kniha » Dům mrtvých
v Top10 34 | chce si přečíst 23 | chce mít v knihovně 9 | má v knihovně 297
hodnotilo: 422
92%
Dům mrtvých Více vydání = více obálek.

Steven Erikson

Dům mrtvých

série: Malazská Kniha padlých
díl v sérii: 2
kniha patří do světa: Malazský svět

Kategorie: fantasy - dark

originální název: Deadhouse Gates
originál vyšel: 09/2000

vydání: Talpress (web) 2003; Talpress (web) 2008; Talpress (web) 2013

odkazy: 3x [recenze], 2x [ukázka]



Komentáře:
Thorgos  | ***** 10.05.2006 13:05

Pokračovanie série sa opäť s čitateľom nemazná, vrhne ho do úplne iného prostredia s väčšinou nových postáv. Toto však neznamená, že by bolo pokračovanie horšie, skôr naopak. V tejto knihe už človek začína naozaj obdivoť rozsiahlosť, a komplexnosť Eriksonovho diela. Pre mňa je jedinou vadou na kráse tejto knihy to, že niekedy je dej príliš rozvláčny. Aj tak by som jej ale osobne nedal menej ako 90%.

Vlask  | *** 05.07.2007 21:41

Souhlas s předchozím komentářem, co se týče postav, tak ty znamé se budou držet pouze jedné a později dvou dějových linií, ale zbytek je opět nový, z čehož vyplívá opět zmatení čtenáře. Naštěstí jsem byl už dostatečně otrlý z prvního dílu, ale i tak jsem mezitím dočetl několik jiných knih, než jsem se donutil prokousat ke konci, na kterém se opět všechno vyjasňuje – ovšem zde je kniha velmi tvrdě useknuta. Navíc se kompletně změnilo i samotné prostředí – děj se odehrává na ekvivalentu blízkého východu – tzn. opět jiné náboženství, hodnosti i zvyky, u kterých se musíte domýšlet co vlastně znamenají.

Madam Brbla  | ***1/2 16.01.2008 10:40

Jak už naznačily předchozí komentáře, vzhledem k novým postavám i prostředí se čtenář potřebuje znovu zorientovat… musím přiznat, že mi postavy ani prostředí tentokrát nebyly moc blízké. Osobně mě velké množství charakterů a z toho plynoucí roztříštěnost děje poněkud rušily a knihou jsem se prokousávala dost pomalu. Přesto nelze neobdivovat imaginaci autora a spletitost jím stvořeného světa. Nemůžu si odpustit rýpnutí směrem k obálce – je výjimečně hnusná a nevkusná, jedna z nejhorších, co jsem kdy viděla (mám na mysli vydání z roku 2003).

papuja  | ***** 24.03.2008 22:32

Maso. Sežehl jsem ji jedním dechem:o)) Jednička byla dobrá, ale tahle dvojka je vynikající. V postavách jsem se docela vyznal. Horší je že přečtete 4 stránky a šup čtete zase o někom jiném. Ale nejvíc mě štve, že autor nepopisuje pořádně rasy a postavy, takže v půlce knihy zjistím že někdo má bleděmodrou pleť:o)) a já si ho už budu do konce knihy představovat tak, jak jsem si ho vytvořil na začátku:o(( Musím tuhle knihu dát do top 10.

KainIX  | ***** 04.07.2008 19:47

Přestože jsem dal prvnímu dílu velmi vysoké hodnocení, trvalo mi nějakou dobu než jsem se odhodlal ke koupi a přečtení druhého dílu. Po dočtení jsem však nesmírně rád, že jsem neudělal chybu a sérii neodložil. I mně přišel první díl lehce zmatený, a nevím zda jsem si na autorův vypravěčský styl zvykl nebo se autor v 2. díle zlepšil, ale Dům mrtvých se mi zdá o dost přehlednější než Měsíční zahrady. Opět je zde několik dějových linií, které se však s téměř železnou pravidelností střídají a děj je sestříhán tak, že vás udržuje v neustálém napětí a očekávání věcí příštích. Některé recenze k této knize tvrdí, že děj se naprosto liší od 1. dílu a není se při čtení čeho chytit. Pravda je, že prostředí je kompletně nové stejně jako hlavní dějová linie (Coltainův pochod). Nicméně vedlejší dějová linie, nebo spíše druhá hlavní, obsahuje několik postav z 1. dílu, vysvětluje jejich pohnutky a činy, které chronologicky následují po 1. dílu. Kromě těch několika známých postav však kniha překypuje novými, které jsou opět skvělě vykresleny – Coltain, Mappo a Icarium, Iskaral Pust, zaklínači a další. Jelikož MKP je temná fantasy, nečekejte nic malebného či roztomilého. Eriksonův svět je drsný jako pouštní písek v písečné bouři a s žádnou postavou (byť si ji oblíbíte sebevíc) se nemazlí. Koneckonců i hlavní hrdinové jsou jen lidé z masa a kostí a umírají stejně rychle, jako kterýkoliv jiný smrtelník. A že v tomto díle je umírání hodně. Dalo by se vlastně říct, že se jedná o jeden velký masakr na jehož konci pokrývají svět MKP desetitisíce mrtvých. Přestože kniha dává několik odpovědí, otázek, které vyvolává je mnohem více. Jinak perfektní čtení pro toho, kdo chce u knihy i přemýšlet. Jedinou (zanedbatelnou) výtku bych měl k popisu prostředí a postav, které je pro mně nedostatečné a neumožňuje mi, aby se mi Eriksonův svět promítal před očima. Nicméně jsem si na jeho styl už zvykl a u tak vynikajícího příběhu to klidně oželím. U mně 98%.

