). Dále mám takový dojem (a paměť mě může klamat), že v Bacigalupiho románech se už poněkud standardně vyskytuje trojice stejných postav: Alfa – zabiják/agent/vo­ják, který si myslí, že řídí události – a mýlí se. Omega – postava ze dna společenské hierarchie, která se snaží dostat nahoru (za jakoukoli cenu). Delta (Dobroser) – idealista (lékař, policista, novinář), který věří v hodnoty, které už „v novém krásném světě“ přestaly platit. A Bacigalupiho knížky nakonec jsou hlavně v o tom, že v ekologicky a energeticky zhrouceném světě namísto starých dobrých ideálů přichází krutý a bezcitný sociální darwinismus.

Madam Brbla  | ****1/2 30.06.2017 08:30

Vítejte ve světě, kde je voda vzácností, kde lidé pijí i vlastní přefiltrovanou moč, ve světě paradoxů, kde si bohatí užívají zurčení fontánek, zatímco chudí nemají vláhu ani na osobní hygienu, ve světě, kde se pro vodní zdroje likvidují celá města a ruinují lidské životy po statisících. Čtenář zavítá na jih bývalých USA, především do Phoenixu, jehož vodní práva jsou hlavním (přesto podivně nevýrazným) motorem událostí. První třetina románu je věnována seznámení s ústředními charaktery, poznávání a pochopení prostředí, útočí pocitem zmaru. Děj byl na vedlejší koleji, vše se točilo kolem dojmů: rozklad, (ne)lidskost, právo silnějšího. Jakmile se trojice linií začala protínat, příběh nabral tempo dravé řeky a řítil se až do hořkého finále, které sice nebylo tak drtivé jako v „Dívce na klíček“, nicméně mnoho naděje na změnu k lepšímu v něm pro lidstvo nezůstalo. „Dívka na klíček“ ze mě vyždímala 85% a pyšnila se exotičtějšími kulisami, ovšem „Vodní nůž“ zase nabídl postavy, s jakými se mi lépe ztotožňovalo, zůstanu s hodnocením na stejně vysoké úrovni.