Druhá antologie povídek, kterou připravil HSF klub.
Dostat nabídku napsat úvodník je něco, jako vytesat slova do kamene, předběhnout Armstronga na Měsíci a nechat tam svou vlastní šlápotu, nebo v ranních hodinách zabít svého prvního policajta ještě dřív, než to stihne Jiří Kulhánek. Jsou to ona slova, která čtenář spatří jako první a po nichž může tu skvělou knihu nadšeně rozečíst, nebo odhodit mezi včerejší nádobí a nedojedené špagety (pokud tedy nepatříte k těm nedočkavým individuím, které takovéto brilantní předmluvy přeskakují). A já bych vás už na začátku mohla unudit výčtem suchých faktů o průběhu soutěže i o přípravě publikace, kterou konečně držíte v ruce, a jako třešničku na dort přidat sloupec poděkování všem lidem, jež se na projektu podíleli. Společenské konvence si to žádají, takže ano, děkujeme všem autorům, korektorce i ilustrátorovi, děkujeme nakladatelství Epika i Jihočeskému klubu Obce spisovatelů za jejich pomoc a fantastickou příležitost, kterou nám dali, děkujeme babičkám a manželkám za štrúdly, s nimiž jsme mohli zapatlat ty skvělé soutěžní povídky, i e- -mailovým společnostem, že nám vůbec nějaké povídky doručily. A teď už ticho, příběh začíná. Po Poselství píšťaly jsou Tiché písky naším druhým počinem. Dospělejším, samostatnějším a ve všech ohledech života schopnějším. Bude potřeba ostrých hran i zatraceně drsného smirkového papíru, aby se tento maličký sborník protloukl nelítostným literárním světem a nalezl svého čtenáře, ale my se pokusili dát mu tu nejlepší výchovu. A někteří z vás toho byli součástí, zejména ti, kdo reagovali na Poselství píšťaly a nenechali na nás, naivních rodičích, ani nitku suchou. Protože my čteme vaše reakce. Čteme, hledáme, učíme se. Chtěla bych říct, že jsme tentokrát moudřejší a zkušenější, ale raději si to odpustím. Protože my jsme pořád ta stejná skupina fanoušků, banda nadšených geeků a posedlých čtenářů, kteří si pouze rok po roce dávají vyšší laťky. Letos to bylo vyvarovat se předchozích chyb. Zkusili jsme přidat téma, které by ještě transparentněji ukázalo, jak rozlehlým písečkem je žánrová literatura, i to, jak mocnou zbraní může být autorská imaginace, přestože je zdánlivě svázána do úzké tematické škatulky. Samozřejmě, o pouště a přesýpací hodiny jsme zakopávali v každém druhém odstavci, ale jak sami uvidíte, soutěžní i klubová část přinesla řadu překvapení, spoustu malých i velkých myšlenek, a ukázala, že žádné téma nemůže být dost malé nebo nezajímavé, aby nemohlo dát vzniknout celému světu. Kromě tématu přibyly i ilustrace, byť zatím ve velmi omezeném rozsahu. Ale nápad, že kromě začínajících autorů dáme prostor i začínajícím výtvarníkům, nás nadchnul natolik, že v příštím sborníku už, doufejme, budou ilustrace plnohodnotným konkurentem literární části. A jaké jsou tedy naše výhledy do budoucna? S příštím sborníkem už budeme chtít změnit svět, o tom není pochyb. Přemýšlím nad vhodným zakončením tohoto vpravdě epického příběhu, ale pohádek už bylo dost. A tak, věrný čtenáři, jsme překonali žhavé pouště i vyprahlou pustinu, prodrali jsme se stohy přesýpacích hodin a dokonce donutili některé hady, aby se pustili svých ocasů, jen abychom tento sborník dokončili. A tady už jsou konečně ony, naše tiché písky. Mayerová Veronika