avatar2  | ****1/2 01.04.2009 22:30

Velmi dobré pokračování série. Styl vyprávění se nemění – Erikson opět čtenáře hodí do děje a nechá ho ať se naučí plavat. Ale funguje to – potěší pár starých známých z prvního dílu i fascinující hrdinský pochod pouští, předem odsouzený k nezdaru, byť jsem sympatickému Coltainovi držel palce do poslední chvíle.

knedle  | **** 13.07.2009 19:41

Na zacatku jsem byl potesen, zadne bezejmenne postavy. Ale pak to slo zas do kopru. Erikson k tem desitkam narodu, jednotek a skupin z prvniho dilu pridava dalsi desitky. Nazvy jsou podobne a tak se pletou. Pridava dalsi a dalsi informace o svete, což sice dělá svět komplexnejší, ale nas, ctenare, zahlcuji. To, ze doted netusim, co presne jsou d'ivers me sere!

Nastesti chyby v tomto smeru, bohate nahrazuje skvele napsanymi novymi postavami – ostatne Psi retez je to nejlepsi v teto knize, strhujici pochod k zachrane, ktery… no nebudu spoilovat.

Stridave oblacno bylo s Filisin (na zacatku fajn, pak zajimavost spadla), Sumar je buh, ale Kvitkuv vyvoj (pokud to mel byt vyvoj) se mi zdal bidny. A doufam ze Apsalar se do deje jeste vrati.

thorir  | ***** 15.07.2009 17:10

Druhý příběh z Malazké knihy padlých čtenáře zavede na již v prní knize zmíněný sedmiměstský kontinent. Děj začíná čistkou mezi říšskou šlechtou, kterou organizuje pobočnice Tavore, sestra Ganoese Parana, jeho druhá sestra Felisín je jednou z mnoha obětí této čistky. Stejně jako v případě prvního dílu jsou osudy Felisín a jejích spoluvězňů jen jedním z několika vláken splétajících celý příběh. V dalších čtenář sleduje osudy pěsti Coltaina a jeho „Psího řetězu“ prchajícího před armádou povstalců, osudy Kalama, Kvítka, Šumaře a Apsalar, známých z prvního dílu, nebo též dění na tajemné stezce rukou a ještě několik dalších vláken, které se dříve či později pospojují (a nebo nikoliv). Za sebe mohu napsat, že se mi kniha četla o moho snáze než první díl. S mnoha pojmy je v této fázi čtenář již seznámen (když ne důkladně, tak alespoň zběžně, ale i to velmi pomáhá srozumitelnosti děje), přesto – zřejmě tradičně – zůstává velké množství neznámých, některé jsou vysvětleny v průběhu, většina však nikoliv. Nicméně stále je to snažší čtení než Měsíční zahrady – na nové prostředí a nové postavy si čtenář rychle zvykne – a mnohé si velmi oblíbí. Erikson zde tedy opouští jakýsi nevyhraněný styl psaní postav a celkem jasně definuje dobro a zlo, čímž dává čtenáři možnost fandit konkrétním charakterům – i přes jejich obvyklé značné množství (kniha opět obsahuje přehledný rejstřík postav a pojmů – takže se není čeho bát). Děj je opět stejně (ne-li více) výpravný jako v případě Zahrad, též obsahuje velké množství akčních a bojových situací. Tempu děje a případným zásekům (které se v knize snad ani nenacházejí) nemám co vytknout. Erikson opět odvádí naprosto špičkovou řemeslnou práci, je to zkrátka Pan vypravěč. Jistá nespokojenost skutečně může být zapřičiněna nevýrazným projevem a vývojem některých postav, ale na ubrání hvězdičky to dle mého nestačí. Superlativům v komentáři tedy odpovídá moje hodnocení.

BorgDog  | ***** 20.09.2009 08:23

Většina podstatného už byla řečena v předchozích komentářích. Oproti prvnímu dílu je rozjezd pomalejší, ale přesto se mi „začítalo“ snáze, postav je víc, ale na některé jenom tak nezapomenete – a zejména konec Coltainovy linie je něco, co jsem rozdýchával dost dlouho, to se prostě musí přečíst. Děj je vůbec o poznání temnější a drsnější, ovšem přesto obsahuje „jiskřičky ve tmě“ které mu dodávají překvapivý cit, záchvěvy lidskosti i uprostřed nejhlubšího pekla, navíc často od postav, u kterých bychom to nejméně čekali – smilování Aptorianské démonky nad tisícovkou ukřižovaných dětí, dojemná snaha Mappo Trella o záchranu přítele, atd. A vším prostupuje prvek, který v prvním dílu nebyl zdaleka tak výrazný, ale zde dodává překvapivou sílu: Eriksonova vášeň pro archeologii. Popisy měst a celých říší pohřbených pod nánosy písku Raraku, intenzivní dojem, že celá lidská civilizace je pouhá tenká vrstvička laku na kostře světa, pod kterou jsou vrstvy MNOHEM starší a silnější, střepy prastarých říší, snů i tragédií…

Jiné než absolutní hodnocení této knihy skutečně není možné a už se nemohu dočkat další části. Z Malazské knihy padlých se zvolna rýsuje to nejlepší, co jsem za poslední dva roky minimálně četl, a to podotýkám, že se rozhodně neřadím mezi skalní fanoušky fantasy.

