Více vydání = více obálek.
Miloš Urban
Stín katedrály
Božská krimikomedie
Kategorie: fantaskní
vydání: Argo (web) 2003; Městská knihovna v Praze 2018; Argo (web) 2018
odkazy: 1x [e-book]
- Komentáře:
-
Jakub Ehrenberger | ***1/2 14.11.2009 00:21
Thriller z pera českého spisovatele Miloše Urbana, jehož dějištěm je Praha, převážně pak katedrála sv. Víta a její nejbližší okolí. Právě v katedrále je totiž nalezena mrtvola otce Kalandry. Hlavním podezřelím se stává Roman Rops, vcelku mladý romantický snílek, který nedokáže z hlavy pustit svou ženu Sidonii, která jej opustila, a znalec uměleckých předmětů, jenž o katedrále připravuje knihu. Proti němu na straně kriminálky stane ulicí odkojená mladá policistka Klára Brochová, která se do pohledného podezřelého okamžitě zakouká. Kromě Ropse se však v blízkosti katedrály potuluje celá řada dalších osob od italského restaurátora Fulcanelliho, přes podivínského zvoníka Benona, až po otce Urbana z pražské kapituly. Jestli měl někdo z nich důvod k vraždě, to se čtenář samozřejmě dozví až na konci románu. Zajímavě dvoustranně popisovaný krimi román, v němž na sebe dějově vždy navazují příběhy Romana a Kláry, nabízí lepší český průměr. Miloš Urban protkal svůj román nejrůznějšími symboly, prokázal znalost uměleckého prostředí a dovolil si latinské citace i odkazy na slavnou Danteho Božskou komedii. Zároveň však napsal vcelku svižný, ne však dechberoucí thriller, který dokáže čtenáře vtáhnout do děje a udržet je napnuté. Pokud nepatříte ke znalcům latiny, význam některých citátů si domyslíte jen velmi stěží. K samotnému pochopení celého románu však znalost latiny není zapotřebí. Škoda, že Stín katedrály nevyvolává ten správný zápal pro příběh, kdy knihu nechcete pustit z ruky, dokud ji nedočtete.
honajz | ** 23.06.2014 00:26Pochopil bych, kdyby knihu napsal zednář se zálibou v černých mších. Ale napsal to katolík se zájmem o architekturu, jenže pak mi to celé nějak nedává smysl. Snaha vzít tu něco z Eca, tam něco z Browna a podobných autorů, je patrná. Vedení příběhu je ale velmi chabé a postavy špatně rozvržené. I jazykově to skřípe – policajtka s drsnou mluvou a ona ví, jak se řekne mluvčí biskupské konference, a i jindy použije nejen vzletnější výrazy, ale dokonce i ironická přirovnání, jaká by dlaždič, jakým je prezentovaná, nepoužil. Snižuje to velmi jakoukoliv hodnověrnost. Kromě toho stojí kniha na popisech architektury, které jsou často ecovské až hanba – ostatně Jméno růže na tom hapruje taky, člověk má půl knihy pocit, že je na odborné přednášce, a ne, že čte beletrii. Ani atmosféra si mne nijak nepodmanila. Kdo četl Ajvazovy Prázdné ulice, toho Urbanův styl v této knize vážně moc nedostane. A ano, vidím tam ty ironické narážky a momenty, na nich však přece kniha nestojí.
