LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Více vydání = více obálek.

Frank Schätzing

Vzpoura oceánů

Kniha vyšla i pod názvem:
Pomsta oceána
(viz informace u vydání - záložka 'další informace')

Tento svazek obsahuje díla vydaná samostatně: Vzpoura oceánů - první část, Vzpoura oceánů - druhá část

Kategorie: sci-fi

originální název: Der Schwarm
jiný (obecně známý) název: The Swarm: A Novel of the Deep

vydání: Knižní klub (web) 2006; Ikar (SK) (web) 2006

odkazy: 1x [recenze], 1x [seriál], 1x [ukázka]

Komentáře:

avatar2  | **** 03.12.2007 21:10

Pozoruhodně rozsáhlý ekologicko-katastrofický thriller, který se i přes rozsah 920 stran dobře a rychle čte. Sledujeme v něm skupinu vědců, která se snaží přijít na kloub záhadě – proč najednou moře útočí na člověka. A navíc velmi promyšleně. Autor tématu zjevně dobře rozumí. Kniha my stylem trochu připomínala verneovky nebo Bílou velrybu – autor zkonstruoval dramatický příběh, aby jím obalil důkladnou exkurzi po zvoleném tématu, kterým je zde podvodní život. Tady to funguje, nosný příběh je dostatečně strhující a věrohodný. A navíc má sice dobrý, ale nijak romantický nebo přeslazený konec, což se počítá. A což také, mimochodem, určitě změní holywoodští filmaři, až se knihy jednou ujmou, o čemž nepochybuji.

Majkl  | *** 07.09.2010 13:48

Triler, ktorý stavia ľudstvo do obzvlášť zlej situácie. Rybky a iné morské tvory si povedali dosť a rozhodli sa vyhladiť ľudskú hrozbu, ktorá ich dennodenne decimuje. SPOILER – Samotná myšlienka vývoja inteligentnej formy života priamo v mori na Zemi, bez pričinenia hocičoho mimozemského je veľmi pekná KONIEC SPOILERU, no k dokonalosti tejto knihe chýba veľa. Sprvu mi vadili nie veľmi sympatické postavy, ktoré nemajú psychologickú drobnokresbu ako od Kinga, no nie sú ani Crichtonovými postavami, ktoré vystupujú len ako pozorovatelia a bádatelia, kde hlavnú úlohu hrá problém. Autor zostal niekde medzi. Nesmierne mi vadili dlhé pasáže, kde autor opisoval kariérne postupy hrdinov a iné nepotrebné súčasti príbehu, ktoré som preskakoval. Dlhých 960 strán som nakoniec prečítal, ostala mi však pachuť hollywoodskych béčkových akčných záverov a aj samotné vyriešenie problému som čakal zložitejšie.

Lucc  | **** 01.08.2012 21:49

Přemýšlel jsem o krátkém komentáři jako kontrastu k této skoro tisícistránkové cihle, kterou se dá ubít středně vzrostlý hrošík libérijský, ale pak jsem si řekl ne. Tahle kniha totiž stojí za tu námahu vypotit více. Tož servíruju, zapalte si viržínko a otevřete láhev brandy.

Na Vzpouře oceánů není zarážející pouze její délka, ale také rozmach vědecké fundovanosti, kterou autor musel načerpat, aby ji na nás poté zlomek vyplivl. Jenom poděkování různým vědcům a jiným hlavám pomazaným na konci knihy čítá cca 30 jmen. Z toho vyplývá první závažný fakt: kdo nemá zvídavého ducha a neorientuje se alespoň ve středoškolské biologii, ten si moc neškrtne. Ne, že by knihu nepochopil, v tom redaktorka autora ukočírovala, ale prostě se ochudí o ten požitek, který jsem si u knihy užil třeba já. Ovšem pozor, ten požitek nepramení pouze z chrochtání nad vzletností autorových vizí, ale také nad vychytáváním chyb a chatrných konstrukcí. Mne se třeba nejvíce začala hlava na krku otáčet při teorii o učícím se genomu. To mi přišlo jako totálně na hlavu padlé. A ejhle, v poděkování je zmíněn nějaký profesor, který mu helfnul s tímhle. Je tedy možné, dokonce velmi pravděpodobné, že černého Petra držím v ruce já.

Druhý závažný fakt o knize: pokud ujíždíte na bezchybné práci s postavami a nic než dokonalost vás neuspokojí, pak asi tahle náhražka těžkoatletického náčiní, pardon kniha, nebude pro vás. Ne, že by si autor s několika desítkami postav nevyhrál. Těch cca 10 důležitých je popsáno celkem do hloubky. No, spíš je to takový pokus. Já mu je totiž nevěřím. Chybí jim jakási živost, je to spíš taková směska zajímavostí, kterým se autor evidentně chtěl věnovat, tak je narouboval na postavy (Inuité a další indiáni, SETI, potápění a podmořský výzkum, ochrana životního prostředí, politika). Obzvláště je to vidět na záporácích. Ti jsou hodně toporní. U jednoho jsem dost dlouho tápal, kde se vlastně vzal. Nakonec jsem se rozhodl to neřešit.

