LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Vlado Ríša

Sonáta hada

Fantastika 88

Kategorie: sci-fi - antologie

vydání: Lidové nakladatelství 1988

Komentáře:

jasonix  | ****1/2 10.10.2020 06:34

Rád se vracím k těmhle sešitkům edice Saturn. Předrevolučním a řádně ohmataným. Voní mi prázdninami a babiččinou půdou, kde jsem je louskal. Mimochodem, babička je tehdy louskala taky – mezi detektivkami a Večery pod lampou. Asi, že šlo o lidové nakladatelství a ona byla žena z lidu… Jednobarevné obálky s působivými, lapidárními kresbami Jiřího Petráčka mají své nezaměnitelné kouzlo. Ne vždy se to dá číst, ale zejména výběry povídek bývaly povedené.

Sonáta hada (1988) patří k mým nejoblíbenějším. Vždyť také vybíral a překládal Vlado Ríša. A vybral vesměs dobrodružné kousky z dalekých planet, kde se člověk-kosmonaut setkává se záhadnými jevy, podivnými bytostmi (ve dvou případech jde o lovnou zvěř), globálními inteligencemi či robotími klany. Čtenář kroutí hlavou nad zvláštními sociálními interakcemi, náboženskými zřízeními, případně nepochopitelnými ekosystémy. Pointy jsou začasté jednoduché, např. se ukáže, že planeta je vlastně cosi jako ZOO nebo dokonce dětské hřiště. Anebo (pozor spoiler!), že odstřelem telepatického ještěra přivodí lovec smrtelná muka i sám sobě (geniálně jednoduché!). Občas je vyznění naivní, jako výchovný štulec kosmickým pirátům v povídce „Ještě jedno mrtvé město“, nebo trochu vybočující postapo „Výš než hory, výš než oblaka, výš než nebe“. Ovšem nikdy se tam neztrácí člověk (nebo výjimečně robot :-) ) se svými pocity, údivem, zvědavostí, morálkou a slabostmi.

Četl jsem všechny saturnovské výběry a tento mi asi nejvíce připomíná angloamerickou sci-fi. Říkám si, že ji sovětští autoři museli zevrubně znát. Místy jako bych cítil odraz Le Guinové Lesa (Povolení k odstřelu), Henleinových Vládců loutek (Hodná zvířátka), nebo Aldissova Skleníku (Zelená perla nebo Astra. Ale ta mi víc zavání Průsmykem od krajana K. Bulyčova), atmosféra sem tam evokuje Bradburyho (Ještě jedno mrtvé město). Vždy ale nalezneme i něco lehce odlišného, neamerického. Těžko pojmenovatelné národní specifikum. Tu ruská jména, tu zvláštní groteskno a tragikomiku, tu odraz melancholické ruské duše. Či poetiku a sklon k veršování (Admirál nad paloukem). Naštěstí žádné směřování k světlým socialistickým zítřkům, které někdy dobová díla kalilo. Jen jedinkrát je tam jakýsi náznak – když v povídce „Ještě jedno mrtvé město“ (kterou jsem již zmiňoval a která mi přijde nejslabší) je reminiscence toho, že v polovině 21. století vyhráli chudí boj nad bohatými a ti pak uprchli kamsi do kosmu… Celkový dojem je ale více než dobrý a čtení jsem si i teď po letech užil. 95%