Majkl  | ***** 29.06.2010 08:12

Druhá kapitola z Malazskej knihy padlých je oproti prvej iná. Zmenilo sa prostredie, prevažnú časť príbehu strávime na púšti, trochu aj na mori a záverom opäť v meste. Na rozdiel od prvej knihy som sa do tejto začítal úplne bez problémov, v deji som sa rýchlejšie zorientoval a aj keď tu máme množstvo postáv, do ich zoznamu som pozeral oveľa menej než pri jednotke. Dvojka je jednonačne prehľadnejšia. Na druhú stranu, všetky dejové línie neboli tak pútavé, ani rovnomerne rozdelené ako v Měsíčních zahradách a napr. putovanie s Coltainom bolo niekedy zdĺhavé. O to viac som si užil báječne vykreslené postavy, aj keď nie všetky boli sympatické, či príjemne nečiernobiele ako v jednotke. Z Felisín sa stala mrcha, ako som čakal, Icarium s Mappom ma dojali, škoda, že Coltainovo putovanie nebolo niekedy opisované prostredníctvom Coltaina, tak pôsobí ako mýtická postava (čo mal zrejme Erikson v úmysle), ale zakončenie línie ma zanechalo v ohromení s vetou „To nie je fér!“. Je tu už aj trocha humoru – s Iskaralom Pustom. Až v posledných kapitolách príde niekoľko informácií, ktoré dopĺňajú a ani nie tak objasňujú, ako ukazujú iný pohľad na udalosti v Malazskej ríši, ktoré sa snažíme pochopiť. Na záver musím pochváliť súboj Spárov v meste Malaz, dúfam, že v budúcich dieloch sa dočkám viac mestského prostredia. Tiež si rýpnem do obálky (prvé vydanie), je naozaj výnimočne nevkusná – akýsi dinosaurus, čo mal byť zrejme ohař stínu, pár machúľ jazdcov… Tfuj. Teším sa na tretí diel – známe postavy, pár vysvetlení… akurát ma straší tých 940 strán. 95%

quelhar  | ***** 09.01.2011 16:26

Hodnotím po přečtení čtvrté knihy série. Dům mrtvých je vlastně takový druhý „první“ díl série. Čtenář má výhodu, že po prvním díle už tak trochu tuší, jak funguje malazský svět, ovšem za trest dostane kompletní novou sadu postav na novém kontinentu, čestné výjimky tvoří Kalam se Šumařem a Kvítko s Apsalar. Hlavní dějová linie popisuje pochod „Psího řetězu“, ovšem vedlejší linie jsou neméně důležité, i když většinou méně zajímavé. V průběhu knihy už člověk víceméně pochopí používání magie v malazském světě a čtení je tak více „user friendly“ než v případě první knihy. Samotný závěr knihy pak byl pro mě osobně velmi šokující a musím říci, že jsem něco takového opravdu nečekal.

rock.chick  | ***** 13.02.2011 14:54

Druhý díl MKP mě naprosto překvapil a uchvátil. Po Měsíčních zahradách jsem si říkala, jaká to bude škoda opustit Genabakis, ale teď bych nejradši zůstala v Sedmiměstí a oplakávala všechny, kdo doplatili na toho idiota – vrchní pěst Pormquala. Dlouho mě žádná kniha nepřinutila tak přemýšlet, skoro pokaždé, když Erikson nabídl něčí myšlenky, mě napadlo, jak moc má pravdu. Narozdíl od prvního dílu jsem si na styl vyprávění okamžitě zvykla a všechny postavy ke mě také pronikly nečekaně záhy – jak už je tu v jednom komentáři řečeno těžko říct, zda za to může čtenářovo přizpůsobení nebo Eriksonovo zlepšení. PS: Díky bohu za Encyklopedii Malazica a MalazPedii ;)

idle  | ***** 21.03.2011 10:52

U tak rozsáhlé série, jakou je Malazská kniha padlých, se cestování do odlehlejších koutů asi nevyhneme. A tak zatímco děj prvního dílu pokračuje převážně ve Vzpomínkách ledu, Dům mrtvých popisuje souběžně probíhající události v Sedmiměstí, které bylo dosud jen letmo zmíněno.

Monumentální Coltainova cesta napříč kontinentem a její silný závěr je sice zřejmě nejvýraznější dějovou linií knihy, ale netroufla bych si ji označit za hlavní – ty ostatní nás nenápadně seznámí s pozadím událostí, ať už na straně povstalců, nebo naopak v centru Malazské říše. Tím si můžeme dění lépe propojit s ostatními díly.