Při prvním pohledu na knihu zkušenější čtenář určitě zbystří a jeho hlavou proletí otázky typu: Udrží autor kvalitu a čtivost po celý rozsah? Odpověď je jednoduchá. Neudrží. To snad ani nešlo. A jsme u posledního zásadního postřehu. První polovina knihy mne vtáhla. Dokud bylo vše překryto pláštíkem tajemství, mělo to koule a já četl se zaujetím a hltal strany. Od poloviny se ale všechno začne dít moc globálně, máme tu opět snahu zachránit svět a hlavně už víme, na čem jsme. A nastoupí vědátorština. 3. a 4. pětina knihy jsou nudné, roztáhlé, dali by seškrtat minimálně na půlku, ani konspirační motiv není moc věrohodný a kvůli té spoustě (pseudo)vědeckosti se jednomu může zvednout kufr. Ke cti Schätzingovi ale slouží to, že poslední pětina už je zase nabitá a odsýpá. Také závěr celé dílo nehyzdí. Že by ho nějak korunoval, to zase ne, ale rozhodně neurazí.

Na konec tak dlouhého komentáře by to chtělo nějaké moudro a sumarizaci, což?

.

.

.

Tak na to zapomeňte. Zapalte si další viržínko a stáhněte zbytek lahve. Ono vás něco napadne a já si ušetřím robotu s vymýšlením.

Madam Brbla  | ***1/2 13.09.2015 21:27

Lucc shrnul „Vzpouru oceánů“ důkladně a trefně, přesto přihodím komentář i za sebe. Název románu řekne čtenáři vše podstatné: cosi neobvyklého se děje v mořských vodách a lidé v důsledku toho hynou – zpočátku po jednotlivcích, postupně počet obětí narůstá do děsivých čísel. Skupinka vědců různých národností se snaží znepokojivým záhadám přijít na kloub.
Od jiných katastrofických knih, které jsem dosud přelouskala, se tato liší rozsahem znalostí, jakými se prezentuje autor. Nejedná se jen o dobrodružství s trochou povrchních informací pro oživení, Frank Schätzing jde se svými úvahami a teoriemi do hloubky (doslova), dovedně kombinuje vědecká fakta s fikcí. Při té příležitosti varovně zvedá prst a brnká jím na ekologickou strunu. Pochybuji o oblibě „Vzpoury oceánů“ mezi věřícími a Američany…
Bohužel, jak už bylo výše zmíněno, pan spisovatel nezvládl do hloubky vykreslit postavy. Ty sice tradičně řeší své lásky, traumata a různá osobní trápení (přinejmenším v podání dvojice hlavních hrdinů), přesto příliš nezaujmou. Je chvályhodné, kolik osob se nedožije závěru, nicméně ani smrt té imho nejsympatičtější ve mně nevyvolala patřičné pohnutí… a že si umím při úmrtí literárních oblíbenců pobrečet! Tady jsou k pláči leda padouši, jejichž motivace je zaměnitelná s demencí.
Za zmínku ještě stojí podivný překlad, kdy v textu často zůstávaly anglické výrazy, aniž by šlo o názvy či odborné termíny. Namátkou uvedu: „Deputy Director for Operations zavrtěl hlavou“ nebo „V každém záměru existuje point of no return.“ Pro čtenáře angličtinou nepolíbené (což naštěstí nejsem) by bylo vhodné alespoň pod čarou uvést překlad. Redakční práce s ohledem na rozsah knihy nedopadly nejhůř, přestože několik chyb a překlepů uniklo.
Nejsem románem vyloženě nadšená, rozhodně mě však nezklamal a pozitiva převažují. 74%
P.S. Přidám jeden soukromý postřeh: pustit se do čtení bichle skoro tak těžké jako mé novorozeně byl vskutku hovězí nápad – zbytečné posilování navíc a k tomu slimáčí tempo přerušované četby… přejdu na časopisy s krátkými povídkami!

trudoš  | **** 19.11.2017 22:47

Německý spisovatel Frank Schätzing předkládá čtenáři ekologický thriller, jenž svou šířkou budí dojem mohutného eposu o boji člověka s přírodou. A ono je tomu tak napůl. Dobrodružný příběh v sobě povedeně kloubí prvky katastrofického hororu s faktickými, technologickými a biologickými poznatky. Výsledek tak připomíná romány Petera Benchleyho, kdyby je napsal Michael Crichton. A přestože se začíná poměrně zeširoka, postupná gradace konfliktu je zvládnutá na jedničku, má-li tedy člověk chuť na devítisetstránkovou bichli. Přičemž různorodost útoků z moře je fantastická.
Jen mě mrzí, že v rámci depresivní atmosféry je zápletka nakonec vykoupena poměrně laciným setkáním třetího druhu. Ona vůbec tady ta fantastika je spíš rušivých prvkem, než že by podtrhovala kouzlo vyprávění. Hlavně kvůli tomu, že je to pro autora paradoxně jen pomůcka k tomu, jak dát všem událostem nějakou hlavu a patu. Přiznávám, že v mém případě tahle cesta úspěch právě neslavila, za což dost může i uspěchané finále.