LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Více vydání = více obálek.

Walter S. Tevis

Zpěv drozda

Kategorie: sci-fi - antiutopie

originální název: Mockingbird
originál vyšel: 01/1980

vydání: Svoboda 1986; Laser-books (web) 2008; Maťa (web) 2022

odkazy: 5x [recenze]

Komentáře:

Rooz  | ***** 21.10.2006 04:25

Zpěv drozda mi hodně připomněl Bradburyho 451° Fahrenheita. Jsou psány podobným čtivým stylem, v obou lidstvo zapomnělo číst, i u hlavních hrdinů mi přišlo, že mají mnoho společného. Snad lásku ke knihám, snad k životu, snad to, že oba vědí a neustále se o tom přesvědčují, že v jejich světě je cosi špatně…

KainIX  | ***** 30.10.2008 08:37

Děj knihy zavádí čtenáře do doby, kdy roboti neslouží lidem, jak byl původní záměr, ale kdy lidé slouží robotům, kdy lidská populace na Zemi pomalu vymírá, kdy roboti páchají sebevraždy, kdy nic nefunguje jak by mělo, kdy lidé jsou přežívajícími troskami, jejichž myšlení a plodnost jsou eliminovány pomocí drog a dokonalého vymývání mozků. Je to svět, ve kterém knihy pozbyly významu, protože není, kdo by je uměl přečíst. Svět plný zkázy s velmi tíživou depresivní atmosférou. Jelikož ale naděje umírá vždy jako poslední, i v tomto světě zdánlivě odsouzeném k brzké záhubě vzklíčí semínko naděje… Stále se nemohu zbavit pocitu, že se autor nechal silně ovlivnit Orwellovým 1984, byť s přibývajícími stránkami se děj Zpěvu drozda více a více liší. Je až k nevíře, že v tak depresivní atmosfěře může kniha skončit šťastně. A z lesa sem zaznívá jenom zpěv drozda.

thorir  | ***** 08.06.2009 19:04

Dlouho jsem přemýšlel co napsat ke knize jejíž hodnocení hovoří samo za sebe. Ke knize, která je vydavatelem oprávněně zařazena do edice mistrovská díla sf. Autor rozvíjí pochmurnou vizi úpadku lidské civilizace, načrtává vývoj, který by i z dnešního pohledu nemusel být nereálný. Naopak, mnohé dnes může nasvědčovat tomu, že právě podobně by mohla končit zejména současná „západní civilizace“. Úpadek lidského ducha, lidské zvídavosti, touhy poznávat neznámé a prozkoumávat neobjevené a ztráta veškerých lidských ideálů je popsána mrazivě. Důvody masových sebevražd jsou zřejmé již z prvních kapitol. Kritika (ať oprávněná či nikoliv) směřování současné civilizace z některých pasáží přímo tryská. Je zřejmé, že roboti „ovládající“ lidstvo, drogy, vymývání mozků, a z pohledu současnosti nesmyslná pravidla a zákony společnosti jsou v autorových očích pouze důsledkem prvotního civilizačního úpadku a nikoli jeho příčinou, což je něco s čím jako čtenář bezezbytku souhlasím. Přes všechnu pochmurnost a zoufalství však autor neztrácí naději. Věří, že i ten nejhlubší propad lidské civilizace nebude zcela smrtící. Jedním z nosných témat příběhu je snaha hlavního hrdiny, poté co se sám naučil číst, najít a přečíst co nejvíce knih. V mých očích právě toto symbolizuje nezadusitelnou touhu a potřebu člověka poznávat nové a neobjevené což je (nejen v knize) klíčem k obrodě. Dalším, neméně důležitým, prvkem je snaha dvou hlavních postav o destrukci zažitých společenských hodnot (Individualismus a Soukromí) a nastolení nových (potřeba člověka milovat a být milován). A teď trochu SPOIL: Posledních několik kapitolek se nese v naprosto pozitivním duchu. Zejména Paulova cesta ideobusem je pozitivními myšlenkami přímo prosycena. Naděje v lepší zítřky lidstva je zde přímo hmatatelná. Posledních několik řádek z pohledu Spoffortha pak celý příběh podle očekávání zastřešuje. Konec SPOILU. I přes celkově poměrně jednoduchý příběh tu je brilantně napsaná, místy až poetická kniha, která si zcela jistě zaslouží místo v každé SF knihovničce. Zejména pak u těch, kteří se nebojí trochu popřemýšlet o problémech současného světa, neboť nosná myšlenka, v knize obsažená, je dnes stále aktuální a co víc, stále aplikovatelná.

