LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Ursula K. Le Guin

Svět je les, les je svět

série: Hain
díl v sérii: 5

Tato kniha je jen součástí jiných knih: Experiment člověk

Kategorie: sci-fi

originální název: The Word for World is Forest
originál vyšel: 1972

Komentáře:

BorgDog  | ***** 25.08.2018 09:21

Vrchol SF povídky vůbec. Téma destrukce mimozemské společnosti člověkem, jaké tu sice bylo už mnohokrát, ovšem tentokrát se ucho utrhne, zdánlivě primitivní, agrese neschopná a pozemšťany opovrhovaná rasa „huňáčů“ se postaví na odpor – a následky jsou strašné pro všechny.

Le Guinová exceluje nejen v popisu prostředí, ale i rasy huňáčů, jejich zvyků a osoby nešťastného Selvera, „tlumočníka,“ kterému bylo dáno, aby ze světa snů do světa skutečnosti přinesl nové slovo: Zabít. Na straně lidí si pak autorka nebere servítek jak co se týče postavy dobráka, přesto zbabělce Ljubova, tak hlavně kapitána Davidsona, pravého „průkopníka a dobyvatele nových světů,“ amerického hrdiny s kulometem a kanystrem napalmu. Velice povedená je i dvojice sympatických mimozemských vyslanců, kdy zejména Cetiánův komentář během porady štábu nemá chybu.

Le Guinová je známá tím, že do svých povídek ráda vkládá feministické a ekologické motivy. Oboje najdeme i zde, ale kupodivu v míře, která nijak nevadí, na rozdíl třeba od některých děl Alice Sheldonové, která už se svým feminismem překračují meze. Tohle je povídka, na kterou se opravdu těžko zapomíná. Přinutí k zamyšlení a po jejím dočtení budete jen doufat, že čas a sny zahojí Selverovy rány stejně jako vypálený les, a že se lidé poučí.

Gaarq  | **** 18.07.2020 14:33

ursula le guinová je výrazná autorka, která přinesla svůj nový pohled do SF a zanechala hlubokou stopu. s ULG jako autorkou fantasy jsme si moc nesedli, s ULG jako autorkou svérázné scifi (ale tady žánrové škatulky selhávají spíše více než méně) už podstatně líp, zvlášť v cyklu hain.

v tomto příběhu se střetávají lidé a zvláštní rasa, posměšně lidmi nazvaná huňáči. zdánlivě neválčiví tvorové, kteří lidem přijdou nepraktičtí až zbyteční, se nakonec ukáží v úplně jiném světle a to jen proto, že lidé se nesnaží rozumět světu kolem sebe, až na jisté výjimky, a začnou se jím zabývat, až když jim padá na hlavu. jistě, mám mnohé výhrady, lidé jsou zobrazováni, zvláště jedna z hlavních postav, jako soubor těch nejhorších lidských stereotypů, které ne že by nebyly reálné, ale jsou záměrně nahloučeny do jedné postavy a činí ji až parodickou. jakmile se ale začne mluvit o huňáčích, je to hned lepší, autorka se snaží o zajímavý ekosystém, sem tam nějaký ten pozitivní stereotyp se objeví, ale decentně. zápletka a konfrontace jsou jako odrazy na vodě, vidíme známé věci, ale trošku jinak, tak, jak bychom je možná rádi viděli v našem světě (tedy duševní spřízněnci ULG). závěr sice není cukrlátkově hepíkový, ale i přes svou drsnost smířlivý a smírný. ostatně, celý vesmír hainu takový je, jako i fantazie ursuly le guinové – snažíme se.

jasonix  | ***** 16.09.2020 21:06

Poslední dobou na sobě páchám experimenty a čtu znovu věci, které mě kdysi oslovily. Zajímá mě, jak po letech budou „fungovat“. A občas se nestačím divit.

Takže jsem sáhl do svého Top-Tenu a otestoval tuhle záležitost. Z mládí mi z „Lesa“ zůstal dojem nádherného mýtu, duchovního transu, dlouhé klidné meditace nad smyslem života a jeho hodnotami, zamyšlení nad úskalími komunikace a dorozumění, nad odlišností lidských povah. I těch nelidských. Imprese světla mezi listy obřích stromů a všudypřítomné mžení. A ano, záblesk vzpomínky na jakési zlo, znásilnění, povstání, vraždění a závěrečný smír. V neposlední řadě i evokace (tehdy ještě relativně čerstvé) vzpomínky na válku ve Vietnamu, která se mi tam promítala.

Co vám budu povídat, už v cca polovině druhého čtení jsem nabyl pocitu, ze čtu úplně jinou povídku. Jako by za těch 35 let prošla záhadným vývojem. Opravdu v ní bylo už tenkrát tolik akce, tolik mrtvých a tak málo snění? Jako by se poměr ingrediencí obrátil a můj oblíbený skvost někdo přepracoval a zmodernizoval, „zakčnil“, přidal krve, ubral poetiky i atmosféry. Příběhy jsou jako zárodky živých bytostí, žijí si v hlavě svým vlastním životem, transformují se, dospívají a stárnou s námi. Neochotně jsem se připravoval na to přiznat si deziluzi, strhnout modlu z piedestalu a přeuspořádat svůj žebříček. Svést tehdejší okouzlení na nezkušenost mládí a dnešní rozčarování přisoudit zmlsanosti a přesycenosti kvalitní literaturou, zejména tou tzv. „krásnou“. Tušil jsem ale, že to nemám vzdávat. V průběhu dalšího čtení a hlavně v závěru se všechno v nejlepší obrátilo, vše si tak říkajíc sedlo na své místo, veškeré reagencie i katalyzátory dosáhly správného poměru a výsledný dojem je stejně dokonalý jako tehdy. Chtělo to jen čas a trpělivost a paměťové stopy se refreshovaly. Jak to jen ta ženská dokázala? Je to povídka (čí novela), kde je všechno. Všechno, co od příběhu očekávám. A to nejen ve SF. Musím konstatovat, že i poté, co jsem vstřebal Avatara, Knihu zvláštních nových věcí, rozkošné medvídky z Endoru ale i třeba Les mytág či Les bří Strugackých, nebo nejnověji Jejich moře, tak svět snících, jakoby v různých realitách žijících, tolik lidských huňáčů a jejich konfrontace s lidskou rozpínavostí a bezohledností zůstává pro mě jedním z nejoriginál­nějších a nejlépe napsaných žánrových příběhů. I v kontextu tvorby U. Le Guinové je to vedle méně známých Smrtonosných snů a zcela nedoceněného Palubního rozhlasu můj nejoblíbenější, nejčtivější. Už název (ať už v české modifikaci, čí v originále) je v podstatě básní, probouzející obraznost neméně než příběh sám. Nemůžu jinak: 100 %. A omlouvám se, že nedokážu psát méně osobní a více objektivní komentáře. Zkusím svůj pokus zopakovat za dalších 35 let a uvidíme…