Adam Nevill
Ztracená
Kategorie: sci-fi
originální název: Lost Girl
originál vyšel: 2015
odkazy: 1x [recenze]
- Komentáře:
-
Madam Brbla | ***1/2 14.03.2019 14:07
„Už jsme přešli hranici. Zoufalí lidé, zoufalé časy, zoufalá řešení. Všechno je kontraproduktivní. Já bych to prostě nechal všechno skončit, do pekla s tím. Planeta to tak chce, jen my to neumíme přijmout.“
Na přebalu je upoutávka ve znění: „Znepokojivé a drsné čtení vás od první stránky zaujme svou přesvědčivostí.“ Ta věta příliš nepřehání. Téma únosu dítěte a s tím spojená ochota otce jít přes mrtvoly, aby dostal holčičku zpátky, je dost silné samo o sobě. Dosaďte si ovšem k polovině 21. století přelidnění, klimatické změny s extrémními výkyvy počasí, stoupající hladiny oceánů, války o vodu, miliardy lidí v pohybu za snesitelnějším místem k existenci, propukající epidemie smrtících chorob, zárodky pandemie, nemocnice zoufale zahlcené a se zcela vyčerpaným personálem, chudobu, násilí, gangy, policejní složky absolutně nestíhající, zkrátka obrázek kolabující civilizace. Adam Nevill vykreslil budoucnost velmi precizně, použil pouze temné odstíny s převažující černou, jasnější jsou jedině chlístance krve, promíchané s úlomky kostí.
„Právě teď, v této minutě, jsme hluboko v šestém velkém úhynu druhů. Není žádné skučení nebo rána, jenom dlouhá série katastrof. Rok za rokem, dekáda za dekádou, pořád se to zhoršuje a po žádné krizi se nevrátí předchozí stav. Minulost je mimo dosah. Vymírání postupuje. Neexistuje žádná science fiction. Pokročilá fyzika, mezigalaktické cestování, nové přístroje? Pouhá bujná fantazie, to je vše. Před námi jsou jen hrůzy.“
A někde v šílenství umírajícího světa poblikává nepatrný světlejší flíček, pixel naděje, že jeden obyčejný zlomený táta dokáže najít a vrátit radost zpět do životů své rodiny… za jakoukoliv cenu. Pokud by to vůbec bylo možné po všem, čím si prošli, jaká traumata na duši i na těle utrpěli.
Autorův styl má svá negativa, občas je zbytečně popisný – zvláště v pasážích líčících psychickou i fyzickou mizérii hlavního hrdiny. Zapomeňte na Kulhánka či Kotletu, tenhle člověk není nezničitelný, bezskrupulózní profík. Přeskakovala jsem celé věty i odstavce, abych zjistila, že otec (jeho jméno se za celou dobu nedozvíme) už čtvrtou stránku stále ještě blouzní a cítí se asi jako myš vyloučená z kočičího trávícího traktu. Mírně rozpačitá jsem z poněkud mysteriózních pasáží kolem feťáka a kultu smrti, to byl víc než náznak boha ze stroje. Překladatel a redaktor také místy zaváhali – nijak drasticky, ovšem kdykoliv se psalo o “otcovi“, mozek se mi zadrhnul a musel slovo přeskloňovat do obvyklejšího tvaru, tedy „o otci“.
Výši hodnocení ovlivnil fakt, jak věrohodně, nepříjemně pravděpodobně vypadá nedaleká budoucnost v Nevillově podání. Nelítostně rozdmýchal mé doutnající obavy na téma, v jakém světě budou žít naše děti, jak drsný a depresivní bude nikoliv jejich vinou. Té trpké pachuti bude těžké (spíše nemožné) se zbavit… což beru jako plus, na růžové brýle jsem moc stará. 70%Vlask | *1/2 18.05.2019 09:16Takové předapo postapo. V blízké budoucnosti, přičemž autor hraje na jistotu a rozvíjí aktuální katastrofické scénáře ohledně stoupání hladin oceánu spolu s přelidněním a uprchlickou vlnou. S tím asi uspěje u velké skupiny západních fanoušků ekologie. Zachází dokonce tak daleko, že jeden z hlavních spolupadouchů má na toto téma dlouhou přednášku v cele smrti. To už je jak ze špatného filmu. I když budeme ekologickou agitku ignorovat, tak tu máme celkem přímočarý příběh o hledání dítětě s mučením mnoha kriminálníků. Do toho je lehce vpletena mysteriozní fantasy zápletka, která ovšem není nijak více rozvinutá. Nejvíce mně ovšem štval básnický styl velmi květnatého psaní popisující pocity a atmosféru. Jsou všude, působí umělě a strašlivě nudí.
