Franz Fühmann
Sajens fikšn
Kategorie: sci-fi - povídková sbírka
originální název: Saiäns-Fiktschen
originál vyšel: 1981
vydání: Mladá fronta (web) 1987
- Komentáře:
-
Gaarq | ***** 05.11.2015 09:12
inspirován povídáním na nyxu, rozhodl jsem se po drahných letech si sbírku franze fühmanna znovu přečíst. jeho skvělý román prométheus. bitva s titány jsem četl asi zilionkrát, ale tuhle útlou sbírečku jen jednou.
fühmann je pan spisovatel. má o čem psát a navíc to umí. tahle prvoplánově posměšně nazvaná útlá sbírečka je u nás neprávem opomíjená. scifisti ji tiše ignorují (fühmann není známý autor), mejnstrýmisti o ní asi také nevědí. leč za přečtení rozhodně stojí.
ocitáme se ve světě aluzí, na realitu socializmu 70. a 80. let, na různá díla SF (autor je i přes okaté ubezpečování, že SF moc nebere, docela sečtělý), na svět politické polarity. ten je zobrazen existencí tří světových států – libroterru, uniterru a … andorry :) máme tu tři hrdiny – pavlo, jirro a janno, kteří žijí v uniterru. autor používá tohle orwellovské dělení jako parodickou esenci liberálního kapitalizmu a gulášového socializmu. ale není to jen pošklebování se oběma režimům, autor dokáže jít podstatně hlouběji, na jedné straně ho zajímají lidské osudy, vztah člověka a společnosti, a také obecné epistemologické aspekty – co je to poznání, jak funguje, jak nás mění. autor dokáže na první pohled úžasně uhlazeně a nekonfliktně popsat tak brutální věci, že to tak má podstatně hlubší dosah. tři postavy zastávají tři zajímavé role (vědec-inženýr, vědec-fyzik, vědec-filozof), které autorovi umožňují vytvářet různé situace. až mě překvapuje, že tenhle autor, který se nikdy veřejně nekál za svou nacistickou minulost (a ani ji nijak netajil, jako ten pokrytecký trouba grass), byl ověšen literárními cenami dederónského režimu, psal docela otevřená literární díla, která bychom dnes označili jako „protirežimní“, ale mající hlubší podstatu – ukazují obecné lidské slabosti i silné stránky, nehledě na politické okoličnosti.
kapitolou samou o sobě je překladatelův doslov. hanuš karlach se jakoby snažil napsat po-poslední povídku této sbírky. používá zajímavý opuletní jazyk, plný klišé, kydů, útržků skutečně zajímavých úvah a postřehů. když jsem to z legrace četl ženě nahlas, zjistil jsem, že text je velmi zvukomalebný, jen mě překvapilo, že zněl velmi velmi jako proslovy jistého malíře pokojů ze sportpalastu. navíc, masivní zaklínání se marxizmem-leninizmem předchází závěrečným pár odstavcům, ve kterých vlastně popírá vše dříve řečené a ukazuje franze fühmanna, jakým je – je to svobodný člověk, vyjadřující se otevřeně, který využívá průhledné šalby k zesílení efektů řečeného, věda, že ti, kdo by mu mohli bránit, nemohou přiznat, jak se věci mají, aniž by tím neztratili tvář. je to upřímný smích člověka, který ví, že bachař je na tom podstatně hůř než vězeň.
