Autor vede na záložce knihy sám se sebou dialog: Co je námětem vašeho vyprávění? – Strach – Z budoucnosti? – Ne, z přítomnosti. – Z techniky? – Ne, z lidí. Dále autor říká: Člověk, vyráběje automaty, je v nebezpečí, že se stane sám automatem, když si ulehčí myšlení, zautomatizuje je a podřídí se mu. Autorovi však nešlo jen o hrozbu automatizace, která odlidšťuje člověka od druhých. Z románu je cítit strach před státní mašinérií, která má v moci umlčet kohokoliv nepohodlného, a také to v románu činí. Ten, kdo hlásá něco jiného než vládci Markova velkoměsta budoucnosti nazvaní Činitelé, je připraven o místo, případně vyslán do vesmíru na expedici, z níž se nikdo nevrací. Blažený věk je z předlistopadové oficiálně vydané české literatury jedním z nejostřejších SF románů kritizujících režim. I v tomto depresivním světě ale zůstává naděje. Ne všichni lidé jen poslušně přikyvují hlavami, někteří, jako např. jeden z hlavních hrdinů, profesor Maximus, se začínají ptát, zda se společnost Blaženého věku neubírá ke katastrofě, vzniká i hnutí odporu vůči vládě. Úryvky z románu Blažený věk vyšly ještě před knižním vydáním v časopisu Plamen 1966 č. 12.
In: Adamovič – Slovník české literární fantastiky a science fiction