LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Orson Scott Card

Mistr písní

Kategorie: sci-fi

originální název: Songmaster
originál vyšel: 07/1980

vydání: Laser-books (web) 2007

odkazy: 2x [recenze]

Komentáře:

Doubravka  | **** 28.10.2007 23:41

Tahle kniha mě uvádí do rozpaků. Na jednu stranu jsem ji přečetla jedním dechem, dychtivá dozvědět se, co bude dál. Na druhou stranu – třebaže je to příběh nadmíru truchlivý a místy až krutý, musím s jistým překvapením připustit, že mě nezasáhl tak, jak by býval měl. Nevím, co se nepovedlo – jestli je to raností Cardova díla, překladem či mnou, ale postavy mi prostě nepřišly dostatečně reálné, dostatečně živé, neoblíbila jsem si je či nezprotivila natolik, aby se mě jejich osud dotkl hlouběji. A to je veliká škoda, protože základní myšlenka knihy – komunikace prostřednictvím krystalických emocí vyjádřených tóny písně, která může zprostředkovat i manipulovat, je podle mě velice nadějná a krásná. Zpočátku je mladý zpěvák Ansset díky své výchově skutečně velice nepřístupnou postavou – jeho Sebeovládání z něj dělá jakési malé monstrum, ale ani později mě jeho osudy nedojímaly natolik, abych jej skutečně litovala. To už mě oslovilo spíše několik periferních postav, jako Mikal či Josif a další. Bylo to snad Cardovým záměrem – vykreslit Pěvce spíše jako nástroje než jako živoucí osobnosti? Možná zčásti, ale i tak mě plochost jeho hrdinů zanechává ještě prázdnější než pustota po odeznění posledních tónů jejich písně.

nery  | * 08.01.2011 20:10

Pro mě bezkonkurenčně nejhorší věc co jsem od OSC četl…několikrát jsem úplně ztratil nit a musil mnoho stránek přečíst znovu, celkově mi to přišlo mdlé a nezajímavé. Pravděpodobně mi vůbec nesedla základní myšlenka – nejsem příznivcem hudby a v tom bude ta potíž.

Madam Brbla  | ***1/2 15.12.2011 15:22

Ač mám dokonalý hudební hluch, nedělala mi problém základní premisa příběhu, tedy vyjadřování myšlenek a emocí písněmi – vždyť hudba je k něčemu takovému přímo určená. Mnohem více mi vadila nepropracovanost a nevěrohodnost Cardem načrtnutého světa, podivné fungování Domu písní, galaktická vláda prostřednictvím jediného císaře etc.

Knihu bych označila za jakousi místy brutální pohádku s upozaděnými sci-fi kulisami. V první třetině se čtenář seznámí s malým Ansettem, výjimečným, leč citově plochým pěvcem, s jeho dětstvím v Domě písní. Následuje přesun k císařskému dvoru a dospívání ve víru intrik. Homosexuální vložka v závěrečné třetině mi přišla lehce samoúčelná a poněkud jsem v této pasáži ztrácela koncentraci – pitvání vztahů na mě holt obvykle má mentálně opruzující účinky. Závěrečný prolog byl mírně patetickou, stručnou a vcelku uspokojivou tečkou.

Psychologie a charaktery postav jsou v tomto raném Cardově díle ještě zkratkovité a ploché, jejich osudy neměly sílu ze mě vyždímat takové emoce, jak to autor nejspíš zamýšlel. Jakkoliv nevyrovnaným a realitě vzdáleným dojmem na mě „Mistr písní“ působil, musím vyzdvihnout zvláštní, melancholickou atmosféru, co prostupovala prakticky celým románem.

Není to Card ve vrcholné formě, spousta not v osnově chybí nebo zní falešně, přesto si najde svého trpělivého „posluchače“, který přimhouří oči nad nedokonalostmi a nechá se unést nezvyklou náladou díla. 71%

atakua  | ***** 11.05.2012 18:18

Kniha mě na rozdíl o dosavadních hodnotících zasáhla, a ne málo. Plochosti hrdinů jsem si nevšimla a jejich chování se mi jevilo jako věrohodné. Mám ráda i knihy o Enderovi, ale na Mistru písní je mi sympatické, že se Card nesnažil detailně popsal pohnutky a strategie postav (na rozdíl od Enderovy série, kde mi to přece jenom přišlo trochu moc přehnané). Možná jsem si dokázala domyslet, co nebylo řečeno.

gan112  | *** 09.03.2015 20:35

Ťažko sa mi ku knihe vyjadruje. Moc som od nej nečakal a tak sa mi to aj vrátilo a nič moc som nedostal. Z môjho pohľadu priemerný aj keď zvláštny kúsok, ktorý môže očariť atmosférou. Pripadalo mi to akoby Card nehľadal (z filozofického pohľadu) niečo dobre v zlom, ale naopak niečo zlé v dobrom. Keby som mal knihu prirovnať k fotografií, povedal by som že je preexponovaná. Je plná dohadov a točení sa v blúdnych kruhoch neustále sa meniacich postojov postáv a to ma do 2/3 knihy nehorázne frustrovalo. Asi 3–4krát za jeden odstavec, dokáže Card prepólovať postoj postavy a to ma privádza ku myšlienke či sa na tom sám autor neodbavuje, keď čitateľa uvedie do ešte väčšieho zmätku. Dej sa mi až po tretiu kapitolu (väčšia polovica knihy) zdal nudný, plný vaty. Neskôr sa to zlepšilo a najzaujímavejšia časť knihy bola pre mňa dejová linka s Kyeran, jej milencom Josifom, neskôr nadviazaný na neskorší Anssetov osud (priznávam podľahol som čaru milostného trojuholnika písaneho z pohľadu mormonta). Škoda len že sa objavila tak neskoro po nudných peripetiách v Dome piesní a Paláci. Áno prvé dve kapitoly boli nezbytné pre neskoršie nadviazanie deja, ale určite by som bol radšej keby boli skresané tak na 50 strán max. Z môjho pohľadu je knižka rozprávkou pre dospelých s fantasy prvkami omnoho viac ako sf. Podčiarkuje to pre mňa takmer všetko čo som z knižky vnímal. Napríklad nevykreslenosť postáv, slabé zobrazenie spoločenských atribútov, idealizmus miestami trápny, použitie mnohých účelových prvkov ako Sebeovládanie spevákov… Nechcem Mistra písní ale úplne zhadzovať (dúfam že to ani nerobím), pretože sa románu nedá uprieť s akou inteligenciou je napísaný aj to že ovplýva dobrými nápadmi ale potreboval pre mňa kusik viac jednoznačnosti. Na Cardovom spisovateľskom umení nieje moc čo vytknúť, ale diery z celkového pohľadu sa určite nájdu, konieckoncov v každom románe. Zostáva mi záhadou čím boli podnietené v tomto prípade. Možno mnou. Súhlasím s Brblou – koniec bol idealistický, patetický ale na rozprávku uspokojivý.