Je pravda, jak zmiňuje jiný komentář, že popisy postav a vzhledu prostředí nejsou tak podrobné, abychom si je do detailu představili, a tím pádem může být sbližování s tolika novými postavami a liniemi pro čtenáře náročnější. Na druhou stranu mě potěšilo detailní vykreslení některých akcí a událostí, které se mi pak před očima odehrály téměř filmově.

Frozenstain  | ***** 30.08.2011 10:09

Jeden ze „slabších“ dílů série (tzn. místo obvyklých 100% u mě „jen“ 95%). :-) Možná to bylo způsobeno tím, že jsem tento díl četl až po dočtení trojky a pětky, které byli obě téměř dokonalé.

Strýček Biolit  | ***** 20.03.2012 02:44

Druhý díl MKP. Nevím čím to bylo, ale v knize jsem se – i přes zcela nové prostředí (tentokrát pouštní kontinent Sedmiměstí) – orientoval o dost lépe než v prvním dílu. Zřejmě za to mohl právě onen první díl, jež mě připravil. A to ne ve smyslu, že by vysvětloval, ale tím, že si u něj člověk zvykl na to, jak to autor na čtenáře koulí.

V knize je opět kupa postav, přičemž známých z předchozí knihy je jen pár, nicméně většinu nových si nejde nezamilovat (včetně němých tváří :)). Příběh tvoří několik linií, přičemž na čtenáře v průběhu knihy padne tušení, že happy end to zrovna nebude, až se linie protnou. Zkrátka a dobře: víte, že minimálně „jeden pochoďák“ je odsouzený k nezdaru…nebo lépe řečeno „nezdaru“, jak se nad tím tak zamýšlím. V životě nic moc fér není, tak proč by to mělo být spravedlivé v knize? Krvavým závěrem si mě pan autor definitivně získal.

Speedemon  | ****1/2 22.05.2012 19:05

Další úctyhodný kousek. Řadím se do té části čtenářů, kterým Dům mrtvých přišel zmatenější než Měsíční zahrady. Oproti předchozímu dílu jsem spoustu výrazů a jmen nenašel ani v jednom rejstříku (je pravda, že kdyby tam mělo být vše, tak je dvojnásobný) a tam, kde minule autor spoustu věcí popsal, zde mlčí. Celou dobu čtení jsem měl v hlavě hodnocení 80%, avšak i přes hlušší místa to napravil konec, který byl opravdu povedený a s ničím se nepáral. Ještě ždibec, stačí aby zapadlo pár detailů, a nejvyšší hodnocení je jisté.

Dext1  | ****1/2 04.09.2012 17:22

Oproti prvnímu dílu mi trvalo o dost delší dobu, než jsem se v tom zorientoval. Dějová linka s Kulpem pro mě od určitého okamžiku byla už dost za hranou, spíše už fantasmagorie než fantasy, ale zbylých 95 procent nemá chybu, navíc se v průběhu knihy vysvětlí pár událostí, které mi v jedničce nepřišly úplně logické, takže u mě spokojenost.

mike87  | ***** 08.09.2012 10:08

Tak Erikson nasadil znovu dost vysokou laťku pro ostatní fantasy série. Dům mrtvých plyne dost rychle v několika dějových liniích a prakticky žádná není špatná. Samozřejmě mi tam postavy z prvního dílu docela chyběly, ale s dodáním nových postav se to zvládnout dalo. Šumař s Kalamem děj rozhýbávali úplně nejlépe, a mně osobně kejich putování přišlo jako zatím nejlepší čast prvních dvou dílů. Jejich rozpojení napomohlo. Kvítko s Apsalar se drží u Šuma, proto je jejich linie dobrá a osobně mi Kvítko začíná být čím dál sympatičtější. Linie s Coltainem a Kalousem je veskrze skvělá – možná má ale až příliš dlouhý start. Gesler a Bouřňák mě dostali hned a bavili celou knihu. Co mě však nebavilo (nedá se říct nebavilo, spíš nesedlo) byla Felisín. Její linie mě uspávala. Naštěstí to držel nad vodou Heborik a taky Baudín, bez nich bych měl nutkání Felisín přeskočit, poněvadž je mi hrozně nesympatická. Celkově druhá kniha MKP rozehrává děj víc do hloubky a nedá se přestat. Důkazem budož že jsem ji přečetl za jeden den. Erikson mě prostě dostal a jen tak nepustí. Oproti některým jiným fantasy mají totiž jeho díla hlavu a patu a tempo neupadá naopak stoupá a zakončení druhého dílu je prostě skvělý.

Methat  | ***** 07.04.2013 08:45

Smrt bude mým mostem – Toblakajské pořekadlo

„Lepší je vlézt do pasti, kterou vidíš, než do té, kterou nevidíš.“ – Kalam

„Posmívají se našim urozeným, věděl jste to, dědo? V debrálštině pro nás mají jméno. Víte, co znamená? Psí řetěz. Coltainův psí řetěz. On vede, ale cení zuby, ale kdo mu poštěkává za patami, jestli ne ti, o kterých přísahal, že bude chránit? Á, taková jména mají hloubku, nemyslíte?“ – Lull