stimílek  | ***** 23.04.2010 18:57

---Příběh o robotovi, který je svou myslí téměř člověkem. Tři (4) zákony robotiky? O těch nikdy neslyšel. Chtěl by zemřít, to ale nemůže. Ne dokud jsou na světě lidé, jimž by měl pomáhat. Co s tím? Řešení se najde… ---Příběh o člověku, který má díky důmyslné propagandě a drogám vymytý mozek. Pak najde slabikář, naučí se číst a tím posléze dokonale zvrátí osud celého lidstva. Jedna z nejlepších knih (nejen SF,) jakou jsem kdy četl. Od autora předlohy k Hazardnímu hráči a Barvě peněz jsem čekal hodně, ale i tak mi Zpěv drozda dokonale vyrazil dech. A že by pořádný příběh musel končit špatně? Nesmysl. Pan Tevis píše podobně jako můj velký oblíbenec C. D. Simak, jen snad více do hloubky, ale o nic méně čtivě. Šup s ním do TOP 10.

Raygi  | ***** 09.07.2010 21:31

Našel jsem v antikvariátu šedou starou knížku s názvem, který jsem kdysi slyšel. Po 10 letech četby různé sci-fi jsem byl ohromen. Studený svět. Učení se žití. Velice aktuální ve své podstatě.

Gaarq  | ***** 15.09.2010 19:58

tak jsem si knihu po tom čtvrtstoletí přečetl znovu. možná jsem ji jednou četl mezitím, ale to si nepamatuju. jsem upřímně překvapen, že ač je 30 let stará, její poselství je stále aktuální, možná i více než tehdy.

civilizace upadá a roboti počtem převyšují zfetované a psychicky narušené (zákony soukromí a individualizmu) lidstvo. na pozadí této scenérie se odehrává komorní drama tří postav, paula bentleye, muže, jenž jako snad jediný na světě umí číst a porušil tím zákon a byl odsouzen a vězněn, mary lou, mladé ženy, která nikdy nerezignovala na život a odmítla se nechat semlít mlýnkem oblbování v internátech pro mládež a robot deváté generace, nejdokonalejší výtvor lidstva, jenž má pracovat pro lidské dobro. příběh je sice jednoduchý, ale není plochý, především díky mistrovskému zpracování námětu. jazyk je jednoduchý, ale nabitý emocemi, styl naléhavý.

společenské a osobní lidské problémy, které sledujeme v osudech postav, jsou trefnými postřehy na téma vztahu lidské společnosti a technologického vývoje směřujícího k ukájení žádostí, ne k životu. přetrhání mezilidských pout, falešné pohodlí, odkulturnění, ohlupování, sterilizace – to vše stráží roboti pro „dobro“ lidstva. starosta NY je směšný, blekotavý stařík, vláda severní ameriky je robotický mozek. autor také odvážně srovnává a klade rovnítko mezi moralistické náboženské fanatiky a sterilní roboty a jejich působení na lidi.

jistě, našli bychom pár much: automaty na květiny (vždyť i oslovení na ulici je pomalu porušení zákona), problematika robotiky je hodně naivní a nostalgie často zavání sentimentem. autor celkem dobře předvedl rozčarování z konce období květin, které místo míru duše a kreativity přineslo drogovou prázdnotu a tupost střetu s realitou.

pro autora je převážně literární kultura (ale i filmy a hudba) doslova nositelem lidství a touha milovat a být milován jeho základem. poezie ve všech formách v kontrastu s ubíjející a otupující monotónností. ani svoboda není nic, nelze-li ji sdílet.

