Více vydání = více obálek.
Thomas Malory, Sir
Artušova smrt
Kniha vyšla i pod názvem:
Artušova smrť
(viz informace u vydání - záložka 'další informace')
Kategorie: fantasy
originální název: Le morte d'Arthur
originál vyšel: 1469
vydání: SNKLHU 1960; Tatran (web) 1979; Aurora (web) 1997; Jota (web) 1997
- Komentáře:
-
Lucc | ***1/2 18.09.2019 13:38
Přemýšlel jsem nad cílovou skupinou a zaměřením celého díla a vyšlo mi, že to byla asi taková dobová fúze Večerů pod lampou, červené knihovny, Blesku, Tarzana a Katolických novin. Text mi nepřišel nějak nestravitelný, naopak odsýpal minimálně první polovinu (v mém případě 1,5 knihy, četl jsem třísvazkové vydání od Joty s novým překladem od Ivory Rodrigueze) snad až příliš banálně a spěšně pryč. Pokud přistoupíte na lehce archaickou stavbu vět i samotného vyprávění a jdete jen po akci a faktech (povětšinou který rytíř vyzval jiného na souboj a jak to dopadlo), tak byste mohli být se čtením hotovy natotata. Mohli. Nebýt rozsahu. Kdekterý znamenitý rytíř si totiž tehdy měl zřejmě potřebu poměřovat s ostatními pindí…, pardon, kopí a když druhého smetl přes koňský zadek, ten se obvykle zvedl, uchopil štít, vytasil meč a vyzval jej k souboji pěšmo – a autor cítil potřebu o tom psát pořád dokola víceméně to stejné. Mění se jen jména, někdy ani ta ne. Výjimkou je sem tam nějaký turnaj, válka nebo zajímavý quest (štěkající šelma Glatisanta, o které ale ani po přečtení nevím, zda se s ní skvělý rytíř Palomides, zatím ještě nekřtěný saracén, leč celý příběh svůj křest přislibující, vypořádal či nikoliv; sem tam hájení záležitosti nějaké panny či dámy, …).
Nejvíce mne zklamal začátek. Mýtus je tu podán strašně nemyticky, prostým popisem. Chybí tomu chvění. Válka je popisována jako nedělní výlet. Na utrpení a bolest zjevně měli ve středověku o hodně jiný názor. Něco je úplně vynecháno nebo je jinak, než jsem zvyklý (Jezerní panna a meč, kosmicky důležitá, ovšem velmi krátce činná postava Merlina). Kniha prostě až banálně popisuje, co a jak se stalo. Skoro jako noviny nebo kronika. Zapomeňte na popis krajiny či postavy, nemáte tušení, jak kdo vypadal či kolik věží měl Hrad slastí či zda neměla Guinevera druhou bradu (určitě měla, její chování naznačuje, že to byla klimakterická fuchtle, ale čas nemůžete v knize brát moc vážně, takže kdo ví). Druhá půle textu a celkově pohnutější příběhy např. Tristana nebo Lancelota byly konečně tím pravým čtením, které jsem chtěl. Vůbec mi nevadilo ani postupné vnášení náboženských prvků (panictví rytířů, které rozhodovalo např. o tom, kdo vůbec spatří Svatý grál) a mystičnost celé knihy o hledání Grálu mne vyloženě potěšila mimo jiné i odkrýváním historických stop (Josef z Arimatie a celé jeho potomstvo, propojování se Starým zákonem – šalomounský prvek – atd.). Jak příběh postupně temněl – ne vyjadřovacími prostředky, ty byly pořád stejné – ale spíše dějem samotným, tím se mi kniha četla hůře, ale tím lepší byla. Konec je už vyloženě shakespearovská tragédie. Postavy jednají tak, jak musí, ne jak chtějí. Je mi jasné, kde se alžbětinec inspiroval.
Slovy klasika: Co říci závěrem? Snad jen, že mne kniha překvapila čtivostí, o kterou se myslím zasloužil i překlad. Zklamala mne naopak nedramatičností a jakoby plytkostí, ale to může být moje chyba, že nejsem sto si scény dokreslit ve své fantasii. Jako nahlédnutí do pozdně středověké mysli (vydáno těsně před vyloděním Kryštofa Trolejbuse) funguje na výbornou. Chválím vydavatelství Jota za vhodné ilustrace i grafiku stránek. Překlep jsem nenašel a velmi mne potěšil rejstřík, který dokonce doplňuje informace o postavách díl od dílu, aby nespoiloval (viz např. heslo Tristan). Hodnocení berte s rezervou. Kdyby mi bylo 13, dám asi brak. Až budu literární vědec, dám 10.