********Spoilers! ********

Druhá kniha Eriksonovej Malazskej série je zasadená do úplne nového piesočnatého sveta „Sedmiměstí“. Zo starých postáv stretnete len Kalama, Kvítka, Šumaře a Apsalar a pár ďalších a práve táto dejová línia so starými známymi vás bude baviť najviac, pretože po čase sa stretnú s legendárnym Icariom a jeho spoločníkom Mappom a mimo iného aj s Iskaralom Pustom, čo je IMHO najzaujímavejšia postavička v tejto časti. Časť s Felisín („Felisín z rodu Paranů, jejíž sestrou je pobočnice Tavore, jejíž bratr jezdil s pobočnicí Lorn. Urozená, rozmazlená holčička. Kur*a.“), Heborikom a Baudínom bola podstatne slabšia a rozvláčnejšia, dočkáte sa neustáleho putovania po púšti. Tretia dejová línia sa zaoberá hlavne historikom Kalousom, ktorý bude svedkom krutého povstania a zažije veľa krušných chvíľ uprostred boja medzi Záchlumčanmi, ktorých vedie Coltain. Strhujúce dielo, čo vám budem hovoriť. Erikson nešetrí telami ani dušami civilistov alebo vojakov a podsúva čitateľovi temné dielo krvavého povstania, v ktorom mi veľakrát vyrazil dych – napríklad Coltainovou smrťou, Pormqualovou tuposťou a zbabelosťou a konečným ukrižovaním tisíciek vojakov na Arenskej ceste. Môže sa zdať, že v knihe je málo krutých a temných pasáží, no keď Erikson o nich raz začne písať, majú silu a dostanú vás do kolien a vy rozmýšľate, či je naozaj v ľuďoch taká krutosť a prestáva vám z toho rozum stáť ako hlavným postavám.

Uvediem príklad pre silné žalúdky: „Kalous videl, že tady propuklo skutečné šílenství. Muže rozpárali, vytáhli jim střeva a omotali je kolem žen – manželek, matek, tet a sester – které nejdřív znásilnili, než je uškrtili na vnitřnostech. Historik videl děti s rozraženými lebkami, nemluvňata naražená na špízy pouličních prodavačů tapu.“

Pár výtok mám hlavne k dosť neprehľadným bojom, takže som sa v nich nedokázal vyznať. Kvítko a ani Apsalar sa k „slovu“ moc nedostali, zato Šumař hviezdil a strieľal zo svojej kuše jednu svietivku a práskavku za druhou. Na druhú stranu sú niektoré pasáže veľmi dojemné – vzťah Mappa s Icariom, tam som skoro uronil slzu.

Akurát počujem vonku krákanie vrán, vždy si spomeniem, že určite nesú dušu Coltaina :-)


Záchlumčané jsou démoni. Dští oheň. Jejich šípy se ve vzduchu kouzlem zmnožují. Jejich koně bojují se zlověstnou inteligencí. Vyvolali mezlovský ascendent a poslali ho do Sedmiměstí, kde teď čelí bohyni Smršti. Záchlumčany není možné zabít. Už nikdy nevyjde slunce.

„Nemůžeš něco předělat, dokud to nejdřív nerozbiješ.“ – Felisín

"Jestli nás povýšíte, pane, tak vám jednu vrazím, takže budete mít obě strany obličeje stejný. A až skončím, Bouřlivák vás nejspíš nakopne. Pane. – Gesler

„Žádný z vás není hoden ani toho, aby čichal prdy mého koně!“ – Šumař

Lucc  | ***1/2 12.04.2013 14:28

Proč jen se u Malazu tak špatně píší komentáře? Chci toho tolik říct, ale nevím jak na to. Asi netrpím slovním průjmem jako autor. To je totiž první velká slabina knihy. Na 700 stranách řekne to, na co by mu mělo stačit 500. Děsím se některých dalších dílů, které jsou tak tlusté, že je stěží vezmu do ruky. Erikson píše a píše, jeho postavy mluví a mluví a mluví a myslí a myslí. Přitom Erikson umí jít v některých větách nebo postřezích až na dřeň. Proč to ale balí do tolika vrstev vaty? Musím říct, že v tomto mi první díl připadal celistvější (až na zmatený závěr), i proto ho hodnotím o chlup lépe. Jako v Měsíčních zahradách je i v Domě mrtvých málo popisů, přímá řeč je nadužívaná. Tím se dostávám k druhé výtce. Vysvětlovací přímé řeči. Nebylo jich tolik, jako v prvním dílu, ale pořád se sem tam objevovaly a já se osypával. Tohle fakt není známka dobrého spisovatelského řemesla, stejně jako vydávat chaos v příběhu za jeho přednost. Pardon, tohle vlastně nedělá autor, ale fanatičtí fanoušci. Celá linie okolo Kulpa a spol. byla zhruba od půlky fest přitažená za vlasy a moc bych se divil, kdyby to uměl Erikson nějak vysvětlit a dát tomu smysl v pozdějších dílech. Čili třetí výtka. Čtvrtá se oklikou vrací k první. Spousta nadbytečného textu sebou nese spoustu možností, jak napsat něco nepochopitelného, nesmyslného nebo něco, co bude špatně přeloženo. Bohužel se toho objevilo hojně, a to nejspíše ode všech 3 možností. Spoustu různých náznaků a narážek jsem nepobral. Na mnoho vět jsem civěl s WTF pocitem. Nepovažuji se za tupého čtenáře, proto si myslím, že prostě autor jen tak plácal nebo to bylo špatně pochopeno paní překladatelkou. Poslední výtka je stejná jako v prvním díle a směřuje opět spíše proti pověsti, která dílo provází. Tohle není dospělá(cká) fantasy a autor neodpraví žádnou zásadní postavu. Ano, smrti je tam hodně, ale umírají jen ti, u kterých je to od začátku jasné, že do brány mistra Kápě směřují, nebo epizodní postavy, jejichž smrt má ty hlavní hrdiny někam posunout. Když už jsme u mistra Kápě, jeho jmenování bylo v Domu mrtvých tak časté, až obtěžovalo. Fenerovy kly a Toggovy tlapy snesu. No a co se „dospělosti“ textu týče, necítím to tak. Ostřílení veteráni jsou citliví jako slečinky, zabijáci mají skrupule nebo záchvaty nutkavého sebeobětování, válečníci dojemně milují svého (ne)přítele a všichni dojemně ctí autority. Všude se mluví o pocitech, emocích, vztazích. Když to přeženu, tak je to trochu drsnější emo román. O opravdové temnotě si zatím může MKP nechat jen zdát.