Cityman  | ***** 28.09.2010 13:09

Kniha mě svou anotací spíš odrazovala, bál jsem se že bude příliš těžká a nestravitelná. Pravdou ale je, že jsem čtivější knihu už hodně dlouho nečetl. Mohu jen doporučit, je to jeden z mých nej čtenářských zážitků. Je to kniha pro každého inteligentního čtenáře a uspokojí jak myšlenkovým přesahem, tak čistou radostí ze čtení příběhu. Dobře vám radím, nenechte si ji utéct… ;-)

Tua  | ***** 15.01.2011 04:10

Děj se odehrává v daleké budoucnosti, již po největších technických i jiných úspěších naší společnosti, v době kdy lidstvo přenechajíc všechny únavné a obtížné práce starostlivě naprogramovaným robotům pomalu stagnuje a upadá. Lidí ubývá a pod záštitou nové posvátné víry v Soukromí a Individualismus a pod vlivem účinných drog ztrácí pojem o okolí a navzájem se úplně odcizuje. Hlavním hrdinou je rektor který se rozhodne naučit se již po generace zapomenuté písmo. Skrze četbu o dřívějších dobách a němé filmy si pak uvědomí o kolik důležitých věcí je život jeho a pravděpodobně i život zbytku přeživších ochuzen. Je úžasné pronikat do světa chmurné daleké budoucnosti a postupně v náznacích odhalovat jaké okolnosti k ní vedli a zároveň také pozorovat, jak blízko k ní má už i svět dneška. Když jsem si při čtení vybavoval Františka, měl jsem pocit že musel absolvovat ten výcvik Internátu pro duševní pracovníky. Vzadu na přebalu jsem zjistil že autor napsal i knižní předlohu Muži který spadl na Zemi.

Majkl  | ***** 08.08.2011 21:02

Kniha podobná známym scifi antiutópiám, ako je 451 stupňov Fahrenheita či Obchodníci s vesmírem. Máme tu zdanlivo dokonalý svet, ktorý hlavný hrdina postupne spoznáva ako nevhodný, otvoria sa mu oči a nasleduje akt vzbury. Tevisovo majstrovské dielo je po práve v kvalitnej Laseráckej edícii, predstavuje ďalšiu z možných budúcností. Možno tú najpravdepodob­nejšiu. Ľudstvo je ovládané robotmi, otupelé a uzavreté vo vnútornom svete, zdrogované narkotikami a stimulované abstraktnými obrazmi, zhlúple nečinnosťou. Vymiera. Kultúra neexistuje, knihy nik nečíta, hudbu nepočúva a filmy? Až na sadistické porno a hypnotické obrazy sa nič iné nesleduje. Všetko je pod nánosmi prachu a ľahostajnosti celého sveta, ktorá sa zrodila z tých najlepších úmyslov. Až pokým sa jedného dňa Paul Bentley, doteraz len ďalšia živá mŕtvola, nenaučí čítať. Tevisov svet sa od vyššie spomenutých líši tým, že neobsahuje žiadnu stranu zla či tyranov. Ľudstvo si to zapríčinilo samo a roboti len ďalej udržiavajú to, čo je v nich naprogramované. Samotný dôvod vymierania ľudstva je absurdne vtipný a strašný zároveň. Tevisov štýl je jednoduchý, ale vďaka nemu ľahko čitateľovi predkladá svoju lásku ku kultúre, informáciám, vzdelaniu a múdrosti. Rozprávanie plynie pokojným tempom (nie nudným!), zmeny sa dejú hlavne v psychike hlavných hrdinov, vyvrcholenie románu sa nesie v pokoji a harmónií. Tevisov Zpěv drozda je dielo emotívne a dojemné, veľmi ľudské, s jasne zreteľným varovaním, ale silnou vierou – ak nie v celé ľudstvo, tak minimálne v pár jedincov schopných zmeniť svet k lepšiemu. Povinná literatúra nielen scifistov.

