David Feintuch
Praporčíkova naděje
série: Nicholas Seafort
díl v sérii: 1
originální název: Midshipman's hope
originál vyšel: 1994
- Komentáře:
-
BorgDog | *** 16.05.2011 03:17
Myslím, že to byla moje babička, od koho jsem poprvé slyšel úsloví: Špatné to není, ale špatně se z toho udělá. Nenapadá mě žádná jiná kniha, na kterou by pasovalo víc. Příběh samotný není vůbec zlý. Poněkud se podobá zápletce Verneova „Patnáctiletého kapitána,“ když je mladý, nezkušený důstojník souhrou okolností nucen ujmout se velení plavidla a řešit řadu závažných problémů od vážné poruchy palubního počítače až po pokus o přepadení lodi. Rozhodnutí, která musí činit, jsou mnohdy těžká a vyprávění v první osobě ještě podtrhuje jeho pocity, dilemata i niterné pochybnosti, které jako velitel musí pečlivě skrývat. Až potud není knize co vytknout.
Bohužel, Feintuch vybudoval prostředí tím způsobem, že prostě převedl prostředí, reálie i postavy námořních románů někdy z období napoleonských válek do science fiction, a to včetně užité terminilogie, hodností, náboženství – ale také vymožeností jako bičování, věšení, naprostá vláda kapitána nad životem posádky, a především nelítostná, prakticky všudypřítomná šikana. Ta je navíc předkládána jako kladný element, se kterým všichni – občas včetně postižených! – souhlasí, schvalují ho a nepochybují o jeho blahodárném vlivu na lodní morálku i výchovu budoucích vzorných důstojníků. Zvláště to na mě působilo až odpudivě, protože sice nevím, jaké důstojníky by podobný styl „výcviku,“ který je praktikován na Hibernii vychoval v reálném světě, ale troufám si tvrdit, že určitě ne takové, jaké si autor představuje.
Doslovné přesazování reálií námořních románů do vesmírné SF osobně vidím spíš jako projev autorovy lenosti než kdovíjaké invence. Nesedělo mi ani u Davida Webera, který ho rovněž užíval hojně v cyklu o Honor Harringtonové, ale Feintuch ve srovnání s ním zašel do krajnosti, která mi knihu hlavně ve druhé polovině totálně znechutila. Uznávám, že jde spíš o emocionální než věcný argument, stačí se podívat na zdejší devadesátiprocentní hodnocení. Nemohu si však pomoci – se zaťatými zuby dávám 60% a další díly této série s radostí vynechám.
hanpari | ***** 14.06.2012 21:50Svět sci-fi plný brakových výstřelků doplnila další… obálka. Zbytek knihy nemá s brakem nic společného. Nevím o žádné knize, kterou by jako hlavní hrdina vyprávěl bigotní fanatik a která by byla podobně strhující! Nechte mne chvíli přemýšlet. K čertu, já nevím o žádné knize, která by tak věrohodně líčila nitro osoby tak vzdálené běžnému pojetí vesmírného sympaťáka. Maně si vybavuji Merleho Mé řemeslo je smrt. To je snad jediný román, který dokáže, aby se čtenář vžil do osoby, kterou by kdekterý spisovatelský nedouk dokázal vykreslit leda jako krajně nevěrohodného náboženskéko pomatence. Tím se právě liší Feintuch od takových Gregsonu a Lestradeů (A.C. Doyle – Studie v šarlatové), totiž věrohodnou psychologií hlavního hrdiny. Kdyby ve světě vládla spravedlnost, tak si sci-fi do svého chrámu postaví vedle sochy F.Herberta také jednu sochu D. Feintucha – a když se zbaví všech těch Clarkeů a Asimovů, může začít doufat, že se jednoho dne dostane do Síně skutečné literatury.
minduton | *** 03.08.2012 18:21Krapet uhozená kniha. Dějově nevěrohodná. Když jsem ji četl, tak jsem si myslel, že čtu snad Hornblowera, či co. Trestné lavice, důtky, popravy… neustále modlení k Bohu… I styl psaní mi připadá takový krapet křečovitý.
lenivec | **1/2 05.08.2013 16:02Pri čítaní som sa nevedel rozhodnúť či sa mi to páči alebo nie. Tie momenty sa striedali. Potom som prišiel na to. Starman Jones ja viem aj Verne. Starmana som čítal v 90. rokoch a páčil sa mi viac. Bolo by nespravodlivé, ak by som to hodnotil, len preto negatívne. Tak som Starman Jonesa vypudil a knihu si užil. Mne osobne nevadila kontroverzia okolo velenia, či vykreslenej spoločnosti. SF klasického strihu.