Bič na začátek, trocha cukru na konec. Předně, pořád mě to docela bavilo číst. Chtěl jsem vědět , jak to se Sedmou a Záchlumčany dopadne, i když mě hrozně vytáčel způsob, jak, …, aha cukr. Chtěl jsem vědět, kam se posune Felisín. Osud Icaria ani Mappa mi nebyl lhostejný a Iskaral Pust mě pak svým blábolením vyloženě bavil. To je ale na „nejlepší fantasy sérii“ hrozně málo. Zkusím 3. díl a pak si dám asi pauzu. Pokračovat budu, jen jestli se mi bude chtít.

hivar  | ***** 24.04.2013 10:55

Dům mrtvých je na rozdiel od Mesačných záhrad o dosť surovejší a krvavejší, čo nie je na škodu. Známe postavy sa pekne rozvinuly a tie nové príjemne prekvapili (najviac ma zaujal Coltrain a Icarius s Mappom). V príbehu sú 2 hlavné dejové línie a to Psí retez a znovuzrodenie šai'ik, ktoré sa viac menej na konci prepoja. Príbeh o Icariovi je tiež perfektný. Dozvieme sa čo to viac o Azath a jeho domoch. Taktiež pribudnú diverzovia a prevtelenci. Dej začína mať spád síce až od začiatku Psího retezu, ale potom to už ide jedna radosť. Miestami sú síce hluché možno aj slabšie miesta, ale celok to určite prevyšuje. Odporúčam.

Klobouk123  | ** 18.11.2013 11:05

V porovnání s GotM dost slabé. Knize chybí jakýkoliv společný motiv (povstání? no nevim..), jakoby se to autorovi začalo vymykat z rukou (píše to opravdu jeden člověk?). Sledujeme v podstatě 3 hlavní dějové linie, i když značně nesourodé. Nejlépe působí linie Icaria, Šumaře a spol. (korunuje ji Iskarak Pust :))Linie Felisín je zdlouhavá a plná uměle působících dialogů. V linii Psího řetězu je předem jasný happy end, neseděl mi popis bitev, ve kterých se vždy najde nějaký taktický zvrat/nový spojenec/kouzlo… a řetěz putuje dál k dalším bitvám, no ještěže je na začátku knihy ta super mapka :) Po přečtení celé série mi DG přijde jako takový krok stranou, moc do série nezapadá. PS. Horší obálku než české vydání má snad jen to ruské, i když bulharské mu šlape na paty :D (encyclopedia­malazica)

Vezna  | **1/2 18.07.2014 09:11

Přečetl jsem první knihu a řekl si, dám mu ještě šanci, přečtu druhý. Teď po více než tisíci stranách můžu říct, proč Malazs není ani zdaleka tak dobrý a nechápu, co dělá v hodnoceních tak brutálně vysoko.

  • První něco pozitivního. Erikson má zajímavé nápady, to se mu musí nechat, docela rád bych si přečetl knihu, kterou by podle jeho nápadů sepsal zkušený vypravěč.
  • Jeho strohý vypravěcí styl možná může někomu vyhovovat. Já jsem ho byl schopný snést, i když u některých událostí, které jsou popsány tak skoupě na slova, že jsem víceméně jen hádal, co se tam děje jsem byl mírně nasrán. I se strohostí se musí umět pracovat.
  • Pravidla. Svět, který má bezpočet pravidel, je stejný jako svět bez pravidel, řekl bych. Minimálně tak v konečném důsledku působí. Mám rád, když mě autor překvapí, když zažene hrdiny do úzké situace, a pak je způsobem, který by mě nenapadl vytáhne ven. Ale k tomu je třeba, aby svět měl jasně daná pravidla a čtenář jim rozumněl. Je to stejné jako vytáhnout králíka z klobouku, je to zajímavé kouzlo, protože si pozorovatel uvědomuje kolem jakých omezení musí kouzelník pracovat. Erikson je ekvivalentem kouzelníka, který tahá králíky z obrovské almary o níž absolutně nemáte pocit, co se v ní skrývá. Jak už tu někdo psal Záchlumčané vždycky vytasí nějakou novou věc, o které čtenář netušil, že jí disponují, hrdina vytáhne kouzlo o nichž netušíme, že je jimi obdařen a případně z chodby může vypadnout úplně cokoliv. Nejspíš základní mantra Eriksonova psaní, když jsi v úzkých, použij chodby.
  • Postavy a dialogy. Ze začátku mě dějem táhla hlavně postava Felísín, proč? Připadala mi jiná (o tom, že s její dějovou linkou to šlo záhy do háje a nudy nemluvím). Protože Erikson má všechny postavy naprosto totožné, všechny hlavní postavy se chovají jako drsní ostřílení válečníci, nikdo vás svým chováním nepřekvapí…už jsem tenhle komentář natáhl nad únosnou mez, takže k dialogům napíšu jen to, že hodně jich postrádá jakýkoliv smysl, asi jako když se politik snaží působit chytře, Erikson se snaží přesvědčit, že jeho postavy oplívají moudrostí, která tam ve skutečnosti není.