Lucc  | *** 14.08.2011 20:03

Desátý komentář a první jiný než pětihvězdičkový. Asi budu muset zatraceně dobře vysvětlit proč. První důvod bude dost alibistický: kniha mi nesedla. Osudy hrdinů mi většinu děje byly ukradené, do čtení jsem se musel lehce nutit, namísto toho, abych hltal stránky. To by ale nakonec nebylo až tak hrozné, to se mi stává u více knih „ze staré školy“, které nakonec hodnotím vysoko (Bídné roky, Kaleidoskop, Den trifidů,…). Co mne ale až skoro šokovalo, byla nedůslednost autora v budování jeho postapo budoucnosti. Hrdinové běžně používají obraty, které nemohou znát, pojmenovávají věci, které by jim neměly nic říkat, budoucnost je docela zmatená, což asi není na škodu, ale mně prostě přišla špatně zmatená, neurovnaná, jestli chápete, co tím myslím. Autor je taky ke svým hrdinům celkem bezohledný. Vláčí je nesmyslně svým světem jak figurkami na šachovnici, ale spíš podle svého záměru, než podle přirozenosti příběhu. Celá dlouhá pasáž Bentleyho pobytu u Baleenů byla IMHO jen autorovou zvůlí k tomu, aby mohl prezentovat své názory na náboženství. Lhal bych, kdybych řekl, že kniha neměla své silné momenty a gnómické pasáže, že nebyla lidská. Ale zároveň mne zklamalo, že ji autor nenapsal ještě lépe, když potenciál na to evidentně měl. Jsem asi jeden z mála, kterému se líbily více Kroky slunce než Zpěv drozda.

akustik  | **** 22.01.2012 14:03

Zpěv drozda je pro mě docela nevyrovnaná kniha. V jeden moment jsem radostí bez sebe, když čtu jaký tragický konec si lidstvo připravilo, za chvíli mě sráží zpět naprosto dějově i myšlenkově pro většinu předpokládám nepodstatné poznámky hlavní postavy Bentleyho o jeho nezadržitelné sexuchtivosti, které mi prostě vadí. Tady to bezesmyslné používání erotických prvků v knihách (a nejen v nich, dále např. i v současné produkci HBO) je místy snižuje na úroveň červené knihovny. Chápejte mě správně, popisování vřelosti mezilidských vztahů mi samozřejmě nevadí. To co mě tedy na knize vadí jsou skutečně jen detaily, tudíž ji hodnotím i nadále kladně. Další nesmysly: 1)zlomené zápěstí nesroste bez sádry a pomoci odborníka nikdy dobře,2) kočka nebude následovat svého majitele na dlouhé vzdálenosti ani kdyby se po..3) mlácení dlátem do mozku ideobusu nemůže věst k jeho spravení atd…je toho víc. Ale to neznamená, že tímto kniha pro mě nemá kvality, to rozhodně ne. Třeba autorovo poetické vyjadřování neurčitých emocí je krásné, když je použito v chvílích zmaru a obecného pesimismu.

vpadysak  | ***** 30.11.2013 18:16

Kniha, v ktorej Tevis domýšľa do konca, čo by sa stalo, ak by sa mal naplniť sen celej západnej civilizácie o ľahšom, pohodlnejšom a bezstarostnejšom živote. A všetky povinnosti prenecháme Tým druhým…

Jsme prázdní lidé Jsme vycpaní lidé Skláníme k sobě hlavy plné slámy. Hrůza! A seschlý šepot jenž se z nás dere je dutý jak vítr čeřící spálenou trávu …

Pepa 62  | **** 29.12.2013 11:46

Zařazení tohoto titulu do laserovské edice Mistrovská díla SF je rozhodně oprávněné, protože kniha to je opravdu,to označení se přímo nabízí,mistrov­ská.To,že lidstvo jednou „něco“ podělá, že se „něco“ vymkne kontrola,je obava v podstatě oprávněná a ve sci-fi literatuře a také v Hollywoodu je toto téma velmi oblíbené. Tevisova vize budoucnosti je ponurá a depresivní,ale náznak naděje se přece jenom v závěru knihy objeví(docela dobře si dokážu představit jaký „doják“ by ze závěru dokázal „vyrobit“ třeba Roland Emmerich).Číst knihu v době prvního vydání u nás,tedy v roce 1986,tak by se v mém případě jednalo bezesporu o pětihvězdičkovou záležitost, uctívanou podobně jako třeba Nonstop nebo Den trifidů.Dnes,na konci roku 2013,kdy už mám přece jenom něco „načteno“,je kniha Zpěv drozda „jenom“ čtyřhvězdičková.

gan112  | ***** 18.09.2014 20:38

Skvelá kniha, ani niet čo dodať, treba si prečítať. Pred ňou som čítal 1984 od Orwela ale táto je omnoho lepšia (pre mňa), prirodzenejšia, vyrovnanejšia aj keď tiež trošku ukecaná. Autor v nej predostiera veľmi „triezvi“ pohľad na možnú budúcnosť, rovnako tak na účinok drog (aspoň na určité aspekty pri dlhodobom užívaní), a takisto na ženské pokolenie:). Chybičky vidím najmä logické a to hlavne keď sa v jednej kapitole postava vyjadrí že niekoho nemiluje a v ďalšej zistíte že vlastne nevie čo je to láska… Najviac vyzdvihujem bizardnosť Tevisovho sveta! Prečo? Pretože takým by sa kľudne mohol stať, svetom v ktorom sú ľudia iba atrapy a pred robotmi sa môžu povyšovať jedine tak pohlavnými orgánmi, lebo svojim životom sa dostali doslova pod úroveň týchto dokonalo mysliacich výtvorov nekdajšej ľudskej spoločnosti. Docela by sa mi páčilo filmové spracovanie. Ale vlastne chvála bohu že viem čítať.

mahdi  | ***** 19.03.2017 00:29

Absolutni vrchol.

Methat  | ***** 03.04.2017 17:12

Táto kniha vo mne zanechala oveľa hlbší dojem než Bradburyho 451 stupňov Fahrenheita. Aj keď v oboch knihách figurujú knihy, pán Tevis lepšie a konkrétnejšie opísal ponurý svet, v ktorom žijú ľudia v samote a introvercii, svetu vládnu roboti a ľudstvo pomaly vymiera a pácha verejné a skupinové samovraždy. Aj vo všetkej tejto depresii a drogami nasiaknutej atmosfére zostáva kniha neuveriteľne ľudská s množstvami krásnych momentov, ktoré čitateľovi vnesú do duše a srdca hrejivé pocity.

Z postáv sa mi najviac páčila kočka Biff

Už od začiatku a počas celej knihy som nad príbehom a svetom budúcnosti premýšľal, dumal na tým, či sa aj my nerútime do podobného osudu. Čo sa stane, keď prestanú vychádzať knihy a zostanú nám len elektronické čítačky? Ľudia celkovo málo čítajú, nenájdu si čas v tejto rýchlej dobe na knihu, väčšinou sú konzumentami „telestien“, pri ktorých nemusia zapojiť mozog. Už dnes sa ľudia snažia vyvinúť „múdru“ umelú inteligenciu a vyrábajú sa prví androidi. Tuhne mi krv v žilách, keď si predstavím, že by sa mal uskutočniť za dve sto rokov scenár ako v knihe. No ja tu už našťastie nebudem.