Příliš dlouhé, nečetl jsem: Editor měl Eriksonovi vrátit knihu se slovy: „Hele chlape, dobrý nápad, ale vážně to chceš psát tímhle hrozným stylem, hrát si na moudřejšího než jsi a většinu problémů řešit božímy zásahy?“

Ronny  | **1/2 02.09.2014 12:20

Pořád jsem tak nějak doufala, že druhý díl bude lepší a ten Malaz konečně začne stát za to a všechno to vysoké hodnocení knih bude dávat smysl. Ehm, jsem to asi s tím optimismem trošku přehnala.

Stále je to zmatené, dialogy ve stylu „jeden o voze, druhý o koze“, stále stejně špatně (ne)vykreslené postavy. Fakt se vůbec nic nezlepšilo? Ale jo, ať druhému dílu Malazu jen nekřivdím. Příběh šel kupodivu se svou zajímavostí nahoru (což se dá ovšem tvrdit pouze do té doby, dokud se někdo nezačne ptát, jak dlouho).

Jenže i tam to v kvalitě jednotlivých zápletek kolísá. Nejzajímavější byly jednoznačně dějové linky Kalama a Kalouse, naopak jsem vůbec nepochopila přítomnost Icaria a Mappa, kteří pro tuto knihu vlastně nebyli v ničem opravdu důležití (možná příště, ale pak jim nemuselo být dáno tolik prostoru zde). Šumař a jeho doprovod byli zajímaví pouze do setkání se dvěma naposledy zmíněnými, a Felisín…Felisín byla jiná, ale stejně mě její osud moc nenadchl, za což ale může její charakter – to ale vysvětlím za chvíli…

Takže jsem se přeci jenom trochu zaradovala, že to není tak hrozné jak Měsíční zahrady a chvílemi mě kniha i bavila. Jenže by nesměla mít 700 stran. Tlusté bichle mám ráda, ale takové bichle, které si nehledě na svou délku udržují kvalitu. Dům mrtvých mohl být lepší, kdyby nebyl tak děsně natažený. S přibývajícím časem se totiž dělo pořád to samé, zajímavost klesala, do toho se přidala klasická eriksonovská věc: když nevíme jak ven z prekérní situace, otevřem chodbu, odnikud si vyčarujem pomoc a vesele jedem dál. Jako co to je? Kdyby ta magie byla aspoň nějak dobře vysvětlená, uvěřitelná, jenže takhle…Obzvlášt jeden moment v Kalousově příběhu jsem při tomto „vysoce originálním řešení problémů“ měla chuť knihu hodit přes plot do potoka (což jsem neudělala, protože nebyla moje).

Nakonec jsem nad knihou bděla do brzkých ranních hodin ne z toho důvodu, že by mě tolik bavila a nemohla jsem se odtrhnout, ale proto, že jsem se nechtěla druhého dne probudit s vědomím, že ještě pořád mi zbývá tu zatracenou věc dočíst (což by mi v tu chvíli dokázalo zkazit náladu hned zrána).

Ale postěžujme si nyní ještě na postavy. Vlastně ne, nejdřív budu chválit! Bohužel, kdo teď čeká, že Erikson se naučil psát výborné charaktery, bude zklamán. Jak se ale říká, mezi slepými jednooký králem, takže tímto chválím Iskarala Pusta, který mě svým donkichotským bojem s bhok´araly dokázal rozesmát (!). Nejspíš byl jedinou postavou, která se odlišovala. Ostatní byli všichni stejní drsní borci – dokonce mě napadlo, že kdyby se některé postavy vyměnily, ani by se tím nic moc nezkazilo. No a teď ta Felisín. Vzpomínáte si na Líto z Měsíčních zahrad? Takže Felisín je stejně krutá, cynická, zlá. Možná sice nevraždí, ale jinak je to úplně ten samý archetyp. Ty postavy jsou zde prostě nešťastně napsané a už tak ne moc dobře zvládnutou knihu ještě víc shazují.

Tímto končím svou zkušenost s Malazem a pokud nedostanu nějaký záchvat šílenství, v němž bych sáhla po dalším díle, dovolím si raději neplýtvat drahocenným časem na knihy, které mě nebaví a raději dám přednost jiným.