„Z lesa sem zazníva jenom zpěv drozda“…

Dilvermoon  | ***** 09.12.2017 12:25

„Neptej se, pust to z hlavy.“ Hloupá, otupělá, neplodná a tím pádem nezadržitelně vymírající společnost. A náhle se objeví pár jednookých mezi slepými… temná vize, která má ovšem i světlé stránky. Velmi na mě zapůsobil třeba občasný útěk vězňů na mořský břeh. I když jde jen o krátkou epizodku. Moře nebo oceán se vlastně často vyskytuje jako symbol naděje v bezútěšném světě. A samozřejmě když se hlavní hrdina učí číst a vůbec se snaží vymaňovat z té mizérie, která zachvátila severní Ameriku (možná i zbytek světa?). Myslím, že není od věci, když knihy tohoto typu končí jako zde alespoň náznakem naděje. Dokonce ani zcela depresivní Cesta (McCarthy) nekončí úplně temně. Zpěv drozda patří mezi knihy, které má opravdu smysl číst. A ne jednou. Není to jen zábava. A už vůbec ne tzv. „úniková literatura“. Celých více než dvacet let od minulého čtení jsem měl knihu zafixovánu jako výjimečnou a ani teď na tom nic nezměním. Jiná věc je, že je celkem jasné, proč naši již zmizelí povolovatelé schválili knihu k vydání. Ale za to pan Tevis nemůže. Odvedl skvělou práci.

Clarice  | ***** 25.11.2018 18:44

Anotace mě moc nevzala, ale jsem hrozně ráda, že jsem svůj názor přehodnotila. Vlastně díky zdejším dalším čtenářům. Na knihu jsem totiž přišla až ze seznamu někoho z vás :).

Příběh má neskutečnou atmosféru. Trochu mi to pocity, které z toho mám, připomíná Simakovo „Město,“ jenom to mi připadá mnohem optimističtější.

Zpěv drozda je obraz naší budoucnosti. A i když ta je z pohledu příběhu vzdálena čtyři století, připadá mi hrozně blízko. Děsivě blízko. Lidé degenerují už teď – myšlenkově strašně. Nečtou, ač to stále dovedou. Hromadí nesmysly a zapomínají na hodnoty, které z lidského soužití, byť v rámci příbuznosti, dělá tu nejpřirozenější věc na světě – podstatu člověčího života na Zemi. Za přátele považují lidi ze sociálních sítí, které v životě neviděli. A tohle přátelství považuji za podstatnější, než hmatatelné objetí někoho, kdo jim ho dokáže nabídnout. Takoví se mi hnusí.

Já třeba dost často miluju samotu, ale z tohoto příběhu jsem posledních pár desítek hodin tak jako divně sklíčená, že si nedokážu odpustit myšlenku „až zemřou všichni ti, na kterých záleží, nebudu chtít následovat příkladu jednoho z hrdinů?“ Přestože námět na mě působí takhle, celek řadím mezi takových pět, deset nejlepších knih, které jsem kdy četla. S nadějí doufám, že nezmizí sny. Těším se na další ptačí zpěv.

A víte co? Jeden z hrdinů má kočku -:))). Starost o někoho je úžasná.

jirikk  | **** 08.11.2022 19:01

Tevisův Zpěv drozda zde vyšel jako jedna z mála západních kvalitních SF již za bolševika, čímž si na jistou dobu zajistil snad až kultovní status. V té době jsem se s ním coby žák základní školy setkal i já a moc se mi líbil, pochopitelně jsem si ale již po tak dlouhé době z románu, kdysi vnímaného dychtivýma dětskýma očima, moc nepamatoval. Dnes již na příběhu ze samého konce lidského pokolení vidím poměrně dost nedotažeností a možná i chyb, konečně ani tempo vyprávění není kdovíjak strhující. Jednotlivé události komorního příběhu není možné podrobněji analyzovat, v takovém případě totiž nelze nevidět, že prakticky všechny hodně skřípou, ostatně stejně jako celá konstrukce románu. Nutné je tak soustředit se na emoce, které jsou tím pravým obsahem knihy, smutek a melancholie stále promlouvají. Ústřední tezí je pak rovnítko mezi lidstvím a schopností číst, která během posledních desetiletí zcela vymizela. Zpěv drozda jsem vždy považoval za nejlepšího Tevise, nyní ale musím svůj názor přehodnotit, obávám se, že ve zkoušce časem zdaleka neobstál tak, jak sem si představoval. Muž, který spadl na zemi i Dámský gambit mi nabídli přeci jen silnější zážitek, u Bentleyho příběhu se mi možná klížily oči víc, než je zdrávo. Své dávné hodnocení nechávám, nicméně půl hvězda je spíš jen z nostalgické vzpomínky na časy, které jsou už dávno pryč.