Strider  | **** 17.06.2015 12:19

Druhý zväzok Eriksonovej ságy čitateľa privádza na úplne nový kontinent a zoznamuje ho s množstvom nových postáv (hoci je tu hrsť hrdinov predošlej knihy). Čo sa dávkovania informácii týka, opäť sme hodený do hlbokej vody bez záchranného kolesa a tak je prvých sto strán, kým si človek zvykne na všetky nové tváre a pojmy, celkom záhul.

Dej je tentokrát prehľadnejší, u každej zo štyroch hlavných dejových línii knihy je celkom jasné o čo v nich ide a bohovia tentokrát do deja vôbec neprehovárajú. Pochvalu si zaslúži atmosféra knihy – zachytáva kontinent rozorvaný zničujúcim povstaním, ktoré sa neštíti žiadnych ukrutností, ľudia zomierajú po (desať)tisícoch, deti končia umučené na krížoch a novorodenci dokonca na ražňoch. V každej línii príbehu sa neustále niečo deje, dochádza k nečakaným stretnutiam a zvratom, ľudským tragédiám i skutkom veľkého hrdinstva. Záver knihy veľmi silno graduje a ukrýva niekoľko emocionálnych bômb a strhujúcich okamihov.

Lenže… táto minca má dve strany. To, že je všetko tak efektné a cool je vykúpené neskutočným množstvom deus ex machina, neustálym pridávaním nových pravidiel sveta a popieraním logického konania postáv. Príkladov kedy to bije do očí je tak veľa, že vymenúvať jednotlivé prípady nemá zmysel, deje sa to neustále pričom väčšinou platí priama úmera medzi efektnosťou scény a veľkosťou náhody/počtom es ktoré Erikson vytiahne z rukávu. Osobná poznámka ku Coltainovmu ťaženiu – nechápem, prečo je táto dejová línia tak ospevovaná, Coltain mal za celé jeho trvanie jeden dobrý taktický nápad (pri prechode cez prvú rieku), o zvyšok sa postarala mágia, množstvo šťastných náhod a hlavne nepochopiteľná neporaziteľnosť a skalopevná morálka jeho vojska.

Navyše čo sa prenikania do sveta Malazu týka, ešte stále sme v prológu a táto kniha len neustále vrství nové otázky na ktoré neposkytuje odpovede. A všeobecný názor o úžasnej prepracovanosti toho sveta podkopáva sám autor veľmi nepresnou mapou Sedmiměstí (vzdialenosť medzi Hissarom a Vatharom je na mape cca rovnaká ako medzi Vatharom a Arenom, pričom v texte trvalo absolvovanie prvej polovice cesty vyše pol roka a druhej odhadom tri týždne) a hlavne absolútne nepresným počítaním času (všetky línie príbehu prebiehajú súčasne, na čom príbeh celkom zásadne stojí, ale v jednej uplynú mesiace kým v ostatných najviac týždne).

Zážitok je to každopádne lepší ako pri čítaní prvého dielu, ale na rozdiel od ostatných komentujúcich vám radím – ak si chcete knihu užiť, veľmi o nej nepremýšľajte, množstvo nájdených logických dier vám môže výrazne skaliť zážitok. 7/10

skepsi  | ***** 04.11.2015 09:34

Kniha oproti jedničce ubrala na tempu, mystičnu i zvratech. Na druhou stranu přidala na emocích, charakterech a atmosféře… prostě nic proti ničemu :)

Coltainova linie jednoznačně vede a je nejsilnější devízou knihy a krom toho mě vyloženě nadchla scéna „na lodi v chodbě“ s Felisin, která ve mně svým spádem, neustálým chrlením informací a zvraty evokovala atmosféru první knihy :) Události kolem Cesty rukou slabší ale bral jsem to jako rozjezd možných budoucích událostí

O něco málo horší (i když jiné) než Měsíční zahrady ale i přes to – jak tu všicni tvrdí (a mají pravdu) – ve srovnání se vším ostatním neoddiskutovatelná špička!!! 9.5/10

trudoš  | ***** 16.10.2016 20:43

Svatá válka začala a Sedmiměstím se prohání přízrak vzpoury, jež pro všechny malazské dobyvatele znamená jedno – smrt. Jeden z nejkrvavějších konfliktů Malazské říše se dal pohybu a nevypadá to, že by ho někdo dokázal zastavit, natož přežít…
Steven Erikson ve svém druhém samostatném pokračování Malazské knihy Padlých (časově se odehrává pár měsíců po událostech v předchozí knize) volně navazuje na Měsíční zahrady a opět dokazuje, že patří mezi absolutní špičku moderní dark fantasy. Důvod, proč tomu tak je, tkví v jeho schopnosti rozehrát množství zápletek v několika dějových liniích, ve kterých nejen že udržuje pořádek, ale zároveň nesklouzává k obehraným klišé. Hýří takovým množstvím nápadů, že se nezbytně naskytuje otázka, jestli je víc génius nebo šílenec. A pak je tu ještě ta temnota, černější než duše ďábla. Je to v lidech, je to v místech, je to v celém jeho podmanivém světě. Což o Domu mrtvých platí dvojnásob. Naprostá dokonalost, kterou pro mě v žánru překonalo už jen máloco.



WebArchiv - archiv českého webu